2 VSOL 1241/2015-A-12
KSBR 31 INS 18630/2015 2 VSOL 1241/2015-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Waltrové a Mgr. Martina Hejdy v insolvenční věci dlužníka Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , IČO 46934219, Antonína Navrátila 1210, 680 01 Boskovice, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně, č. j. KSBR 31 INS 18630/2015-A-5 ze dne 22. 9. 2015,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) uložil dlužníkovi povinnost zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění rozhodnutí insolvenční soud uvedl, že se dlužník insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení, doručeným insolvenčnímu soudu dne 20. 7. 2015, domáhal vydání rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešení oddlužením. Usnesením insolvenčního soudu ze dne 20. 7. 2015 (č. d. A-4) byl dlužník vyzván, aby ve lhůtě do sedmi dnů od doručení tohoto usnesení doplnil návrh na povolení oddlužení tak, že doloží listiny dokládající údaje o jeho příjmech za poslední 3 roky, doloží pracovní smlouvu uzavřenou se zaměstnavatelem, od kterého očekává příjem v následujících 5 letech, a sdělí podrobný popis okolností, z nichž lze usuzovat, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude vyšší než 30 % jejich pohledávek. Současně byl dlužník poučen, že pokud ve stanovené lhůtě svůj návrh a pro tyto nedostatky nebude možno v řízení pokračovat, bude návrh na povolení oddlužení odmítnut. Protože dlužník na výzvu nereagoval, bude návrh na povolení oddlužení dle ustanovení § 393 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), odmítnut a na majetek dlužníka bude prohlášen konkurs (§ 396 IZ). S ohledem na skutečnost, že dlužník dle seznamu majetku nedisponuje pohotovými finančními prostředky, je třeba uložit mu povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení dle § 108 odst. 1, 2 IZ. Při stanovení její výše přihlédl insolvenční soud k výši minimální odměny insolvenčního správce při řešení úpadku dlužníka konkursem, která činí částku 45.000 Kč bez DPH, a k další nákladům, jež budou v průběhu řízení insolvenčnímu správci nepochybně vznikat (hotové výdaje). S ohledem na uvedené skutečnosti proto stanovil výši zálohy na náklady insolvenčního řízení na částku 50.000 Kč.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání, ve kterém namítal, že insolvenční soud věc nesprávně právně posoudil, když určil výši zálohy na náklady insolvenčního řízení v částce 50.000 Kč, jež je zcela nepřiměřená jeho současným majetkovým poměrům. Připomněl, že výše zálohy placená při oddlužení insolvenčnímu správci činí 1.089 Kč s DPH. Postupem insolvenčního soudu se dlužník cítí nespravedlivě poškozen a navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soud k dalšímu řízení.

Podle § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 392 odst. 1 písm. b) IZ musí dlužník k návrhu na povolení oddlužení připojit listiny dokládající údaje o příjmech dlužníka za poslední 3 roky.

Dle § 393 odst. I IZ neobsahuje-li návrh na povolení oddlužení všechny náležitosti nebo je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud usnesením vyzve osobu, která jej podala, k jeho opravě nebo doplnění v určené lhůtě, která nesmí být delší než 7 dnů. Současně ji poučí, jak má opravu nebo doplnění provést.

Z ustanovení § 393 odst. 2 IZ vyplývá, že podle odstavce 1 postupuje insolvenční soud i tehdy, nejsou-li k návrhu na povolení oddlužení připojeny zákonem požadované přílohy nebo neobsahují-li tyto přílohy stanovené náležitosti.

Podle § 393 odst. 3 IZ insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, není-li přes jeho výzvu řádně doplněn a v řízení o něm nelze pro tento nedostatek pokračovat nebo nejsou-li k němu přes jeho výzvu připojeny zákonem požadované přílohy anebo neobsahují-li tyto přílohy přes jeho výzvu stanovené náležitosti.

Z ustanovení § 396 IZ vyplývá, že pokud insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Insolvenční soud v projednávané věci správně zjistil skutkový stav, na který odvolací soud pro stručnost odkazuje. Závěr insolvenčního soudu o tom, že i přes výzvu a řádné poučení nebyly dlužníkem předloženy listiny dokládající údaje o jeho příjmech za poslední tři roky, nebyl dlužníkem v podaném odvolání zpochybněn, když jeho odvolací námitky mířily toliko do výše, ve které mu byla záloha na náklady insolvenčního řízení vyměřena.

Odvolací soud proto vycházel z toho, že dlužník i přes výzvu insolvenčního soudu a řádné poučení nesplnil svoji povinnost doložit listinami výši svých příjmů za poslední tři roky uloženou mu v ustanovení § 392 odst. 2 písm. b) IZ. S ohledem na tuto skutečnost nelze v řízení o návrhu na povolení oddlužení pokračovat, neboť není známa výše příjmů dlužníka a nelze proto kvalifikovaně posoudit, zda dlužník podmínky pro povolení oddlužení splňuje či nikoliv. Odvolací soud je pak stejně jako soud insolvenční přesvědčen, že za této situace je jediným možným řešením úpadku dlužníka konkurs (§ 396 IZ), neboť jeho návrh na povolení oddlužení bude s odkazem na ustanovení § 393 odst. 3 IZ odmítnut. Odvolací soud rovněž připomíná, že dlužník insolvenčním soudem vytýkané nedostatky návrhu na povolení oddlužení do doby rozhodnutí odvolacího soudu neodstranil.

Insolvenční soud také nepochybil, pokud v případě dlužníka, který dle k návrhu připojenému seznamu majetku nemá pohotové finanční prostředky, dovodil potřebu uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v částce 50.000 Kč, když účel a smysl zálohy vysvětlil v odůvodnění napadeného usnesení a uloženou výši zálohy správně zdůvodnil. V této souvislosti odvolací soud znovu zdůrazňuje, že úpadek dlužníka nebude možné řešit oddlužením a proto není namístě argumentace dlužníka, opírající se o výši zálohy na odměnu a náhradu hodových výdajů insolvenčního správce při oddlužení.

Námitka dlužníka, že výše zálohy neodpovídá jeho majetkovým poměrům je právně bezvýznamná. To zda bude dlužník schopen zálohu na náklady insolvenčního řízení zaplatit či nikoliv, není při stanovení její výše rozhodné, neboť účelem institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení je minimalizovat situace, kdy by náklady insolvenčního řízení dlužníka, jež mají být hrazeny z majetkové podstaty, musel nést stát (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2013, sen. zn. 29 NSCR 39/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 103/2013).

Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí insolvenčního soudu podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníkovi se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 28. ledna 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Vladimíra Kvapilová předsedkyně senátu