2 VSOL 208/2012-A-12
KSBR 44 INS 3931/2012 2 VSOL 208/2012-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka FEDOR s.r.o., se sídlem Dubany 12, 798 12 Kralice na Hané, identifikační číslo osoby 26 94 48 39, o insolvenčním návrhu věřitelů a) Caperana plus s.r.o., se sídlem Za Zámečkem 744/9, 158 00 Praha 5-Jinonice, identifikační číslo osoby 28 86 78 23, b) Malířství Šipoš s.r.o., se sídlem Havlíčkova 1289/24, 750 02 Přerov, identifikační číslo osoby 25 34 35 30, oba věřitelé zastoupeni Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem, se sídlem Dr. Skaláka 10, 750 02 Přerov, rozhodl o odvolání věřitele b) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23.2.2012, č. j. KSBR 44 INS 3931/2012-A-7,

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. p o t v r z u j e. II. Ve vztahu mezi dlužníkem a věřitelem b) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění: V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně zastavil insolvenční řízení (výrok I.), uložil věřitelům a) a b), aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení zaplatili společně a nerozdílně soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč za podání insolvenčního návrhu (výrok II.) a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V důvodech usnesení uvedl, že podáními ze dne 9.1.2012, která byla doručena soudu prvního stupně dne 20.2.2012, se věřitelé a) a b) domáhali zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek. Podáním doručeným soudu dne 23.2.2012 vzali oba věřitelé své návrhy v celém rozsahu zpět. Soud prvního stupně proto postupoval v souladu s ust. § 130 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění (dále jen IZ ) a řízení zastavil. Dále věřitelům vyměřil v souladu s ust. § 4 odst. 1 písm. e), § 7 odst. 1 a položky 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, soudní poplatek za podání insolvenčního návrhu. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ).

Proti tomuto usnesení, konkrétně proti výrokům II. a III., podal věřitel b) odvolání. Tvrdil, že byly splněny zákonné předpoklady pro postup soudu dle ust. § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř., neboť dlužník zavinil, že řízení muselo být zastaveno, když důvodem zpětvzetí insolvenčního návrhu bylo zaplacení pohledávek věřitelů po podání návrhu. Dále namítal, že rozhodnutí je v části vyměření soudního poplatku nepřezkoumatelné, neboť není patrno, na základě čeho byl poplatek vyměřen. Navíc věřitel se s takovým postupem soudu dosud nesetkal. Navrhl, aby odvolací soud výroky II. a III. napadeného usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal usnesení v napadené rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a 6 o.s.ř.), a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání věřitele b) není důvodné.

Z obsahu spisu vyplývá, že věřitelé a) a b) se svými insolvenčními návrhy doručenými soudu prvního stupně dne 20.2.2012 domáhali rozhodnutí o úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek. Věřitel a) tvrdil, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 108.000,-Kč splatnou k 30.9.2010 ze smlouvy o dílo, jejímž předmětem bylo provedení oprav, výměny oken a dveří na vile v Praze-Klánovicích. Věřitel b) ve svém návrhu tvrdil, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 240.000,-Kč splatnou k 23.11.2010 z titulu smlouvy o dílo, jejímž předmětem bylo provedení natěračských prací na oknech a dveřích v téže vile. Své insolvenční návrhy vzali oba věřitelé v celém rozsahu zpět. Učinili tak podáním ze dne 22.2.2012, v němž uvedli, že dne 22.2.2012 jim dlužník jejich pohledávky, včetně příslušenství uhradil.

Podle ust. § 146 odst. odst. 1 písm. c) o.s.ř., žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno.

Podle ust. § 146 odst. 2 o.s.ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

Podle § 143 o.s.ř., žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení.

Při zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu se rozhoduje o nákladech řízení dle ust. § 146 odst. 1 písm. c, § 146 odst. 2 věty první nebo § 146 odst. 2 věty druhé o.s.ř. Uvedená ustanovení jsou přiměřeně aplikovatelná i při rozhodování o nákladech řízení při zastavení insolvenčního řízení. Vychází se z toho, že z procesního hlediska zastavení řízení zavinil navrhující věřitel, který vzal svůj insolvenční návrh zpět. Při rozhodování o tom, zda je skutečně na místě aplikace ust. § 146 odst. 2 věty první o.s.ř., je však nutno v každém případě zohlednit důvody, pro které byl návrh vzat zpět, pokud se z obsahu spisu podávají. V přezkoumávané věci zpětvzetí insolvenčního návrhu zavinil dlužník tím, že po zahájení řízení uhradil splatné pohledávky věřitelů a) a b), pročež je aplikace ust. § 146 odst. 2 věty první o.s.ř. vyloučena. Zbývá posoudit, zda byl v dané věci vzat zpět návrh, který byl podán důvodně. V takovém případě by povinnost k náhradě nákladů řízení stíhala dlužníka (§ 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Důvodnost podání insolvenčního návrhu se s ohledem na zvláštní povahu insolvenčního řízení posuzuje nejenom z hlediska věřitelem tvrzené splatné pohledávky za dlužníkem (jak je tomu pravidelně v řízeních o zaplacení). Předmětem insolvenčního řízení je dlužníkův úpadek a způsob jeho řešení. Věřitel, který v insolvenčním řízení uplatnil své právo vůči dlužníkovi, doložením své splatné pohledávky za dlužníkem dokládá aktivní věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu. To však není jediný předpoklad k tomu, aby mohl být s podaným návrhem úspěšný, tzn. aby insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku dlužníka. Dalším předpokladem je osvědčení úpadku dlužníka (§ 3 odst. 1 nebo odst. 3 IZ). V důsledku zpětvzetí insolvenčního návrhu však není možno (jen pro účely rozhodování o nákladech řízení) zkoumat, zda je dlužník v úpadku a zda insolvenční návrh byl podán důvodně.

Z uvedeného vyplývá, že v přezkoumávané věci nebylo možno o nákladech řízení rozhodnout podle ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. a že rozhodnutí, vycházející z ust. § 146 odst. odst. 1 písm. c) o.s.ř., je správné.

Důvodná není ani výtka věřitele b) proti rozhodnutí, kterým soud prvního stupně uložil věřitelům povinnost uhradit soudní poplatek. Ve vztahu k výroku II. není totiž napadené usnesení ani nepřezkoumatelné, ani nesprávné. Dne 1.9.2011 nabyl účinnosti zákon č. 218/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Tato novela zavedla soudní poplatek za věřitelský návrh na zahájení insolvenčního řízení. Výše poplatku pro věřitele podávajícího insolvenční návrh činí 2.000,-Kč a je určena položkou 4 odst. 1 písm. c) sazebníku poplatků.

Podle ust. § 4 odst. 1 písm. e) zákona o soudních poplatcích jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost v insolvenčním řízení uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o insolvenčním návrhu.

Podle ust. § 2 odst. 1 písm. a) téhož zákona jsou poplatníky za řízení před soudem prvního stupně navrhovatel (navrhovatelé, není-li dále stanoveno jinak. Dle odst. 8 vznikne-li více poplatníkům povinnost zaplatit poplatek, platí jej společně a nerozdílně.

Dle položky 4, bodu 1 písm. c) zákona o soudních poplatcích za návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem není peněžité plnění v ostatních případech, není-li dále stanoveno jinak, je 2.000,-Kč.

Z řečeného tedy plyne závěr, že soud prvního stupně postupoval správně, když oběma věřitelům uložil zaplacení soudního poplatku ve výši 2.000,-Kč za podání insolvenčního návrhu, a to společně a nerozdílně. V podrobnostech je možno odkázat na důvodovou zprávu k novele zákona o soudních poplatcích, ve které zákonodárce uvedl, že cíle věřitele podávajícího insolvenční návrh jsou v zásadě stejné jako u věřitele podávajícího žalobu ve sporném řízení.

Na základě všech výše uvedených důvodů postupoval odvolací soud podle ust. § 219 o.s.ř. a usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. jako věcně správné potvrdil.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Věřitel b) nebyl se svým odvoláním úspěšný a dlužníkovi žádné náklady odvolacího řízení nevznikly. Proto bylo rozhodnuto tak, že ve vztahu mezi dlužníkem a věřitelem b) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 17. dubna 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu