2 VSOL 1243/2015-A-10
KSBR 31 INS 22995/2015 2 VSOL 1243/2015-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Martina Hejdy v insolvenční věci dlužníka Bel-Czech TRADE, s.r.o., se sídlem Průmyslová 154, Třebíč, PSČ 674 01, IČ: 29182336, o návrhu věřitele OAO PROMAGROLEASING, registrační číslo: 690034197, Centralnaya 29-31, 223 021, Ozerco, Běloruská republika, zastoupeného advokátem JUDr. Jakubem Svobodou, Ph.D., se sídlem Dušní 8/11, Praha 1, PSČ 110 00, o odvolání navrhujícího věřitele proti usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. KSBR 31 INS 22995/2015-A-5 ze dne 1.10.2015,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. KSBR 31 INS 22995/2015-A-5 ze dne 1.10.2015 se mění tak, že insolvenční návrh věřitele se neodmítá.

Odůvodnění:

Soud prvního stupně v záhlaví označeným usnesením odmítl insolvenční návrh věřitele. Poukázal na to, že věřitel v insolvenčním návrhu, jímž se domáhal zjištění úpadku dlužníka, uvedl, že má za dlužníkem pohledávku z titulu kupních smluv uzavřených ve dnech 2.3.2010 až 30.11.2012 v celkové výši 1.918.109,00 USD a 3.074.335,80 EUR s tím, že celková výše pohledávek za dlužníkem činí částku 128.849.595,89 Kč. Dále soud prvního stupně na odůvodnění svého rozhodnutí uvedl s poukazem na ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona, že insolvenční návrh věřitele je neurčitý a neobsahuje veškeré náležitosti. Je z něho zřejmé, že navrhující věřitel má za dlužníkem pohledávku z titulu označených kupních smluv, jako dalšího věřitele dlužníka však navrhovatel označil TRADO, s.r.o., jehož závazek však dostatečně nekonkretizoval. Pouze uvedl,

že dlužník s tímto věřitelem uzavřel nájemní smlouvu, má závazek z titulu dlužného nájemného za první polovinu roku 2015, který dle jeho informací nebyl uhrazen, a je tak dle tvrzení navrhovatele déle jak 30 dnů po lhůtě splatnosti i s ohledem na měsíční plnění předmětného závazku. Dále navrhující věřitel pouze obecně uvedl dalšího věřitele jako zaměstnance dlužníka, jehož závazek rovněž zcela nedostatečně konkretizoval, když věřitel jako zaměstnanci dlužníka je označen zcela neurčitě. Uzavřel, že v insolvenčním návrhu chybí konkrétní tvrzení, z nichž by bylo možno dovozovat, že závazky dlužníka jsou více než 30 dnů po splatnosti. Uvedl, že navrhovatel sice uvedl, že závazek věřitele TRADO, s.r.o., je po splatnosti, nicméně v insolvenčním návrhu je však třeba zcela konkrétně uvést, kdy který závazek se stal splatným, odkdy jej dlužník nehradí nebo jej nehradí v plné výši. Aby mohl být úpadek osvědčen, je nezbytné, aby alespoň dva závazky dlužníka vůči dvěma různým věřitelům byly více než 30 dnů po splatnosti. Mnohost věřitelů je totiž základní podmínkou úpadku, popřípadě hrozícího úpadku dlužníka. Soud prvního stupně poukázal na to, že vzhledem k tomu, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení mají dopad do poměrů dlužníka i třetích osob a nastávají prakticky okamžitě po podání návrhu, klade insolvenční zákon důraz na rychlost řízení, aby újma způsobená podáním vadného návrhu byla co nejmenší, proto se očekává, že navrhovatel bude při podání návrhu postupovat s náležitou pečlivostí. K tomu odkázal na důvodovou zprávu k ustanovení § 128 insolvenčního zákona a na usnesení Nejvyššího soudu České republiky, č.j. 29 NSČR 7/2008-A-16 ze dne 26.2.2009, s tím, že jestliže věřitel neuvedl rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka, nelze pro tyto nedostatky pokračovat v řízení, když postup dle § 43 občanského soudního řádu je vyloučen. Proto dle ustanovení § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh odmítl. Závěrem poukázal na to, že navrhujícímu věřiteli nic nebrání, aby po právní moci usnesení o odmítnutí návrhu podal nový insolvenční návrh, který bude splňovat veškeré zákonem stanovené náležitosti.

Toto usnesení napadl navrhující věřitel odvoláním. Poukázal na odvolací důvody dle ustanovení § 205 odst. 2, písm. b), c), d) a g) občanského soudního řádu. Poukázal na to, že dalšího věřitele dlužníka, společnost TRADO, s.r.o., označil v souladu s obecnými požadavky na označení věřitele jako právnické osoby s tím, že insolvenční soud si u věřitele mohl ověřit existenci jeho pohledávky, což je jedním ze smyslů požadované specifikace věřitelů (k tomu poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 2 VSPH 289/2009-A-11 a contrario). Poukázal na to, že uvedl, že důvodem vzniku pohledávky tohoto věřitele je dlužné nájemné z titulu uzavřené nájemní smlouvy na konkrétní nemovitost, ve které je umístěno sídlo dlužníka. Je tedy toho názoru, že pohledávka byla specifikována jednoznačně a nezaměnitelně (odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, 2 VSPH 655/2010-A-18). Uvedl, že navzdory tvrzení soudu prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení výslovně uvedl údaj o splatnosti pohledávky tohoto věřitele, když uvedl, že splatnost dlužného nájemného nastala nejpozději pátého dne v příslušném měsíci trvání nájmu. K tomu navrhl i provedení důkazu nájemní smlouvou uzavřenou mezi dlužníkem a tímto věřitelem. Dále uvedl, že pohledávka z titulu dlužného nájemného za polovinu roku činí 600.000 Kč. S ohledem na datum podání insolvenčního návrhu pak je zřejmé, že dílčí pohledávky jsou již po splatnosti 30 dnů (§ 3 odst. 1, písm. b/ insolvenčního zákona) a že dlužník je v platební neschopnosti dle § 3 odst. 2, písm. b), neboť převážná většina dílčích plateb nájemného je po splatnosti dokonce déle než tři měsíce. Dále odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci k otázce označení splatnosti pohledávek a o konkrétní označení závazku a poukázal na to, že dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku se řídí vyšetřovací zásadou (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 29 NSČR 30/2009). Uvedené skutečnosti tedy soud prvního stupně mohl zjistit z navrhovatelem navržených důkazů, anebo ze seznamů dlužníka, k jejichž předložení měl dlužníka vyzvat dle § 128 odst. 3 insolvenčního zákona, což však neprovedl. Tím neúplně zjistil skutkový stav věci. Závěrem namítl, že v návrhu bylo také uvedeno, že dlužník je předlužen ve smyslu § 3 odst. 3 insolvenčního zákona. Tímto tvrzením se soud prvního stupně vůbec nezabýval. Proto dle názoru odvolatele je rozhodnutí i nepřezkoumatelné. Navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dlužník se k odvolání nevyjádřil.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, v platném znění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k následujícím závěrům.

Formu a náležitosti návrhu na zahájení insolvenčního řízení upravuje insolvenční zákon v ustanoveních § 97 a § 103 a § 104. Z ustanovení § 103 odst. 2 pak vyplývá, že v insolvenčním návrhu musí být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel domáhá, a musí z něho být patrno, čeho se insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ustanovení § 105 IZ, pokud podá insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku a k návrhu připojit její přihlášku; jde-li o pohledávku, která se do insolvenčního řízení jinak nepřihlašuje, považuje se po rozhodnutí o úpadku za uplatněnou podle § 203.

Podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ, insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný nebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 a 2 IZ, dlužník je v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost"). Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle ustanovení § 3 odst. 3 IZ, dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá správnost skutkových zjištění uvedených soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení, pokud jde o insolvenční návrh věřitele co do podrobné specifikace jeho pohledávek za dlužníkem, u kterých dlužník uvedl konkrétně, z jakých kupních smluv tyto pohledávky vznikly, že se jednalo o dodávky traktorů pro dlužníka, uvedl, kdy dodávky byly dlužníku dodány, jak byla stanovena splatnost konkrétních částí kupní ceny, a odkázal k tomu na jednotlivé listiny k prokázání těchto skutečností. Stejně tak soud prvního stupně provedl správná skutková zjištění z insolvenčního návrhu věřitele, pokud jde o tvrzení pohledávek zaměstnanců v pracovním poměru na základě pracovních smluv za dlužníkem. Ve vztahu k tvrzené pohledávce společnosti TRADO, s.r.o., za dlužníkem uvedl navrhující věřitel, že tomuto věřiteli vznikla pohledávka za dlužníkem z titulu dlužného nájemného na základě nájemní smlouvy, kterou uzavřel dlužník na nájem budovy č.p. 154 stojící na pozemku parc. č. st. 2387/7, zapsané na LV 2810 pro k.ú. Třebíč, obec Třebíč, vedeném u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrálního pracoviště Třebíč, s tím, že budova se nachází na adrese Průmyslová 154, 674 01 Třebíč, která je současně sídlem dlužníka. Poukázal na to, že z titulu dlužného nájemného pak vznikl dluh dlužníkovi, a to za první polovinu r. 2015 v celkové výši 600.000 Kč, který nebyl dosud uhrazen, přestože jednotlivé platby nájemného jsou po splatnosti více než 30 dnů, některé dokonce déle než tři měsíce, když splatnost jednotlivých měsíčních plateb nájemného nastala nejpozději pátého dne v daném měsíci trvání nájmu, to vše dle informací od jednatele dlužníka. Dále uvedl, že další pohledávka této společnosti TRADO, s.r.o., vznikla tím, že společnost dodala dlužníkovi na základě kupní smlouvy náhradní díly v hodnotě 20.000 EUR a tato částka již také nabyla splatnosti a dosud nebyla uhrazena. K tomu odkázal navrhující věřitel na nájemní smlouvu a účetnictví dlužníka s tím, aby si tyto listiny vyžádal soud od dlužníka, stejně tak jako kupní smlouvu a faktury. Dále uvedl, že dlužník je i předlužen dle § 3 odst. 3 insolvenčního zákona, neboť má více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Navrhl, aby byl zjištěn úpadek dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurs. K návrhu připojil navrhující věřitel přihlášku svých pohledávek.

Problematikou náležitostí insolvenčního návrhu věřitele se opakovaně ve svých rozhodnutích zabýval i Nejvyšší soud České republiky. Ve svém rozhodnutí publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 44/2012 Nejvyšší soud uzavřel, že věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní peněžité závazky po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. Na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem, a zda není namístě jeho odmítnutí dle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona, nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada .

Se zřetelem na shora uvedený obsah insolvenčního návrhu věřitele, citované ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu se odvolací soud ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně uvedenými v odůvodnění napadeného usnesení potud, že pouhý obecný odkaz navrhujícího věřitele v insolvenčním návrhu na to, že zaměstnancům v pracovním poměru na základě pracovních smluv dluží dlužník po splatnosti mezd 300.000 Kč, není řádným vylíčením skutečností osvědčujících úpadek dlužníka, když tyto pohledávky za dlužníkem nejsou náležitě specifikovány označením konkrétního věřitele a splatností konkrétních pohledávek.

Tomuto požadavku nedostál navrhující věřitel, ani pokud označil v insolvenčním návrhu pohledávku společnosti TRADO, s.r.o., na základě kupní smlouvy na náhradní díly v hodnotě 20.000 EUR, ve vztahu k níž pouze obecně odkázal na to, že tato pohledávka nabyla splatnosti a nebyla uhrazena.

Na nedostatečném označení těchto tvrzených pohledávek za dlužníkem nemůže ničeho změnit ani to, že k nim označil navrhující věřitel důkazy, u nichž uvedl, že si je má soud vyžádat od označených věřitelů či od dlužníka. Neobstojí ani argumentace věřitele v odvolání, že bylo věcí soudu, aby dlužníka vyzval k předložení seznamů dle § 128 odst. 3 insolvenčního zákona a aby z těchto seznamů rozhodné skutečnosti zjistil v souladu s vyšetřovací zásadou. Prosazení vyšetřovací zásady k osvědčení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku ve smyslu § 86 IZ se totiž uplatní, jak vyplývá z tohoto zákonného ustanovení, pouze při věcném rozhodování o insolvenčním návrhu. Uplatnění vyšetřovací zásady však nemá vliv na požadavky, které stanoví insolvenční zákon na náležitosti insolvenčního návrhu. To ostatně vyplývá i ze shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu publikovaného ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod R 44/2012. V tomto směru tedy odvolací námitka věřitele neobstojí.

Dle odvolacího soudu je však dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností pokud jde o navrhovatelem tvrzenou pohledávku věřitele TRADO, s.r.o., za dlužníkem z titulu dlužného nájemného. Ve vztahu k pohledávce tohoto věřitele návrh odvolatele obsahuje tvrzení, že za první polovinu roku 2015 dluží dlužník tomuto věřiteli 600.000 Kč, a to na základě nájemní smlouvy, k níž odvolatel jednoznačně označil předmět nájmu, a dále uvedl, že splatnost jednotlivých měsíčních plateb nájemného byla vždy nejpozději pátého dne v měsíci trvání nájmu. Z těchto tvrzení není sice zřejmé, jaká byla měsíční výše nájemného a kdy nastala splatnost uváděného dluhu či jeho částí, avšak je zřejmé, že nejpozději se tento dluh stal splatným 5.6.2015 a k datu podání insolvenčního návrhu (11.9.2015) tak byl nejen 30 dnů po splatnosti, ale i více než 3 měsíce po splatnosti.

Pokud se však odvolatel dovolává svých tvrzení v insolvenčním návrhu o předlužení dlužníka, pak ve vztahu k těmto tvrzením odvolací soud uzavírá, že nepochybně nedostála požadavku shora citovaného ustanovení insolvenčního zákona v § 3 odst. 3, když pouze obecné tvrzení navrhujícího věřitele v insolvenčním návrhu, že je dlužník předlužen dle § 3 odst. 3 insolvenčního zákona, neboť má více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku, není dostatečným vylíčením rozhodujících skutečností ve smyslu shora citovaného ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona.

Odvolací soud proto uzavírá, že odvolatel dostál požadavku na náležitosti insolvenčního návrhu ve vztahu k svým vlastním pohledávkám a dále ve vztahu k pohledávce společnosti TRADO, s.r.o., z titulu nájemného. Proto odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se insolvenční návrh neodmítá, když nejsou dány podmínky pro potvrzení napadeného usnesení dle § 219 o.s.ř., ani pro jeho zrušení dle § 219a o.s.ř.

V dalším řízení se tedy bude soud prvního stupně insolvenčním návrhem věřitele zabývat věcně z hlediska hodnocení tvrzení navrhujícího věřitele o úpadku dlužníka se zřetelem na znaky úpadku dle § 3 insolvenčního zákona.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e přípustné podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím Krajského soudu v Brně k Nejvyššímu soudu ČR v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníku a odvolateli se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení zvláštním způsobem.

Olomouc 27. listopadu 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová v.r. Vladimíra Kvapilová předsedkyně senátu