2 VSOL 179/2011-B-18
KSOS 25 INS 7847/2010 2 VSOL 179/2011-B-18

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Poláška a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužnice Týny anonymizovano , anonymizovano , bytem U Oblouku 501/5, 708 00 Ostrava -Poruba, rozhodl o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.2.2011, č.j. KSOS 25 INS 7847/2010-B-5,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se výrocích I. a II. p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně neschválil oddlužení dlužnice (výrok I.), na její majetek prohlásil konkurs (výrok II.) a současně rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (výrok III.). Podle výroku III. nastávají účinky usnesení okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku.

Na odůvodnění uvedl, že se ztotožnil s názorem insolvenčního správce a oddlužení neschválil, neboť shledal existenci důvodů pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Podle zjištění insolvenčního správce byla dlužnice pravomocně odsouzena rozsudkem ze dne 22.9.2010, sp. zn. 70 T 119/2010 pro trestný čin zpronevěry a rozsudkem ze dne 31.5.2010, sp. zn. 70 T 102/2010 pro trestný čin podvodu. Soud prvního stupně vyslovil názor, že důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení je jednak to, že dlužnice spáchala dva trestné činy majetkové povahy, dále pak to, že dlužnice měla při podávání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr. Ten vyplynul ze skutečnosti, že ke dni podání insolvenčního návrhu (k 14.7.2010) byl již rozsudek ze dne 31.5.2010 v právní moci. Dlužnice tedy musela nebo měla vědět, že je na její straně překážka pro povolení oddlužení, avšak v návrhu tuto skutečnost neuvedla. Proto soud prvního stupně oddlužení neschválil a v návaznosti na § 405 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění (dále jen IZ ) rozhodl o řešení úpadku konkursem, který bude v souladu s ust. § 314 IZ projednáván jako nepatrný.

Proti výrokům I. a II. tohoto usnesení podala dlužnice odvolání, v němž odmítla závěr soudu prvního stupně, že podáním návrhu sledovala nepoctivý záměr. Připustila sice, že v trestní věci sp. zn. 70 T 102/2010 byla vyslýchána vyšetřovatelem a že později obdržela trestní příkaz ze dne 31.5.2010, avšak měla za to, že jde o prozatímní rozhodnutí a později proběhne standardní soudní řízení. Z tohoto důvodu trestní řízení v insolvenčním návrhu nezmínila. V tom, že věc nebyla pravomocně rozhodnuta, jí měl utvrdit výpis z Rejstříku trestů, přiložený k insolvenčnímu návrhu, v němž tento trestní příkaz uveden nebyl. Vyslovila názor, že soud má povinnost ověřit v návrhu poskytnuté údaje, proto by bylo naivní předpokládat, že takovou skutečnost může dlužnice před soudem utajit. Zdůraznila, že trestní příkaz do návrhu neuvedla bez postranního úmyslu, pouze z důvodu, že je jí nesrozumitelné názvosloví soudních rozhodnutí. Dlužnice dále tvrdila, že celou dobu byla bezúhonným člověkem a za své chyby již byla potrestána zmiňovanými rozsudky, pročež považuje napadené usnesení za další trest za minulé činy, a to přes její veškerou snahu své chyby napravit a uhradit škodu, kterou svým jednáním způsobila. Prohlášení konkursu dlužnice shledává s ohledem na evidentní nedostatek hmotného majetku rozporným se smyslem a záměrem insolvenčního zákona. Jediným způsobem, jak dosáhnout co nejvyššího uspokojení věřitelů, je schválení oddlužení dle splátkového kalendáře. Dlužnice opětovně zdůraznila, že má zcela nadstandardní příjem ze zaměstnání, jehož dosahuje i tím, že pracuje dobrovolně nad rámec své pracovní doby. V doplnění odvolání ze dne 30.3.2011 dlužnice vedle výhrad proti postupu insolvenčního správce v řízení dále označila rozhodujícího soudce Mgr. Petra Kulu za podjatého. Tvrdila, že při jednání dne 25.2.2011 po zjištění, kolik věřitelů a s jakou výší pohledávek se do insolvenčního řízení přihlásilo, prohlásil, že dlužnice vlastně na té insolvenci vydělala .

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není důvodné.

Z obsahu spisu vyplývá, že insolvenční řízení bylo zahájeno insolvenčním návrhem dlužnice spojeným s návrhem na povolení oddlužení podepsaným dlužnicí dne 14.7.2010 a téhož dne podaným u soudu prvního stupně. K návrhu připojila výpis z Rejstříku trestů ze dne 30.6.2010, podle něhož dlužnice neměla v této evidenci žádný záznam. Usnesením ze dne 17.12.2010, č.j. KSOS 25 INS 7847/2010-A-15 soud prvního stupně rozhodl o úpadku dlužnice a povolil jeho řešení oddlužením. Ustanovený insolvenční správce JUDr. Petr Chyla soudu prvního stupně oznámil, že při výkonu funkce zjistil, že dlužnice byla rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22.9.2010, sp. zn. 70 T 119/2010, pravomocným od 22.9.2010 uznána vinnou ze spáchání trestného činu zpronevěry dle § 248 odst. 1, 2 trestního zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Dále byla trestním příkazem téhož soudu ze dne 31.5.2010, sp. zn. 70 T 102/2010, pravomocným od 30.6.2010, uznána vinnou z trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 3 trestního zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 20 měsíců. Tyto skutečnosti, uvedené ve zprávách insolvenčního správce, byly předmětem jednání schůze věřitelů konané dne 17.2.2011 za účasti dlužnice. Rozhodující soudce Mgr. Petr Kula podle obsahu protokolu dlužnici poučil o tom, že s ohledem na insolvenčním správcem zjištěné skutečnosti nepřichází do úvahy schválení oddlužení a že zde není jiná možnost, než rozhodnout o prohlášení konkursu. Tento postup odůvodnil tím, že dlužnice v okamžiku, kdy podávala insolvenční návrh, věděla, že byla pravomocně odsouzena pro trestný čin majetkové povahy, avšak tuto skutečnost soudu nesdělila. Dlužnice se při tomto jednání ke zprávám insolvenčního správce ani k avizovanému dalšímu postupu insolvenčního soudu nevyjádřila.

Podle ust. § 395 odst. 1 písm. a) IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr.

Podle ust. § 395 odst. 3 písm. b) IZ na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení lze usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy.

Ustanovení § 405 odst. 1 a 2 IZ stanoví, že insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení; v případě uvedeném v § 402 odst. 5 tak rozhodne namísto rozhodnutí o způsobu oddlužení. Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Výkladem ust. § 395 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. b) IZ se Vrchní soud v Olomouci zabýval již ve svém usnesení ze dne 18.12.2008, č.j. KSBR 40 INS 3720/2008, 2 VSOL 181/2008-A-14. Dovodil, že pro závěr, že dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr, postačí pouhé zjištění, že v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení byl pravomocně odsouzen pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy, aniž by soud musel zkoumat další okolnosti případu. Zákon totiž výslovně hovoří o zjištění z výpisu z rejstříku trestů, z něhož se bližší okolnosti konkrétního případu nepodávají. Ani pravomocné odsouzení sice nezbavuje dlužníka možnosti úspěšně se domáhat povolení oddlužení, musí však tvrdit a prokazovat takové specifické okolnosti případu, z nichž by bylo možno usuzovat na to, že i přes existenci odsouzení se u něho o nepoctivý záměr nejedná. Od těchto závěrů se odvolací soud nemá důvod odchylovat ani v této věci.

V přezkoumávané věci soud prvního stupně v době po povolení oddlužení zjistil, že dlužnice byla v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení pravomocně odsouzena pro trestný čin majetkové povahy a že k dalšímu pravomocnému odsouzení za jiný trestný čin majetkové povahy došlo dokonce v době po zahájení insolvenčního řízení ještě před rozhodnutím o úpadku a povolením oddlužení. Tato zjištění dle § 395 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. b) IZ zakládají domněnku nepoctivého záměru dlužnice, která je důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, a s ohledem na fázi, v níž se dané insolvenční řízení nachází, je podkladem pro vydání rozhodnutí o neschválení oddlužení (405 odst. 1 IZ).

Dlužnice ani v odvolacím řízení netvrdila žádné mimořádné okolnosti, které by svědčily o tom, že přes existenci pravomocného odsouzení pro trestné činy majetkové povahy by bylo možno dospět k závěru, že návrhem na povolení oddlužení sleduje poctivý záměr. Není podstatné, zda k insolvenčnímu návrhu předložila výpis z Rejstříku trestů vyhotovený již 30.6.2010, a tedy ještě bez záznamu o pravomocných odsouzeních, úmyslně, vedena snahou o zatajení této významné skutečnosti, anebo se tak stalo z pouhé nedbalosti či neznalosti. Rozhodující je skutečnost, že k oběma pravomocným odsouzením došlo.

Dlužnice se dále mýlí, pokud se domnívá, že jediným kritériem pro volbu způsobu řešení úpadku je předpokládaná míra uspokojení pohledávek věřitelů. Skutečnost, že dlužnice pobírá dle svého tvrzení zcela nadstandardní příjem ze zaměstnání, ještě ničeho nevypovídá o záměru, s nímž podávala návrh na povolení oddlužení. Oddlužení jako nesanační forma řešení úpadku je sice jedním ze zákonem vyhrazených způsobu řešení úpadku pro nepodnikatele (§ 389 IZ), avšak nikoliv pro každého z nich. V ust. § 395 odst. 1 a 2 IZ jsou definovány překážky, jejichž existence vede k zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Patří mezi ně i zjištění, že vzhledem ke všem okolnostem lze předpokládat, že dlužník podáním návrhu sleduje nepoctivý záměr. Zákonodárce tak zcela zjevně a úmyslně pro určité případy rezignoval na jinak v insolvenčním řízení prioritní zásadu dosažení co nejvyššího uspokojení věřitelů (§ 5 písm. a/ IZ). Oddlužení, jako určitou privilegovanou formu řešení úpadku pro nepodnikatele, zapovídá dlužníkům, u nichž je shledán důvod k zamítnutí návrhu, aniž by tento zákaz mohl být zvrácen argumentem, že se jedná o postup, který může vést ke škodě věřitelů. Ani poukaz dlužnice na to, že v případě řešení úpadku konkursem lze s ohledem na hodnotu jejího majetku očekávat jen minimální (či žádné) uspokojení věřitelů, proto nemůže být důvodem pro zpochybnění věcné správnosti rozhodnutí o neschválení oddlužení.

Důvodná není ani námitka, jejímž prostřednictvím dlužnice zpochybňuje nepodjatost rozhodujícího soudce Mgr. Petra Kuly. Ten ve svém vyjádření uvedl, že nevidí důvod pochybovat o své nepodjatosti, neboť nemá žádný poměr k věci, dlužnici ani insolvenčnímu správci. Dlužnice svou námitku založila na citaci údajného výroku soudce při schůzi věřitelů. Předně je nutno konstatovat, že námitka je nedůvodná již proto, že z obsahu protokolu o jednání se žádný takový výrok nepodává, přičemž dlužnice nepodala námitku proti protokolaci. Nadto odvolací soud zdůrazňuje, že ani v případě, pokud by snad takový výrok při jednání zazněl, by-sám o sobě-nebyl způsobilý založit důvod podjatosti rozhodujícího soudce dle § 14 odst. 1 o.s.ř. Nejedná se o výrok dehonestující, z něhož by bylo možno dovozovat negativní vztah jmenovaného soudce k dlužnici.

Ze všech uvedených důvodů odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (tj. že dlužnice návrhem sleduje nepoctivý záměr). Soud prvního stupně tedy nepochybil, pokud dle ust. § 405 odst. 1 IZ rozhodl o neschválení oddlužení a současně na majetek dlužnice prohlásil konkurs (§ 405 odst. 2 IZ). Protože odvolací soud zároveň nepřisvědčil námitce podjatosti rozhodujícího soudce a tedy neshledal, že by rozhodnutí bylo zatíženo zmatečností vadou, usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a II. jako věcně správné dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Olomouci dne 25. května 2011

Za správnost vyhotovení: Mgr. Milan Polášek v.r. Jana Fuksíková předseda senátu