2 VSOL 2/2013-A-10
KSOL 10 INS 27313/2012 2 VSOL 2/2013-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Zdeňka Kowalcze, rodné číslo 761009/5812, bytem Masarykovo nám. 60/5, 790 01 Jeseník, o insolvenčním návrhu dlužníka, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 28.11.2012, č. j. KSOL 10 INS 27313/2012-A-4,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužníkovi zaplatit ve lhůtě 7 dnů od právní moci tohoto usnesení zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V důvodech usnesení uvedl, že insolvenční řízení bylo zahájeno návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení, doručeným soudu dne 5.11.2012. Ze seznamu majetku plyne, že dlužník je zcela nemajetný, nevlastní žádné nemovitosti či movité věci, neeviduje žádné pohledávky. Z výpisu z katastru nemovitostí ke dni 5.11.2011 soud zjistil, že dlužník rok před zahájením insolvenčního řízení vlastnil nemovitosti ve společném jmění manželů, a to budovu č. p. 561, rodinný dům, na parcele č. 2438/12, pozemky č. 2438/5, 2438/6, 2438/12, vše zapsáno na LV č. 1390 pro k. ú. a obec Česká Ves. Nemovitost byla převedena darovací smlouvou na Viléma Bára, přičemž právní účinky vkladu nastaly ke dni 10.9.2012. Soud vyhodnotil jednání dlužníka v časové návaznosti na podání návrhu na povolení oddlužení jako jednání sledující nepoctivý záměr. K podání návrhu na vklad vlastnického práva pro Viléma Bára došlo dne 10.9.2012 a insolvenční řízení bylo zahájeno dne 5.11.2012, tedy necelé dva měsíce po převodu vlastnictví. Z insolvenčního návrhu také vyplývá, že dlužník zamýšlel podat insolvenční návrh již dříve, když podpis manželky dlužníka v bodě 22 návrhu byl připojen dne 17.10.2012, tedy měsíc po převodu vlastnictví. Bezúplatným převodem spoluvlastnického podílu na nemovitosti se dlužník zbavil podstatné části svého majetku bezprostředně před podáním návrhu na povolení oddlužení (dle seznamu majetku je nyní zcela nemajetný), čímž došlo k úmyslnému zkrácení uspokojení věřitelů, a to zejména proto, že dlužník převod v insolvenčním návrhu nevzpomněl. Navíc k tomuto převodu došlo v době, kdy dlužník byl již v prodlení s placením svých závazků, neboť dle seznamu závazků v okamžiku převodu již zastavil platby všem svým věřitelům. Tyto provedl naposledy v květnu 2012. S ohledem na celkovou výši pohledávek lze usuzovat, že zpeněžením předmětné nemovitosti, která nebyla zatížena zástavními právy, mohli být nezajištění věřitelé dlužníka uspokojeni v poměrně krátké době a vysoké výši. V případě oddlužení plněním splátkového kalendáře, při tvrzeném příjmu 13.389 Kč, celkovém počtu vyživovacích povinností a výši závazků 726.017 Kč lze očekávat uspokojení nezajištěných věřitelů z vlastních příjmů dlužníka téměř v nulové výši. Dále soud uvedl, že právní úkon dlužníka, kterým bezúplatně převedl spoluvlastnický podíl na nemovitosti, znemožnil zákonem předvídanou možnost věřitelů zvolit na schůzi věřitelů způsob oddlužení. Pokud dlužník zamýšlel bezprostředně před podáním insolvenčního návrhu převést nemovitost, aniž by za tento převod obdržel protiplnění, měl možnost uvědomit o zamýšleném převodu své věřitele a doložit soudu jejich stanovisko, což se nestalo. Proto soud uzavřel, že dlužník sleduje nepoctivý záměr a je dán důvod pro zamítnutí insolvenčního návrhu. Jediným v úvahu přicházejícím způsobem řešení úpadku dlužníka je prohlášení konkursu. S odkazem na ust. § 108 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ), dovodil, že s ohledem na neexistenci majetku dlužníka (a pohotových finančních prostředků) je důvodná obava, že v případě prohlášení konkursu by zde nebyly prostředky k pokrytí nákladů insolvenčního řízení. Zaplacení zálohy zajistí tyto prostředky pro insolvenčního správce již od okamžiku zjištění úpadku. V případě prohlášení konkursu je minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. a v průběhu dalšího řízení lze očekávat vznik dalších nákladů s konkursem spojených.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Tvrdil, že jeho záměr na oddlužení je poctivý. Dále uvedl, že nemovitost, kterou prodal, měl v zástavě vůči věřiteli Komerční banka, a.s. . Vyhradil si doložit kupní smlouvu a doplnění odvolání do 7 dnů. Dále uvedl, že je schopen doložit také smlouvu o důchodu a záloha ve výši 50.000 Kč je s ohledem na výši jeho příjmů nepřiměřená.

Podáním ze dne 24.1.2013 dlužník své odvolání doplnil. Uvedl, že soudu zasílá důkaz o poctivosti jeho záměru-kupní smlouvu ze dne 19.3.2012, dle které nemovitost vlastnil se svou manželkou Miroslavou Kowalcze. Tvrdil, že nemovitost neprodal za účelem zisku, ale proto, že nebyl schopen splácet úvěr u Komerční banky, a.s. i ostatní závazky. Po vzájemné domluvě s bankou nemovitost prodal manželům Josefu a Libuši Bárovým, kteří pravděpodobně nemovitost dále darovali. Nebyl schopen své závazky platit, a proto žádal banku o konsolidaci závazků, která mu však nebyla poskytnuta. Na podzim roku 2012 zjistil, že je v úpadku, a proto chtěl situaci řešit. Manželka podepsala insolvenční návrh již dříve, protože si dlužník myslel, že také dříve tento návrh podá. Neučinil tak, neboť byl stále na služebních cestách. Z prodeje nemovitosti šly veškeré peníze na úvěr Komerční bance, a.s., což je uvedeno i v kupní smlouvě. Ze zbývající částky 140.948 Kč uhradil daň z převodu nemovitosti a s manželkou se odstěhovali. Se splácením závazků věřitelům do výše 30% plnění by dlužníkovi vypomohl Petr Dornák. Smlouvu o důchodu může doložit. K podání dlužník připojil kupní smlouvu ze dne 19.3.2012.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5, 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k níže uvedeným závěrům.

V přezkoumávané věci se dlužník insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení ze dne 1.11.2012 domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a jako způsob oddlužení navrhl plnění splátkového kalendáře. V návrhu tvrdil, že má čtyři závazky u čtyř věřitelů a všechny závazky jsou po splatnosti více jak 30 dnů. Závazky (dva) věřitele Home Credit, a.s. zaplatil naposledy v květnu 2012 a úvěrovou kartu u České spořitelny, a.s. zaplatil rovněž v květnu 2012. Stavební spořitelně České spořitelně, a.s. zaplatil naposledy závazek v srpnu 2012. Není schopen plnit své závazky v plné výši a své věřitele chce uspokojit minimálně do výše 30 % jejich pohledávek. Pokud by nepostačoval jeho příjem, pomohl by mu se splácením švagr. Dále dlužník v návrhu uvedl, že jeho příjem ze zaměstnání činí 13.389 Kč, vyživovací povinnost má k manželce a ke třem nezletilým dětem.

Podle ust. § 395 odst. 1 IZ, insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Podle ust. § 396 odst. 1 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ust. § 108 odst. 1 a 2 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Předně je nutno uvést, že není vyloučeno, aby insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu požadoval po dlužníkovi jako navrhovateli zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení i v případě, že se dlužník současně domáhá povolení oddlužení. Potřeba složení zálohy na náklady insolvenčního řízení vyvstane zejména v situaci, kdy by v případě rozhodnutí o úpadku dlužníka byl návrh na povolení oddlužení zamítnut nebo odmítnut a dle ust. § 396 odst. 1 IZ bylo rozhodnuto o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

V návaznosti na tvrzení, která dlužník uplatnil v průběhu odvolacího řízení, podrobil odvolací soud svému přezkumu v prvé řadě postup soudu prvního stupně a zjištění, na základě kterých soud vyhodnotil jednání dlužníka jako jednání sledující nepoctivý záměr. V této souvislosti nelze odhlédnout od toho, že z ust. § 395 odst. 1, písm. a) IZ jednoznačně vyplývá, že insolvenční soud má při zkoumání toho, zda jsou splněny podmínky pro povolení oddlužení, přihlížet ke všem okolnostem případu. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, soud prvního stupně činil svá zjištění ze seznamu majetku dlužníka, seznamu jeho závazků a výpisu z katastru nemovitostí ke dni 5.11.2011. Tento postup soudu se však v této konkrétní věci ukázal být jako zcela nedostatečný. Podle názoru odvolacího soudu měl soud prvního stupně v případě svých pochybností o poctivosti jednání dlužníka (s ohledem na převod nemovitostí) požadovat po dlužníkovi doplnění údajů a informací ohledně uskutečněného převodu nemovitostí, případně o účelu použití získaných finančních prostředků. Odvolací soud vychází při těchto svých úvahách ze závěrů, které formuloval již ve svém usnesení ze dne 15.7.2010, sp. zn. KSBR 37 INS 4136/2010, 2 VSOL 217/2010, podle kterých je insolvenční soud pro účely posouzení, zda dlužník návrhem na povolení oddlužení nesleduje nepoctivý záměr ve smyslu § 395 odst. 1, písm. a) IZ, oprávněn vyžadovat po dlužníkovi i údaje o tom, k jakému účelu použil finanční prostředky, které mu poskytli věřitelé, jejichž pohledávky mají být předmětem oddlužení. V posuzované věci měl tedy soud prvního stupně vyzvat dlužníka k doplnění údajů o tom, jaký majetek větší hodnoty vlastnil v posledních třech letech před podáním insolvenčního návrhu, jakým způsobem naložil se získanými prostředky z převodu tohoto majetku apod. Tato výzva by měla v dané věci své opodstatnění. Jedná se totiž o jeden ze způsobů, jakým je možno získat dostatečný podklad k posouzení poctivosti záměru dlužníka, jež sleduje návrhem na povolení oddlužení. V tomto směru tedy soud prvního stupně pochybil, pokud při zkoumání podmínek podle ust. § 395 odst. 1, písm. a) IZ od dlužníka tyto údaje nevyžadoval. Důsledkem tohoto nesprávného postupu soudu prvního stupně jsou pak nesprávné skutkové závěry ve vztahu k posuzování nepoctivého jednání dlužníka.

Pokud by soud prvního stupně vyzval dlužníka k upřesnění a doplnění informací o jeho majetku v minulých letech a o jeho případném převodu, bylo v zájmu dlužníka předložit kupní smlouvu ze dne 19.3.2012, jak to učinil až v odvolacím řízení. Obsah této kupní smlouvy zcela koresponduje s tvrzeními, která dlužník uvedl v doplnění odvolání ze dne 24.1.2013. Vyplývá z ní totiž, že dlužník a jeho manželka prodali manželům Josefu a Libuši Bárové nemovitosti označené v článku I. smlouvy za celkovou kupní cenu 3.200.000 Kč. V článku III. smlouvy je rozveden způsob úhrady kupní ceny a její splatnost. Zejména z bodů 2.4 a 2.5 vyplývá, že část kupní ceny ve výši 2.543.051,14 Kč bude uhrazena přímo na vnitřní úvěrový účet prodávajících vedený u Komerční banky, a.s. specifikovaný číslem jako úhrada pohledávky, která je zajištěna zástavními právy váznoucími na předmětu převodu. Dále ze smlouvy vyplývá, že právní účinky vkladu vznikly ke dni 19.3.2012, vklad práva byl zapsán v katastru nemovitostí dne 4.4.2012.

Na rozdíl od soudu prvního stupně tedy odvolací soud dospěl k závěru, že po posouzení dlužníkem předložené kupní smlouvy ze dne 19.3.2012 a dodatečného vyjádření dlužníka ze dne 24.1.2013 nelze dovodit, že dlužník sleduje návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr. To zejména proto, že spolu s převodem předmětných nemovitostí došlo k vypořádání zástavního práva a z výtěžku prodeje byl uspokojen zajištěný věřitel.

Ve vztahu k odvolací námitce dlužníka o jeho schopnosti zaplatit při povolení oddlužení splátkovým kalendářem svým nezajištěným věřitelům 30% jejich pohledávek je podstatné, že pro posouzení výše hodnoty tohoto plnění nemá odvolací soud k dispozici dostatečné a (zejména) aktuální podklady. Dlužník sice ke svému insolvenčnímu návrhu doložil (kromě jiných listin) pracovní smlouvu a mzdový výměr, avšak jedná se o doklady ze dne 9.7.2012. Navíc podle pracovní smlouvy byl pracovní poměr dlužníka sjednán na dobu určitou do 31.1.2013. Pouze pro úplnost lze uvést, že pokud by měsíční příjem dlužníka činil i nadále 17.811 Kč čistého, na srážky by bylo možné použít 3.786 Kč (dvě třetiny z 5.681 Kč) a za pět let by se jednalo o částku 227.160 Kč. Po odečtení nároků insolvenčního správce (173.160 Kč nebo 161.820 Kč) by dlužník nebyl schopen ze svých vlastních prostředků poskytnout při oddlužení nezajištěným věřitelům plnění ve výši nejméně 30 % jejich pohledávek (ale pouze 23,82 % nebo 22,26 %). V této souvislosti nutno zdůraznit, že dlužník již v samotném insolvenčním návrhu, dále pak v odvolání i v jeho doplnění avizoval existenci smlouvy darovací (či smlouvy o důchodu), kterou uzavřel s jeho švagrem Petrem Dornákem. Je však pouze věcí dlužníka, zda tuto smlouvu soudu doloží.

Lze tedy uzavřít, že napadeným usnesením rozhodl soud prvního stupně poté, co v důsledku nesprávných zjištění dospěl k nesprávnému závěru o existenci nepoctivého záměru dlužníka (§ 395 odst. 1, písm. a/ IZ). Úvahy soudu prvního stupně o výši plnění dlužníka nezajištěným věřitelům (§ 395 odst. 1, písm. b/ IZ) nemohou obstát již s ohledem na absenci aktuálního příjmu dlužníka. Ze všech těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení zrušil podle ust. § 219 odst. 1, písm. b) o.s.ř. a podle ust. § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm soud prvního stupně především vyzve dlužníka k doložení aktuální výše jeho příjmů. Další postup přizpůsobí reakci dlužníka. Doložené doklady (včetně případně doložené darovací smlouvy) opětovně posoudí a znovu zváží, zda před věcným rozhodnutím o insolvenčním návrhu dlužníka bude třeba, aby dlužník zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení a v jaké výši.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto usnesení se považuje za doručené zveřejněním v insolvenčním rejstříku; dlužníkovi se však doručuje i zvláštním způsobem. Lhůta pro podání dovolání běží od doručení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 21. února 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu