2 VSOL 246/2013-A-16
KSBR 45 INS 4672/2013 2 VSOL 246/2013-A-16

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenčním řízení dlužníka Jiřího anonymizovano , anonymizovano , bytem Česká 688/36, Miroslav, PSČ 671 72, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. KSBR 45 INS 4672/2013-A-11 ze dne 26.2.2013,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. KSBR 45 INS 4672/2013-A-11 ze dne 26.2.2013 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením insolvenční soud odmítl insolvenční návrh dlužníka podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ pro vady.

Na odůvodnění tohoto rozhodnutí insolvenční soud poukázal na to, že dlužník v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení uvedl, že má 16 věřitelů a 30 závazků v celkové výši 1.009.500 Kč, přičemž všechny vznikly za trvání manželství, proto podává návrh společně s manželkou, aby bylo možno oddlužit jejich domácnost. Uvedl, že jeho příjem činí 11.514 Kč plus příjem z darovací smlouvy 5.000 Kč. Dluhy vznikly tak, že si s manželkou brali úvěry na vylepšení finanční situace v domácnosti a poté na obnovu vybavení domácnosti, následně si pak brali další úvěry na splátky předchozích. Navrhl, aby bylo rozhodnuto o jeho úpadku a povolení oddlužení. Insolvenční soud s poukazem na ustanovení § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), a ustanovení § 103 odst. 1, 2 IZ uzavřel, že insolvenční návrh dlužníka nesplňuje základní náležitosti insolvenčního návrhu, neboť v něm chybí vylíčení rozhodujících skutečností, jež by osvědčovaly úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka. Z obsahu insolvenčního návrhu pouze vyplývá, že dlužník má zřejmě více věřitelů, není však jasné, zda a jak dlouho jsou všechny jeho závazky po splatnosti a z jakého důvodu tyto závazky není schopen hradit, když neuvedl, kdy jsou jeho závazky splatné, neboť doba prodlení bez dalších údajů sama o sobě nic o splatnosti neříká. Dlužník tak neosvědčil druhý a třetí znak úpadku, to znamená, neprokázal existenci více splatných peněžitých závazků déle než 30 dnů po splatnosti ani svou neschopnost závazky plnit. Protože v návrhu absentují údaje a tvrzení o konkrétních skutečnostech rozhodných pro posouzení práva dlužníka podat insolvenční návrh, je již z tohoto důvodu návrh neprojednatelný. Závěrem insolvenční soud poučil dlužníka, že po právní moci usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu může podat nový insolvenční návrh, který již bude splňovat zákonem stanovené náležitosti.

Toto rozhodnutí napadl dlužník odvoláním. Poukázal na to, že má za to, že pokud v návrhu uvedl, že délka splatnosti je například jeden rok, pak je nepochybné, že splatnost závazku nastala v době před jedním rokem. Domnívá se, že uvede-li v návrhu dobu prodlení, není proto již nutné speciálně uvádět i splatnost závazku, neboť z logiky věci vyplývá, že je-li uvedeno v měsíci únoru roku 2013 prodlení jeden rok, byl závazek splatný v únoru 2012 . Přistoupil-li by dlužník na tvrzení soudu, že je nutno splatnost přesně označit, bylo by nutné vyznačit zvlášť splatnost u každé splátky každého ze závazků až do doby, než by došlo k případnému zesplatnění celého závazku, což se však zcela rozchází se současnou rozhodovací praxí insolvenčních soudů. Dlužník dále uvedl, že označil u každého ze závazků případné prodlení, neomezil se tedy pouze na obecné konstatování, že jsou závazky po splatnosti déle než 30 dnů. Poukázal dále na to, že u všech závazků bylo vydáno pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, takže je zřejmé, že se jedná o rozhodnutí, která byla vydána po uplynutí splatnosti daných závazků. Dlužník dále v návrhu uvedl, že většina závazků byla již věřiteli zesplatněna, a jejich úhradu je tak nutno provést najednou, přičemž jeho příjem na jednorázové úhrady nepostačuje. Proto se odvolatel domnívá, že úpadek osvědčil dostatečně, a proto navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 IZ, pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení doručeným insolvenčnímu soudu 20.2.2012 domáhal se dlužník rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Mimo údajů, na které odkázal insolvenční soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, uvedl dlužník, že všechny jeho závazky jsou po splatnosti déle než 30 dnů, část závazků však nadále řádně splácí. Dále uvedl přehled svých závazků označením jednotlivých věřitelů, právního důvodu závazku, výše dluhu a doby prodlení (například 6 měsíců, 1 rok apod.). Uvedl, že většina z těchto závazků byla zesplatněna a věřitelé požadují jejich úhradu najednou. U čtyř závazků již bylo vydáno pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, u některých byla nařízena exekuce. Dále poukázal na to, že s ohledem na měsíční příjem 21.247 Kč spolu s manželkou vynakládají na základní potřeby 10.000 Kč a vzhledem k tomu, že většina závazků byla zesplatněna, nejsou schopni většinu závazků dále plnit. Každý měsíc již narůstá dluh o sankce a úrok z prodlení a mají obavu, že se následně i ostatní věřitelé obrátí na soud a poté na exekutora, kdy by celkové dluhy narostly i o náklady řízení. Nejsou tedy schopni plnit část závazků, nechtějí situaci řešit nabíráním nových úvěrů.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ, je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit.

Podle § 3 odst. 2 IZ, se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků nebo je b) neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle ustanovení § 103 odst. 2 IZ, v insolvenčním návrhu musí být dále uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něho být patrno, čeho se insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ, insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti, který je nesrozumitelný nebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 143 občanského soudního řádu se nepoužije.

S poukazem na shora citovaná ustanovení insolvenčního zákona o náležitostech insolvenčního návrhu a obsah insolvenčního návrhu dlužníka odvolací soud uzavírá, že insolvenční soud správně vyhodnotil, že insolvenční návrh dlužníka vykazuje vady, pro které je třeba ho postupem podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ odmítnout, neboť se jedná o vady, pro které nelze v řízení pokračovat. Přestože je nutno přisvědčit dlužníku v tom, že nerezignoval zcela na tvrzení skutečností osvědčujících jeho úpadek, když popsal, jak se spolu s manželkou do platební neschopnosti dostali a když zevrubně uvedl své jednotlivé věřitele, výši jejich pohledávek, jejich právní důvod i dobu prodlení. Jeho ostatní tvrzení obsažená v insolvenčním návrhu jsou však rozporná a neurčitá. Hovoří totiž o zesplatnění většiny závazků , aniž by je konkrétně označil, dále uvádí, že u čtyř závazků bylo vydáno pravomocné a vykonatelné rozhodnutí a u některých byla nařízena exekuce , aniž by specifikoval, o které konkrétní závazky, jež jsou přiznány pravomocným a vykonatelným rozhodnutím a u kterých byla exekuce nařízena, se jedná. Dále uvedl, že část závazků nadále splácí . Tímto svým tvrzením ovšem zpochybnil délku doby prodlení u jednotlivých svých závazků. Není totiž zřejmé, které z těchto závazků splácí a jaká konkrétní doba prodlení u jednotlivých závazků nastala. Zcela správně tedy dovodil insolvenční soud, že nelze ze skutečností tvrzených v insolvenčním návrhu dovodit platební neschopnost dlužníka ve smyslu § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, a s ohledem na tvrzení dlužníka o tom, že část závazků nadále splácí, nelze ani dovodit, které z těchto závazků jsou déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1, písm. b/ IZ).

K těmto závěrům považuje odvolací soud za nutné odkázat i na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, například na rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. R 26/2011, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo hrozícím úpadku logicky vzato vyplývá. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud připustil, že je možno při hodnocení vylíčení rozhodujících skutečností v insolvenčním návrhu přihlédnout i k tzv. povinným přílohám insolvenčního návrhu (dle § 104 odst. 1 IZ) za předpokladu, že obsahují zákonem stanovené náležitosti, zejména prohlášení o jejich správnosti a úplnosti. Ani při přihlédnutí k přílohám, které dlužník v přezkoumávané věci k návrhu připojil, však není možno dospět k odstranění shora označené nesrozumitelnosti a shora uvedeným nedostatkům insolvenčního návrhu. Přílohy k insolvenčnímu návrhu, pokud jde o údaje ohledně závazků dlužníka, totiž obsahují tytéž skutečnosti, jaké jsou uvedeny v samotném insolvenčním návrhu.

Odvolací soud proto, s ohledem na shora uvedené hodnocení, postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. (§ 7 odst. 1 IZ) a napadené rozhodnutí insolvenčního soudu potvrdil jako ve výroku věcně správné.

Odvolací soud považuje za nezbytné, stejně jako insolvenční soud, opětovně dlužníka poučit o tom, že mu nic nebrání, aby po právní moci tohoto rozhodnutí podal nový insolvenční návrh, v němž dostojí shora naznačeným požadavkům zákona na jeho náležitosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e přípustné podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím Krajského soudu v Brně k Nejvyššímu soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení

se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto usnesení se považuje za doručené zveřejněním v insolvenčním rejstříku, dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem. Lhůta pro podání dovolání běží od doručení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 22. března 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová v.r. Olga Chlebková předsedkyně senátu