2 VSOL 252/2015-A-11
KSBR 45 INS 2168/2015 2 VSOL 252/2015-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Richarda anonymizovano , anonymizovano , bytem Nesovice 50, PSČ 683 33, identifikační číslo: 75638053, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 45 INS 2168/2015-A-6 ze dne 2.2.2015,

tak to :

Usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 45 INS 2168/2015-A-6 ze dne 2.2.2015 se p o t v r z u j e .

Odův odně ní:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníku, aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu (blíže specifikovaný ve výroku) nebo v hotovosti na pokladně soudu. V důvodech rozhodnutí uvedl, že dlužník podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Soud zjistil, že dlužník je od 5.1.2004 doposud veden jako podnikatel a podle seznamu závazků předloženého dlužníkem má dlužník z podnikatelské činnosti nezajištěné závazky nejméně vůči 4 věřitelům, a to Celnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Finančnímu úřadu v Bučovicích, České průmyslové zdravotní pojišťovně a Okresní správě sociálního zabezpečení Brno-venkov. Dlužník netvrdí ani nijak nedokládá, že tito věřitelé souhlasí s řešením jeho úpadku oddlužením, a proto není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení. Jeho návrh na povolení oddlužení tak bude odmítnut a současně bude rozhodnuto o způsobu řešení jeho úpadku konkursem. Dlužník má majetek v odhadované ceně 8.500 Kč a nemá dostatečné pohotové finanční prostředky. Je tedy zřejmé, že insolvenční správce by do zpeněžení dlužníkova majetku zůstal zcela bez finančních prostředků potřebných k výkonu jeho funkce. Soud proto uložil dlužníku povinnost zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení podle ustanovení § 108 zákona č. 182/2006 Sb., o způsobu a jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ). Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Uvedl, že věřitelé závazků, majících původ ve výkonu jeho podnikatelské činnosti souhlasí s řešením jeho úpadku oddlužením, neboť mu není známo, že by některý z nich vyslovil proti řešení jeho úpadku oddlužením nesouhlas, a to ani při osobních či telefonických jednáních, ani v rámci jejich korespondenčního styku. Navíc z okolností, které doposud v jeho insolvenčním řízení vyšly najevo, nic nenasvědčuje tomu, že by některý z těchto věřitelů s řešením jeho úpadku oddlužením nesouhlasil. Podle jeho názoru pokud by některý z věřitelů s řešením jeho úpadku oddlužením nesouhlasil, jistě by takovou informaci vyjádřil při těchto jednáních, popřípadě sdělením adresovaným přímo insolvenčnímu soudu. K ničemu takovému však nedošlo, jeho věřitelé si zcela jistě uvědomují skutečnost, že především pro ně je varianta řešení jeho úpadku oddlužením výrazně výhodnější oproti variantě řešení jeho úpadku konkursem, neboť je zřejmé, že vzhledem k jeho majetkové podstatě by nemohli očekávat zcela jistě žádného uspokojení pohledávek. Je proto přesvědčen, že je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, jeho návrh na povolení oddlužení by neměl být odmítnut a nemělo by být současně rozhodnuto o způsobu řešení jeho úpadku konkursem. Odvolatel dále poukázal na ustanovení § 397 odst. 1 a § 405 odst. 1 IZ s tím, že v pochybnostech o oprávněnosti dlužníka podat návrh na povolení oddlužení soud oddlužení povolí a sporné otázky lze přezkoumat v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí, přičemž následně soud může oddlužení neschválit, vyjdou-li najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí insolvenčního návrhu. Podle jeho názoru je třeba vzít do úvahy i novelizované znění ustanovení § 108 odst. 1 IZ, ze kterého vyplývá, že mu nelze uložit povinnost hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení před rozhodnutím o jeho úpadku, nýbrž právě až jako součást rozhodnutí o jeho úpadku spojené s povolením oddlužení, a to tím způsobem, aby měsíčně platil insolvenčnímu správci zálohu na odměnu a zálohu na náhradu hotových výdajů. Odvolatel navrhl, aby napadené usnesení bylo změněno tak, že se mu povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá, případně aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2, věty prvé, IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Podle § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 397 odst. 1 IZ, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle § 396 IZ, v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Z obsahu insolvenčního spisu odvolací soud zjistil, že dlužník podal u soudu prvního stupně dne 29.1.2015 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení (na předepsaném formuláři), kterým se domáhá rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu u označení dlužníka uvedl své identifikační číslo 75638053. K rozhodujícím skutečnostem osvědčujícím jeho úpadek v návrhu uvedl, že má celkem 19 věřitelů, vůči nimž má celkem 32 nezajištěných peněžitých závazků v celkové výši přibližně 623.412,68 Kč, dále má 20 peněžitých závazků, které jsou vykonatelné, všichni věřitelé a závazky jsou specifikovány v bodech 17 až 20 návrhu a v seznamu závazků, který je přílohou návrhu a na který v podrobnostech odkazuje. V návrhu příkladmo uvedl závazky vůči 6 věřitelům, ke kterým označil věřitele, uvedl výši a datum splatnosti jednotlivých závazků, případně uvedl, že závazek je déle než 3 měsíce po lhůtě splatnosti. Dále uvedl, že byl nucen zastavit platby všech svých peněžitých závazků. V bodech 17 až 20 návrhu specifikoval své závazky co do označení věřitele, uvedení právního důvodu a výše závazku. K návrhu připojil seznam závazků, ve kterém označil věřitele, uvedl právní důvod a konkrétní data splatnosti závazků (v letech 2009, 2010, 2011, 2012, 2013, 2014 a 2015), u všech závazků uvedl, že závazky nepopírá, označil, zda jde o závazek vykonatelný (s uvedením soudního či exekučního rozhodnutí) nebo závazek nevykonatelný. V seznamu závazků dlužník, mimo jiné, uvedl závazky vůči České průmyslové zdravotní pojišťovně Ostrava-Vítkovice ve výši 62.310 Kč, 22.151 Kč a 41.647 Kč, vůči Finančnímu úřadu v Bučovicích ve výši 5.167 Kč, 1.141 Kč, 8.235 Kč a 24.747,01 Kč, vůči Celnímu úřadu pro Jihomoravský kraj ve výši 1.000 Kč a vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Brno-venkov ve výši 11.964 Kč a 14.294 Kč. V seznamu závazků prohlásil, že tento je správný a úplný a podepsal jej. Ve vztahu ke svému majetku dlužník v návrhu uvedl, že má majetek v hodnotě přibližně 8.500 Kč představující věci osobní povahy, staršího data nabytí. K návrhu připojil seznam majetku, ve kterém uvedl toliko movité věci představující běžné vybavení domácnosti a ošacení, vše staršího data nabytí, v odhadované hodnotě 8.500 Kč. Podle výpisu z živnostenského rejstříku dlužník podniká pod identifikačním číslem 75638053 od 12.1.2004. Na základě zjištění učiněných z insolvenčního návrhu dlužníka a jeho příloh lze uzavřít, že insolvenční návrh je projednatelný, neboť obsahuje dostatečná skutková tvrzení k úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti, když z insolvenčního návrhu vyplývá, že má závazky vůči více věřitelům (nejméně dvěma), které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopen plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/ IZ). Dále je zřejmé, že dlužník má závazky z podnikání nejméně vůči 4 věřitelům (Finančnímu úřadu v Bučovicích, Okresní správě sociálního zabezpečení

Brno-venkov, Celnímu úřadu pro Jihomoravský kraj a České průmyslové zdravotní pojišťovně Ostrava-Vítkovice (tuto skutečnost odvolatel ani nezpochybňuje), přičemž k těmto závazkům netvrdí žádnou ze skutečností, uvedených v ustanovení § 389 odst. 2 IZ, která by mu umožňovala i přesto, že má závazky z podnikání, řešit jeho úpadek oddlužením. Odvolací soud tak shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že dlužník není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, čímž je odůvodněn postup podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, tj. k odmítnutí jeho návrhu na povolení oddlužení a podle ustanovení § 396 IZ, tj. k rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. K námitce odvolatele, že soud prvního stupně měl postupovat podle ustanovení § 390 odst. 1 IZ, tedy v pochybnostech oddlužení povolit, odvolací soud poukazuje na svou dosavadní rozhodovací činnost, například rozhodnutí č. j. KSBR 44 INS 2645/2014, 2 VSOL 1155/2014-A-11 ze dne 19.1.2015, č. j. KSBR 40 INS 24859/2014, 2 VSOL 1304/2014-A-16 ze dne 27.5.2015, č. j. KSBR 33 INS 30090/2014, 2 VSOL 1415/2014-A-16 ze dne 5.6.2015, č. j. KSBR 52 INS 28485/2014, 2 VSOL 153/2015-A-19 ze dne 26.8.2015, ve kterých odvolací soud zaujal shodný právní názor. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že podle odvolacího soudu je nezbytné, aby dlužník, který má závazky z podnikání, již v návrhu na povolení oddlužení tvrdil některou ze skutečností, uvedených v § 389 odst. 2 IZ, jež vylučují, aby jeho dluhy z podnikání bránily řešení jeho úpadku oddlužením. Pokud taková skutková tvrzení v návrhu schází, postupovat podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ nelze. Pochybnosti o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, lze mít totiž jen tehdy, jestliže dlužník souhlasy takových věřitelů tvrdí, zatím je však nedokládá. Tvrdí-li odvolatel pouze to, že mu není známo, že by některý z věřitelů, vůči nimž má závazky z podnikání, vyslovil nesouhlas s řešením jeho úpadku oddlužením, a že tato skutečnost nevyplývá ani z okolností, které doposud vyšly v insolvenčním řízení najevo (naopak-podle odvolatele-si věřitelé uvědomují, že varianta řešení jeho úpadku oddlužením je pro ně výhodnější oproti variantě řešení jeho úpadku konkursem), nelze podle odvolacího soudu taková tvrzení považovat z hlediska ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ za dostatečně konkrétní. Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v těch případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (hotovost nebo prostředky na účtech) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře, jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se z majetkové podstaty. Totéž pak platí i při oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty.

S ohledem na majetkovou situaci dlužníka, který nemá pohotové finanční prostředky a vlastní toliko movité věci (ošacení a běžné vybavení domácnosti) nepatrné hodnoty, soud prvního stupně správně uzavřel, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nezbytné, když prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním stavu majetku dlužníka či odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce, nelze zajistit jinak. Soud prvního stupně proto postupoval zcela správně, pokud uložil dlužníku podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 IZ povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, kterou odvolací soud shledal zcela přiměřenou, a to s ohledem na výši odměny insolvenčního správce při způsobu řešení úpadku konkursem, která činí nejméně 45.000 Kč (bez DPH), a nutnost hradit hotové výdaje insolvenčního správce (vyhláška č. 313/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Poučen í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 25. září 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu