2 VSOL 15/2013-A-80
KSBR 30 INS 24601/2011 2 VSOL 15/2013-A-80

Us ne s e ní

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka VERA COLOR s.r.o. v likvidaci, se sídlem Brno, náměstí Svobody 80/18, PSČ 602 00, IČ: 25502212, o insolvenčním návrhu věřitele Mgr. Luďka Kurečky, se sídlem Brno, Holzova 75, PSČ 628 00, správce konkursní podstaty úpadce BRNO-PRINT, spol. s r.o., se sídlem Brno, Jircháře 13, IČ: 13690434, rozhodl o odvolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 30 INS 24601/2011-A-45 ze dne 18.10.2012

tak to:

I. Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

II. Věřitel je povinen zaplatit dlužníku plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 979 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

Odův odně ní:

Usnesením označeným v záhlaví toto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl návrh věřitele na zahájení insolvenčního řízení (výrok I.) a rozhodl, že žádný účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů insolvenčního řízení (výrok II.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že řízení bylo zahájeno insolvenčním návrhem věřitele Jana Kubíčka dne 29.12.2012, usnesením ze dne 2.2.2012 insolvenční soud řízení o insolvenčním návrhu tohoto věřitele zastavil pro zpětvzetí jeho návrhu. Do insolvenčního řízení dne 11.1.2012 přistoupil věřitel Mgr. Luděk Kurečka, správce konkursní podstaty úpadce BRNO-PRINT, spol. s r.o., který ve svém návrhu tvrdil splatnou pohledávku za dlužníkem z titulu bezdůvodného obohacení za užívání movitých věcí za období od 30.9.2008 do 30.11.2011 v celkové výši 380.000 Kč. V návrhu věřitel označil další věřitele dlužníka se splatnými pohledávkami. Současně svou pohledávku do insolvenčního řízení přihlásil. Dlužník ve vyjádření k insolvenčnímu návrhu uvedl, že předmětné pokračování-2-movité věci nedrží ani neužívá, a proto na jeho straně nedošlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, dále uplatnil námitku promlčení pohledávky věřitele a odmítl existenci pohledávek dalších věřitelů. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že není zřejmé, zda věci sepsané věřitelem jako správcem konkursní podstaty do soupisu konkursní podstaty jsou totožné s věcmi, které mají být dlužníkem skutečně užívány, když na totožnost věci není možno usuzovat ani z podané žaloby na vyloučení věci ze soupisu majetkové podstaty. Za tohoto stavu věci je sporné, zda dlužník užívá skutečně movité věci, jež byly sepsány do konkursní podstaty, či zda se tyto věcí toliko nacházejí v jeho provozovně bez toho, aniž by byly dlužníkem užívány, když dlužník nebyl k jejich vydání věřitelem vyzván. Účelem právní úpravy insolvenčního řízení není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a jeho dlužníkem, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů, což vyplývá z ustanovení § 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (insolvenční zákon, dále jen IZ ). Není povinností insolvenčního soudu provádět v insolvenčním řízení dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (insolvenčního navrhovatele) v právu skutečně existuje, neboť insolvenční řízení nemá být používáno jako náhrada sporného řízení. Je věcí insolvenčního navrhovatele zvážit před podáním insolvenčního návrhu, zda i bez důkazních prostředků, jejichž prováděním by insolvenční soud s přihlédnutím k míře sporných skutečností v insolvenčním řízení nahrazoval řízení nalézací o pohledávce před k tomu povolaným orgánem, bude schopen doložit po skutkové stránce svou pohledávku vůči dlužníku v insolvenčním řízení. Důvodem k zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele v řízení před soudem prvního stupně je i to, že v insolvenčním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti týkající se pohledávky, kterou je insolvenční navrhovatel povinen doložit, nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009 ze dne 29.4.2010 (zveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 1/2011). V dané věci tvrzená splatná pohledávka insolvenčního navrhovatele vůči dlužníku nebyla osvědčena a její osvědčení by si vyžádalo další rozsáhlé dokazování nad rámec insolvenčního řízení. Teprve poté, co by byla otázka identifikace předmětných movitých věcí jako otázka předběžná s konečnou platností vyřešena v pravomocném rozhodnutí vydaném v rámci již probíhajícího řízení o vyloučení těchto movitých věcí ze soupisu konkursní podstaty úpadce, by bylo možné dospět k závěru o jejich užívání dlužníkem bez právního důvodu a k závěru o existenci pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení. Zjišťování identifikace movitých věcí pomoci znaleckých posudků či výslechů svědků pak nepochybně rámec rozhodování o insolvenčním návrhu překračuje. Insolvenční navrhovatel proto není k podání insolvenčního návrhu aktivně legitimován. Z tohoto důvodu je bezvýznamná existence případných pokračování-3-splatných pohledávek jiných věřitelů dlužníka. Insolvenční soud proto podle ustanovení § 143 odst. 2 IZ insolvenční návrh věřitele zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení § 7 odst. 1 IZ tak, že ve věci neúspěšnému insolvenčnímu navrhovateli povinnost k náhradě nákladů řízení neuložil, neboť dlužník žádné náklady, které by mu v průběhu insolvenčního řízení vznikly, neuplatnil.

Proti tomuto usnesení podal věřitel odvolání. Uvedl, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl jím navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, a to výslech svědků Mgr. Jaroslava Fejty (dřívějšího správce konkursní podstaty), Jana Kubíčka (dřívějšího zaměstnance dlužníka), případně dalších zaměstnanců úpadce Pavla Janíčka, tedy důkazy k osvědčení faktického stavu spočívajícího v jím provedené identifikaci věcí pojatých do soupisu konkursní podstaty, jejich označení, převzetí a zajištění, stejně jako udělenému zákazu dlužníka s nimi disponovat. Namítl, že soud prvního stupně nepřihlédl k předloženým důkazům, zejména k aktualizovanému soupisu konkursní podstaty úpadce ze dne 16.7.2010, ve kterém je technologie sepsaná do soupisu konkursní podstaty úpadce, která je předmětem podané žaloby na vyloučení věcí ze soupisu konkursní podstaty, jednoznačně identifikována (popisem, fotodokumentací, umístěním), čímž je její záměna vyloučena. Jedná se o nesporně funkční, dlužníkem zneužívanou technologii, která je nezaměnitelně identifikována s technologií nefunkční, která byla Krajským soudem v Brně, dlužníkem i jím samým ohledána v místě uskladnění, tj. na původní adrese působení dlužníka (Nové Sady 591/24). Tímto soupisem je tedy jednoznačně vymezeno, že v nové provozovně dlužníka (na adrese Brno, Nové Sady 17) jsou toliko jedny stroje tohoto označení, a není pochyb o tom, co bylo a je předmětem soupisu konkursní podstaty, a co je tedy neoprávněně užíváno. Stejně tak soud prvního stupně nevzal v úvahu obsah spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 55 Cm 33/2009 a seznam majetku předložený dlužníkem do insolvenčního řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. KSBR 44 INS 1808/2010. Podle jeho názoru již vlastním sepsáním věcí do soupisu konkursní podstaty, což bylo oznámeno dlužníkovi dopisem ze dne 29.9.2008 (převzatým dlužníkem dne 30.9.2008), jejich převzetím, označením a oznámením jejich soupisu dlužníku vzniklo oprávnění insolvenčního navrhovatele nakládat s věcmi pojatými do soupisu konkursní podstaty úpadce a vznikl mu nárok na vydání bezdůvodného obohacení dlužníka za jejich neoprávněné užívání. Z tohoto důvodu by nemělo mít žádný vliv, zda věc sepsaná do soupisu konkursní podstaty je dlužníkem užívána či je jím pouze zadržována, stejně tak posouzení toho, zda soupis samotný je oprávněný či nikoliv. Domnívá se, že je nezbytné vzít v úvahu i skutečnost, že dlužník má další splatné závazky u jiných věřitelů (§ 3 IZ), což soud prvního stupně zcela pominul. K tomu namítl, že soud prvního stupně se rovněž nevypořádal se zjištěními učiněnými u jednání dne 9.10.2012, kdy dlužník sám doložil doklady prokazující, že pohledávka společnosti Olšanské papírny a.s. byla dlužníkem za účelem obrany proti podanému insolvenčnímu návrhu dne 4.10.2012 uhrazena, čímž byl jednoznačně zvýhodněn jeden věřitel na úkor jiných věřitelů. Navrhuje proto, aby odvolací soud napadené pokračování-4-usnesení změnil tak, že bude zjištěn úpadek dlužníka, případně jej zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K odvolání věřitele se dlužník vyjádřil tak, že přesvědčení věřitele, že samotný fakt soupisu movité věci zakládá právo správci konkursní podstaty věc užívat a je tedy titulem ke vzniku pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, nemá oporu v žádném ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání (zákona č. 328/1991 Sb., účinného do 31.12.2007, dále jen ZKV ). K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 4268/2010 ze dne 27.4.2012. Přestože zjišťování identifikace movitých věci pomoci znaleckých posudků či výslechů svědků nepochybně rámec rozhodování o insolvenčním návrhu překračuje, předkládá posudek zpracovaný v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 33/2009, ze kterého je zřejmé, že v jeho provozovně jsou umístěny pouze stroje, které jsou v jeho vlastnictví a které proto nemohou být předmětem konkursní podstaty úpadce, tedy nemohla ani vzniknout pohledávka z titulu bezdůvodného tvrzená navrhovatelem. Podle ustanovení § 143 odst. 1 a odst. 2 IZ tak navrhovatel není k podání insolvenčního návrhu aktivně legitimován, přičemž dlužník nemá žádné věřitele s pohledávkami po splatnosti, své závazky hradí ve splatnosti, nezastavil platby a není předlužen. Navrhuje proto, aby odvolací soud napadané rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. U odvolacího jednání dlužník namítl, že odvolání věřitele je opožděné.

Podle § 7 odst. 1 IZ, pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas (napadené rozhodnutí bylo věřiteli doručeno dne 3.11.2012 a věřitel podal odvolání 16.11.2012), dále že obsahuje odvolací důvody podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. d), písm. e) a písm. g) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212 a § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 3 odst. 1 IZ, dlužník je v úpadku, jestliže má a) více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit. Podle odstavce 2, má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 105 IZ, podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku. pokračování-5-

Podle § 143 odst. 2 IZ, insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení.

Z obsahu insolvenčního spisu odvolací soud zjistil, že dne 29.12.2011 podal u soudu prvního stupně vůči dlužníku insolvenční návrh Jan anonymizovano , anonymizovano . Podáním ze dne 11.1.2012 (doručeným soudu stupně téhož dne) do insolvenčního řízení přistoupil věřitel Mgr. Luděk Kurečka, správce konkursní podstaty úpadce BRNO-PRINT, spol. s r.o., IČ: 13690434, který tvrdil splatnou pohledávku za dlužníkem z titulu bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání movitých věcí-makroprocesoru a snášečky (v návrhu blíže specifikovaných), jejichž vyloučení ze soupisu konkursní podstaty se dlužník současně domáhá v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 55 Cm 33/2009 s odůvodněním, že je jejich vlastníkem. Dále uvedl, že dlužníku oznámil sepsání těchto movitých věcí do soupisu konkursní podstaty úpadce dopisem ze dne 29.9.2008 (převzatým dlužníkem dne 30.9.2008), od 30.9.2008 movité věci dlužník protiprávně užíval, přičemž výše bezdůvodného obohacení představuje částku 10.000 Kč měsíčně (bez DPH). Dopisem ze dne 1.6.2010 (převzatým dlužníkem dne 17.6.2010) dlužníka vyzval k úhradě bezdůvodného obohacení za dobu od 30.9.2008 do 31.5.2010 v celkové výši 200.000 Kč v termínu do 15.6.2010, následně vyzýval dlužníka opakovaně, poslední výzvu učinil dopisem ze dne 22.12.2011, kdy požadoval vydání bezdůvodného obohacení za období až do 30.11.2011 v celkové výši 380.000 Kč (bez DPH). Věřitel v návrhu označil další věřitele dlužníka se splatnými pohledávkami, včetně jejich právního důvodu, výše a splatnosti. Dlužník se vyjádřil k návrhu věřitele tak, že vůči němu věřitel pohledávku nemá, neboť předmětné movité věci sepsané do konkursní podstaty úpadce BRNO-PRINT spol. s r.o. nedrží ani neužívá, a proto tak nemůže docházet k bezdůvodnému obohacení, tedy ke vzniku věřitelem uplatněné pohledávky. Dále namítl, že věřitel se snaží obejít standardní soudní řízení ohledně jeho sporné a promlčené pohledávky, kterou nijak neosvědčil ani nedoložil. Usnesením č.j. KSBR 30 INS 24601/2011-A-18 ze dne 2.2.2012 (pravomocným dne 23.2.2012) bylo řízení o insolvenčním návrhu věřitele Jana Kubíčka zastaveno z důvodu, že věřitel vzal svůj insolvenční návrh podáním ze dne 4.11.2011 zpět. U jednání dne 9.10.2012 věřitel uvedl, že areál, ve kterém se předmětné movité věci nacházely, byl ve vlastnictví úpadce, dlužník areál užíval na základě nájemní smlouvy, movité věci byly věřitelem označeny a zajištěny. Nebylo proto nutné vyzývat dlužníka k jejich vydání, a proto dlužníkovi pouze zakázal s těmito věcmi disponovat. Po stránce skutkové lze předně uvést, že soud prvního stupně učinil ve věci správná skutková zjištění, na základě kterých dospěl ke správným skutkovým závěrům, a proto na tyto závěry uvedené v odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud pro stručnost odůvodnění zcela odkazuje. pokračování-6-

Odvolací soud zopakoval dokazování oznámením Mgr. Luďka Kurečky, správce konkursní podstaty úpadce BRNO-PRINT spol. s r.o. ze dne 29.9.2008 (ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 32 K 47/2006), ze kterého zjistil, že Mgr. Luděk Kurečka jako správce konkursní podstaty úpadce BRNO-PRINT spol. s r.o. oznámil dlužníku, že usnesením ze dne 16.11.2006 byl prohlášen konkurs na majetek úpadce, byl jmenován správcem konkursní podstaty tohoto úpadce a na základě účetní evidence úpadce do soupisu konkursní podstaty zahrnul movité věci, mimo jiné makroprocesor BP Perfora 24-500, rok výroby 1997, a snášečku COLATOR, rok výroby 1996, a to z titulu zajišťovacích práv podle ustanovení § 28 ZKV. Dále uvedl, že movité věci jsou umístěny v prostorách, které na základě smlouvy o nájmu nemovitostí ze dne 1.7.2004 ve znění dodatku ze dne 1.8.2005 (uzavřené mezi správcem konkursní podstaty úpadce Pavla Janíčka, IČ: 11475811, a dlužníkem) dlužník užívá. Jelikož jsou v předmětných prostorách umístěny vždy minimálně dva stejné stroje, které se liší jen praktickými užitnými vlastnostmi, tak i zůstatkovou hodnotou, byla mu jednoznačná identifikace znemožněna odstraněním identifikačních štítků, výrobních čísel a štítků odkazujících na zřízené zástavní právo. Opakovaně se pokoušel předmětné stroje za účasti úpadce, dlužníka i svědků identifikovat a celou dispozici strojního parku fotograficky zdokumentoval. Jelikož má vážné pochybnosti, že stroje, které mu jsou dlužníkem a úpadcem vydávány za zařízení opatřené zástavními právy, nejsou totožné se stroji, které jsou skutečně předmětem zástavního práva, a tedy i předmětem soupisu konkursní podstaty, je v souladu se ZKV nucen zahrnout v rámci opatrnosti a ochrany konkursních věřitelů a zástavních věřitelů v případě pochybností stroje funkční, jejichž faktická i funkční hodnota odpovídá pořizovacím cenám v účetnictví úpadce uvedeným. Oznamuje tak, že předmětné uvedené funkční věci byly v souladu s ustanovení § 19 ZKV pojaty do soupisu konkursní podstaty. Z tohoto důvodu jej s okamžitou platností vyzývá k předložení jednoznačných nabývacích dokladů, ze kterých bude nezpochybnitelně zřejmé, které stroje jsou v jeho vlastnictví, případně je oprávněně užívá a z jakého titulu, a které jsou předmětem zřízených zástavních práv. Do této doby jej vyzývá k okamžitému ukončení výrobní činnosti na sporných strojích sepsaných do konkursní podstaty a oznamuje mu, že dodržení této podmínky bude pravidelně kontrolovat. Dále jej upozorňuje, že není oprávněn k jakýmkoliv dispozicím s tímto majetkem, a jelikož dle zjištění spornou technologii využívá ke své výrobní činnosti, vyzývá jej, aby svého počínání okamžitě zanechal a zdržel se snahy o dispozici s majetkem sepsaným do konkursní podstaty, neboť tím porušuje ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) ZKV. Současně odkázal na ustanovení § 19 ZKV, který mu umožňuje podání žaloby proti správci na vyloučení věci ze soupisu konkursní podstaty.

V přezkoumávané věci soud prvního stupně postupoval správně, pokud nejprve posuzoval aktivní věcnou legitimaci věřitele (insolvenčního navrhovatele). Z ustanovení §105 a §143 odst. 2 IZ totiž vyplývá, že rozhodnout o úpadku dlužníka k návrhu věřitele lze pouze tehdy, doloží-li, že má za dlužníkem splatnou pohledávku. pokračování-7-

Odvolací soud považuje nejprve za nutné uvést, že v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 4268/2010 ze dne 27.4.2012 (přístupném na webových stránkách Nejvyššího soudu) Nejvyšší soud s poukazem na ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) větu první a § 18 ZKV uzavřel, že je-li do konkursní podstaty sepsán majetek, jenž zůstal ve vlastnictví třetí osoby, nepojí se možnost správce konkursní podstaty domáhat se po této osobě peněžité náhrady za užívání takového majetku (ať již ve formě bezdůvodného obohacení nebo jiného typu nároku) bez dalšího s vlastním soupisem majetku, nýbrž až se skutečnostmi, jež mohou vzejít z postupu podle ustanovení § 18 odst. 4 ZKV. K tomu poukázal i na své rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3233/2007 ze dne 30.7.2009 (přístupném na webových stránkách Nejvyššího soudu). Dále v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud s poukazem na své rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 924/2011 ze dne 8.6.2011 (přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), uzavřel, že nevyužije-li správce konkursní podstaty svého oprávnění žádat vlastníka věci sepsané do konkursní podstaty o její předání, nelze dovozovat, že by k vlastní věci ztratil oprávnění ji užívat. V tomto rozhodnutí ze dne 6.8.2011 odkázal na své další rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1662/2007 ze dne 30.7.2009 (publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 71/2010) s tím, že z tohoto rozhodnutí se shodně podává, že pokud správce konkursní podstaty nevyužije svého oprávnění žádat o předání věcí ze strany jejího vlastníka a pouze ji zahrne do soupisu podstaty, nelze dovozovat, že by její vlastník ztratil oprávnění ji užívat.

Na základě shora uvedených zjištění a v souladu ze shora uvedenými judikaturními závěry Nejvyššího soudu odvolací soud přisvědčuje soudu prvního stupně v tom, že svou splatnou pohledávku za dlužníkem věřitel nedoložil, a proto není aktivně věcně legitimován jako insolvenční navrhovatel. K tomuto závěru je zcela dostačující, že již ze samotného tvrzení věřitele vyplývá, že vůči dlužníku ohledně předmětných movitých věcí nepostupoval podle ustanovení § 18 odst. 4 ZKV, tedy nevyzval dlužníka k jejich vydání, dlužníku tak nezaniklo oprávnění jeho věci užívat. Z tohoto důvodu věřiteli nemohl ani vzniknout nárok na vydání bezdůvodného obohacení z titulu užívání předmětných věcí bez právního důvodu (§ 451 občanského zákoníku).

Dále podle odvolacího soud je správný závěr soudu prvního stupně o tom, že pohledávka věřitele je sporná a že dokazováním sporných skutečností o jeho pohledávce by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce. Jinými slovy pohledávku věřitele není možné osvědčit pouze listinami, a bylo by nutno provést dokazování přesahující rozsah insolvenčního řízení, tedy nejméně v rozsahu, v jakém je v dané věci prováděno dokazování v řízení o vyloučení movitých věcí z konkursní podstaty úpadce BRNO-PRINT spol. s r.o., a to za účelem identifikace movitých věcí, které jsou předmětem soupisu konkursní podstaty, jakož i movitých věcí, o kterých tvrdí dlužník, že je jejich vlastníkem a užívá je, tak, aby bylo zřejmé, zda se jedná o věci totožné. Přitom je nutno přihlédnout i k tomu, že uvedené sporné řízení o vylučovací žalobě dosud pravomocně skončeno pokračování-8-není. Věřitel sám v odvolání namítl, že k identifikaci věcí (osvědčení jeho pohledávky) soud prvního stupně neprovedl důkazy výslechem jím označených svědků, jakož i jiné důkazy. Navíc prokázání této skutečnosti by bylo právně významné i v případě, že by byl věřitelem dodržen postup předvídaný ustanovením § 18 odst. 4 ZKV. Lze proto uzavřít, že soud prvního stupně zcela správně s poukazem na závěry přijaté v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009 ze dne 29.4.2010 (zveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 14/2000), které v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, shledal v takové spornosti pohledávky věřitele důvod pro zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele podle ustanovení § 143 odst. 2 IZ, aniž by se zabýval (pro nadbytečnost) pohledávkami dalších věřitelů dlužníka označených v návrhu věřitele, tedy naplnění znaků úpadku dlužníka podle ustanovení § 3 IZ.

Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně shledává věcně správným, včetně správného výroku o nákladech řízení, a proto jej podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil. O nákladech řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že uložil věřiteli, který nebyl se svým odvoláním úspěšný, povinnost zaplatit dlužníku náklady odvolacího řízení, tj. cestovné ve výši 979 Kč za cestu k jednání odvolacího soudu (Brno-Olomouc a zpět), celkem 146 km, osobním vozidlem zn. Ford Mondeo, RZ 3B84299, při průměrné spotřebě 8,6 l na 100 km a ceně pohonných hmot (benzin natural 95) 36,10 Kč za l litr (§ 1 písm. b) a § 4 písm. a) vyhl. č. 472/2012 Sb.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a navrhujícímu věřiteli se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 3. října 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Petra Jahodová předsedkyně senátu