2 VSOL 348/2015-A-16
KSBR 30 INS 2151/2015 2 VSOL 348/2015-A-16

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Vladana anonymizovano , anonymizovano , bytem Výhon 407, Šakvice, PSČ 691 67, identifikační číslo 02287722, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 30 INS 2151/2015-A-8 ze dne 18.2.2015,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 30 INS 2151/2015-A-8 ze dne 18.2.2015 se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníku, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu (blíže specifikovaný ve výroku) nebo v hotovosti na pokladně soudu. V důvodech rozhodnutí uvedl, že dlužník podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Dlužník v insolvenčním návrhu uvedl závazky vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Břeclav a České průmyslové zdravotní pojišťovně jako nezajištěné závazky vzniklé z podnikání. Soud vyzval dlužníka ke sdělení, zda mu byl udělen souhlas věřitelů, kteří mají za ním pohledávku vzniklou z jeho podnikání, s řešením jeho úpadku oddlužením, dlužník předložil souhlas věřitele České průmyslové zdravotní pojišťovny a nesouhlas věřitele Okresní správy sociálního zabezpečení Břeclav. Dlužník tak není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, jeho návrh na povolení oddlužení bude odmítnut a současně bude rozhodnuto o způsobu řešení jeho úpadku konkursem. Minimální odměna insolvenčního správce při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem činí 45.000 Kč a insolvenční správce má dále právo na náhradu hotových výdajů (§ 5 a § 7 vyhl. č. 313/2007 Sb.). Bylo by v rozporu s celospolečenským zájmem, aby tyto náklady nesl stát, přičemž smyslem zálohy na náklady insolvenčního řízení je právě takovéto situaci zabránit. Soud proto považoval za nezbytné podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ) stanovit zálohu aspoň ve výši, která je potřebná k úhradě minimálních předpokládaných nákladů na konkurs. Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Uvedl, že většina jeho závazků vznikla v době, kdy nebyl podnikající osobou, vznikly mu dva závazky z podnikání, jejich věřitele požádal o souhlas s řešením jeho úpadku oddlužením, tento však obdržel pouze od věřitele České průmyslové zdravotní pojišťovny. Poukázal na to, že s ohledem na jeho aktuální daňové přiznání bude celková výše jeho závazků z podnikání vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Břeclav podstatně nižší, než byla v době podání žádosti o souhlas tohoto věřitele a podání insolvenčního návrhu, a to v řádech několika desítek tisíc korun. Z tohoto důvodu požádal věřitele o přezkum jeho rozhodnutí. Namítl, že soud prvního stupně nevysvětlil, z jakých konkrétních důvodů shledal, že podmínky pro uložení povinnosti k zaplacení zálohy podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ jsou dány, tedy že nelze předpokládat, že očekávané budoucí náklady insolvenčního řízení nebude možno zcela hradit z majetkové podstaty nebo že majetek podstaty bude natolik nedostatečný, že je nutno požadovat zálohu v maximální možné výši. Z napadeného usnesení není patrné, ve kterých okolnostech soud prvního stupně spatřuje to, že byly splněny podmínky k uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, co vedlo soud prvního stupně k závěru, že prostředky na náklady řízení nelze zajistit jinak, a z jakého důvodu soud rozhodl o uložení povinnosti zaplatit zálohu v maximální možné výši. Napadené usnesení ani nemá oporu ve skutkových zjištěních, soud prvního stupně formálně aplikoval normu bez posouzení konkrétního skutkového stavu daného případu. Podle jeho názoru sama skutečnost, že nedisponuje žádnou finanční hotovostí, že nemá žádný movitý a nemovitý majetek, není důvodem pro uložení povinnosti k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení, když je zřejmé, že peněžní prostředky, které budou využívány k plnění splátkového kalendáře, budou stačit k plnému uspokojení věřitelů i pokrytí veškerých nákladů insolvenčního řízení. Domnívá se, že nebyly naplněny podmínky pro uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, a proto navrhuje, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně jej změnil tak, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč se mu neukládá, případně se mu ukládá tato povinnost do maximální výše 10.000 Kč. V doplnění odvolání uvedl, že mu byl udělen souhlas druhého věřitele Okresní správy sociálního zabezpečení Břeclav s řešením jeho úpadku oddlužením, který současně doložil (podání ze dne 17.4.2015, kterým věřitel Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení na základě žádosti dlužníka ze dne 14.4.2015 dlužníku sdělil, že souhlasí, aby pohledávka Okresní správy sociálního zabezpečení Břeclav vůči dlužníku byla podrobena režimu oddlužení za předpokladu, že bude zaplacena ve výši 100 %).

Podle § 7 věty před středníkem IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Podle § 108 odst. 1 věty prvé a druhé a odst. 2 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dlužník podal u soudu prvního stupně dne 29.1.2015 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení (na předepsaném formuláři), kterým se domáhá rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. K rozhodujícím skutečnostem osvědčujícím jeho úpadek v návrhu uvedl, že je v úpadku, neboť má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a není schopen tyto závazky plnit. Většina jeho závazků vznikla v době, kdy nebyl podnikající fyzickou osobou, avšak výše měsíčních splátek vlivem nepravidelného a nedostačujícího příjmu narůstala o pokuty a penále, v důsledku čehož nebyl schopen své závazky dále hradit v adekvátní výši. V návrhu dále označil své věřitele, uvedl právní důvod a výši závazků, dále označil rozhodnutí vydané v exekučním nebo soudním řízení. K návrhu dlužník připojil nepodepsané seznamy závazků, majetku a zaměstnanců. Na výzvu soudu (usnesení č. j. KSBR 30 INS 2151/2015-A-6 ze dne 6.1.2015) dlužník k návrhu připojil seznam závazků, ve kterém u závazků k jejich splatnosti neuvedl ničeho, v seznamu toliko označil jednotlivé věřitele, uvedl výši jednotlivých závazků, zda se jedná o závazek vykonatelný či nevykonatelný s tím, že žádný závazek nepopírá, a že z důvodu nekompletní archivace dokumentů není schopen doložit přesná data splatnosti závazků. Dále uvedl, že všechny jeho závazky jsou nezajištěné, že označil veškeré své známé věřitele, že seznam závazků je správný a úplný, a podepsal jej. Dále připojil seznam majetku.

Odvolací soud v přezkoumávané věci především dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Soud prvního stupně se totiž v odůvodnění napadeného usnesení s potřebou zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení § 108 IZ dostatečně nevypořádal, v tomto směru je odvolací námitka dlužníka zcela důvodná.

Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí (poté, co uzavřel, že návrh dlužníka na povolení oddlužení bude odmítnut a úpadek dlužníka bude řešen konkursem) omezil pouze na konstatování minimální výše odměny insolvenčního správce při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, dále že insolvenční správce má právo na náhradu hotových výdajů a že smyslem zálohy na náklady insolvenčního řízení je zabránění této situaci, proto považoval za nezbytné uložit dlužníku povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v maximální možné výši 50.000 Kč. Soud prvního stupně se tak v dané věci vůbec konkrétně nevypořádal s potřebou zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, včetně její výše, a to i se zřetelem na majetkové poměry dlužníka s ohledem na skutečnosti uvedené v insolvenčním návrhu a seznamu majetku, které ani v této souvislosti nedefinoval.

Soud prvního stupně nadto zcela pominul, že dlužník v insolvenčním návrhu neuvedl dostatečné skutečnosti osvědčující jeho úpadek ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ, neboť neuvedl žádná konkrétní tvrzení, ze kterých by bylo možno dovodit jeho platební neschopnost (§ 3 odst.1 a odst. 2 IZ). Dlužník pouze obecně tvrdí, že má více věřitelů s peněžitými závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit, ke splatnosti závazků v návrhu ani seznamu závazků (připojeném na výzvu soudu prvního stupně) ničeho neuvedl, naopak sám tvrdí, že není schopen doložit přesná data splatnosti svých závazků.

K tomu odvolací soud poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, dle které u dlužníka, který není podnikatelem, se rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka, rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a tyto závazky není schopen plnit. Přitom v otázce (ne)schopnosti dlužníka plnit uvedené závazky (§ 3 odst. 1 písm. c/ IZ) může být konkrétní dlužníkovo tvrzení v insolvenčním návrhu, z nějž takový úsudek plyne, nahrazeno tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků (§ 3 odst. 2 písm. a/ IZ), nebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník tyto závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 2 písm. b/ IZ), anebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku není možné dosáhnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 3 odst. 2 písm. c/ IZ). K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. KSBR 37 INS 294/2008, 29 NSČR 1/2008 ze dne 27.1.2010 (publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod poř. č. 88/2010). Závěry formulované v usnesení sp. zn. KSBR 37 INS 294/2008, 29 NSČR 1/2008 ze dne 27.1.2010 lze bez dalšího převzít také pro účely posouzení insolvenčního návrhu podaného dlužníkem, který je podnikatelem. U dlužníka, který je podnikatelem, se však (navíc) rozhodujícími skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, rozumí i vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník je předlužen, tedy, že dlužník má více věřitelů a souhrn jeho závazků (lhostejno, zda splatných nebo nesplatných) převyšuje hodnotu jeho majetku. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. KSPL 27 INS 1784/2009, 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod poř. č. 26/2011).

Z ustanovení § 108 IZ přitom vyplývá, že insolvenční soud může uložit insolvenčnímu navrhovateli (i dlužníku, je-li navrhovatelem), aby zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení teprve tehdy, má-li insolvenční návrh všechny zákonem předepsané náležitosti. Je pojmově vyloučeno činit vůči insolvenčnímu navrhovateli další opatření, je-li insolvenční návrh buď vadný ve smyslu ustanovení § 128 odst. 1 IZ, anebo nejsou-li k němu připojeny zákonem předepsané přílohy ve smyslu ustanovení § 128 odst. 2 IZ (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. KSUL 44 INS 1893/2008, 1 VSPH 96/2008, 1 VSPH 110/2008 ze dne 16.7.2008, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky pod poř. č. 10/2009).

Je zjevné, že touto základní podmínkou pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení se soud prvního stupně nezabýval.

Ze shora uvedených důvodů odvolací soud podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) a písm. b) o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně zrušil a podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V tomto dalším řízení, a to v závislosti na tom, zda dlužník v mezidobí sám případně doplní další potřebné údaje, soud prvního stupně tedy v prvé řadě posoudí, zda insolvenční návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti s tím, že nedoplní-li dlužník další potřebné údaje, případně toto doplnění bude nedostatečné, je nutno vyjít z toho, že podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ v případě, kdy insolvenční návrh trpí vadami, které brání věcnému projednání návrhu, je povinností insolvenčního soudu bezodkladně takový návrh odmítnout, aniž by činil další úkony.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvlášť.

Olomouc 29. září 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu