2 VSOL 1214/2015-A-14
KSBR 33 INS 24415/2015 2 VSOL 1214/2015-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Waltrové a Mgr. Martina Hejdy v insolvenční věci dlužníka Stanislava anonymizovano , anonymizovano , IČO 47333545, bytem Svitavská 580/44, 614 00 Brno, korespondenční adresa 798 24 Pivín 189, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 33 INS 24415/2015-A-7 ze dne 22. 10. 2015,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) uložil dlužníkovi povinnost zaplatit ve lhůtě pěti dnů od právní moci usnesení zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění rozhodnutí insolvenční soud uvedl, že dlužník podal dne 29. 9. 2015 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Ve svém návrhu a v seznamu závazků dlužník výslovně uvedl, že má celkem 8 nezajištěných závazků, které pocházejí z jeho podnikání. Usnesením ze dne 30. 9. 2015 (č. d. A-6) byl dlužník vyzván, aby ve lhůtě 7 dnů označil závazky vzniklé z jeho podnikatelské činnosti a u těchto závazků předložil souhlas věřitelů s řešením jeho

úpadku oddlužením s tím, že pokud tak neučiní, bude návrh na povolení oddlužení odmítnut. Na tuto výzvu dlužník nereagoval a insolvenční soud dospěl k závěru, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má závazky z podnikání, u kterých nepředložil souhlas věřitelů s řešením úpadku oddlužením, a návrh na povolení oddlužení bude proto dle ustanovení § 390 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), odmítnut a na majetek dlužníka bude prohlášen konkurs (§ 396 IZ). S ohledem na majetkovou situaci dlužníka, který vlastní toliko spoluvlastnický podíl na nemovitostech zatížený zástavními právy, je namístě uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, neboť minimální výše odměny insolvenčního správce při řešení úpadku dlužníka konkursem činí 45.000 Kč, když tento má dále právo na náhradu hotových výdajů. Účelem institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení je, aby náklady insolvenčního řízení nenesl stát.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání, ve kterém namítal, že věřitelé souhlas s řešením úpadku oddlužením jistě udělí, neboť při něm bude dosaženo vyšší míry uspokojení jejich pohledávek než by tomu bylo při konkursu. Zálohu ve výši 50.000 Kč považuje za nedůvodnou a nepřiměřeně vysokou, neboť neodpovídá jeho životní úrovni. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil, popřípadě výši zálohy snížil na částku 1.000 Kč.

Podle § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluh z podnikání.

Z ustanovení § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 390 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Z ustanovení § 396 IZ vyplývá, že pokud insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Dle názoru odvolacího soudu insolvenční soud v projednávané věci správně zjistil skutkový stav, když na základě obsahu insolvenčního spisu dospěl k závěru, že dlužník má ve vztahu k sedmi věřitelům označeným v insolvenčním návrhu a seznamu závazků nezajištěné závazky z podnikání. U těchto závazků pak dlužník existenci souhlasu věřitelů s řešením úpadku oddlužením nepředložil, a v podaném odvolání pouze konstatoval, že mu souhlas bude nepochybně udělen. V seznamu majetku dlužník uvedl, že má pouze movité věci (běžné vybavení domácnosti a věci osobní potřeby) v hodnotě cca 12.000 Kč a spoluvlastnický podíl ve výši id 1/6 na rodinném dvojdomku, který ocenil částkou 30.000 Kč.

Odvolací soud nejprve připomíná, že úprava institutu oddlužení i po tzv. revizní novele insolvenčního zákona (provedená zákonem č. 294/2013 Sb.), účinné od 1. 1. 2014, je postavena na předpokladu, že závazky z podnikání představují překážku pro řešení úpadku dlužníka oddlužením. I nadále tak platí, že dluhy z podnikání řešení úpadku dlužníka oddlužením v zásadě brání, neboť jsou projevem podnikatelského rizika, jež na sebe dlužník bere dobrovolně, přičemž není přípustné přenášet toto riziko bez dalšího na věřitele (§ 389 odst. 1 písm. b\ IZ). Návrh na řešení úpadku oddlužením je dlužník, který má dluhy z podnikání oprávněn podat pouze tehdy, je-li naplněna některé z výjimek taxativně vymezených v ustanovení § 389 odst. 2 IZ (jde o dluhy z podnikání, které řešení úpadku oddlužením nebrání).

V projednávané, kdy se nejedná o případy uvedené v ustanovení § 389 odst. 2 písm. b) a c) IZ, bylo s ohledem na odvolací námitky dlužníka nutné posoudit otázku existence souhlasu věřitelů, kteří mají vůči dlužníkovi pohledávku z podnikání, s řešením úpadku dlužníka oddlužením (§ 389 odst. 2 písm. a\ IZ).

Rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci se ustálila na závěru formulovaném v usnesení ze dne 24. 9. 2015, č. j. KSBR 29 INS 15846/2015, 1 VSOL 918/2015-A-18, z něhož vyplývá, že dlužník je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit všechny pro rozhodnutí o věci (pro rozhodnutí o povolení oddlužení) významné skutečnosti, tedy i to, že má dluhy z podnikání, které ovšem řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením nebrání, a proto zde není důvod pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení. Má-li dluhy z podnikání, je povinen tvrdit existenci některé z výjimek (viz § 389 odst. 2 IZ) ze zákonem stanovené překážky bránící uplatnění institutu oddlužení (viz § 389 odst. 1 IZ). Pokud ovšem dlužník v návrhu potřebné souhlasy podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ ani netvrdí, nebo dodatečně na výzvu soudu sdělí, že souhlasy nemá, anebo vyjde-li v řízení najevo výslovný nesouhlas jednoho z věřitelů, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání, s řešením dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, je mimo jakoukoliv pochybnost, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluh z podnikání, který brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ), což je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, a nikoliv pro povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá IZ a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí.

V případě existence závazků z podnikání musí být souhlas věřitelů s řešením úpadku dlužníka oddlužením připojen již k návrhu na povolení oddlužení a námitka dlužníka, že mu souhlas dotčených věřitelů bude v dalším průběhu řízení nepochybně udělen, proto není důvodná. Insolvenční soud proto zcela správně dospěl k závěru, že jediným možným řešením úpadku dlužníka je konkurs, když jeho návrh na povolení oddlužení bude nutno odmítnout (§ 390 odst. 3 a § 396 IZ).

Insolvenční soud pak nepochybil ani potud, jestliže v případě dlužníka, jehož úpadek bude řešen konkursem, a který nemá dostatečné pohotové finanční prostředky, dovodil potřebu uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v částce 50.000 Kč, když účel a smysl zálohy dostatečně vysvětlil v odůvodnění napadeného rozhodnutí a uloženou výši zálohy správně zdůvodnil.

Námitka dlužníka, že výše zálohy neodpovídá jeho životní úrovni a majetkovým poměrům je právně bezvýznamná. To zda bude dlužník schopen zálohu na náklady insolvenčního řízení zaplatit či nikoliv, není při stanovení její výše rozhodné, neboť účelem institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení je minimalizovat situace, kdy by náklady insolvenčního řízení dlužníka, jež mají být hrazeny z majetkové podstaty, musel nést stát (usnesení Nejvyššího soudu ze dne

27. 9. 2013, sen. zn. 29 NSCR 39/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 103/2013).

Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí insolvenčního soudu podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 28. ledna 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu