2 VSOL 1184/2015-A-13
KSBR 52 INS 23505/2015 2 VSOL 1184/2015-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Vojtěcha Brhla a Mgr. Martina Hejdy v insolvenční věci dlužníka Ladislava anonymizovano , anonymizovano , bytem Klabalská I 126, 760 01 Zlín, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou, se sídlem Masarykova 175, 763 26 Luhačovice, o insolvenčním návrhu dlužníka, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 52 INS 23505/2015-A-8 ze dne 15. 10. 2015,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) uložil dlužníkovi povinnost zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění rozhodnutí insolvenční soud uvedl, že dlužník podal dne 17. 9. 2015 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Ve svém návrhu dlužník výslovně uvedl, že má závazky z podnikání vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky a Okresní správě sociálního zabezpečení Zlín. Na výzvu insolvenčního soud následně sdělil, že mu souhlas s řešením úpadku oddlužením těmito věřiteli udělen nebyl. Insolvenční soud proto dospěl k závěru, že v případě, kdy má dlužník prokazatelně nezajištěné dluhy z podnikání a současně netvrdí ani nijak nedokládá, že dotčení věřitelé souhlasí s řešením jeho úpadku oddlužením, není dlužník osobou, která je oprávněna návrh na povolení oddlužení podat a je tak namístě návrh na povolení oddlužení odmítnout a současně rozhodnout o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

S ohledem na majetkovou situaci dlužníka je namístě uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, neboť minimální výše odměny insolvenčního správce při řešení úpadku dlužníka konkursem činí 45.000 Kč, když tento má dále právo na náhradu hotových výdajů. Účelem institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení je, aby náklady insolvenčního řízení nenesl stát.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání, ve kterém navrhoval, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Namítal, že mu zálohu na náklady insolvenčního řízení nelze uložit, neboť o jeho insolvenčním návrhu, který je spojen s návrhem na povolení oddlužení, lze rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, se kterým spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Dle názoru dlužníka z právní úpravy nevyplývá, že by u závazků z podnikání musel být souhlas věřitelů s řešením úpadku oddlužením doložen již v návrhu na povolení oddlužení, neboť souhlas těchto věřitelů není insolvenčním zákonem vyžadovanou přílohou insolvenčního návrhu. Souhlas věřitelů nemusí být výslovný, resp. aktivní a lze jej udělit i mlčky, a to neuplatněním námitek proti řešení úpadku dlužníka oddlužením. Připomněl, že dle § 397 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ) měl insolvenční soud v pochybnostech, zda je oprávněn návrh na povolení oddlužení podat, oddlužení povolit a ponechat definitivní závěr o této otázce až na pořad schůze věřitelů. V této souvislosti dlužník odkázal na rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze. Dlužník také poukázal na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009.

Podle § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluh z podnikání.

Z ustanovení § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 390 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Z ustanovení § 396 IZ vyplývá, že pokud insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Dle § 397 odst. 1 IZ nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Dle názoru odvolacího soudu insolvenční soud v projednávané věci správně zjistil skutkový stav, když na základě obsahu insolvenčního spisu dospěl k závěru, že dlužník má ve vztahu k věřitelům, kterými jsou Okresní správa sociálního zabezpečení Zlín a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky nezajištěné závazky z podnikání, u kterých netvrdí existenci souhlasu těchto věřitelů s řešením úpadku oddlužením (resp. sdělil, že jejich souhlas nemá). Ze seznamu majetku dlužníka pak vyplývá, že jediným majetkem dlužníka je hotovost ve výši 200 Kč.

Tento skutkový stav dlužník v podaném odvolání nijak nezpochybňoval a jeho odvolací námitky směřovaly do právního posouzení věci ze strany insolvenčního soudu.

Odvolací soud nejprve připomíná, že úprava institutu oddlužení i po tzv. revizní novele insolvenčního zákona (provedená zákonem č. 294/2013 Sb.), účinné od 1. 1. 2014, je postavena na předpokladu, že závazky z podnikání představují překážku pro řešení úpadku dlužníka oddlužením. I nadále tak platí, že dluhy z podnikání řešení úpadku dlužníka oddlužením v zásadě brání, neboť jsou projevem podnikatelského rizika, jež na sebe dlužník bere dobrovolně, přičemž není přípustné přenášet toto riziko bez dalšího na věřitele.

Proto lze použít i závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 3. 2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 113/2011, kde se uvádí, že dluhy vzešlými z podnikání dlužníka které ve smyslu § 389 odst. 1 IZ zásadně brání povolení oddlužení, mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo jeho veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání.

Návrh na řešení úpadku oddlužením je dlužník, který má dluhy z podnikání oprávněn podat pouze tehdy, je-li naplněna některé z výjimek taxativně vymezených v ustanovení § 389 odst. 2 IZ (tzn. jde o dluhy z podnikání, které řešení úpadku oddlužením nebrání).

Dlužníkem citované závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009, nelze s ohledem na novou úpravu přípustnosti oddlužení, obsaženou s účinností od 1. 1. 2014 v ustanovení § 389 IZ, použít.

V poměrech projednávané věci lze sice dlužníkovi přisvědčit, že souhlas věřitelů u závazků z podnikání není povinnou přílohou návrhu na povolení oddlužení ve smyslu § 392 IZ, nicméně je nutné zdůraznit, že otázka existence souhlasu těchto věřitelů s řešením úpadku oddlužením je otázkou posouzení legitimace dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení a nikoli hodnocení obsahu a úplnosti tohoto návrhu nebo jeho příloh.

Z rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci vyplývá, že řešení úpadku oddlužením je nepřípustné u dlužníků se závazky z podnikání, u nichž dlužník souhlas věřitelů ani netvrdil, a nejedná se o závazky ve smyslu § 289 odst. 2 písm. b) nebo c) IZ (například usnesení ze dne 17. 6. 2014, č. j. KSBR 31 INS 29171/2013, 2 VSOL 440/2014-A-17, dále ze dne 22. 5. 2014, č. j. KSBR 44 INS 37125/2012, 2 VSOL 213/2014-A-12 a další).

Formu ani náležitosti souhlasu věřitelů s řešením úpadku dlužníka oddlužením insolvenční zákon nepředepisuje, a je tedy třeba vycházet z toho, že může být udělen nejen v písemné formě, ale i ústně. Samotné mlčení věřitelů však nemá v zásadě žádný právní význam, a proto je zpravidla třeba hodnotit ho jako neexistenci projevu. Mlčení je totiž opak projevu a neznamená ani souhlas, ani odmítnutí. Za právně významný souhlas věřitelů ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ je proto možno považovat pouze souhlas výslovný (viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2015, č. j. KSOS 39 INS 15030/2015, 2 VSOL 854/2015-A-12).

Námitka dlužníka, že insolvenční soud měl v projednávané věci aplikovat ustanovení § 397 odst. 1 věty druhé IZ, a v důsledku toho oddlužení povolit a otázku posouzení oprávnění dlužníka návrh na povolení oddlužení podat vyhradit schůzi věřitelů, svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí, není důvodná. Dlužník totiž přehlíží, že tento postup lze použít pouze v případech, kdy má insolvenční soud na základě dosavadního průběhu insolvenčního řízení pochybnost o tom, zda je dlužník osobou oprávněnou návrh na povolení oddlužení podat či nikoliv. V případě, kdy je existence závazků z podnikání zřejmá, přičemž souhlas věřitelů s řešením úpadku oddlužením (ani jiný z důvodů uvedených v § 389 odst. 2 IZ) není dlužníkem tvrzen, nemá odvolací soud stejně jako soud insolvenční žádnou pochybnost o tom, že dlužník osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení není.

Insolvenční soud tedy zcela správně dospěl k závěru, že jediným možným řešením úpadku dlužníka je konkurs, když jeho návrh na povolení oddlužení bude nutno odmítnout (§ 390 odst. 3 a § 396 IZ).

Namítal-li dlužník, že mu povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení nelze uložit, neboť o jeho insolvenčním návrhu mohl insolvenční soud rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení, pak jde vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem o námitku nedůvodnou.

Odvolací soud nepovažuje za důvodný ani poukaz na odlišný právní názor zastávaný Vrchním soudem v Praze. Rozhodovací praxe odvolacího soudu se v otázce posuzování legitimace dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení již ustálila, vychází ze shora uvedených závěrů a je zcela v souladu s platnou právní úpravou.

Insolvenční soud pak nepochybil ani potud, jestliže v případě dlužníka, jehož úpadek bude řešen konkursem, a který nemá dostatečné pohotové finanční prostředky (a ani jiný hodnotnější majetek), dovodil potřebu uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v částce 50.000 Kč, když účel a smysl zálohy vysvětlil v odůvodnění napadeného rozhodnutí a uloženou výši zálohy správně zdůvodnil.

Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí insolvenčního soudu podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 10. prosince 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu