2 VSOL 258/2015-A-14
KSBR 37 INS 33608/2014 2 VSOL 258/2015-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Vojtěcha Brhla a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Jany anonymizovano , anonymizovano , bytem Osvoboditelů 1809, Uherský Brod, PSČ 688 01, o insolvenčním návrhu dlužnice, rozhodl o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 37 INS 33608/2014-A-9 ze dne 23.2.2015,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužnici, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu specifikovaný ve výroku. V důvodech rozhodnutí uvedl, že dlužnice se návrhem domáhala rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Na výzvu soudu sdělila, že má 3 závazky z podnikání a že k těmto závazkům není schopna doložit souhlas věřitelů s oddlužením, neboť tito s ní nekomunikují a nereagují na její žádosti. Dlužnice tak není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, lze proto očekávat, že způsobem řešení jejich úpadku bude konkurs. Soud proto uložil dlužnici povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb. (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ).

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání. Uvedla, že podle rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. KSBR 37 INS 20247/2013, 1 VSOL 1197/2013 ze dne 29.1.2014 souhlas věřitelů není vyjmenován mezi povinnými doklady k návrhu na povolení oddlužení v ustanovení § 392 odst. 1 IZ, takže nelze do budoucna přičítat k tíži dlužníků, že tento souhlas nepřipojili k návrhu, a proto bude nezbytné postupovat podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ a v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, bude třeba oddlužení povolit a tuto otázku prozkoumat v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Poukázala na to, že je matka samoživitelka s nízkým příjmem, bývalý manžel neplatí na děti výživné, natož dohodnuté závazky. Jedinou možností jak dostát svým závazkům, je proto povolení oddlužení splátkovým kalendářem. Žádá o nové projednání jejího insolvenčního návrhu a návrhu na povolení oddlužení formou splátkového kalendáře bez zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Podle § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužnice podala u soudu prvního stupně dne 12.12.2014 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení (na předepsaném formuláři), kterým se domáhala rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu označila 4 nezajištěné závazky vůči 3 věřitelům, a to závazek č. 1 vůči věřiteli PSA FINANCE ČESKÁ REPUBLIKA, s.r.o., závazek č. 2 vůči věřiteli Jaroslavu Bahulíkovi a závazky č. 3 a č. 4 vůči věřiteli Heineken Česká republika, a.s., splatnost těchto závazků uvedla v říjnu 2014 (závazky č. 1, č. 3 a č. 4) a v dubnu 2010 (závazek č. 2). Dále uvedla, že v současnosti není schopna nic hradit. K návrhu dlužnice doložila seznam závazků, ve kterém označila shodné závazky jako v návrhu. V návrhu a v seznamu majetku dlužnice uvedla jako jediný majetek osobní automobil značky Peugeot v odhadované ceně 240.000 Kč. Na výzvu soudu usnesením č. j. KSBR 37 INS 33608/2014-A-7 ze dne 6.2.2015 dlužnice podáním ze dne 19.2.2015 sdělila, že závazky pod č. 2, 3 a 4 pocházejí z podnikání, u těchto závazků není schopna doložit souhlas věřitelů s oddlužením, neboť je kontaktovala s neúspěchem, tito s ní nekomunikují a nereagují na její žádosti, žádný písemný souhlas dosud od věřitelů nedostala. Dále poukázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci uvedené v odvolání s tím, že souhlas věřitelů není vyjmenován mezi povinnými doklady k návrhu na povolení oddlužení v ustanovení § 392 odst. 1 IZ.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Podle § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 397 odst. 1 IZ, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle § 396 IZ, v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Na základě zjištění učiněných z insolvenčního návrhu dlužnice včetně jeho příloh odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že dlužnice má 3 nezajištěné závazky z podnikání, přičemž neuvedla ani neprokázala žádnou ze skutečností uvedených v ustanovení § 389 odst. 2 IZ, která by umožňovala i přesto, že dlužnice má závazky z podnikání, řešit její úpadek oddlužením. Dlužnice proto není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, což je skutečností odůvodňující odmítnutí jejího návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ a rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužnice konkursem podle ustanovení § 396 IZ.

K odvolací námitce dlužnice, že souhlas věřitele, vůči němuž má dlužník závazky z podnikání, není náležitostí návrhu na povolení oddlužení, a proto je dán postup podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ k tomu, aby oddlužení dlužníka bylo povoleno, odvolací soud poznamenává, že nepřipuštění oddlužení u dlužníků se závazky z podnikání, u nichž dlužník ani netvrdil souhlas věřitelů, je v rozhodovací činnosti zdejšího odvolacího soudu ustálenou praxí zhruba od poloviny roku 2014 (viz například usnesení ze dne 17.6.2014, č. j. KSBR 31 INS 29171/2013, 2 VSOL 440/2014-A-17, dále ze dne 22.5.2014, č. j. KSBR 44 INS 37125/2012, 2 VSOL 213/2014-A-12 a další).

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je pak odůvodněno zejména v těch případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura majetku dlužníka je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (hotovost nebo prostředky na účtech) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře, jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se z majetkové podstaty.

Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu a seznamu majetku je nutno dospět k závěru, že dlužnice nemá k dispozici žádné pohotové finanční prostředky (v hotovosti nebo na účtu), vlastní toliko osobní automobil, ohledně kterého nelze uzavřít, zda vůbec a za jakou hodnotu bude tento majetek dlužnice zpeněžen, a proto k němu při stanovení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení odvolací soud nepřihlédl.

Soud prvního stupně proto postupoval zcela správně, pokud uložil dlužnici podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 IZ povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, přičemž tuto výši shledal odvolací soud zcela přiměřenou, a to s ohledem na výši odměny insolvenčního správce při způsobu řešení úpadku konkursem, která činí nejméně 45.000 Kč (bez DPH), a nutnost hradit hotové výdaje insolvenčního správce (vyhláška č. 313/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

S ohledem na všechny tyto skutečnosti odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně jako ve výroku věcně správné podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužnici se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 26. srpna 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu