2 VSOL 14/2013-A-17
KSBR 26 INS 26473/2012 2 VSOL 14/2013-A-17

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Dity Sýs anonymizovano , anonymizovano , Husova 165/5, 602 00 Brno, pro doručování Palackého třída 666/23, 612 00 Brno, identifikační číslo 704 52 610, o insolvenčním návrhu dlužnice, rozhodl o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4.12.2012, č. j. KSBR 26 INS 26473/2012-A-10,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně uložil dlužnici zaplatit ve lhůtě pěti dnů od právní moci usnesení zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V důvodech tohoto rozhodnutí uvedl, že dlužnice v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení tvrdila, že má závazky v celkové výši 2.107.927 Kč, z předchozího podnikání má 26 věřitelů, u nichž má 26 závazků v celkové výši 1.303.058 Kč, což činí 62 % ze všech závazků. Mimo podnikání má 13 věřitelů, u nichž má 18 závazků v celkové výši 804.869 Kč, což činí 38 % ze všech závazků. Dlužnice doložila povinné přílohy insolvenčního návrhu a připojila listiny dokládající její úpadek, z nichž soud zjistil, že převážná část závazků dlužnice vznikla z její podnikatelské činnosti. Dále soud z výpisu ze živnostenského rejstříku zjistil, že dlužnici zaniklo živnostenské oprávnění dne 18.5.2012 a návrh na povolení oddlužení podala dne 26.10.2012. S odkazem na ust. § 396 odst. 1 a § 390 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ), a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek soud prvního stupně uzavřel, že skutečnost, že převážná většina dluhů pochází z podnikání dlužnice, je překážkou pro povolení oddlužení. Vzhledem k tomu, že návrh na povolení oddlužení bude odmítnut a na majetek dlužnice bude prohlášen konkurs, považuje soud za nezbytné uložit dlužnici zálohu na náklady insolvenčního řízení, jejímž smyslem je především umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, a tím překlenout prvotní nedostatek finančních prostředků k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Záloha slouží rovněž k zajištění odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že v majetkové podstatě nebude dostatek finančních prostředků k jejich úhradě. Při řešení úpadku konkursem činí minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč a vzniknou mu také náklady spojené se správou a zpeněžením majetkové podstaty. Dlužnice vlastní pouze movité věci (vybavení domácnosti) a pobírá rodičovský příspěvek ve výši 3.800 Kč, z něhož nelze provádět žádné srážky.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání. Předně namítala, že soud prvního stupně v rámci odůvodnění svého rozhodnutí předjímá, že nejsou splněny podmínky pro povolení oddlužení, aniž by o návrhu na povolení oddlužení již bylo pravomocně rozhodnuto negativním způsobem. Neexistuje tedy rozhodnutí o jeho odmítnutí podle ust. § 390 odst. 3 IZ, proto je minimálně předčasné stanovit zálohu na náklady insolvenčního řízení v maximální možné výši, což by pro případ povolení oddlužení bylo zjevně nepřiměřené. Dále soudu vytýkala, že sice uvedl demonstrativní výčet skutečností, k nimž mají soudy přihlédnout při řešení otázky, zda povolit oddlužení i v případě existence závazků z podnikání, avšak sám se všemi těmito okolnostmi nezabýval a spokojil se pouze s konstatováním, že převážná většina dluhů dlužnice pochází z podnikání. Otázku možného povolení oddlužení tedy soud prvního stupně dostatečným způsobem nezkoumal. Tuto otázku měl řešit ze širšího pohledu a zabývat se všemi možnými hledisky, nejenom těmi, které uvedl ve svém rozhodnutí. Povolení oddlužení je totiž pro dlužnici jedinou možností, jak se dostat z naprosto zoufalé a bezvýchodné situace, kdy malé příjmy a velké množství závazků jí neumožňují vést alespoň normální život. Dále je nepochybné, že je v úpadku a prohlášení konkursu by nic neřešilo a nebylo by ku prospěchu ani věřitelům dlužnice, neboť není schopna plnit závazky všem najednou a zcela jistě ne v plné výši. Podstatné je i to, že se zastaví úročení, nebudou nabývat sankce apod. Navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že uloží dlužnici zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v nižší, přiměřené výši.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, pro insolvenční řízení a incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5, 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k níže uvedeným závěrům.

Podle ust. § 389 odst. 1 IZ, dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

Podle ust. § 108 odst. 1 a 2 IZ, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Z obsahu spisu vyplývá, že insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení, doručeným Krajskému soudu v Brně dne 26.10.2012, se dlužnice domáhala zjištění úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Tvrdila, že má 39 věřitelů, u nichž má celkem 44 závazků. Nyní je na rodičovské dovolené a dříve podnikala na základě živnostenského oprávnění. Z podnikání má 26 věřitelů s 26 závazky v celkové výši 1.303.058 Kč, což činí 32 % všech závazků. Mimo podnikání má 13 věřitelů, u nichž má 18 závazků v celkové výši 804.869 Kč, což činí 38 % všech závazků. Celková výše závazků dlužnice činí 2.107.927 Kč, některé závazky jsou nevykonatelné, některé vykonatelné, všechny jsou nezajištěné. Dále v návrhu uvedla, že byla od prosince 2009 na rodičovské dovolené, a to až doposud, do konce roku 2011 podnikala a s ohledem na neúspěchy v podnikání, velké závazky a rodičovskou dovolenou živnost nejprve přerušila od ledna 2012 a nakonec v květnu 2012 ukončila. Do roku 2008 až 2009 se jí v podnikání dařilo, avšak s příchodem ekonomické krize se tržby razantně snižovaly. Od roku 2010 příjmy z podnikání šly zcela na úhradu závazků z podnikání. Manžel dlužnice rovněž podává insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení a v případě povolení společného oddlužení manželů by činily všechny závazky 2.254.799 Kč, když manžel dlužnice má závazky v předpokládané výši 146.872 Kč. K insolvenčnímu návrhu dlužnice přiložila povinné přílohy. Seznam závazků rozdělila na část odpovídající závazkům dlužnice vzniklým z podnikání a na část odpovídající závazkům dlužnice, které nevznikly z podnikání.

Dlužnice soustředila své odvolací námitky předně do výhrady, že usnesení o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je předčasné, když dosud nebylo o návrhu na povolení oddlužení pravomocně rozhodnuto negativním způsobem. Podle mínění odvolacího soudu je soud prvního stupně i ve fázi posuzování podmínek pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení oprávněn činit předběžný závěr o tom, zda dlužnici bude (či nebude) povoleno oddlužení. Rozhodování o záloze na náklady insolvenčního řízení je integrální součástí insolvenčního řízení jako celku a insolvenční zákon poskytuje soudu široký prostor pro úvahu odůvodňující uložení povinnosti tuto zálohu navrhovateli insolvenčního řízení uložit. Proto odvolací soud nesdílí názor dlužnice, že napadené usnesení je s ohledem na neexistenci pravomocného rozhodnutí o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení předčasné.

Soudu prvního stupně lze dále přisvědčit v tom, že řešení úpadku oddlužením je vyloučeno u dlužníků, kteří jsou považováni za podnikatele. Institut oddlužení, jakožto zvláštní způsob řešení úpadku, není určen pro všechny dlužníky, ale jen pro dlužníky nepodnikatele. Judikatura se již ustálila na výkladu ust. § 389 odst. 1 IZ, podle něhož se za podnikatele (pro účely posuzování přípustnosti oddlužení) považuje i osoba, která není zákonem (podle norem hmotného práva) považována za podnikatele, avšak má závazky vzešlé z jejího (dřívějšího) podnikání. V tomto směru lze odkázat na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13.3.2008, sp. zn. KSPL 29 INBS 252/2008, 1 VSPH 3/2008-A, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura pod č. 104 v roce 2008, a zejména pak na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79 v roce 2009.

Důvodná je však námitka dlužnice, že soud prvního stupně otázku možnosti povolit oddlužení nezkoumal dostatečným způsobem, tedy ze všech možných hledisek, a spokojil se pouze s konstatováním, že povolení oddlužení brání skutečnost, že většina dluhů dlužnice pochází z podnikání. Dle odůvodnění napadeného usnesení soud prvního stupně vyšel při svém závěru o nutnosti odmítnout návrh na povolení oddlužení a řešit úpadek dlužnice prohlášením konkursu ze zjištění o tom, že dlužnice ukončila podnikatelskou činnost zánikem živnostenského oprávnění dne 18.5.2012, návrh na povolení oddlužení podala 26.10.2012 a sama tvrdila, že 62 % jejích závazků pochází z podnikání, což vyplývá i z doložených dokladů. S ohledem na vymezení pojmu podnikatele pro účely posuzování přípustnosti oddlužení je nutno uvést, že soud prvního stupně skutečně učinil úvahu o nemožnosti přípustnosti oddlužení v případě dlužnice pouze na základě závěru, že převážná většina dluhů pochází z podnikání dlužnice. Rozhodovací praxe soudů se při výkladu ust. § 389 odst. 1 IZ sjednotila na závěru, že skutečnost, zda existuje rozumný důvod nepokládat pro rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení neschvaluje, za překážku bránící uplatnění oddlužení neuhrazené dluhy z dlužníkova dřívějšího podnikání, zvažují insolvenční soudy s přihlédnutím k a) době vzniku konkrétního dlužníkova závazku z podnikání, b) době ukončení dlužníkova podnikání, c) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků z podnikání a d) výši konkrétního dlužníkova závazku z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků, a také s přihlédnutím k tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení. Tyto závěry jednoznačně vyplývají z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009, jak na ně odkázal i soud prvního stupně.

V rovině právního posouzení věci je třeba soudu prvního stupně vytknout, že rezignoval na závěry Nejvyššího soudu uvedené v označeném rozhodnutí (R 79/2009) a při hodnocení podnikatelských závazků dlužnice pouze porovnával výši závazků (v procentuálním vyjádření) z podnikání s výší ostatních závazků dlužnice. Dalšími (výše uvedenými) hledisky, které vycházejí z označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, se nezabýval. V této souvislosti nelze pominout, že soud prvního stupně si neopatřil od dlužnice informace o době vzniku jednotlivých závazků dlužnice z podnikání a dále o tom, kdy jednotlivé závazky přestala hradit. Tyto údaje nevyplývají ani z doloženého seznamu závazků. Náležitým způsobem nevyhodnotil soud prvního stupně ani skutečnost, kdy dlužnice skončila své podnikatelské aktivity, neboť již v insolvenčním návrhu tvrdila, že podnikala do konce roku 2011 a činnost (živnost) přerušila od ledna 2012.

Na základě výše uvedených skutečností a veden shora prezentovanými závěry odvolací soud uzavírá, že závěr soudu prvního stupně o nutnosti uložit dlužnici zálohu na náklady insolvenčního řízení s ohledem na skutečnost, že její úpadek bude řešen konkursem z důvodu vyloučení možnosti řešení úpadku oddlužením pro její dluhy z podnikání, je předčasný.

Za této situace postupoval odvolací soud podle ust. § 219a odst. 1, písm. b) o.s.ř. a pro nepřezkoumatelnost napadeného usnesení pro nedostatek důvodů usnesení soudu prvního stupně zrušil a podle ust. § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm soud prvního stupně, který je vázán právním názorem odvolacího soudu ve smyslu ust. § 226 odst. 1 o.s.ř., nejprve posoudí, zda insolvenční návrh dlužnice splňuje zákonem stanovené náležitosti ve smyslu vylíčení rozhodných skutečností způsobilých osvědčit úpadek dlužnice a pokud dospěje k závěru, že návrh je řádný, bude se zabývat podle shora naznačených hledisek hodnocením toho, zda dluhy z dřívějšího podnikání dlužnice jsou překážkou bránící jejímu oddlužení. Teprve na základě výsledků tohoto nového hodnocení posoudí, zda je nutné zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení a v kladném případě i v jaké výši.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud dovolací soud shledá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím

soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené zveřejněním v insolvenčním rejstříku. Dlužnici se však doručuje i zvlášť, přičemž lhůta k podání dovolání běží dlužnici od doručení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 25. února 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu