2 VSOL 133/2013-A-20
KSBR 29 INS 30954/2012 2 VSOL 133/2013-A-20

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka imAGe Alpha, a.s., se sídlem Brno, Hlinky 110, PSČ 603 00, IČ: 25754556, zastoupeného Mgr. Evou Habánovou, advokátkou se sídlem Brno, Ponávka 2, PSČ 602 00, o insolvenčním návrhu věřitele HLINKY, a.s., se sídlem Brno, Hlinky 510/110, PSČ 603 00, IČ: 26216388, zastoupeného Mgr. Michalem Dobešem, advokátem se sídlem Brno, Křenová 71, PSČ 602 00, rozhodl o odvolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. KSBR 29 INS 30954/2012-A-14 ze dne 17.1.2013,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se zr u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl návrh věřitele na zahájení insolvenčního řízení (výrok I.), rozhodl, že záloha na náklady insolvenčního řízení složená na účet soudu věřitelem ve výši 50.000 Kč se vrací složiteli (výrok II.), a vyzval složitele, aby ve lhůtě 7 dnů ode dne doručení usnesení sdělil číslo účtu, na který mu má být záloha na náklady insolvenčního řízení soudem vrácena (výrok III.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že věřitel se podáním ze dne 7.12.2012 domáhal rozhodnutí o úpadku dlužníka. Usnesením

č.j. KSBR 29 INS 30954/2012-A-7 ze dne 11.12.2012 soud vyzval dlužníka, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení předložil soudu vyjádření k insolvenčnímu návrhu, připojil k němu listinné důkazy, jichž se dovolává, dále předložil seznam majetku, seznam závazků a seznam zaměstnanců a sdělil, zda souhlasí, aby o insolvenčním návrhu bylo rozhodnuto bez jednání, případně zda se vzdává práva účasti na tomto jednání. Toto usnesení bylo dlužníku doručeno dne 18.12.2012, poslední den lhůty uplynul dne 2.1.2013 a tohoto dne bylo soudu doručeno sdělení dlužníka, ve kterém se vyjádřil k insolvenčnímu návrhu tak, že byl podán úmyslně a účelově právním zástupcem zmocněným představenstvem společnosti zvoleným neplatně na základě neplatné právní moci, dále se vyjádřil ke skutečnostem tvrzeným v insolvenčním návrhu. Soud neshledal důvod pro odmítnutí insolvenčního návrhu, případně rozhodnutí o zastavení řízení, a proto se zabýval insolvenčním návrhem věřitele věcně. Vzhledem ke skutečnosti, že věřitel jako insolvenční navrhovatel nepřipojil ke svému návrhu takové listiny, z nichž lze spolehlivě učinit závěr o existenci jeho splatné pohledávky, má tato skutečnost za následek nedostatek aktivní věcné legitimace navrhujícího věřitele k podání insolvenčního návrhu, neboť tento nedoložil, a tudíž ani neprokázal, existenci své splatné pohledávky vůči dlužníkovi. Věřiteli se nepodařilo dostatečně prokázat existenci své splatné pohledávky tak, aby bylo možné závěr o její existenci učinit bez jakýchkoliv pochyb, řadu dalších argumentů zpochybňujících jednoznačnost existence věřitelovy pohledávky nadto uvádí dlužník ve svém podání ze dne 2.1.2013. Zjištění skutečného stavu věci tak předpokládá velmi složité důkazní řízení, které však významně přesahuje rozsah důkazního řízení v rámci insolvenčního řízení. Insolvenční řízení nemůže nahrazovat nalézací řízení, neboť doplněním rozsáhlejšího dokazování by insolvenční soud nejen přesáhl rámec insolvenčního řízení, ale zcela by převzal úlohu nalézacího soudu. Soud tak rozhodl o zamítnutí insolvenčního návrhu, aniž by ve věci nařizoval jednání. K tomu odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn. 1 VSPH 639/2009 ze dne 24.3.2010 a sp.zn. 3 VSPH 436/2011 ze dne 14.6.2011, dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 29 Odo 204/2003 ze dne 31.1.2006. S ohledem na zamítnutí insolvenčního návrhu soud rozhodl o vrácení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč navrhujícímu věřiteli.

Proti tomuto usnesení podal věřitel odvolání. Namítl, že soud prvního stupně zamítl jeho návrh na zahájení insolvenčního řízení z důvodu neprokázání jeho aktivní věcné legitimace k podání takového návrhu na základě vyjádření dlužníka a bez nařízeného jednání, aniž se mohl jako navrhovatel vyjádřit k tvrzením dlužníka nebo se vyjádřit k prováděným důkazům, případně dokazování doplnit. Poukázal na to, že soud prvního stupně vyhodnotil jeho pohledávku jako spornou a nedostatečně prokázanou, aniž hodnotil veškeré jím předložené důkazy s tím, že k uhrazení celé pohledávky se dlužník zavázal v dohodě o skončení nájemní smlouvy ze dne 27.9.2011 a k provedení tohoto předloženého důkazu nebylo nutné překračovat rámec dokazování v insolvenčním řízení. Dále namítl, že soud prvního stupně se v řízení odmítl zabývat tvrzeným úpadkem dlužníka, přestože ve svém návrhu na zahájení insolvenčního řízení označil další dva věřitele dlužníka. Podle jeho názoru tyto skutečnosti zakládají vadu napadeného usnesení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, případně vadu spočívající ve zmatečnosti napadeného usnesení, a dále že napadené usnesení bylo vydáno předčasně. Poukázal na skutečnosti a důkazy osvědčujícím jeho pohledávku a úpadek dlužníka. Navrhl proto, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se zjišťuje úpadek dlužníka.

Podle § 7 odst. 1 IZ pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2 písm. d/ IZ), a dospěl k závěru, že usnesení soudu prvního stupně je třeba zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.

Z obsahu spisu vyplývá, že věřitel dne 7.12.2012 podal u soudu prvního stupně insolvenční návrh, kterým se domáhal zjištění úpadku dlužníka. Usnesením č.j. KSBR 29 INS 30954/2012-A-7 ze dne 11.12.2012 byl dlužník vyzván, aby se ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřil k insolvenčnímu návrhu, předložil seznam majetku, seznam závazků a seznam zaměstnanců, a dále, zda souhlasí, aby o insolvenčním návrhu bylo rozhodnuto bez jednání, případně zda se vzdává práva na účasti na tomto jednání. Podáním ze dne 2.1.2013 (doručeným soudu prvního stupně téhož dne) se dlužník vyjádřil k insolvenčnímu návrhu věřitele, v rámci tohoto vyjádření uvedl, že insolvenční návrh byl podán úmyslně, účelově a nepravdivě, a to právním zástupcem zmocněným představenstvem společnosti zvoleným neplatně, tedy na základě neplatné plné moci. Současně sdělil, že nesouhlasí s tím, aby o insolvenčním návrhu bylo rozhodnuto bez jednání a nevzdává se práva účasti na tomto jednání.

Podle § 85 odst. 1 IZ, v insolvenčním řízení nařizuje insolvenční soud jednání jen tehdy, stanoví-li to zákon, nebo jestliže to považuje za nutné.

Podle § 133 IZ, nebyl-li insolvenční návrh odmítnut nebo nebylo-li řízení o něm zastaveno, lze o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo b) o něm lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (odstavec 1). Insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda dlužník je v úpadku. Provádí-li dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků, nařídí jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka (odstavec 2). Dlužníku musí být vždy dána možnost, aby se insolvenčnímu návrhu před rozhodnutím o úpadku vyjádřil (odstavec 3).

Je třeba uvést, že trpí-li rozhodnutí soudu prvního stupně některou ze zmatečností uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2, písm. a) a písm. b) nebo odst. 3 o.s.ř., je odvolací soud povinen k této vadě vždy (i když nebyla v odvolání uplatněna) přihlédnout, aniž by se zabýval také tím, jaký měla (mohla mít) vliv na věcnou správnost rozhodnutí (§ 212a odst. 5 o.s.ř.). Jde o tak zásadní vady, že rozhodnutí soudu prvního stupně, které je jimi postiženo, nemůže obstát. Tzv. zmatečnostní vada podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. je pak vada spočívající v tom, že účastníkovi řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníkům řízení realizaci jejich procesních práv, která jim zákon přiznává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo soudem odvolacím. O vadu podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. jde přitom tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, tj. v činnosti, která vydání konečného rozhodnutí předchází. Tak tomu je zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 2 Cdon 539/96 ze dne 27.6.1996, uveřejněné pod č. 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 2 Cdon 953/96 ze dne 30.10.1997, uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 20 Cdo 1822/2009 ze dne 5.4.2011, jež je veřejnosti přístupné na webových stránkách www.nsoud.cz).

Insolvenční zákon stojí na zásadě, že k projednání insolvenčního návrhu soud vždy nařídí jednání. Ustanovení § 85 a § 133 IZ upravují komplexně podmínky, za nichž je insolvenční soud jedině oprávněn rozhodnut o insolvenčním návrhu meritorně (tak, že vydá rozhodnutí o úpadku nebo insolvenční návrh zamítne) bez jednání. Usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele je usnesením ve věci samé, které se s výjimkou případů uvedených v ustanovení § 133 odst. 1 IZ podle zákona vydává po nařízení jednání. Z ustanovení § 133 odst. 2 věty první IZ přitom vyplývá, že insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda dlužník je v úpadku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky č.j. KSPH 37 INS 4935/2008, 29 NSČR 30/2009-A-64 ze dne 29.4.2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2011).

V dané věci soud prvního stupně rozhodl o insolvenčním návrhu věřitele mimo jiné s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 29 Odo 204/2003 ze dne 31.1.2006 bez nařízení jednání s odůvodněním, že věřiteli se nepodařilo prokázat existenci své pohledávky s ohledem na argumenty zpochybňující existenci jeho pohledávky uvedené dlužníkem a že zjištění skutečného stavu věci předpokládá velmi složité důkazní řízení významně přesahující rozsah důkazního řízení v rámci insolvenčního řízení, které nemůže nahrazovat nalézací řízení. Odkaz na toto rozhodnutí Nejvyššího soudu je však nepřípadný, neboť se týká úpravy obsažené v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.12.2007, přičemž tento zákon upravoval podmínky, za nichž je třeba ve věci samé nenařizovat jednání, avšak odlišně od stávající úpravy obsažené ve shora citovaných ustanoveních insolvenčního zákona. Pokud jde o odkaz soudu prvního stupně na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, tato jsou překonána shora citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky č. R 14/2011.

S ohledem na shora uvedené je nutno uzavřít, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání. Dlužník insolvenčnímu návrhu odporoval (§ 133 odst. 1 písm. a/ IZ) a navrhující věřitel ani dlužník nevyslovil souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, ani se práva účasti na projednání věci nevzdali (§ 133 odst. 1 písm. b/ IZ). Nadto z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že rozhodnutí záviselo na zjištění sporných skutečností o tom, zda je dlužník v úpadku. Za této situace je třeba nařídit jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka vždy (§ 133 odst. 2 IZ).

Soud prvního stupně v přezkoumávané věci rozhodl o insolvenčním návrhu věřitele bez nařízení jednání, přestože jednání ve věci nařízeno být mělo, zatížil tak řízení zmatečnostní vadou podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. Odvolací soud proto, aniž by zkoumal správnost závěrů soudu prvního stupně, usnesení soudu prvního stupně zrušil podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. (včetně závislých výroků) a věc vrátil podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ve kterém o insolvenčním návrhu věcně rozhodne až poté, co k projednání tohoto návrhu nařídí jednání.

Dospěje-li k závěru, že pohledávka věřitele je sporná, přičemž dokazování k této sporné pohledávce přesahuje rámec insolvenčního řízení, v odůvodnění rozhodnutí vyloží, jaké konkrétní dokazování k odstranění této spornosti by muselo být provedeno.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené

rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, přičemž přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto usnesení se považuje za doručené zveřejněním v insolvenčním rejstříku, dlužníku a navrhujícímu věřiteli se však doručuje i zvláštním způsobem; lhůta pro podání dovolání běží ode dne doručení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 27. března 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Olga Chlebková předsedkyně senátu