2 VSOL 265/2012-A-11
KSBR 32 INS 2284/2012 2 VSOL 265/2012-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka GRANOS, s.r.o., v likvidaci, se sídlem Cyrilská 14, 602 00 Brno, identifikační číslo 46 96 56 96, o insolvenčním návrhu dlužníka, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8.2.2012, č. j. KSBR 32 INS 2284/2012-A-6,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně s e p o t v r z u j e.

Odůvodnění: V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V důvodech usnesení uvedl, že dlužník se insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 31.1.2012 domáhal rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek. V návrhu tvrdil, že nemá žádný majetek ani zaměstnance. Podle soudu prvního stupně dlužník nesplňuje zákonné podmínky zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku dlužníka. Pro řízení po zjištění úpadku je nezbytné zajistit finanční prostředky, z nichž by byly náklady řízení hrazeny. Účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenou prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Složená záloha správci umožní uhradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužníka. Minimální odměna insolvenčního správce dle ust. § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. činí při konkursu 45.000,-Kč. Stav dlužníkova majetku a důvody jeho situace nejsou rozhodné pro uložení zálohy. Dlužník byl povinen řešit svoji situaci odpovědně již ve stadiu, kdy měl dostatek prostředků alespoň na náklady insolvenčního řízení. Soud prvního stupně proto postupoval dle ust. § 108 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění (dále jen IZ ) a stanovil zálohu k jejich krytí, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Proti tomuto usnesení podal odvolání dlužník, za něhož v řízení jedná likvidátor. V něm uvedl, že likvidátor dlužníka mohl svou povinnost splnit nejdříve na konci října 2011, tedy po vykonatelnosti usnesení, kterým byl ustanoven do funkce. Namítl, že soud při uložení zálohy pochybil a měl náležitě zhodnotit další významné okolnosti. Zejména to, že rejstříkový soud zanedbal svou dohlížecí povinnost, když o zrušení společnosti dlužníka rozhodl až po 10 letech. Likvidátor je tak postaven do situace, kdy mu zákon ukládá podat insolvenční návrh, přesto je dlužníkovi uložena záloha na náklady insolvenčního řízení. Navíc likvidátor se na úpadku dlužníka nijak nepodílel, ani nijak nezavinil situaci, kdy je dlužník bez jakýchkoliv prostředků. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a nařídil soudu prvního stupně, aby složení zálohy po dlužníkovi nepožadoval.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle ust. § 108 odst. 1 a 2 IZ může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Z obsahu spisu vyplývá, že dlužník se insolvenčním návrhem ze dne 25.1.2012 domáhal rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na jeho majetek. V návrhu tvrdil, že usnesením ze dne 11.8.2011, č. j. 35 Cm 146/2011-42 byla společnost dlužníka zrušena s likvidací a likvidátorem byl jmenován Ing. Pavel Bradávka jako společník dlužníka. Dále uvedl, že dlužník od roku 1995 nevykonává žádnou činnost, nekonají se valné hromady a jeho existence je pouze formální. Nemá žádný majetek, ani dobytné pohledávky. Označil pět věřitelů (MESIT holding, a.s., Apston Capital Ltd., Východočeská tiskárna spol. s r.o., Brněnská Drutěva, výrobní družstvo a Krajský soud v Brně), vůči nimž má závazky ve výši 14.157.118,-Kč.

Po vyhodnocení zjištění učiněných z předloženého spisu dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud dlužníkovi uložil povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Dlužník totiž nedisponuje žádnými finančními prostředky, a pouze záloha tak může umožnit insolvenčnímu správci uhradit počáteční náklady, které obvykle vznikají při zjišťování majetku dlužníka a jeho zpeněžování. Není ani vyloučeno, že záloha bude v další fázi řízení spotřebována při prověřování majetkových poměrů dlužníka z hlediska institutu odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů. Důvodem pro neuložení povinnosti k zaplacení zálohy nemůže být skutečnost, že dlužník nemá finanční prostředky, z nichž by mohla být požadovaná záloha zaplacena. Navíc podle ust. § 98 odst. 1, 2 IZ je dlužník povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o úpadku ve formě platební neschopnosti. Povinností dlužníka bylo podat insolvenční návrh v dostatečném časovém předstihu, a nikoli až v situaci, kdy nemá disponibilní finanční prostředky ani na zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Při ukládání povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení není ani podstatné, z jakého důvodu dlužník nemá dostatečný majetek (tedy zda se tak stalo z objektivních příčin nebo následkem neúspěšné podnikatelské činnosti), ani z jakého důvodu se dlužník dostal do úpadkové situace. Nevýznamné je i tvrzení dlužníka, že rejstříkový soud zanedbal svou dohlížecí povinnost a o zrušení společnosti dlužníka rozhodl až po 10 letech.

S ohledem na absenci pohotových finančních prostředků dlužníka soud prvního stupně stanovil správně i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení. Při způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem totiž činí pouze odměna insolvenčního správce minimálně 45.000,-Kč podle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. Insolvenčnímu správci kromě toho náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti i náhrada jeho hotových výdajů, tj. cestovních nákladů, poštovného, telekomunikačních poplatků a ostatních hotových výdajů (§ 7 citované vyhlášky č. 313/2007 Sb.).

Odvolací soud na závěr uvádí, že účelem insolvenčního řízení je řešení úpadku dlužníka tak, aby došlo k uspořádání jeho majetkových vztahů k osobám dotčeným úpadkem a k co nejvyššímu uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 písm. a/ IZ), nikoliv způsob, jak umožnit nefunkčním a nemajetným obchodním společnostem, aby dosáhly svého výmazu z obchodního rejstříku.

K odvolací argumentaci dlužníka je třeba uvést, že po likvidátorovi nelze požadovat, aby za dlužníka hradil zálohu na náklady insolvenčního řízení. Povinnost k zaplacení zálohy nebyla uložena likvidátorovi, ale dlužníkovi jako právnické osobě. Je proto zcela na něm, jakým způsobem si finanční prostředky k uhrazení zálohy opatří.

Z uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 25. dubna 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu