2 VSOL 17/2016-A-23
KSBR 26 INS 22335/2015 2 VSOL 17/2016-A-23

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka: Rudolf anonymizovano , anonymizovano , bytem Vysoké Pole 78, 763 25 Vysoké Pole, IČO: 01198432, o insolvenčním návrhu navrhovatele: Oberbank AG, A-4020 Linz, Untere Donaulände 28, Rakousko, jednající organizační složkou: Oberbank AG pobočka Česká republika, IČO: 26080222, se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 6/3, České Budějovice, zastoupeného JUDr. Petrem Neubauerem, advokátem se sídlem Na Sa anonymizovano 4/3, České Budějovice, a o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2015, č.j. KSBR 26 INS 22335/2015-A-17, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2015, č.j. KSBR 26 INS 22335/2015-A-1, se v odstavcích II. a III. výroku p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Označeným usnesením krajský soud zjistil úpadek dlužníka (odstavec I. výroku), návrh na povolení oddlužení odmítl (odstavec II. výroku), rozhodl, že na majetek dlužníka se prohlašuje konkurs (odstavec III. výroku), že insolvenčním správcem se ustanovuje Mgr. Lukáš Pachl (odstavec IV. výroku) a rozhodl o podmínkách vedení řízení o úpadku (odstavce V.-XIII. výroku). Soud učinil závěr, že dlužník není osobou způsobilou k podání návrhu na povolení oddlužení, neboť z insolvenčního návrhu soud zjistil, že dlužník je zaměstnanec, avšak má závazky z podnikání vůči věřitelům: Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR a Česká správa sociálního zabezpečení, avšak uvedl, že nemá a nebude mít souhlasy věřitelů, vůči nimž má závazky z podnikání. Souhlasy těchto věřitelů s oddlužením dlužník nepředložil. Pouhé přesvědčení dlužníka, že věřitelé budou s oddlužením souhlasit, nestačí. Tyto skutečnosti tvoří překážku pro povolení oddlužení dlužníka, protože dlužník není osobou oprávněnou tento návrh podat, a soud proto postupoval dle § 390 odst. 3 insolvenčního zákona, návrh na povolení oddlužení odmítl a současně rozhodl o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, o osobě správce a podmínkách, za nichž řízení proběhne.

Proti rozhodnutí o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení a o prohlášení konkursu na majetek dlužníka podal dlužník odvolání, ve kterém namítal, že se soud nevypořádal s jeho tvrzením, že je pevně přesvědčen o tom, že souhlas s oddlužením získá od v anonymizovano věřitelů dluhů z podnikání, jelikož nemá dalšího hodnotného majetku, jediný jeho hodnotný majetek je zajištěná nemovitost a bylo by v rozporu se zájmem věřitelů, aby svůj souhlas s oddlužením neudělili, neboť při řešení úpadku konkursem hrozí velmi nízké uspokojení věřitelských nároků okolo 3%, kdežto při oddlužení lze očekávat uspokojení až 58% závazků. K absenci tvrzení o existenci souhlasu věřitelů dluhů z podnikání s oddlužením dlužník poukázal na judikaturu vrchních soudů, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 1 VSOL 313/2014-A-18 a č.j. 1 VSOL 890/2014-A-20, nebo usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 4 VSPH 531/2014-B-10, navrhl napadené usnesení zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb., insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení dlužník podal soudu dne 8.10.2015, proto s ohledem na p anonymizovano ustanovení tohoto zákona je třeba věc posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb. ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se proto přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen o.s.ř.).

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal usnesení v napadené části, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde.

Podle ustanovení § 396 IZ jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Jak již bylo výše uvedeno, navrhovatel připojil přihlášku pohledávky a svou pohledávku řádně doložil. Je tedy aktivně legitimován k podání insolvenčního návrhu.

Podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnos anonymizovano o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí.

Krajský soud ze spisu správně zjistil, že dlužník podal po poučení v zákonné lhůtě insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, který má v anonymizovano náležitosti požadované zákonem a z uvedených údajů v návrhu je zřejmé, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má peněžité závazky vůči více věřitelům, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopen plnit. Dlužník je proto v úpadku a krajský soud správně zkoumal v intencích ustanovení § 389 a násl. IZ aktivní legitimaci dlužníka způsobilou k podání návrhu na povolení oddlužení. S jeho závěrem, že tomu tak není, odvolací soud souhlasí. Z insolvenčního návrhu dlužníka je totiž patrné, že je sice zaměstnanec, ale má závazky z podnikání vůči věřitelům Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR a Česká správa sociálního zabezpečení, k nimž uvedl, že nemá a nebude mít souhlasy věřitelů, vůči nimž má závazky z podnikání. Souhlasy těchto věřitelů s oddlužením dlužník ani nepředložil.

Podnikatelské závazky v zásadě brání v řešení úpadku oddlužením a daný dlužník není aktivně legitimován k podání daného návrhu. Z tohoto pravidla je poskytnuta výjimka v podobě souhlasu věřitele, aby jeho pohledávka byla uspokojena v režimu oddlužení. Následnému povolení oddlužení nevadí tři typy závazků z podnikání: -závazky odsouhlasené věřiteli-následnému povolení oddlužení nevadí závazky z podnikání, u nichž věřitel souhlasil s tím, aby tento závazek byl řešen v rámci dlužníkova oddlužení. Žadatel o oddlužení musí svého věřitele předem o souhlas požádat a takový souhlas doložit ke svému návrhu na povolení oddlužení;

-závazky, které prošly konkursem-následnému povolení oddlužení nevadí závazky, které dříve byly zahrnuty do konkursu prohlášeného na dlužníka a toto řízení bylo ukončeno pro nedostatek majetku na straně dlužníka, nebo po splnění rozvrhového usnesení soudu v konkursu. Jde tedy o situaci, kdy podnikatel před žádostí o oddlužení absolvoval konkurs, ve kterém nebyly jeho závazky uspokojeny; -tzv. zajištěné závazky-pokud je závazek zajištěný, nebrání povolení oddlužení a věřitel má v případě nesplnění závazku k dispozici náhradní řešení, jak svůj závazek uspokojit.

Zákon sice neuvádí souhlas věřitelů, kteří mají za dlužníkem pohledávky z podnikání, jako nezbytnou náležitost a součást insolvenčního návrhu s návrhem na povolení oddlužení, současně ale existencí souhlasu těchto věřitelů podmiňuje věcnou legitimaci dlužníka k podání insolvenčního návrhu s návrhem na povolení oddlužení ve smyslu s § 389 odst. 2 písm. a/ IZ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne v 23. února 2011 sen. zn. NS 29 NSČR 9/2009 ve věci KSUL 70 INS 3940/2008 se závěrem: Věcná legitimace k podání návrhu na povolení oddlužení vymezená ve smyslu § 389 odst. 1 insolvenčního zákona požadavkem, že dlužník není podnikatelem, ani nemá dluhy vzešlé z podnikání, představuje subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení. Jejich zkoumáním se soud ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení zabývá jen se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení (a v insolvenčním návrhu), a zjištění o nesplnění těchto podmínek vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 390 odst. 3 insolvenčního zákona. ). Tyto závěry zřetelně nekorespondují s dlužníkem uváděnými judikáty, proto se jimi řídit nelze. Odvolací soud tedy uzavírá:

1. Dlužník je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit v anonymizovano pro rozhodnutí o věci (pro rozhodnutí o povolení oddlužení) významné skutečnosti, tedy i to, že má dluhy z podnikání, které ovšem řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením nebrání. Má-li dluhy z podnikání, je povinen tvrdit existenci některé z výjimek (§ 389 odst. 2 IZ) ze zákonem stanovené překážky bránící uplatnění institutu oddlužení (§ 389 odst. 1 IZ). 2. Pokud dlužník v návrhu na povolení oddlužení souhlasy věřitelů podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ jen tvrdí, ale nedokládá, není zatím postaveno najisto, zda dluhy z podnikání brání či nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Tyto pochybnosti jsou důvodem postupu dle § 397 odst. 1, věty druhé IZ, tedy povolení oddlužení a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. 3. Pokud ovšem dlužník v návrhu potřebné souhlasy podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ ani netvrdí, nebo dodatečně na výzvu soudu sdělí, že souhlasy nemá, anebo vyjde-li v řízení najevo výslovný nesouhlas jednoho z věřitelů, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání, s řešením dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (a nejde o pohledávky dle § 389 odst. 2, písm. b/ nebo c/ IZ), dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluh z podnikání, který brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ), což je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, a nikoliv pro povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá IZ a následnému svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. 4. Podmiňuje-li věřitel, vůči němuž má dlužník nezajištěný závazek z podnikání, svůj souhlas s řešením dlužníkova úpadku oddlužením uspokojením 100 % v anonymizovano jeho pohledávek, nelze to považovat za souhlas s řešením úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ (srovnej nejnověji usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 VSOL 918/2015-A-18, KSBR 29 INS 15846/2015 ze dne 24.září 2015).

Z dosud uvedeného je zřejmé, že dlužník má nezajištěné závazky z podnikání, přičemž u obou z věřitelů těchto závazků dlužník ani netvrdí, že dali s oddlužením souhlas. Pevné přesvědčení dlužníka o tom, že souhlas s oddlužením získá od v anonymizovano věřitelů dluhů z podnikání, takovým tvrzením o existujícím souhlasu není. Dlužník proto není osobou věcně legitimovanou k podání návrhu na povolení oddlužení bez ohledu na to, jaký důsledek to pro uspokojení nezajištěných věřitelů bude mít.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně v napadené části podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a insolvenčnímu správci se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 26. ledna 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Olga Chlebková předseda senátu