2 VSOL 158/2013-A-14
KSBR 37 INS 28190/2012 2 VSOL 158/2013-A-14

Usnesení

Vrchní soud vO|omouci vsenátě složeném zpředsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. lvany Waltrové a JUDr. lvany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , Spitznerova 1912/6, 796 O1 Prostějov, o insolvenčním návrhu dlužníka, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu vBrně ze dne 1.2.2013, č. j. KSBR 37 INS 28190/2012-A-8, takto:

Usnesení soudu prvního stupně s e p o tv r z uje.

Odůvodnění:

Vzáhlaví označeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

Vdůvodech usnesení uvedl, že dlužník podal u soudu dne 13.11.2012 insolvenční návrh, kterým se domáhal rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Vlistinách připojených knávrhu dlužník prohlásil, že žádné jeho závazky nepochází z podnikatelské činnosti. Kvýzvě soudu sdělil, že závazky ve výši 336.534 Kč vůči MIDESTA s.r.o., ve výši 29.500 Kč vůči Českomoravské záruční a rozvojové bance a.s., ve výši 113.075 Kč vůči Československé obchodní bance a.s., ve výši 40.605 Kč vůči E.ON Česká republika s.r.o. a ve výši 56.308 Kč vůči Okresní správě sociálního zabezpečení vznikly vsouvislosti sjeho podnikáním. Zvýpisu zživnostenského rejstříku soud zjistil, že dlužník ukončil podnikatelskou činnost dne 31.8.2008. Vseznamu závazků dlužník uvedl, že celková výše závazků činí 1.612.767 Kč a závazky vzniklé vsouvislosti sjeho podnikáním činí 576.022 Kč. Soud uzavřel, že dlužník má pokračování-2-KSBR 37 INS 28190/2012 závazky z podnikání, které vznikly v letech 2002 až 2010, jejichž podíl na celkové výši závazků činí cca 35 %. Tento podíl je výrazný, a proto by nebylo možné úpadek dlužníka řešit oddlužením, ale konkursem. Uložil tedy dlužníku zálohu na náklady řízení ve výši 50.000 Kč, nebot, minimální odměna insolvenčního správce podle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. při konkursu činí 45.000 Kč bez DPH a bez hotových výdajů.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Uvedl, že do roku 2008 byl podnikatelem, nyní je vzaměstnaneckém poměru. Dluhy uvedené vnávrhu sice vznikly částečně v souvislosti s podnikáním, ale zejména na konci podnikatelských aktivit byl dlužník ve špatné finanční situaci a peníze do podnikání použil k uspokojení svých životních potřeb a potřeb své rodiny. Není proto možno jednoznačně říci, že poměr závazků v přímé souvislosti s podnikáním činí 35 %. Podle názoru dlužníka se jedná o poměr nižší, odhaduje jej na cca 10 až 15 %. V návrhu uvedl i závazky, které mají nějaký vztah kjeho neúspěšnému podnikání. Podnikání nezrušil těsně před podáním insolvenčního návrhu a v zaměstnaneckém poměru je již pět let. Veškeré vydělané příjmy okamžitě použil na úhradu svých závazků, ovšem primárně hradil nejstarší podnikatelské závazky. Vzaměstnání hodlá setrvat a z takto nabytých příjmů hradit své závazky. V případě spojení jeho návrhu s návrhem manželky Jarmily Večerkové je schopen uhradit více jak 50 % svých závazků. Závěr soudu o nutnosti řešit úpadkovou situaci dlužníka konkursem je šikanozní, když ze seznamu majetku je patrné, že jeho zpeněžení nemá ekonomický smysl. Jedinou možností jsou splátky formou splátkového kalendáře. Jelikož velkou část závazků dlužníka tvoří příslušenství (nikoliv jistina), věřitelé nebudou výrazně zkráceni. Závěrem zdůraznil, že povolení oddlužení osobě, která má část závazků z podnikání, možné je, musí být ovšem zachován smysl a účel oddlužení. U dlužníka tomu tak je, jelikož více jak pět let nepodniká, jeho závazky z podnikání jsou staršího data a nadále hodlá pracovat v zaměstnaneckém poměru. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil.

Podle ust. § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen |Z ), se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212 a § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle ust. § 389 odst. 1 IZ, dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením. pokračování-3-KSBR 37 lNS 28190/2012

Podle ust. § 108 odst. 1 a 2 IZ, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky ktomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Po stránce skutkové lze předně uvést, že zjištění o závazcích dlužníka, zejména o jejich charakteru, uvedená vodůvodnění napadeného usnesení, jsou zevrubná a správná. Proto je možno na tato zjištění odkázat.

Dlužník ve svém odvolání napadl závěr soudu prvního stupně o výši podílu jeho podnikatelských závazků na celkové výši závazků. Namítal, že tento podíl činí cca 10 až 15 % namísto 35 %. Při posuzování této námitky odvolací soud zjistil, že dlužník ve svém seznamu závazků uvedl celkem 24 závazků vcelkové výši 1.600.767 Kč. Vtomto seznamu uvedl, že závazky označené tučným písmem pochází z podnikání. Jde přitom o pět závazků v celkové výši 576.022 Kč. Z uvedených údajů vyplývá, že popis závazků vypovídá o podnikatelském charakteru závazků. Podle odvolacího soudu představuje podíl podnikatelských závazků dlužníka 35,98 % všech jeho závazků. Tento závěr odvolacího soudu tedy koresponduje se závěrem soudu prvního stupně.

Soudu prvního stupně lze přisvědčit vtom, že řešení úpadku oddlužením je vyloučeno u dlužníků, kteří jsou považováni za podnikatele. lnstitut oddlužení, jakožto zvláštní způsob řešení úpadku, není určen pro všechny dlužníky, ale jen pro dlužníky nepodnikatele. Za podnikatele je nutno považovat osoby, jež splňují některé z kritérií vymezených v § 2 odst. 1 obchodního zákoníku. Judikatura se již ustálila na výkladu ust. § 389 odst. 1 IZ, podle něhož se za podnikatele (pro účely posuzování přípustnosti oddlužení) považuje i osoba, která není zákonem (podle norem hmotného práva) považována za podnikatele, avšak má závazky vzešlé zjejího (dřívějšího) podnikání. Vtomto směru lze odkázat na usnesení Vrchního soudu vPraze ze dne 13.3.2008, sp. zn. KSPL 29 INBS 252/2008, 1 VSPH 3/2008-A, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura pod č. 104 v roce 2008, a zejména pak na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, sp. zn. KSOS 34 lNS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79 v roce 2009. V tomto usnesení Nejvyšší soud vymezil kritéria, která je nutno zkoumat při posuzování otázky, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh zdlužníkova dřívějšího podnikání. Jedná se o dobu vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, dobu ukončení dlužníkova podnikání, četnost neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání scelkovou výší všech dlužníkových závazků a skutečnost, zda věřitel, o jehož pokračování-4-KSBR 37 lNS 28190/2012 pohledávku jde, je srozuměn stím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.

Na základě zjištění učiněných z obsahu spisu odvolací soud dospěl po posouzení věci z pohledu kritérií vymezených Nejvyšším soudem k závěru, že dlužník ukončil podnikání v době před více než čtyřmi lety před podáním insolvenčního návrhu. Dlužník sám uvedl, že podnikal do roku 2008, podle živnostenského rejstříku oprávnění k živnostenské činnosti dlužníku zaniklo 1.7.2008. Pokud jde o četnost podnikatelských závazků dlužníka (pět závazků), ta je ve vztahu ke všem jeho závazkům (v počtu 24) nízká. Tyto skutečnosti svědčí spíše pro možnost vyhovění návrhu dlužníka na povolení oddlužení. Podle odvolacího soudu však vposuzované věci převažují další skutečnosti, v jejichž kontextu je nutno uzavřít, že dlužník je osobou s dluhy vzešlými z podnikání, což je důvodem pro to, aby vjeho případě nemohl být uplatněn institut oddlužení. Předně jde o dobu vzniku podnikatelských závazků, kterou sám dlužník vymezil v časovém horizontu let 2002 až 2008 s výjimkou jednoho závazku na sociálním pojištění ve výši 59.308 Kč (vznikl v roce 2010). Jedná se tedy o delší časové období (cca sedmi let). Pominout nelze také skutečnost, že věřitelé se k řešení svých pohledávek oddlužením nevyjádřili. Za zcela zásadní pak odvolací soud pokládá fakt, že celková výše podnikatelských závazků v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků činí více než jednu třetinu (35,98 %). Odvolací soud tedy ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závaru, že úpadek dlužníka nelze řešit oddlužením.

Pouze pro úplnost odvolací soud poznamenává, že podle jeho předběžných propočtů by dlužník při příjmu 21.522,30 Kč a třech vyživovaných osobách (kdy nepostižitelná částka činí 10.614 Kč) mohl poskytovat splátky ve výši 7.876 Kč a po pěti letech by zaplatil svým věřitelům částku 472.560 Kč. Po odečtení odměny insolvenčního správce pak částku 418.560 Kč (odměna správce činí 54.000 Kč, není-li plátcem DHP) nebo 407.220 Kč (odměna správce činí 65.340 Kč, je-li plátcem DPH), což je 26,15 % nebo 25,44 % závazků dlužníka. Pokud budou odečteny závazky ze smluv uzavřených pouze manželkou, představuje výše závazků dlužníka 1.543.365 Kč a plnění dlužníka po pěti letech splátkového kalendáře by představovalo maximálně 27,11 %. Dlužníkovi lze sice přisvědčit, že při společném oddlužení manželů by společně s manželkou zaplatil zřejmě více než 30 % jejich závazků, avšak tato skutečnost je nevýznamná s ohledem na závěr soudu prvního stupně i soudu odvolacího o nemožnosti řešit úpadek dlužníka oddlužením z důvodu existence jeho závazků vzešlých z podnikání.

Za popsané situace dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně kzávěru, že jediným možným způsobem řešení úpadku dlužníka se jeví konkurs. To proto, že návrh na povolení oddlužení byl podán někým, kdo ktomu nebyl oprávněn, což vede kodmítnutí návrhu na povolení oddlužení (§ 396 odst. 1 IZ). Proto je požadavek soudu prvního stupně na složení zálohy na náklady insolvenčního řízení důvodný. Úvaha o výši zálohy, potřebné na náklady insolvenčního řízení, se odvíjí od závěru o předpokládaném rozsahu a skladbě pokračování-5-KSBR 37 lNS 28190/2012 majetkové podstaty. Dlužník neuvedl žádné pohotové finanční prostředky, jeho majetek tvoří pouze obvyklé vybavení domácnosti a osobní věci. Nevlastní žádný nemovitý majetek. Složení zálohy v maximální výši 50.000 Kč je tedy nezbytné, nebot, smyslem a účelem této zálohy je umožnit činnost insolvenčního správce již od počátku jeho ustanovení do funkce. Zejména se jedná o náklady insolvenčního správce související se zjištlováním stavu majetku dlužníka, případně se zjištlováním majetku jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty dlužníka. Vneposlední řadě slouží záloha jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit zmajetkové podstaty. Po správci nelze spravedlivě požadovat, aby tyto náklady nesl ze svého.

Ze všech výše uvedených důvodů je usnesení soudu prvního stupně věcně správné, proto je odvolací soud podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která vrozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené zveřejněním vinsolvenčním rejstříku. Dlužníku se doručuje i zvlášť, přičemž lhůta kpodání dovolání běží dlužníkovi od doručení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 27. března 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Petra Jahodová předsedkyně senátu