2 VSOL 271/2012-A-9
KSBR 44 INS 2949/2012 2 VSOL 271/2012-A-9

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužnice Renaty anonymizovano , anonymizovano , bytem Brno-Líšeň, Josefy Faimonové 2220/1, PSČ 628 00, o insolvenčním návrhu dlužnice spojeném s návrhem na povolení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužnice ze dne 27.2.2012 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. února 2012, č.j. KSBR 44 INS 2949/2012-A-4,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. února 2012, č.j. KSBR 44 INS 2949/2012-A-4, se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soud k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2, § 395 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) a b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) uložil dlužnici, aby do 3 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč na označený účet soudu nebo v hotovosti v pokladně.

V důvodech uvedl, že insolvenčním návrhem se dlužnice domáhala rozhodnutí o jejím úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Z tohoto návrhu však soud zjistil, že dlužnice má vyživovací povinnost ke třem dětem a manželovi, od 1.7.2011 nemá žádný vlastní pravidelný měsíční příjem, uvádí jen mzdu manžela ve výši cca 23.000,-Kč čistého měsíčně a smlouvu o důchodu ze dne 18.1.2012, kterou uzavřeli spolu s manželem a paní Jindřiškou anonymizovano . Na základě těchto skutečností soud dospěl k závěru, že z těchto příjmů pro potřeby oddlužení dlužnice nelze strhávat žádnou částku. Podle předpisů upravujících srážky ze mzdy činí nezabavitelná částka, která by dlužnici z jejího příjmu měla zůstat, 11.683,-Kč, přičemž mzdu manžela ani plnění na základě smlouvy o důchodu nelze dle judikatury pro potřeby insolvenčního řízení jako pravidelný příjem chápat. Dle judikatury insolvenční zákon sice připouští, aby se na plnění oddlužení vedle dlužníka podílely i osoby odlišné od dlužníka, což vyplývá nejen z ust. § 412 odst. 1 písm. b) IZ (které ostatně počítá spíše s nahodilými příjmy), ale i z ust. § 392 odst. 3 věty prvé IZ, dle kterého osoby ochotné se zavázat jako spoludlužníci nebo ručitelé musí návrh na povolení oddlužení spolupodepsat, nicméně hlavní aktivitu v oddlužení musí vyvíjet sám dlužník. Povinností dlužníka po dobu schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je zejména vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost, případně o získání příjmů usilovat (§ 412 odst. 1 písm. a/ IZ). Celé insolvenční řízení (nejen oddlužení) je založeno na tom, že k vypořádání dlužníka s věřiteli bude použito majetku dlužníka. Institut oddlužení představuje pro dlužníka dobrodiní, kdy za splnění určitých podmínek mu bude prominuta část jeho závazků (§ 414 IZ), lze proto od dlužníka vyžadovat, aby k tomuto cíli vyvinul maximální možné úsilí a dosáhl jej zejména vlastní aktivitou. Jiný přístup by byl v rozporu s jednou ze základních zásad insolvenčního řízení, která spočívá v tom, že žádný z účastníků nesmí být nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn (§ 5 písm. a/ IZ). S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud v daném případě shledal, že dlužnice podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení sledovala nepoctivý záměr, jelikož sama nemá žádný pravidelný měsíční příjem, tudíž se svojí vlastní činností na plnění oddlužení nemůže nijak podílet a nelze připustit, aby plnění oddlužení dlužnice zajišťovaly pouze třetí osoby. Vzhledem k tomu, že dlužnice nesplňuje podmínky pro povolení oddlužení, je jediným možným řešením jejího úpadku konkurs (§ 395 odst. 1 písm. a), § 396 odst. 1 IZ). Z tohoto důvodu soud uložil dlužnici zaplatit zálohu na náklady tohoto insolvenčního řízení a to v maximální možné částce 50.000,-Kč, přičemž přihlédl ke skutečnosti, že dle seznamu majetku dlužnice uvádí jen drobný movitý majetek, nelze však předjímat, kdy, za jakou cenu a zda vůbec se insolvenčnímu správci podaří tento majetek zpeněžit. Dále soud přihlédl též k vyhlášce č. 313/2007 Sb., kde je stanovena minimální odměna insolvenčního správce ve výši 45.000,-Kč v případě způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, přičemž je nutno počítat s navýšením této částky o hotové výdaje insolvenčního správce. Účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, resp. hrozícím úpadku, a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Bez pohotových finančních prostředků, zajištěných právě složením zálohy na náklady řízení, nemůže insolvenční správce svoji funkci řádně vykonávat, umožní mu uhradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužníka, případně jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty a slouží taktéž k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, není-li možno tyto výdaje zcela uspokojit z majetkové podstaty dlužníka. Pouze v krajním případě hradí odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce stát, pokud je není možno uhradit z majetkové podstaty či složené zálohy. Z uvedených důvodů proto považuje insolvenční soud složení zálohy v požadované výši za nezbytné, neboť prostředky k zajištění předpokládaných nákladů řízení při konkursu nelze zajistit jinak.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání, v němž namítala, že se závěry soudu prvního stupně nesouhlasí. Návrhem nesledovala nepoctivý záměr, nýbrž chtěla dosáhnout uspořádání majetkových vztahů ke svým věřitelům, tak, aby došlo k jejich co nevyššímu uspokojení. Návrh podala společně s manželem Ing. Petrem Kocourkem, jehož řízení je vedeno pod sp. zn. 44 INS 2953/2012. Má celkem 6 závazků, z toho 5 je s manželem společných. Dostali se do úpadku, nejsou schopni dluhy splácet, ale současně chtěli řešit své majetkové poměry způsobem, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší možné míře, což je smyslem insolvenčního řízení. Při podání svých návrhů vycházeli z toho, že soud v souladu s ustálenou judikaturou bude zjišťovat, zda splňují podmínky pro společné oddlužení manželů a to formou splátkového kalendáře s tím, že k úhradě pohledávek věřitelů budou použity jejich společné prostředky, spadající do společného jmění manželů, kam paří i vyplacená mzda. V tomto směru odvolatelka poukázala na závěry uvedené v usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. KSPL 54 INS 4956/2009, 1 VSPH 669/2009-A-21. Pokud by dlužnice návrh nepodala a manželovi by bylo oddlužení schváleno, na jejich majetek by mohli věřitelé vést výkon rozhodnutí či exekuci, což by rozhodně nevedlo k uspořádání majetkových poměrů ve vztahu k jejich věřitelům, ale k dalšímu zadlužování. Protože dlužnice nemá žádný nemovitý ani hodnotnější movitý majetek, pak by v případě prohlášení konkursu na její majetek nebylo co mezi věřitele rozdělovat a k uspokojení věřitelů by došlo v menší míře, než v případě jejich společného oddlužení s manželem. Z příjmu manžela, který je dle platných právních předpisů i příjmem dlužnice, neboť spadá do společného jmění manželů, by byli schopni podmínky oddlužení splnit. Co se týče příjmů dlužnice, k tomu uvedla, že v předchozích letech byla s dětmi na rodičovské dovolené, po jejím ukončení se již několik měsíců snaží, avšak marně, o získání zaměstnání. Pokud je získá, zvýší se i částka pro splátky v rámci oddlužení. V neposlední řadě dlužnice namítala, že soud náležitě nezdůvodnil, proč dlužnici zaplacení zálohy uložil a náležitě nezdůvodnil ani její maximální výši. Ze všech shora uvedených důvodů proto navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužnice nelze upřít důvodnost.

Odvolací soud především uzavírá, že insolvenční návrh dlužnice je projednatelný a že dle jeho obsahu a příloh se dlužnice nachází v úpadku, neboť má splatné závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, vůči více věřitelům, které není schopna hradit (§ 3 odst.1 IZ), neboť řadu z nich nesplácí po dobu delší 3 měsíců a jak sama tvrdí v návrhu zastavila platby podstatné části závazků (§ 3 odst. 2 písm. a/ a b/ IZ). Je rovněž skutečností, že dlužnice je od 1.7.2010 v evidenci na úřadu práce bez nároku na podporu v nezaměstnanosti.

Dále z obsahu insolvenčního návrhu, který dlužnice spojila s návrhem na oddlužení, z doložených listin, včetně seznamu majetku a závazků vyplývá, že dlužnice nemá závazky z podnikání, je vdaná, kromě manžela má vyživovací povinnost ke třem nezletilým dětem (nar. 25.9.1996, 20.8.2001 a 24.1.2007) její nezajištěné a nevykonatelné závazky vůči 6 věřitelům činí celkem 352.741,-Kč, dlužnice nemá práci a tudíž nemá svůj vlastní měsíční příjem. Lze proto uzavřít shodně se soudem prvního stupně, že dlužnice sama není schopna podmínky oddlužení splnit (30% nezajištěným věřitelům za 5 let), neboť v rámci oddlužení plněním splátkového kalendáře není schopna sama plnit ničeno.

Nicméně z návrhu dlužnice vyplývá, že převážná část (5 ze 6) jejich závazků jsou závazky společné s jejím manželem, který rovněž podal insolvenční návrh spojený s návrhem na oddlužení a oba žádají o společné oddlužení; s návrhem dlužnice vyslovil souhlas i její manžel.

V této souvislosti odvolací soud ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 44 INS 2953/2012 dále zjistil, že manžel dlužnice ve svém insolvenčním návrhu, spojeném s návrhem na oddlužení uvádí, že má 22 závazků v celkové výši 1.282.945,-Kč a mezi nimi uvádí i 5 závazků (shodně s dlužnicí), které jsou jejich závazky společnými. Dále tvrdí, že jeho příjmy z pracovního poměru činí cca 23.000,-Kč měsíčně čistého, oba dlužnici pak dokládají smlouvu o důchodu, uzavřenou dne 18.1.2012 mezi nimi a paní Jindřiškou anonymizovano , v níž se posledně jmenovaná zavázala počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém bude schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře poskytovat oběma dlužníkům důchod ve výši tak, aby bylo možno uhradit nezajištěným věřitelům minimálně 30% jejich pohledávek. V řízení manžela dlužnice dále vyšlo najevo, že z celkového počtu udávaných závazků je 6 závazků ve výši celkem 128.923,-Kč (cca 10,04%) pocházejících z jeho podnikatelské činnosti. Z doložených příjmů manžela dlužnice dále vyplynulo, že za říjen, listopad a prosinec 2011 činil jeho průměrný čistý měsíční příjem u nynějšího zaměstnavatele cca 18.122,-Kč, nikoliv tvrzených cca 23.000,-Kč čistého měsíčně. Usnesením ze dne 29.2.2012, č.j. KSBR 44 INS 2953/2012-A-7 byl rovněž manžel dlužnice vyzván k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč se závěrem, že ani on podmínky pro oddlužení nesplňuje. Jednak proto, že by ze svých doložených příjmů 18.122,-Kč uhradil nezajištěným věřitelům toliko 15,02%. Ke smlouvě o důchodu ze dne 18.1.2012 soud nepřihlédl s tím, že jde o smlouvu neplatnou pro její neurčitost z důvodu neuvedení konkrétní výše plnění. Dále soud v této věci uzavřel, že i v případě, pokud by manžel dlužnice podmínky pro oddlužení vzhledem ke svým příjmům splňoval, pak nelze přehlédnout, že 10% jeho závazků pochází z podnikatelské činnosti, což rozhodně nelze považovat za zanedbatelnou výši, což by rovněž povolení oddlužení bránilo. Proti tomuto usnesení podal manžel dlužnice včasné odvolání, v němž namítal, že jeho současný příjem

činí cca 23.000,-Kč, příjmy v předchozích měsících byly nižší jen proto, že byl ve zkušební lhůtě. Kromě toho doložil v rámci svého odvolání darovací smlouvu ze dne 26.3.2012, dle níž se Jindřiška anonymizovano (dárkyně) zavázala manželu dlužnice poskytovat dar měsíčně 4.600,-Kč, pokud bude do 12 měsíců od uzavření této smlouvy schváleno obdarovanému oddlužení. O tomto odvolání manžela dlužnice nebylo dosud odvolacím soudem rozhodnuto.

Na základě shora uvedených zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že postup soudu prvního stupně nebyl v přezkoumávaném případě správný.

Podle ust. § 143 odst. 1, odst. 2 obč. zák. platí, že společné jmění manželů tvoří a) majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka, b) závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.

Po zjištění, že dlužnice sama podmínky pro oddlužení nesplňuje a že manžel vyslovil s jejím oddlužením souhlas a oba pak žádali spojení obou věcí, aby mohli své závazky hradit společně a oddlužit svou společnou domácnost, pak se měl soud prvního stupně především zabývat otázkou, kdy bylo manželství dlužnice a jejího manžela uzavřeno, zda všechny jejich závazky vznikly za trvání manželství a zda ve smyslu ust. § 143 a násl. obč. zák. spadají do jejich společného jmění manželů. Dále je nutno přisvědčit námitkám dlužnice, že konstantní judikatura soudů dovodila, že vyplacená mzda nebo plat je součástí společného jmění manželů a podle okolností ji lze postihnout při výkonu rozhodnutí. Pokud by tedy v přezkoumávané věci závazky obou dlužníků (ať již konkrétní smlouvu uzavřeli společně či pouze jen jeden z nich) vznikly za trvání manželství, patří do společného jmění manželů (opak v tomto řízení dosud prokázán nebyl-§ 144 obč. zák.) a pokud se manželé rozhodli pro společné oddlužení měl soud prvního stupně při svých úvahách o návrhu dlužnice k těmto příjmům manžela přihlédnout. Nelze v této souvislosti dále přehlédnout, že dlužnice zcela nepochybně pečuje o jejich společné 3 nezletilé děti ve věku 15,10 a 5 let a delší dobu marně hledá práci. V současné, v tomto směru nedobré celospolečenské ekonomické situaci, není důvod tomuto jejímu tvrzení nevěřit a dovozovat, že svým návrhem na oddlužení sledovala nepoctivý záměr.

Jestliže oba dlužníci tvrdili, že příjmy manžela činí cca 23.000,-Kč a přitom byly doloženy příjmy za poslední 3 měsíce roku 2011, které tomu nenasvědčovaly, pak bylo namístě oba dlužníky vyzvat, aby byly tyto aktuální tvrzené příjmy doloženy. Pokud by totiž všechny závazky dlužnice a jejího manžela spadaly do společného jmění manželů, byl by manžel dlužnice ze svého tvrzeného příjmu 23.000,-Kč (spadajícího do společného jmění manželů) schopen za oba uhradit nezajištěným věřitelům v rámci společného oddlužení jejich závazky v rozsahu cca 34,15-34,99 % (z celkové výše závazků 1.285.649,-Kč) za dobu 5 let. Spolu s darem 4.600,-Kč (který byl doložen v rámci odvolání manžela dlužnice) by byli schopni uhradit nejméně 55%, což by bylo s ohledem na nedostatek jiného majetku dlužníků jistě výhodné i pro jejich věřitele.

V této souvislosti odvolací soud dodává, že se neztotožňuje se závěry soudu prvního stupně uvedenými v jeho rozhodnutí ze dne 29.2.2012 (A-7) ve věci manžela dlužnice, že 6 závazků pocházejících z jeho předchozího podnikání v rozsahu cca 10% (128.923,-Kč) z celkového počtu závazků 22 (1.282.945,-Kč), by byly překážkou pro povolení oddlužení. V tomto směru odvolací soud v zájmu stručnosti rozhodnutí poukazuje na závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009, zveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem R 79/2009. Nehledě k tomu, že všemi v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu nastíněnými kriterii se soud prvního stupně v tomto rozhodnutí náležitě nevypořádal a nepřihlédl ke konkrétním okolnostem tohoto projednávaného případu.

Protože se soud prvního stupně ze všech shora nastíněných hledisek návrhem dlužnice na oddlužení nevypořádal (nezabýval), dále neučinil náležitá skutková zjištění, je jeho rozhodnutí o uložení zálohy dlužnici předčasné a ve svých důsledcích pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné.

Proto postupoval odvolací soud dle ust. § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. a napadené usnesení zrušil a dle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení soud prvního stupně opětovně zaměří svou pozornost na charakter závazků dlužnice a jejího manžela a pokud bude dle doložených, případně na základě dodatečně vyžádaných listin zřejmé, že všechny jejich závazky spadají do společného jmění manželů a že manžel dlužnice je ze svých příjmů, které bude nutno aktualizovat (včetně případného daru) schopen uhradit za oba nejméně 30% jejich společných nezajištěných závazků (za 5 let), pak zváží svůj další postup v řízení. Především však před rozhodnutím o úpadku dlužnice znovu zváží, zda je pro další řízení záloha potřebná a v jaké výši.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 27. dubna 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu