2 VSOL 149/2010-A-13
KSBR 38 INS 2123/2010 2 VSOL 149/2010-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Heleny Myškové ve věci dlužníka HELVETIKA s.r.o., se sídlem Biskupice 207, PSČ: 763 41, IČ: 63 47 65 76, o insolvenčním návrhu věřitelky Jitky anonymizovano , anonymizovano , Filmová 511, 760 01 Zlín, Kudlov, zastoupené JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem Tvorkovských 223/13, 709 00 Ostrava, Mariánské Hory, na zahájení insolvenčního řízení, rozhodl o odvolání věřitelky ze dne 14.4.2010 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7.4.2010, č.j. KSBR 38 INS 2123/2010-A-7,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením soud prvního stupně uložil věřitelce, aby v určené lhůtě a způsobem zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 25.000,-Kč. Na odůvodnění svého usnesení uvedl, že věřitelka se v tomto řízení domáhala zjištění úpadku dlužníka a v insolvenčním návrhu tvrdila, že pouze část jejích pohledávek spočívá v pracovněprávních nárocích. Proto nesplňuje podmínku dle § 108 odst. 1 IZ, aby jí jako insolvenční navrhovatelce nebylo možno uložit zálohu. Vzhledem ke složení majetku dlužníka (nemovitosti, pohledávky ve výši 17.222,50 Kč) dospěl soud k závěru, že v případě zjištění úpadku dlužníka bude třeba, na překlenutí prvotního nedostatku peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení do té doby, než bude zpeněžena alespoň část majetku v podstatě, zajistit pohotové finanční prostředky ze zálohy, jejíž zaplacení v určené výši soud věřitelce uložil.

Proti tomuto usnesení podala odvolání věřitelka (dále též odvolatelka), která namítala, že důvod vzniku pohledávek uvedených v insolvenčním návrhu je nerozhodný. Pokud by v něm uplatnila pouze pracovněprávní nároky a teprve poté nároky z titulu půjček, nemělo by to na její postavení věřitelky vliv. Pokud by soud vykládal ustanovení § 108 odst. 1 IZ striktně dle textu zákona, měla by být navrhujícímu věřiteli, který ke dni podání návrhu není zaměstnancem dlužníka, vždy uložena povinnost zaplatit zálohu. Navíc v této věci, s ohledem na majetek dlužníka spočívající v nemovitostech, jehož hodnota není zanedbatelná a který je snadno zpeněžitelný, je uložení povinnosti zaplatit zálohu věřitelce nesprávné. Uložení této povinnosti je v rozporu se smyslem zákona, když věřitelka nedostala vyplacenou mzdu po delší dobu a navíc by měla ještě hradit zálohu ve výši určené soudem. Proto se v odvolacím řízení domáhá změny napadeného usnesení tak, že jí záloha na náklady insolvenčního řízení nebude uložena.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212 a § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž by ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 108 odst.1 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích.

Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, hodnotí návrh jako projednatelný, jsou k němu připojeny listiny dle zákona (§ 103, § 105 IZ), a na jeho základě lze posuzovat, zda ke krytí nákladů insolvenčního řízení bude nutno zajistit prostředky ze zálohy.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vzhledem ke skladbě majetku dlužníka, jak plyne z jím předloženého seznamu majetku (dva pozemky a budova v k.ú. Kudlov, čtyři pohledávky v nominální hodnotě cca 17. 000,-Kč, zůstatek v pokladně do 1.000,-Kč), je třeba pro výkon funkce insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku zajistit pohotové finanční prostředky, protože dlužník tyto nemá v dostatečné částce a nelze je zajistit jinak než zálohou (§ 108 odst.1, věta první IZ).

Uložení zálohy odvolatelce nebrání úprava § 108 odst. 1, věta druhá IZ. Zákonodárce vymezil osoby, kterým zálohu uložit nelze, dvěmi hledisky, a to jednak postavením insolvenčního navrhovatele ve vztahu k dlužníku (zaměstnanec) a jednak povahou pohledávek, kterými insolvenční navrhovatel dokládá svou aktivní legitimaci (pouze pracovněprávní nároky). Obě kriteria musí být splněna současně. Závěr, že zákon vylučuje z úvah o možném uložení zálohy jen takového insolvenčního navrhovatele, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích a nikoli také v jiných nárocích, vyplývá zcela jasně z textu tohoto ustanovení.

Odvolatelka ostatně ani nezpochybňuje skutečnost, že v insolvenčním návrhu opírá svou aktivní legitimaci o pohledávky na mzdě a o pohledávky vzniklé z poskytnutých půjček podle smluv tak, jak jsou uvedeny v části I. tohoto návrhu. Vzhledem k tomu ji nelze zahrnout do okruhu insolvenčních navrhovatelů, kterým podle § 108 odst.1, věta druhá IZ nemůže soud uložit zálohu. Její úvahy o tom, jaká by nastala situace, pokud by v návrhu neuvedla své pohledávky z titulu půjček, jsou bezpředmětné, neboť k takové situaci nedošlo.

Nelze souhlasit ani s názorem odvolatelky, že v tomto řízení, s ohledem na hodnotu majetku dlužníka spočívajícího v nemovitostech, není třeba uložit povinnost k zaplacení zálohy. Naopak, pokud dlužník nemá pohotové finanční prostředky (či jejich dostatek), avšak vlastní nemovitosti, vyplývá potřeba zajistit finanční prostředky na úhradu prvotních nákladů insolvenčního řízení již ze samotného faktu, že insolvenční správce musí tyto nemovitosti nejprve zpeněžit (a k tomu potřebuje finanční prostředky) a teprve po té může ze získaných prostředků hradit náklady insolvenčního řízení.

Uložení povinnosti k zaplacení zálohy odvolatelce je v souladu se zákonem i přes to, že navrhující věřitelka uplatňuje také mzdový nárok, který nedostala delší dobu vyplacen. Ostatně, jak plyne z návrhu, má odvolatelka majetek v podobě pohledávek za dlužníkem, které rovněž mohou být předmětem její dispozice.

Výše částky, která s ohledem na skladbu dlužníkova majetku bude potřebná na krytí nákladů počátečních fází insolvenčního řízení odpovídá částce 25.000,-Kč, kterou určil soud prvního stupně. Vzhledem k poloze nemovitostí v majetku dlužníka (dle údajů na Internetu cca 2,6 km od centra Zlína, jejich dostupnosti jak po nové komunikaci, tak prostředky MHD) lze důvodně předpokládat, že i přes zástavní práva na těchto nemovitostech váznoucí, bude možno z výtěžku prodeje nemovitostí uhradit přinejmenším část odměny insolvenčního správce a náhrady jeho hotových výdajů, jejichž minimální částka činí cca 50.000,-Kč.

Odvolací soud, podle něhož je napadeného usnesení správné, je podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 19. května 2010

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu