2 VSOL 1298/2016-A-14
KSBR 39 INS 18304/2016 2 VSOL 1298/2016-A-14

Us ne s e ní

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Vojtěcha Brhla v insolvenční věci dlužnice Jany anonymizovano , anonymizovano , bytem v Rosicích, Tyršova 331, PSČ 665 01, identifikační číslo 87155028, o insolvenčním návrhu dlužnice, rozhodl o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13.9.2016, č. j. KSBR 39 INS 18304/2016-A-9,

tak to:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odův odně ní:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) uložil dlužnici zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V důvodech rozhodnutí uvedl, že dlužnice v insolvenčním návrhu sdělila, že má závazky z podnikatelské činnosti, přičemž tyto závazky blíže nespecifikovala, ani je neoznačila ve svém seznamu závazků. Tyto závazky však dle tvrzení dlužnice nebrání oddlužení, jelikož jde podle dlužnice o pohledávky věřitelů, kteří s oddlužením souhlasí. O udělení souhlasu s oddlužením dlužnice oslovila věřitele, kteří jí ústně sdělili, že o udělení souhlasu rozhodnou až po prostudování insolvenčního návrhu a své rozhodnutí zašlou nebo přednesou na schůzi věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Z toho dlužnice vyvozuje, že věřitelé s oddlužením souhlasí a ona je tak osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení. K výzvě insolvenčního soudu dlužnice sdělila, že se domnívá, že nemá žádné závazky pocházející z jejího podnikání a odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20.4.2016, č. j. 3 VSPH 706/2016-A- 11. Insolvenční soud s poukazem na § 389 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ), dospěl isir.justi ce.cz k názoru, že dlužnice není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluhy z podnikání, ovšem nedokládá souhlasy těchto věřitelů s jejím oddlužením. Přitom nelze vyjít ze skutečnosti, že dlužnice získala ústní souhlas a věřitelé se případně vyjádří na schůzi věřitelů. Z živnostenského rejstříku plyne, že dlužnice má od roku 2008 zapsána dvě živnostenská oprávnění. Ač má dlužnice živnostenská oprávnění od roku 2010 přerušená, neznamená to, že nemá žádné závazky z podnikání. Z příloh k insolvenčnímu návrhu jasně vyplývá, že minimálně závazek vůči Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj ve výši 1.017.474,08 Kč pochází z podnikatelské činnosti dlužnice, když tento závazek vznikl na základě nezaplacení daně z přidané hodnoty. Lze tedy přepokládat, že návrh dlužnice na oddlužení bude odmítnut a její úpadek bude řešen konkursem. Proto insolvenční soud uložil dlužnici podle § 108 IZ povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč. Insolvenční soud také vysvětlil smysl zálohy na náklady insolvenčního řízení a odůvodnil její výši.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání. Nesouhlasila se závěrem insolvenčního soudu, že dlužnice není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení z důvodu existence závazků vzniklých z podnikatelské činnosti a proto je dán důvod k odmítnutí tohoto návrhu. Podle dlužnice se měl insolvenční soud nejprve zaobírat otázkou, zda se jedná o závazky, které pocházejí z podnikatelské činnosti. I kdyby sama tvrdila, že závazky z podnikatelské činnosti má, nezbavuje to insolvenční soud povinnosti přezkoumat, zda se skutečně jedná o dluh z podnikání ve smyslu § 389 IZ. Dále dlužnice odkázala na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20.4.2016, č. j. 3 VSPH 706/2016-A-11 a argumentovala tím, že nesouhlas s řešením úpadku oddlužením zatím žádný věřitel do insolvenčního řízení neučinil. Pokud si věřitel svoji pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásí, neměl by jeho případný nesouhlas v zásadě bránit možnosti řešení úpadku dlužníka oddlužením. V této spojitosti dlužnice odkázala na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7.8.2014, č. j. 2 VSPH 1294/2014-A-12. Nepřihlášený věřitel není účastníkem insolvenčního řízení dle § 9 písm. c) IZ a na jeho prohlášení by tedy neměl být brán v žádném případě zřetel. Dále uvedla, že ve svém insolvenčním návrhu tvrdila, že má souhlasy věřitelů, vůči nimž má dluhy z podnikatelské činnosti, je tedy dle usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26.7.2016, č. j. 1 VSOL 963/2016-A-13, osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení a je zde důvod k postupu podle § 397 odst. 1 IZ. Postup podle § 397 odst. 1 věta druhá IZ se uplatní pouze za situace, není-li zatím postaveno najisto, zda například dluhy z podnikání brání či nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, ovšem za předpokladu, pokud dlužník v návrhu tvrdí, že potřebné souhlasy má. Dlužnice se tedy domnívá, že je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení a že jí neměla být uložena záloha na náklady insolvenčního řízení. Nachází se v úpadku a její příjmy jsou dostačující na to, aby uhradila svým nezajištěným věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek. O insolvenčním návrhu může být rozhodnuto bez zbytečných odkladů tak, že insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Navrhla napadené usnesení zrušit a povolit oddlužení formou splátkového kalendáře bez zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Podle § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal usnesení insolvenčního soudu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

V přezkoumávané věci podala dlužnice u insolvenčního soudu dne 5.8.2016 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, ve kterém mimo jiného uvedla, že má závazky z podnikatelské činnosti, které však dle § 389 odst. 2 písm. a) IZ nebrání oddlužení, jelikož jde o pohledávky věřitelů, kteří s oddlužením souhlasí. Dále uvedla, že oslovila věřitele se žádostí o udělení souhlasu s jejím oddlužením. Věřitelé jí ústně sdělili, že s oddlužením souhlasí a po prostudování insolvenčního návrhu se případně vyjádří na schůzi věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí podle § 403 odst. 2 IZ. Z připojeného seznamu závazků dlužnice vyplývá, že má 10 věřitelů a celková výše jejích závazků činí 1.627.520,-Kč. Z toho seznamu však není zřejmé, které závazky pocházejí z podnikatelské činnosti. K insolvenčnímu návrhu bylo připojeno také prohlášení dlužnice ze dne 1.8.2016, v němž dlužnice prohlásila, že ke dni podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení je podnikatelem a část závazků pochází z podnikatelské činnosti. Závazek vůči Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Územnímu pracovišti Brno-venkov byl doložen exekučním příkazem ze dne 7.3.2016, a to k vymožení nedoplatků na dani silniční a dani z přidané hodnoty. Ze spisu dále plyne, že insolvenční soud usnesením ze dne 29.8.2016 vyzval dlužnici, aby sdělila, které její závazky pocházejí z podnikatelské činnosti, a dále sdělila (případně doložila), zda věřitelé, kteří mají pohledávky pocházející z podnikatelské činnosti dlužnice, souhlasí s řešením jejího úpadku oddlužením či zda je zde jiný důvod, pro nějž dluhy z podnikání nebrání řešení úpadku oddlužením. Zároveň byla dlužnice vyzvána k předložení nového seznamu závazků, který musí být aktualizován s ohledem na výzvu ve vztahu k jejím závazkům z podnikání. V podání ze dne 31.8.2016 dlužnice uvedla, že se domnívá, že nemá žádné pohledávky pocházející z jejího podnikání a odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20.4.2016, č. j. 3 VSPH 706/2016-A-11. Z živnostenského rejstříku vyplývá, že dlužnice má od roku 2008 zapsaná dvě živnostenská oprávnění, která jsou od 1.11.2010 do 31.12.2020 přerušena. Z registru ekonomických subjektů

ARES je zřejmé, že dlužnice byla v období od 5.11.2008 do 30.4.2012 plátcem daně z přidané hodnoty.

Po vyhodnocení údajů uvedených dlužnicí v insolvenčním návrhu a jeho příloh lze předběžně uzavřít, že dlužnice se nachází v úpadku, neboť má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopna plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1, 2 písm. b/ IZ).

Uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je odůvodněno zejména v těch případech, kdy podle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura jeho majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce.

V posuzované věci je nepochybné, že dlužnice má nejméně vůči jednomu věřiteli závazek, který pochází z její podnikatelské činnosti. Jak správně uzavřel insolvenční soud, dlužnice má závazek pocházející z podnikatelské činnosti vůči Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, když tento závazek vznikl z důvodu nezaplacení daně z přidané hodnoty. Odvolací soud navíc dodává, že tento dluh vznikl i z důvodu nezaplacení daně silniční. Jedná se tedy nepochybně o dluh podnikatelského charakteru. V této souvislosti lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, č. j. KSPH 39 INS 4221/2008, 29 NSČR 20/2009-B-32, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 113/2011, v němž je odůvodněn závěr, že dluhy vzešlými z podnikání dlužníka, které ve smyslu § 389 odst. 1 IZ zásadně brání povolení oddlužení, mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo jeho veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání.

Závazky dlužnice vůči věřiteli Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj je proto třeba považovat za závazky z podnikání ve smyslu § 389 IZ. Pokud dlužnice žádné skutečnosti odůvodňující povolení jejího oddlužení za existence podnikatelského závazku ve vztahu k tomuto věřiteli ani netvrdí, pak na dlužnici nelze pohlížet jako na osobu oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení. Obecné tvrzení dlužnice, že má závazky z podnikání a že tyto závazky oddlužení nebrání, jelikož jde o věřitele, kteří s oddlužením souhlasí , není dostačujícím tvrzením ve smyslu § 389 odst. 2 písm. a) IZ. To proto, že není zřejmé, vůči kterým věřitelům a z jakého právního důvodu závazky dlužnice vznikly. Za této situace insolvenční soud dospěl ke zcela správnému závěru, že jediným možným řešením úpadku dlužnice je konkurs, když její návrh na povolení oddlužení bude nutno odmítnout (§ 390 odst. 3 a § 396 IZ).

Ve vztahu k odvolacím námitkám dlužnice odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu Olomouci sp. zn. KSBR 29 INS 15846/2015, 1 VSOL 918/2015 ze dne 24. 9. 2015 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 49/2016), ve kterém Vrchní soud v Olomouci formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož má-li dlužník dluh z podnikání, je povinný již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením nebrání. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne; totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí; postup podle ustanovení § 397 odst. 1, věty druhé IZ je v těchto případech vyloučen.

Insolvenční soud tedy postupoval správně, když uložil dlužnici povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, neboť je zřejmé, že dlužnice nedisponuje pohotovými peněžními prostředky. Ze seznamu majetku dlužnice je zřejmé, že vlastní pouze věci osobního charakteru z roku 2011-2016 v pořizovací ceně 25.000,-Kč a mobilní telefon Samsung z roku 2015 v pořizovací ceně 5.000 Kč. Proto je zcela odůvodněna potřeba zálohy na náklady insolvenčního řízení podle § 108 IZ. Účel a smysl zálohy na náklady insolvenčního řízení insolvenční soud přiléhavě vysvětlil a správně odůvodnil i její výši.

Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí insolvenčního soudu jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené zveřejněním v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 30. listopadu 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu