2 VSOL 1213/2014-A-12
KSOS 31 INS 11984/2014 2 VSOL 1213/2014-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Vojtěcha Brhla v insolvenčním řízení dlužníka WASCO SYSTEM s.r.o. v likvidaci , se sídlem Rapotín, Osvobození 347, PSČ 788 14, IČ: 27788440, o insolvenčním návrhu věřitelky Heleny Hořavové, bytem Nový Malín 585, PSČ 788 03, o odvolání navrhující věřitelky proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, č.j. KSOS 31 INS 11984/2014-A-6 ze dne 9.10.2014,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě, č.j. KSOS 31 INS 11984/2014-A-6 ze dne 9.10.2014 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením uložil soud prvního stupně navrhující věřitelce, aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení zaplatila na záloze na náklady insolvenčního řízení 50.000 Kč na označený účet Krajského soudu v Ostravě.

Na odůvodnění tohoto usnesení soud prvního stupně uvedl, že navrhovatelka v insolvenčním návrhu uvedla, že je bývalou zaměstnankyní dlužníka, že u něj byla zaměstnána na základě pracovní smlouvy jako účetní a že jí dlužník neuhradil mzdu za období listopad 2008, leden 2009, červenec až prosinec 2009 s tím, že mzda byla vždy splatná k 15. dni následujícího měsíce a celkem jí dluží částku 89.906 Kč. Mimoto označila další věřitele dlužníka. Dlužník s insolvenčním návrhem souhlasil, uvedl, že je přesvědčen o svém úpadku. K vyjádření přiložil seznam majetku, závazků a zaměstnanců. Soud prvního stupně zjistil, že dlužník nemá žádné zaměstnance, nemá žádný movitý a nemovitý majetek, ze čtyř pohledávek vůči třem věřitelům má dobytnou pouze jedinou ve výši 1.840 Kč, ostatní jsou nedobytné, případně promlčené. Má řadu závazků vůči více věřitelům, které specifikoval v seznamu závazků pod body 1 až 34. Soud prvního stupně dále zjistil z výpisu z obchodního rejstříku dlužníka a z výpisu z technologického centra Ministerstva vnitra České republiky, že navrhovatelka je manželkou bývalého jednatele a likvidátora dlužníka Ing. Jana Hořavy s tím, že tento vykonával funkci jednatele dlužníka v době od 25.1.2007 do 18.9.2009 a funkci likvidátora vykonával v době od 12.4.2010 do 4.6.2013. Dále zjistil soud prvního stupně z insolvenčního rejstříku, že v řízení vedeném před Krajským soudem v Ostravě pod sp.zn. KSOS 31 INS 33335/2013 se dlužník návrhem ze 7.11.2013 doručeným soudu 22.11.2013 domáhal rozhodnutí o svém úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek a že řízení bylo zastaveno pro nezaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Soud po posouzení všech skutečností dospěl k závěru, že insolvenčním návrhem navrhovatelky je obcházen zákon, že cílem tohoto návrhu je likvidace a výmaz nemajetné společnosti dlužníka z obchodního rejstříku na náklady státu a že pokračování v řízení bez zaplacení zálohy na náklady tohoto řízení by bylo zjevným zneužitím postupu podle insolvenčního zákona, proto navrhovatelce uložil povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, přestože se jedná o bývalou zaměstnankyni dlužníka, která tvrdí pohledávky spočívající v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy odůvodnil pak výší minimální odměny insolvenčního správce při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem dle ustanovení § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. a dále potřebou úhrady dalších hotových výdajů správce. Mimoto poukázal i na skutečnost, že mzdové pohledávky navrhovatelky vůči dlužníkovi jsou po lhůtě splatnosti více jak pět let, že nevyplývá z návrhu, že by se domáhala jejich úhrady, že jsou tudíž promlčeny. Dále pak ze seznamu vyplývá, že dlužník je zcela nemajetný, závazky jsou po splatnosti několik let, většina byla splatná v roce 2009.

Toto usnesení napadla navrhující věřitelka odvoláním. Uvedla, že její pohledávky vznikly z pracovního poměru vzniklého na základě pracovní smlouvy z 31.5.2007, kterou uzavřela s insolvenčním dlužníkem s dnem nástupu do práce 1.6.2007. Nesouhlasí s tím, že by její pohledávka byla promlčená, když došlo k uznání dluhu ze strany dlužníka, a toto uznání přiložila ke svému odvolání. Uzavřela, že vzhledem k jejím pohledávkám pracovněprávní povahy nemůže jí s ohledem na ustanovení § 108 odst. 1 insolvenčního zákona být uložena povinnost k zaplacení zálohy, napadené rozhodnutí v tomto odporuje zákonu a spočívá na nesprávném právním posouzení. Navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se jí záloha neukládá. K odvolání připojila uznání dluhu, jímž dlužník uznává svůj závazek zaplatit jí z titulu nevyplacené mzdy za jednotlivé zde uvedené měsíce částky tak, jak je označila ve svém insolvenčním návrhu jako pohledávky za dlužníkem. Uznávací prohlášení je datováno 30. dubnem 2010 a je podepsáno likvidátorem dlužníka Ing. Janem Hořavou.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb. (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k následujícím závěrům.

Z ustanovení § 108 odst. 1 IZ vyplývá, že insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ustanovení § 108 odst. 2 IZ, věty první výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Z obsahu insolvenčního spisu, z výpisu z obchodního rejstříku dlužníka i z výpisu z technologického centra Ministerstva vnitra ČR, který si nově opatřil i odvolací soud, vyplývá správnost skutkových zjištění uvedených soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení, pokud jde o obsah insolvenčního návrhu navrhující věřitelky, stanovisko dlužníka k tomuto návrhu a obsah seznamů, které dlužník předložil, a stejně tak i pokud jde o vztah navrhující věřitelky k bývalému jednateli a likvidátorovi dlužníka Ing. Janu Hořavovi. Z insolvenčního spisu vedeného před Krajským soudem v Ostravě pod sp.zn. 31 INS 33335/2013 rovněž vyplývá správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, pokud jde o předcházející insolvenční řízení na majetek dlužníka vedené k návrhu dlužníka samotného, které bylo zastaveno pro nezaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Již v tomto předchozím insolvenčním návrhu ze dne 7.11.2013 uváděl dlužník, že jediným jeho majetkem jsou čtyři pohledávky, z nichž všechny jsou promlčené a nedobytné s výjimkou jediné pohledávky ve výši 1.840 Kč, a jiný majetek že nemá, nemá žádné zaměstnance a zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků. Celková výše jeho závazků činí 2.274.132,39 Kč. Z výpisu z obchodního rejstříku dlužníka pak vyplývá, že společnost byla zrušena rozhodnutím mimořádné valné hromady konané 23.3.2010 a tímto dnem vstoupila do likvidace, dovětek k obchodní firmě v likvidaci byl zapsán do obchodního rejstříku dnem 12.4.2010.

Z výpisu z obchodního rejstříku dlužníka rovněž vyplývá správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, pokud jde o dobu, po kterou manžel navrhující věřitelky vykonával funkci jednatele a funkci likvidátora dlužnice.

Cílem úpravy v insolvenčním zákoně je dle ustanovení § 1 tohoto předpisu řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů a k řešení oddlužení dlužníka. Se zřetelem k tomuto cíli insolvenčního řízení a skutečnostem, které byly zjištěny již v průběhu řízení před soudem prvního stupně, ztotožňuje se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně v tom smyslu, že v přezkoumávané věci se jedná o exces z úpravy provedené v ustanovení § 108 odst. 1, věty druhé insolvenčního zákona. Z tohoto důvodu také nelze ve vztahu k navrhující věřitelce toto ustanovení aplikovat, přestože se jedná o bývalou pracovnici dlužnice, která uplatňuje pohledávky z pracovněprávních nároků. Ze shora uvedených skutkových zjištění totiž zcela jednoznačně vyplývá, že dlužnice porušila svou povinnost ve smyslu ustanovení § 98 odst. 1 insolvenčního zákona podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděla nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o svém úpadku (do 31.12. 2011 pro předlužení, od účinnosti zákona č. 217/2009 Sb. i pro platební neschopnost) . Přitom tato povinnost podle ustanovení § 98 odst. 2 insolvenčního zákona stíhala i zákonné zástupce dlužníka, tedy jeho statutární orgán (tj. jednatele dlužníka) a také likvidátora dlužníka, který je právnickou osobou v likvidaci. Tuto povinnost dlužnice nesplnila podáním insolvenčního návrhu projednávaného před Krajským soudem v Ostravě pod sp.zn. 31 INS 33335/2013, neboť toto řízení bylo zastaveno pro nezaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení (§ 98 odst. 3 IZ). Od vstupu do likvidace dnem 23. března 2010 také neprovedl likvidátor dlužnice (jímž byl až do 4.6.2013 manžel navrhující věřitelky) likvidaci. Ze všech těchto skutečností je zřejmé, že návrhem manželky bývalého jednatele a likvidátora má být dosaženo výmazu dlužnice z obchodního rejstříku, namísto likvidace společnosti dlužnice, která nebyla od r. 2010 likvidátorem provedena. Bylo totiž na likvidátorovi dlužnice, aby po vstupu do likvidace dnem 23.3.2010 provedl likvidaci podle ustanovení § 70 a násl. obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013, event. podle zvláštního právního předpisu.

Účelem insolvenčního zákona, jak správně dovodil soud prvního stupně, není likvidace a výmaz nemajetné společnosti dlužníka z obchodního rejstříku na náklady státu (v důsledku toho, že statutární orgán dlužníka a jeho likvidátor nesplnili svou zákonnou povinnost), když je zřejmé, že v přezkoumávané věci dlužnice žádný majetek nevlastní a že veškeré náklady by bylo nutno hradit ze státních prostředků, pokud by navrhující věřitelka zálohu na náhradu nákladů řízení nezaplatila.

Je nutno poukázat i na to, že dle účinného znění insolvenčního zákona-§ 144 -již není možno zamítnout insolvenční návrh pro nedostatek majetku dlužníka. Podle důvodové zprávy k této změně provedené zákonem č. 294/2013 Sb., zaplatil-li insolvenční navrhovatel zálohu na náklady insolvenčního řízení, má právo požadovat, aby při splnění zákonných předpokladů bylo vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka s tím, že tato záloha bude v další fázi řízení spotřebována především na prověření majetkových poměrů dlužníka, tj. z hlediska institutu odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů.

Podle důvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu, a to konkrétně k ustanovení § 108 (v části týkající se toho, že povinnost zaplatit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a uplatňuje pohledávku z titulu pracovněprávních nároků), slouží toto ustanovení k ochraně zaměstnanců, kterým zaměstnavatel delší dobu nevyplácí mzdu, a kteří nemají na zaplacení zálohy finanční prostředky. K tomu odkazuje důvodová zpráva na zákon 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, ve znění zákona č. 436/2004 a Směrnici 80/987/EHS. Tímto ustanovením také má být proveden článek 36 odst. 1 Listiny a článek 90, věta první ústavy, jimiž je upraveno právo na soudní ochranu. Se zřetelem na všechny shora uvedené skutečnosti zjištěné v přezkoumávané věci však odvolací soud i u vědomí důvodů, které vedly zákonodárce k této ochraně zaměstnanců dlužníka, setrvává na závěru, že v přezkoumávané věci se jedná o zneužití ustanovení insolvenčního zákona pro likvidaci nemajetné společnosti na náklady státu, a tato skutečnost převažuje nad ochranou navrhující věřitelky (která je manželkou bývalého jednatele a likvidátora dlužnice), jejíž pohledávky, jak správně vyhodnotil i soud prvního stupně, jsou starší než pět let a jež dosud navrhující věřitelkou v nalézacím řízení vymáhány nebyly.

Proto soud prvního stupně postupoval zcela správně, když navrhující věřitelce uložil povinnost zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení a tuto zálohu i správně vyčíslil na částku 50.000 Kč se zřetelem k absenci jakéhokoliv majetku dlužnice a se zřetelem na výši odměny insolvenčního správce dle vyhl. 313/2007 Sb. a nutnost náhrady jeho hotových výdajů.

K obsahu odvolání navrhující věřitelky je nutno poukázat na skutečnost, že tato ani nikterak nerozporovala závěry soudu prvního stupně, pokud jde o účelové využití jejího insolvenčního návrhu k ukončení činnosti a k likvidaci dlužnice, která je zcela nemajetná, a ani skutečnosti o jejím vztahu k bývalému statutárnímu orgánu a likvidátorovi dlužnice. Omezila se pouze na tvrzení, že její pohledávky za dlužnicí nejsou promlčeny, a k tomu dokládala uznání závazků dlužnicí. Skutečnost, zda jsou či nejsou pohledávky navrhující věřitelky za dlužnicí promlčeny, však ve vztahu k přezkoumávané věci není podstatná, jak vyplývá ze shora uvedeného zdůvodnění.

Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. a napadené usnesení jako ve výroku věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Olomouc 14. listopadu 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová v.r. Vladimíra Kvapilová předsedkyně senátu