2 VSOL 218/2013-B-10
KSOS 33 INS 12929/2012 2 VSOL 218/2013-B-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Evy anonymizovano , anonymizovano , bytem Havířov-Šumbark, Emy Destinové 1169/1c, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. KSOS 33 INS 12929/2012-B-5 ze dne 12.2.2013,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě, č.j. KSOS 33 INS 12929/2012-B-5 ze dne 12.2.2013 se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením Krajský soud v Ostravě zamítl žádost dlužnice o snížení splátek uvedených v pravomocném usnesení o schválení oddlužení.

Na odůvodnění rozhodnutí insolvenční soud uvedl, že v pravomocném usnesení z 24.9.2012, kterým schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře, rozhodl, že pro uspokojování věřitelů bude měsíčně použita z postižitelné části mzdy dlužnice maximální částka 7.600 Kč a zbytek srážek ze mzdy bude ponechán dlužnici. Tak soud částečně vyhověl žádosti dlužnice o stanovení nižších než zákonem určených splátek, o které požádala v návrhu na povolení oddlužení. Insolvenční soud sice neshledal důvody k postupu dle § 398 odst. 4 IZ, ale přihlédl k tomu, že z deklarované průměrné mzdy dlužnice 19.921 Kč lze při zákonných srážkách splatit 100 % pohledávek přihlášených věřitelů za cca 40 měsíců. Za této situace insolvenční soud ve své rozhodovací praxi nevyžaduje splnění podmínek dle § 398 odst. 4 IZ a žádosti dlužníka vyhoví s tím, že výše měsíční splátky je zpravidla stanovena na 2 % přihlášených pohledávek, což by mělo při zachování příjmů i s rezervou garantovat zaplacení 100 % pohledávek, byť za pozdější dobu než při dodržení zákonných splátek. Takto postupoval insolvenční soud také v případě dlužnice. Pokud by příjem dlužnice dosahoval 19.921 Kč, jak uváděla dlužnice v insolvenčním návrhu, pak by jí zůstalo měsíčně nad rámec nepostižitelné části mzdy více než 3.500 Kč. Dále insolvenční soud uvedl, že insolvenční správkyně ve své zprávě doporučila vyhovět další žádosti dlužnice o ponechání vyšší částky s ohledem na její měsíční výdaje s tím, že po dvou měsících provádění splátek zaplatila dlužnice 3,37 % pohledávek, což po přepočtu na 60 měsíců činí předpoklad 100% uspokojení. Současně správkyně uvedla, že měsíční příjem dlužnice činí 15 až 16.000 Kč a k nepostižitelnému minimu jí již při splnění oddlužení podle usnesení soudu žádná částka navíc nezbývá. Příjem 19.921 Kč měsíčně uvedený v návrhu na povolení oddlužení zahrnoval také roční zúčtování daně, proto doporučila žádosti dlužnice vyhovět. Ke zprávě připojila správkyně žádost dlužnice z 22.11.2012, kde dlužnice žádala, aby jí byla ponechána částka 4.000 Kč měsíčně nad nepostižitelné minimum s tím, že nemá žádnou možnost zvýšit si příjem. Insolvenční soud znovu poukázal na to, že původní žádosti dlužnice uvedené v insolvenčním návrhu vyhověl. K tomu, aby však vyhověl nové žádosti dlužnice, by mohl přistoupit pouze v případě, pokud by shledal důvod dle § 398 odst. 4 IZ. Základním kritériem podle tohoto ustanovení jsou příčiny úpadku dlužnice. Insolvenční soud považuje za právně významnou takovou změnu v poměrech dlužnice, která způsobila, že dlužnice oproti stavu v době vzniku závazku již není schopna své závazky plnit (typicky úpadek způsobený nezaviněnou ztrátou zaměstnání, podstatným snížením příjmů, zdravotními potížemi). Dlužnice však v návrhu na povolení oddlužení ani v dodatečné žádosti žádné právně významné příčiny úpadku netvrdila. Z návrhu vyplývá, že si dlužnice půjčila na rekonstrukci bytu a následné závazky nebyla schopna splácet. Tyto skutečnosti však nelze považovat za takové, které by snížení splátek odůvodňovaly. Pokud dlužnice zdůvodňuje žádost o snížení splátek tím, že potřebuje vyšší náklady na bydlení a léky, dodává insolvenční soud, že podmínky oddlužení dlužnice znala, respektive měla znát před podáním návrhu, a měla tak zvážit, zda bude schopna při jejich plnění zabezpečovat své potřeby. Výše měsíčních srážek ze mzdy dlužníka je dána zákonem a k jejich korekci lze přistoupit pouze ve zcela mimořádných a zákonem předvídaných případech. Insolvenční soud pak uzavřel, že výše splátek tak, jak o nich rozhodl v usnesení o schválení oddlužení, je pro dlužnici dostatečně motivační a nejlépe odpovídá smyslu a účelu oddlužení. Proto žádost dlužnice zamítl.

Toto rozhodnutí napadla dlužnice odvoláním. V něm poukázala na to, že při podání insolvenčního návrhu dokládala tři výplatní pásky a v jedné z nich, že byla ve výplatě zahrnuta vrácená daň 5.000 Kč za předchozí období, kdy byla evidována na úřadu práce. Tím stoupl její průměrný měsíční plat na 19.921 Kč, ale reálný příjem je 15 až 16.000 Kč, to znamená o 3.000 Kč méně. Věřitelům je měsíčně spláceno 7.600 Kč, odměna insolvenční správkyně činí 1.080 Kč, takže měsíčně jí zůstává na účtě 8.764 Kč. K tomu odkázala na své výdaje, nájem 4.250 Kč, plyn 210 Kč, elektřina 660 Kč, poplatek 180 Kč, doprava do zaměstnání 1.260 Kč, léky 730 Kč, celkové výdaje na stravu a osobní potřeby 7.290 Kč. Poukázala na své lednové onemocnění a na zvyšující se ceny léků a na to, že v době vzniku závazků měla plat, který se pohyboval okolo 19.000 Kč. Uvedla, že bohužel podepsala ručení za úvěr své kolegyně, která měla problémy, po čase přestala úvěr splácet a dlužnice dostala exekuci na plat až do výše životního minima. Proto nezbylo, než vzít tzv. padák a celou exekuci zaplatit. Přišla o práci, nastaly zdravotní potíže, se kterými se léčila rok. Nyní sice má práci ve své profesi, ale platově slabší. Zaměstnavatel jí navíc od ledna tohoto roku nepovoluje tzv. přesčasové hodiny. Zdražil také nájem, elektřina a plyn a nelze získat vedlejší zaměstnání. Proto navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 3, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k následujícím závěrům.

Podle ustanovení § 398 odst. 3 IZ, při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu pěti let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Tuto částku rozvrhne dlužník prostřednictvím insolvenčního správce mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu.

Z ustanovení § 398 odst. 4 IZ vyplývá, že dlužníku, který o to požádal v návrhu na povolení oddlužení, může insolvenční soud stanovit jinou výši měsíčních splátek. Učiní tak jen tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude stejná nebo vyšší než 50 % jejich pohledávek, anebo stejná nebo vyšší než hodnota plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli. Přitom dále přihlédne k důvodům, které vedly k dlužníkovu úpadku, k celkové výši dlužníkových závazků, k dosavadní a očekávané výši dlužníkových příjmů, k opatřením, která dlužník činí k zachování a zvýšení svých příjmů a ke snížení svých závazků, a k doporučení věřitelů. Dlužníkovým návrhem jiné výše měsíčních splátek není insolvenční soud vázán. K opožděné žádosti insolvenční soud nepřihlíží.

Podle ustanovení § 407 odst. 3, věty první IZ, rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře insolvenční soud i bez návrhu změní, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání stanovených měsíčních splátek; ustanovení § 418 odst. 1, písm. b) tím není dotčeno.

Z obsahu insolvenčního spisu zejména vyplývá, že dlužnice ve svém insolvenčním návrhu, který spojila s návrhem na povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře, uvedla, že její příjem činí měsíčně 19.921 Kč (byl spočítán za období 02-04 2012), a dále uvedla, že žádá, aby soud snížil její měsíční splátky věřitelům o 4.000 Kč měsíčně. Jako důvod uvedla náklady na bydlení včetně služeb, dopravu do zaměstnání a léky, které jsou v současné době 6.100 Kč měsíčně. Usnesením ze 14.6.2012 insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice, ustavil insolvenčního správce a povolil řešení úpadku oddlužením. Usnesením ze 24.9.2012 insolvenční soud schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře, uložil plátci mzdy dlužnice, aby počínaje říjnem 2012 prováděl po dobu trvání účinků schváleného oddlužení z příjmů dlužnice srážky ve stejném rozsahu jako při výkonu rozhodnutí pro uspokojení přednostní pohledávky a sražené částky aby nevyplácel dlužnici, ale zasílal je insolvenční správkyni. Insolvenční správkyni pak uložil, aby každý kalendářní měsíc z takto získané částky si ponechala částku 900 Kč jako zálohu na odměnu a náhradu hotových výdajů, případně navýšenou o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, pokud je jejím plátcem, aby uhradila případné pohledávky za majetkovou podstatou a postavené jim na roveň a ze zůstatku ponechala částku 7.600 Kč pro uspokojení věřitelů (současně insolvenční soud ve výroku uvedl, v jakém poměru má být šest označených pohledávek dlužnice z této částky uspokojováno), a zbytek aby dlužnici vyplatila do konce kalendářního měsíce, ve kterém srážky obdržela. Na odůvodnění tohoto rozhodnutí insolvenční soud uvedl, že dlužnice má příjem ze zaměstnání v průměrné výši 19.921 Kč měsíčně, žije sama, nemá žádnou vyživovací povinnost. Ze současného stavu příjmů lze v případě schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře plnit věřitelům měsíčně cca 10.079 Kč a tyto příjmy postačují na úhradu 100 % přihlášených pohledávek za necelých 40 měsíců. Do majetkové podstaty byly sepsány movité věci nepatrné hodnoty. Insolvenční soud schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře, neboť splátkový kalendář je v daném případě pro věřitele ekonomicky výhodnější než zpeněžení majetku (§ 402 odst. 5 IZ). K žádosti dlužnice o snížení měsíčních splátek insolvenční soud uvedl, že této žádosti vyhověl pouze částečně, když dlužnice netvrdila žádné skutečnosti, které by byly významné z hlediska aplikace ustanovení § 398 odst. 4 IZ, respektive jí uváděné důvody by snížení splátek neodůvodňovaly. Nicméně insolvenční soud ve své rozhodovací praxi zastává názor, že v případě, kdy by i po korekci splátek měli věřitelé obdržet 100 % svých pohledávek, nezkoumá při rozhodování o snížení splátek splnění podmínek podle citovaného ustanovení a snížení splátek povolí. Proto soud stanovil výši splátek pro věřitele na částku 7.600 Kč odpovídající 2 % přihlášených pohledávek, která by i s rezervou měla garantovat splácení 100 % pohledávek nezajištěných věřitelů. Toto usnesení o schválení oddlužení nabylo právní moci 24.9.2012. Dále z obsahu spisu vyplývá, že insolvenční správkyně sdělením datovaným 22.11.2012 uvedla, že se k ní dostavila dlužnice, která žádá o snížení splátek, že průběžně plní splátkový kalendář a má stabilní příjem cca 15 až 16.000 Kč. V návrhu na oddlužení byl uveden čistý příjem 19.921 Kč, ale v tomto příjmu bylo zahrnuto i roční zúčtování daně. Dlužnice doložila měsíční výdaje ke své žádosti, pokud jde o nájem, inkaso, elektřinu, plyn, cestovné do zaměstnání a nezbytné léky. Pokud by splátkový kalendář byl dále průběžně plněn dle žádosti dlužnice, tak za těchto okolností by bylo uhrazeno věřitelům cca 57 % pohledávek. Správkyně uvedla, že doporučuje vzhledem ke zdravotnímu stavu dlužnice žádosti vyhovět. Připojila zprávu ohledně prováděných splátek jednotlivým věřitelům dlužnice a žádost dlužnice datovanou 22.11.2012, v němž dlužnice uvedla, že žádá o snížení splátek, poukazuje na to, že žádala o ponechání vyšší než nepostižitelné částky o 4.000 Kč, ale vyhověno jí soudem nebylo. Z částky, která jí z výplaty zbývá, tj. 8.764 Kč, musí zaplatit nájem 3.880 Kč, který bude zvýšen, inkaso, elektřina 600 Kč, plyn 210 Kč, kons. popl. 180 Kč, jízdné do zaměstnání 1.250 Kč, léky 600 Kč, což činí 6.720 Kč. Na stravu, drogerii a podobné nutné potřeby jí zbývá 2.044 Kč. Během léta v době dovolené měla možnost dělat přesčasové směny, nyní již tato možnost není a nemá žádnou jinou možnost přivýdělku.

Především je nutno uvést, že napadeným usnesením insolvenční soud rozhodoval o žádosti dlužnice o snížení splátek, která byla podána dne 22.11.2012, tedy poté, co již nabylo právní moci rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Při rozhodování o této žádosti dlužnice aplikoval insolvenční soud ustanovení § 398 odst. 4 insolvenčního zákona a dle něho neshledal žádost dlužnice důvodnou. Aplikací jiného ustanovení insolvenčního zákona se insolvenční soud v napadeném rozhodnutí nezabýval.

Odvolací soud však považuje za nutné uvést, že se zřetelem na to, že dlužnice žádost o snížení splátek podala až poté, co již bylo prováděno oddlužení plněním splátkového kalendáře po právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, bylo namístě aplikovat v přezkoumávané věci na žádost dlužnice ustanovení § 407 odst. 3 insolvenčního zákona.

Ze shora citovaných ustanovení insolvenčního zákona totiž vyplývá, že žádost o jinou výši měsíčních splátek může dlužník podat podle ustanovení § 398 odst. 4 IZ jen v návrhu na povolení oddlužení a k opožděné žádosti insolvenční soud již nepřihlíží. Změnit výši a další trvání měsíčních splátek po právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, které je vydáváno s výhradou změny poměrů, však může insolvenční soud i bez návrhu podle ustanovení § 407 odst. 3 IZ a dle hledisek v něm uvedených. To tedy znamená, že při rozhodování o změně rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře insolvenční soud hodnotí, zda došlo ke změně okolností uvedených v ustanovení § 407 odst. 3 insolvenčního zákona. Ustanovení § 398 odst. 4 insolvenčního zákona se při tomto rozhodnutí neaplikuje, a to ani v případě, že dlužník sám po pravomocném schválení oddlužení požádal o snížení splátek.

Protože insolvenční soud žádost dlužnice o snížení stanovených měsíčních splátek nesprávně právně posoudil a nehodnotil ji dle zákonných hledisek uvedených v ustanovení § 407 odst. 3 IZ, nezbylo odvolacímu soudu než postupovat podle ustanovení § 219a odst. 1, písm. a) o.s.ř. a napadené rozhodnutí zrušit a podle ustanovení § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení se bude insolvenční soud opětovně zabývat žádostí dlužnice o snížení měsíčních splátek v souladu se shora naznačeným postupem podle ustanovení § 407 odst. 3 insolvenčního zákona.

Nad rámec odůvodnění tohoto rozhodnutí s ohledem na obsah již pravomocného usnesení insolvenčního soudu o schválení oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře považuje odvolací soud za nutné ještě poukázat na to, že skutečnost, že dlužník je schopen svým nezajištěným věřitelům zaplatit 100 % jejich pohledávek před uplynutím doby 5 let, není sama o sobě důvodem k tomu, aby v rozhodnutí o schválení oddlužení insolvenční soud stanovil dlužníku jinou výši měsíčních splátek než dle ustanovení § 398 odst. 3, věta první insolvenčního zákona. Stanovit jinou výši měsíčních splátek na základě žádosti dlužníka uvedené v insolvenčním návrhu může insolvenční soud pouze po vyhodnocení všech hledisek uvedených v ustanovení § 398 odst. 4 IZ.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e přípustné podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem je rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

V Olomouci dne 20. března 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová v.r. Olga Chlebková předsedkyně senátu