2 VSOL 155/2015-A-24
KSBR 33 INS 27589/2014 2 VSOL 155/2015-A-24

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka: Josef Potáč, nar. 18. dubna 1973, bytem Němčice nad Hanou, Vrchoslavice 22, PSČ 798 27, identifikační číslo 69695202, o insolvenčním návrhu dlužníka s návrhem na povolení oddlužení, o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2015, č.j. KSBR 33 INS 27589/2014-A-19

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2015, č.j. KSBR 33 INS 27589/2014-A-19 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud označeným usnesením uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu nebo v hotovosti na pokladně soudu, neboť dlužník uvedl 17 závazků z podnikatelské činnosti, přičemž většina věřitelů, vyjma dvou, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikatelskou činností dlužníka, se nevyjádřila, tedy tito věřitelé neudělili souhlas s povolením oddlužení. Závazky z podnikání brání řešení dlužníkova úpadku oddlužením ve smyslu výše ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ, neboť se nejedná o zajištěné závazky, ani o závazky, které zůstaly neuspokojeny po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ. Insolvenční soud v této souvislosti odkázal na závěry Vrchního soudu v Praze vyjádřené v jeho rozhodnutí ze dne 24. března 2014, č.j. 1 VSPH 443/2014-A-13 a na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. září 2014, č.j. 3 VSOL 514/2014-A-13. Vzhledem k tomu bude návrh dlužníka na povolení oddlužení odmítnut a na jeho majetek prohlášen konkurs. Insolvenční soud tedy s ohledem na rozsah majetku dlužníka a k předpokládaným nákladům řízení stanovil zálohu k jejich krytí, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak.

Proti tomuto usnesení dlužník podal odvolání a namítal, že na jeho dům byla nařízena dražba, nemovitost byla vydražena za částku 1.600.000 Kč s tím, že tato částka bude k dispozici v insolvenčním řízení. Dále tvrdil, že zálohu ve výši 50.000 Kč není schopen z ekonomických důvodů uhradit najednou a žádal povolení splátek po 10.000 Kč měsíčně. Proto navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil nebo změnil na platby zálohy ve splátkách.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Insolvenční návrh dlužník podal soudu dne 13. října 2014, proto s ohledem na přechodná ustanovení tohoto zákona je třeba věc posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb. ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se proto přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen o.s.ř.).

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2 věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Z ustanovení § 389 IZ vyplývá, že dlužník-fyzická osoba může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, pouze tehdy, pokud nemá dluhy z podnikání (odstavec 1, písm. b/), anebo pokud se jedná o dluh z podnikání, který nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, tedy jen souhlasí-li s tím věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo jde-li o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo jde o pohledávku zajištěného věřitele (odstavec 2).

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník podal u Krajského soudu v Brně insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení dne 13.10.2014. V návrhu uvedl 12 nezajištěných, nevykonatelných závazků, 7 nezajištěných, vykonatelných závazků a 15 závazků vykonatelných a zajištěných, závazky v celkové výši 8.902.973 Kč, všechny po lhůtě splatnosti více než 30 dnů a dlužník je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Insolvenční soud vyzval usnesením z 16.10.2014 dlužníka, aby ve lhůtě 7 dnů od doručení usnesení mimo jiné sdělil, zda má souhlas věřitelů, kteří mají za dlužníkem pohledávky z podnikání, s řešením úpadku oddlužením, a případně tento souhlas doložil. Dlužník na výzvu v doplněném seznamu závazků (A-11) uvedl, že má 17 peněžitých závazků z podnikání u 17 věřitelů v celkové výši 1.903.428 Kč, všechny po lhůtě splatnosti více než 30 dnů, z toho 12 zajištěných (1.791.067 Kč) a 5 nezajištěných (112.361 Kč), sdělil též, že s věřiteli jedná, ale vyjma dvou souhlas těchto věřitelů s oddlužením nemá.

Podnikatelské závazky v zásadě brání v řešení úpadku oddlužením a daný dlužník není aktivně legitimován k podání daného návrhu. Z tohoto pravidla je poskytnuta výjimka v podobě souhlasu věřitele, aby jeho pohledávka byla uspokojena v režimu oddlužení. Následnému povolení oddlužení nevadí tři typy závazků z podnikání: -závazky odsouhlasené věřiteli-následnému povolení oddlužení nevadí závazky z podnikání, u nichž věřitel souhlasil s tím, aby tento závazek byl řešen v rámci dlužníkova oddlužení. Žadatel o oddlužení musí svého věřitele předem o souhlas požádat a takový souhlas doložit ke svému návrhu na povolení oddlužení. -závazky, které prošly konkursem-následnému povolení oddlužení nevadí závazky, které dříve byly zahrnuty do konkursu prohlášeného na dlužníka a toto řízení bylo ukončeno pro nedostatek majetku na straně dlužníka, nebo po splnění rozvrhového usnesení soudu v konkursu. Jde tedy o situaci, kdy podnikatel před žádostí o oddlužení absolvoval konkurs, ve kterém nebyly jeho závazky uspokojeny. -tzv. zajištěné závazky-pokud je závazek zajištěný, nebrání povolení oddlužení a věřitel má v případě nesplnění závazku k dispozici náhradní řešení, jak svůj závazek uspokojit.

Zákon existencí souhlasu věřitelů, kteří mají za dlužníkem pohledávky z podnikání, podmiňuje věcnou legitimaci dlužníka k podání insolvenčního návrhu s návrhem na povolení oddlužení (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ), přičemž dlužník existenci souhlasu ani netvrdí. Z dosud uvedeného je zřejmé, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má peněžité závazky vůči více věřitelům (nejméně dvěma), které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopen plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2, písm. b/ IZ). Současně je zřejmé, že má nezajištěné závazky z podnikání, přičemž žádný z věřitelů těchto závazků nedal s oddlužením souhlas. Dlužník existenci souhlasu v návrhu netvrdil a naopak na výzvu insolvenčního soudu uvedl, že vyjma dvou věřitelů souhlas dalších věřitelů s oddlužením nemá.

Správný je proto závěr soudu, že vzhledem k nedostatku souhlasu věřitelů s řešením úpadku dlužníka oddlužením lze očekávat, že podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ bude návrh dlužníka na povolení oddlužení odmítnut a jediným možným řešením jeho úpadku je konkurs (§ 396 IZ). Dlužník přitom nemá žádné pohotové finanční prostředky ani jiný hodnotnější majetek; k částce získané dražbou nelze přihlížet, neboť slouží k úhradě zajištěných pohledávek, které ani nepokryje. Za této situace je zcela odůvodněna potřeba zálohy na náklady insolvenčního řízení podle ustanovení § 108 IZ. Soud prvního stupně stanovil správně i výši zálohy částkou 50.000 Kč, neboť bylo nutno vzít v úvahu minimální výši odměny insolvenčního správce při způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem v částce 45.000 Kč bez DPH (§ 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a další náklady, zejména hotové výdaje insolvenčního správce.

K požadavku dlužníka na povolení splátek zálohy ve výši 10.000 Kč měsíčně odvolací soud uvádí, že z povahy věci, zvláště v insolvenčním řízení vedeném k návrhu dlužníka, je v zásadě vyloučeno uvažovat o postupném zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve splátkách, v daném případě v dlužníkem navrženém rozmezí cca 5 měsíců. Účelem zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Protože vymáhání zálohy vůči dlužníku v průběhu insolvenčního řízení nepřichází v úvahu, je zřejmé, že se nelze spokojit s příslibem postupného splácení zálohy, a že tato garance úhrady nákladů insolvenčního řízení -pokud je jí zapotřebí-musí být poskytnuta dříve, než soud rozhodnutí o úpadku dlužníka vydá, a že se tak ovšem musí stát v soudem stanovené lhůtě, jež odpovídá zákonným požadavkům na bezodkladné rozhodování o dlužnickém insolvenčním návrhu (§ 134 IZ). V daném případě soud prvního stupně s přihlédnutím k majetkovým poměrům dlužníka, které podle obsahu spisu ani později nedoznaly rozhodné změny, shledal, že důvody pro složení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč jsou dány, a proti tomuto závěru dlužník ani nijak nebrojil (srovnej např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2012, č.j. KSCB 26 INS 5135/2011, 3 VSPH 1156/2011-A-18). Požadované splátky zálohy proto povoleny být nemohly.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 13. července 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Vladimíra Kvapilová předseda senátu