2 VSOL 144/2012-A-41
KSBR 26 INS 12661/2011 2 VSOL 144/2012-A-41

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem Ždánice, Hrubá Strana 187, PSČ 696 32, zastoupeného JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem, se sídlem Brno, Orlí 18, PSČ 602 00, o insolvenčním návrhu navrhovatelky Veroniky anonymizovano , anonymizovano , bytem Praha 4, Kloboučnická 1409/21, PSČ 140 00, zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 14, PSČ 779 00, rozhodl o odvolání navrhovatelky Věry anonymizovano ze dne 15.12.2011 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30.11.2011, č.j. KSBR 26 INS 12661/2011-A-25,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30.11.2011, č.j. KSBR 26 INS 12661/2011-A-25 se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ust. § 97 odst. 3, § 105 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon -dále jen též IZ ) a dále s poukazem na ust. § 526 odst. 1 obč. zák. a § 41 odst. 3 občanského soudního řádu-(dále jen o.s.ř. ) zamítl insolvenční návrh shora označené navrhovatelky (odstavec I. výroku) a zavázal ji k povinnosti zaplatit dlužníkovi na nákladech řízení částku ve výši 11.520,-Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce JUDr. Pavla Čapčucha (odst. II. výroku).

V důvodech uvedl, že dne 19.7.2011 byl soudu doručen insolvenční návrh navrhovatelky, v němž uvedla, že má za dlužníkem peněžitou pohledávku ve výši 350 000,-Kč. K ní uvedla, že společnost Úvěrový servis s.r.o. jako věřitel a dlužník uzavřeli dne 19.12.2007 smlouvu o půjčce, na základě které byla dlužníkovi poskytnuta půjčka 854 000,-Kč; v čl. II. této smlouvy dlužník tento svůj dluh uznal co do důvodu a výše a zavázal se půjčku vrátit do 19.3.2008, k zajištění pohledávky byla mezi dlužníkem a tímto věřitelem uzavřena dne 19.12.2007 též smlouva o zřízení zástavního správa k nemovitostem ve výlučném vlastnictví dlužníka zapsaným na LV č. 50 pro k.ú. Ždánice. Uvedený dluh dlužník vůči věřiteli uznal rovněž v rámci Exekutorského zápisu sepsaného dne 19.12.2007. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7.6.2011 postoupila společnost Úvěrový servis s.r.o. část své pohledávky ve výši 350 000,-Kč navrhovatelce. Ke své pohledávce navrhovatelka v neposlední řadě uvedla, že oznámení o postoupení měl vůči dlužníkovi učinit postupitel, navrhovatelka v tomto směru neobdržela žádné doklady. Nicméně bez ohledu na to k platnému postoupení pohledávek došlo, přičemž dlužník se o postoupení dozvěděl nejpozději doručením usnesení soudu ze dne 2.8.2011, č.j. KSBR 26 INS 12661/2011-A-5 (spolu s insolvenčním návrhem). Dále navrhovatelka uvedla, že dlužník má více věřitelů, jejichž závazky jsou rovněž více jak 3 měsíce po splatnosti, jak vyplývá i z výpisu z katastru nemovitostí, kde je zapsána exekuce vedená proti dlužníkovi k vydobytí pohledávky České spořitelny, a.s. ve výši 1.407,-Kč. Jako další věřitele dlužníka označila Finanční úřad v Kyjově, Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR a dva soudní exekutory. Z uvedeného dovodila, že dlužník je v úpadku, neboť má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Ke svému návrhu navrhovatelka předložila přihlášku pohledávky, k níž doložila smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 7.6.2011, výpis z katastru nemovitostí LV č. 50 k.ú. Ždánice, smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem, smlouvu o půjčce ze dne 19.12.2007, exekutorský zápis č.j. Exz 383/2007 a na výzvu soudu doložila další listiny prokazující poskytnutí půjčky. Jedná se o příjmový pokladní doklad z 19.12.2007 na částku 254 000,-Kč, výpis z běžného účtu, dle něhož byla dlužníkovi vyplacena druhá část půjčky dne 20.12.2007, 21.12.2007 a 22.12.2007 vždy po 200 000,-Kč. Dlužník na výzvu soudu, aby se k insolvenčnímu návrhu vyjádřil a dále, aby předložil seznamy majetku, závazků a zaměstnanců, nereagoval. Věřitel Finanční úřad v Kyjově podáním z 8.8.2011 soudu sdělil, že má za dlužníkem pohledávky ve výši 138 078,82 Kč, z titulu daně z přidané hodnoty, daně silniční, a daně z nemovitostí, tato tvrzení dokládal ověřenými kopiemi výkazů nedoplatků a rozhodnutí o zřízení zástavního práva. Věřitel JUDr. Petr Kocián, soudní exekutor, sdělil podáním z 5.8.2011, že jeho pohledávka za dlužníkem z titulu nákladů exekuce činí 33 540,-Kč, jde o pohledávku nezajištěnou a zatím nevykonatelnou. Soudní exekutor JUDr. Jan Grosam sdělil podáním z 10.8.2011, že má vůči dlužníkovi pohledávku na základě pravomocného platebního rozkazu č.j. 7 C 158/2009-11 vydaného Okresním soudem v Hodoníně dne 16.6.2009, právní moc 4.8.2009, pohledávka není zajištěna, je vykonatelná a splatná. Věřitel Česká spořitelna, a.s. sdělil podáním z 10.8.2011, že nemá vůči dlužníkovi žádné pohledávky a věřitel Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR sdělil podáním z 12.8.2011, že eviduje vůči dlužníku pohledávky z titulu dlužného pojistného ve výši 40 451,-Kč a penále ve výši 16 521,-Kč, což doložil. U nařízeného jednání dne 23.11.2011 dlužník namítal, že dle jeho mínění pohledávka věřitele nevznikla, smlouva o půjčce je neplatná pro neurčitost; dále tvrdil, že mu nebyla poskytnuta částka uvedená ve smlouvě, nýbrž pouze 600 000,-Kč, z níž dlužník odevzdal věřiteli zpět 120 000,-Kč, neboť v článku I. odst. 5 smlouvy o půjčce byla sjednána odměna za poskytnutí půjčky v této výši. Toto ujednání dlužník považuje za neplatné, neboť jedinou úplatou za poskytnutí půjčky je úrok, přičemž půjčka měla být dle smlouvy poskytnuta jako bezúročná. Dále v článku III. odst. 1 smlouvy byla sjednána smluvní pokuta za každý den prodlení ve výši 4 200,-Kč, což odpovídá výši 0,5% denně. Tuto smluvní pokutu považuje dlužník za nepřiměřenou. Půjčka byla již částečně uhrazena a v tomto směru doložil sdělení původního věřitele vůči Policii ČR z 12.10.2011 a pokladní doklad o vkladu hotovosti ze dne 29.10.2009, z nichž vyplývá, že na půjčku bylo uhrazeno 650 000,-Kč. Po té kdy soud prvního stupně provedl důkazy přihláškou pohledávky navrhovatelky a ostatními listinami doloženými do spisu účastníky řízení a dalšími věřiteli, kdy současně zamítl provedení dalších navržených důkazů-výslech svědka Jiřího Mésla, který na základě plné moci uzavíral smlouvu o půjčce za původního věřitele (postupitele), výslech dlužníka jako účastníka řízení a dokladem o zaplacení odměny ve výši 120 000,-Kč s tím, že v tomto řízení nelze nahrazovat řízení nalézací, a dospěl k závěru, že navrhovatelka svou aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu nedoložila. Uzavřel, že z ust. § 526 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že postoupení pohledávky se vůči dlužníkovi stává právně účinným teprve po oznámení o postoupení pohledávky postupitelem nebo prokázáním ze strany postupníka, že k postoupení pohledávky došlo tj. předložením písemné smlouvy o postoupení pohledávky dlužníkovi. Z provedeného dokazování vyplynulo , že postupitel neoznámil dlužníkovi postoupení pohledávky a postupník dlužníkovi postoupení pohledky neprokázal. Dle mínění navrhovatelky byla splněna její notifikační povinnost doručením insolvenčního návrhu dlužníkovi. I když z ust. § 41 odst. 3 o.s.ř., jak dále uvedl soud prvního stupně, vyplývá, že účastník může učinit v rámci občanského soudního řízení hmotněprávní úkon obsažený buď v žalobě nebo učiněný v průběhu řízení, jehož předmětem je sporné právo, nicméně takový úkon lze však učinit jen v řízení nalézacím resp. sporném. Insolvenční řízení zahájené na návrh věřitele není tímto typem řízení, jedná se o řízení specifické, jehož předmětem je dle ust. § 2 písm. a) IZ dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek a způsob jeho řešení. Cílem insolvenčního řízení je uspořádání majetkových poměrů dlužníka v souladu se zásadami insolvenčního řízení obsaženými v ust. § 5 IZ. Pro insolvenční řízení se ustanovení občanského soudního řádu použijí přiměřeně, nestanoví-li insolvenční zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení (§ 7 odst. 1 IZ). Vzhledem k tomu, že se v daném případě nejedná o řízení, v němž by bylo rozhodováno o zaplacení pohledávky navrhovatelky, nemůže navrhovatelka vůči dlužníkovi učinit v rámci řízení o insolvenčním návrhu hmotněprávní úkon, kterým je prokázání postoupení pohledávky od postupitele. Přestože dlužníkovi musí být vždy dána možnost se k insolvenčnímu návrhu vyjádřit, nicméně se mu nezasílá přihláška pohledávky navrhovatele obsahující doklady k prokázání existence jeho pohledávky. Z tohoto důvodu má soud prvního stupně za to, že nenastaly účinky postoupení pohledávky na navrhovatelku (postupníka) a navrhovatelka proto není aktivně legitimována k podání insolvenčního návrhu. Proto postupoval soud prvního stupně dle ust. § 143 odst. 2 IZ a insolvenční návrh navrhovatelky zamítl, neboť nedoložila, že má za dlužníkem splatnou pohledávku. Z tohoto důvodu se soud dalšími tvrzeními účastníků a hodnocením dalších provedených důkazů již nezabýval. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ust. § 142 odst. 1 o.s.ř..

Proti tomuto usnesení podala navrhovatelka včasné odvolání. Namítala, že především nesouhlasí s argumentem soudu, že by pro posouzení její aktivní legitimace, jako nabyvatele pohledávky, bylo jakkoli významné, zda bylo postoupení pohledávky dlužníkovi oznámeno či nikoliv. Smlouva o postoupení pohledávky dle ust. § 524 obč. zák. je dvoustranný právní úkon, který nabývá účinnosti uzavřením smlouvy, není-li sjednáno jinak, a tudíž ke dni účinnosti smlouvy dochází ke změně osoby věřitele pohledávky-z postupitele na postupníka, lhostejno, zda a kdy je dlužník o takové skutečnosti informován. Otázka oznámení či neoznámení dlužníkovi je proto pro posouzení osoby oprávněné z pohledávky (tj., kdo je věřitelem) zcela irelevantní; význam a účel ust. § 526 obč. zák. je pouze a jedině v tom, že dokud není dlužníkem zákonem stanoveným způsobem postoupení pohledávky oznámeno/prokázáno, může se zprostit svého závazku tím, že tento závazek splní k rukám postupitele, ačkoli ten již v okamžiku plnění věřitelem z pohledávky ve skutečnosti není. Nemůže být proto správný závěr soudu, že nenastaly účinky postoupení pohledávky na navrhovatelku, neboť zákon účinnost postoupení pohledávky nijak nepodmiňuje notifikací takového oznámení dlužníkovi. Opačný přístup by byl mj. naprostým omezením smluvní volnosti a ústavního práva věřitele rozhodovat o dispozicích se svým majetkem (pohledávkou). Pokud by se totiž (dle názoru soudu) nedařilo postupiteli či potupníkovi takovou skutečnost dlužníkovi sdělit, nemohla by jejich smlouva nabýt účinnosti, což je zcela zjevně absurdní. Podle ust. § 105 IZ podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku a k návrhu připojit přihlášku. Tuto povinnost navrhovatelka řádně splnila, neboť předloženou účinnou smlouvou o postoupení pohledávky prokázala, že pohledávku účinně má (je jejím věřitelem). Úvahy soudu o tom, zda postoupení pohledávky dlužníkovi bylo oznámeno či nikoli, jsou proto zcela irelevantní, neboť z hlediska aktivní legitimace věřitele je podstatná pouze a jedině skutečnost, že má proti dlužníkovi pohledávku. Soud neposoudil správně ani otázku, zda se dlužník dozvěděl v rámci insolvenčního řízení o postoupení pohledávky. Tato skutečnost je navrhovatelkou (jako postupníkem) v návrhu výslovně uvedena, včetně odkazu na smlouvu o postoupení pohledávky, kterou připojila ke své přihlášce, jež byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku. Dlužník tedy musel z uvedených skutečností nabýt vědomosti (tj. bylo mu věřitelkou prokázáno) postoupení pohledávky, a proto bezpochyby došlo před vydáním napadeného usnesení k řádné notifikaci postoupení pohledávky. Z uvedených důvodů odvolatelka navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dlužník se k podanému odvolání nevyjádřil.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání je včasné, podané osobou oprávněnou, že splňuje všechny podstatné náležitosti, včetně uvedení způsobilého odvolacího důvodu, přezkoumal napadené usnesení, i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 3 IZ) dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Skutková zjištění soudu prvního stupně, učiněná z obsahu insolvenčího návrhu navrhovatelky, její přihlášky pohledávek a listin předložených navrhovatelkou jsou úplná a správná, proto odvolací soud v zájmu stručnosti rozhodnutí na tuto část odůvodnění v napadeném usnesení v celém rozsahu odkazuje. Mimo jiné z nich vyplývá, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 7.6.2011 mezi společností Úvěrový servis s.r.o. jako postupitelem a navrhovatelkou jako postupníkem, postupitel uvedl, že má za dlužníkem pohledávku ze smlouvy o půjčce ve výši 854.000,-Kč s příslušenstvím a smluvními pokutami a touto postupní smlouvou postupitel postoupil potupníkovi (navrhovatelce) část své pohledávky na vrácení půjčky a to v rozsahu 350.000,-Kč včetně příslušenství (tj. úroků z prodlení).

Podle ust. § 524 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (odst. 1). S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (odst. 2).

Ustanovení § 525 obč. zák. dále stanoví, že postoupit nelze pohledávku, která zaniká nejpozději smrtí věřitele nebo jejíž obsah by se změnou věřitele změnil. Postoupit nelze ani pohledávku, pokud nemůže být postižena výkonem rozhodnutí (odst. 1). Nelze postoupit pohledávku, jestliže by postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem (odst. 2).

Podle § 526 obč. zák. postoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli (odst. 1). Oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení (odst. 2).

Ze shora citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že z hlediska postoupení pohledávky má notifikace významné právní následky, neboť teprve okamžikem oznámení o postoupení se postupní smlouva stává účinnou vůči dlužníkovi v tom smyslu, že je povinen poskytnout plnění novému věřiteli. Z hlediska právních následků je proto třeba odlišovat účinnost samotné smlouvy o postoupení pohledávky od její účinnosti vůči dlužníkovi. Lze tedy souhlasit s odvolatelkou, že účinnost smlouvy o postoupení pohledávky znamená, že smlouva vyvolá právní účinky, které jsou s ní spojeny, tedy že způsobí změnu v osobě věřitele pohledávky, která je předmětem převodu, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu dlužníka a dokonce i v případě aniž se o tom musel dlužník dozvědět. Smlouva o postoupení pohledávky zpravidla nabývá účinnosti okamžikem, kdy je řádně uzavřena, není-li účinnost vázána na splnění další právní skutečnosti (např. na odkládací podmínku). Nicméně účinnost smlouvy o postoupení pohledávky však sama o sobě nemá vliv na povinnost dlužníka pohledávku splnit potupníkovi; tomu musí předcházet oznámení (dlužníkovi) postoupení pohledávky postupníkovi. Teprve v okamžiku, kdy je postoupení dlužníkovi řádně oznámeno, je dlužník povinen poskytnout plnění (v postoupeném rozsahu) pouze novému věřiteli (postupníkovi). Oznámit postoupení pohledávky postupníkovi je především povinností postupitele a pokud postupitel notifikační povinnost vůči dlužníkovi nesplní, může (musí) notifikační povinnost splnit postupník, aby dosáhl toho, že postoupení je účinné i vůči dlužníkovi a že dlužník bude povinen plnit jemu, nikoliv postupiteli. Vzhledem k tomu, že postupník je pro dlužníka osobou zcela cizí, vyžaduje zákon, aby postupník dlužníkovi postoupení pohledávky také prokázal, tedy ukládá mu povinnost předložit dlužníkovi postupní smlouvu.

Podle ust. § 41 odst. 3 o.s.ř. je hmotněprávní úkon účastníka učiněný vůči soudu účinný také vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dověděli; to platí i tehdy, je-li pro platnost hmotněprávního úkonu předepsána písemná forma. Ustanovení § 40 odst. 3 se použije obdobně.

Pokud tedy došlo k postoupení pohledávky, která byla uplatněna v soudním řízení, lze dlužníku postoupení oznámit (a případně postupní smlouvu doložit) i prostřednictvím soudu. Protože oznámení o postoupení je úkonem hmotného práva, proto musí být notifikace dlužníkovi řádně doručena. Hmotněprávní úkon je vůči soudu (a tudíž i vůči ostatním účastníkům splněn), je-li učiněn v písemném podání účastníka určeném soudu nebo je-li uveden v protokolu, který soud sepsal o jednání nebo o jiném svém úkonu. Takovým protokolem je i protokol o jednání (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2004, sp. zn. 33 Odo 357/2003, dále ze dne 10.12.2002, sp. zn. 21 Cdo 945/2002, ze dne 8.6.2009, sp. zn. 23 Cdo 1034/2009, které jsou dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).

V přezkoumávaném případě navrhovatelka již ve svém insolvenčním návrhu uvedla, že jí tvrzená pohledávka ve výši 350.000,-Kč, vzniklá ze smlouvy o půjčce ze dne 19.12.2007 uzavřené mezi společností Úvěrový servis s.r.o. jako věřitelem a dlužníkem, jí byla postupní smlouvou ze dne 7.6.2011 uvedenou společností postoupena a rovněž tuto smlouvu, předloženou ke své přihlášce pohledávek (§ 105 IZ) k důkazu navrhla. Usnesením ze dne 2.8.2011 (A-5) soud vyzval dlužníka, aby se mimo jiné k tomuto insolvenčnímu návrhu ve stanovené lhůtě vyjádřil a insolvenční návrh navrhovatelky mu doručil. Dlužník výzvu i insolvenční návrh převzal osobně dne 8.8.2011 (na tuto výzvu ani na insolvenční návrh dle pokynu soudu nereagoval). U nařízeného jednání, které se v dané věci konalo dne 23.11.2011, se dlužník k insolvenčnímu návrhu navrhovatelky i k jí tvrzené pohledávce vyjádřil (A-22); u tohoto jednání soud prvního stupně provedl mimo jiné důkaz postupní smlouvou ze dne 7.6.2011, z níž v napadeném usnesení učinil skutková zjištění.

Na základě těchto zjištění odvolací soud, oproti soudu prvního stupně uzavírá, že notifikační povinnost ve smyslu ust. § 526 odst. 1 obč. zák. ze strany postupníka (navrhovatelky) vůči dlužníkovi byla v tomto řízení řádně splněna nejpozději dne 23.11.2011 (před vydáním napadeného usnesení ze dne 30.11.2011), kdy v tuto dobu byl dlužník nade vší pochybnost prostřednictvím insolvenčního soudu (doručením insolvenčního návrhu) seznámen s tou skutečností, že došlo k postoupení části pohledávky s příslušenstvím z postupitele na postupníka (navrhovatelku) a dále mu byla postupní smlouva navrhovatelkou (postupníkem) v tomto řízení doložena, neboť jí byl u jednání dne 23.11.2011 proveden důkaz. Nejpozději tímto dnem se stala postupní smlouva ze dne 7.6.2011 účinná i vůči dlužníku.

Na tomto závěru nemůže nic změnit dle názoru odvolacího soudu skutečnost, že předmětem insolvenčního řízení je zjištění, zda dlužník je či není v úpadku či hrozícím úpadku a způsob jeho řešení, neboť podá-li insolvenční návrh věřitel musí se insolvenční soud v prvé řadě zabývat otázkou, zda navrhující věřitel doložil, že má za dlužníkem splatnou pohledávku, to je zda je k podání insolvenčního návrhu aktivně legitimován. Aplikace ust. § 41 odst. 3 o.s.ř. proto není dle názoru odvolacího soudu ani v insolvenčním řízení vyloučena (§ 7 odst. 1 IZ).

Protože z důvodu shora uvedeného, avšak nesprávného právního závěru ( že nenastaly účinky postoupení pohledávky ) se soud prvního stupně dále existencí (doložením) pohledávky insolvenční navrhovatelky a její splatností nezabýval, nevypořádal se s uplatněnými námitkami dlužníka, dalšími tvrzeními účastníků a rovněž nehodnotil další provedené důkazy, proto postupoval odvolací soud dle ust. § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. a napadené usnesení v celém rozsahu zrušil a dle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o.s..ř. a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení, vázán shora uvedeným právním názorem odvolacího soudu (§ 226 odst.1 o.s.ř.), soud prvního stupně vyhodnotí všechny listiny, kterými byl ve vztahu k pohledávce navrhovatelky proveden důkaz a zváží, s přihlédnutím k námitkám dlužníka, zda pouze na základě nich byla tvrzená pohledávka insolvenční navrhovatelky osvědčena či zda by bylo třeba, s ohledem na uplatněné námitky dlužníka, provést další opodstatněné důkazy (účastníky navrženými), jejichž provedením by bylo nahrazováno sporné řízení o pohledávce navrhovatelky (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2010, sp. zn. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009, jež je dostupné na webových stránkách tohoto soudu a které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 96/2011, ve svazku č. 7, ročník 2011, str. 931). Teprve v případě dospěje-li soud prvního stupně k závěru, že insolvenční navrhovatelka v tomto řízení svou splatnou pohledávku za dlužníkem na základě všech jí již předložených důkazů doložila a že uplatněné námitky dlužníka a jím předložené důkazy nejsou způsobilé existenci této splatné pohledávky zpochybnit, bude možno se zabývat tím, zda byla osvědčena splatná pohledávka nejméně jednoho dalšího věřitele a zda byl osvědčen úpadek dlužníka.

O náhradě nákladů řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, kterým bude řízení končit.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 26. března 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu