2 VSOL 117/2017-A-129
KSBR 28 INS 27045/2015 2 VSOL 117/2017-A-129

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Vojtěcha Brhla a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Soleil Energy a. s., identifikační číslo 24693677, se sídlem v Brně, Mečová 358/8, PSČ 602 00, zastoupeného Vítem Zaorálkem, bytem v Praze 7, Jankovcova 1344/59, PSČ 170 00, o insolvenčním návrhu věřitelů a) RALT COMPANY s. r. o., identifikační číslo 02138816, se sídlem v Dobřejovicích, Lipová 181, PSČ 251 01, b) Glory Daze Associated S. A., reg. č. 584444, se sídlem 33 Porter Road, P. O. Box 3169 PMB 103, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, zastoupeného Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 24, PSČ 110 00, c) LEVAPLECK Ltd, registrační číslo 9212937, se sídlem v COVENTRY, THE APEX, SHERIFFS ORCHARD, CV1 3PP, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, korespondenční adresa P.O.BOX 1309, Jindřišská 909/14, 110 Praha 1, zastoupeného Mgr. Michalem Müllerem, advokátem, se sídlem v Praze 2-Vinohradech, Krkonošská 1512/11, PSČ 120 00, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, se sídlem v Olomouci, tř. 17. Listopadu 44, PSČ 779 00, o zjištění úpadku dlužníka, prohlášení konkursu na majetek dlužníka a zamítnutí návrhu na povolení reorganizace, rozhodl o odvolání dlužníka a věřitelů a) a c) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16.6.2016, č. j. KSBR 28 INS 27045/2015-A-80,

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích I., II., III. a XV. potvrzuje. isir.justi ce.cz

II. Odvolání věřitele RALT COMPANY s. r. o. proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně a odvolání dlužníka a věřitele RALT COMPANY s. r. o. proti výroku XV. tohoto usnesení se o d m í t á .

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) zjistil úpadek dlužníka Soleil Energy a. s. (výrok I.), na majetek dlužníka prohlásil konkurs (výrok II.), insolvenčním správcem ustanovil Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s. (výrok III.), vyzval věřitele dlužníka k přihlášení pohledávek nejpozději do dvou měsíců od zveřejnění zkráceného znění usnesení a ke sdělení, jaká zajišťovací práva uplatní na věcech dlužníka, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách (výrok IV. a V.), rozhodl, že osoby, které mají závazky vůči dlužníkovi, napříště nebudou plnění poskytovat dlužníkovi, ale insolvenčnímu správci (výrok VI.), svolal první přezkumné jednání a schůzi věřitelů na den 19.12.2016 (výrok VII. a VIII.), dlužníkovi uložil sestavit a odevzdat insolvenčnímu správci seznamy svého majetku a závazků (výrok IX.), insolvenčnímu správci uložil předložit soudu seznam přihlášených pohledávek nejpozději 15 dnů před termínem prvního přezkumného jednání a zprávu o své dosavadní činnosti nejpozději 10 dnů před schůzí věřitelů (výrok X. a XI.), rozhodl, že účinky rozhodnutí nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (výrok XII.) a podmínky, za kterých bude insolvenční správce zpeněžovat majetek majetkové podstaty, podléhají předchozímu souhlasu insolvenčního soudu (výrok XIII.), uložil navrhovatelům a), b) a c) zaplatit společně a nerozdílně soudní poplatek 2.000 Kč za insolvenční návrh (výrok XIV.) a zamítl návrh věřitele LEVAPLECK Ltd na povolení reorganizace dlužníka ze dne 2.6.2016 (výrok XV.).

V odůvodnění usnesení insolvenční soud zrekapituloval průběh dosavadního řízení s důrazem na skutečnost, že řízení bylo zahájeno insolvenčním návrhem navrhovatele a) doručeným soudu dne 29.10.2015, insolvenčními návrhy doručenými soudu dne 10.11.2015 a 7.6.2016 přistoupili do řízení navrhovatelé b) a c), podáním ze dne 25.11.2015 vstoupilo do řízení Krajské státní zastupitelství v Brně, dne 9.12.2015 vydal insolvenční soud předběžné opatření (ustanovil předběžného správce, uložil dlužníkovi nakládat s majetkem v jeho vlastnictví pouze se souhlasem předběžného správce a osobám závazky vůči dlužníkovi poskytovat plnění předběžnému insolvenčnímu správci), jehož správnost byla potvrzena usnesením odvolacího soudu ze dne 21.4.2016. Insolvenční soud vzal za prokázané, že dlužník je součástí koncernu C. M. B. a ve dnech 18.8.2011 a 27.2.2012 uzavřel s Metropolitním spořitelním družstvem a. s. v likvidaci (dále jen MSD ) smlouvy o úvěru, na základě kterých MSD dlužníkovi zaslalo 27.000.000 Kč a 68.000.000 Kč.

Tuto skutečnost potvrdil dlužník v žalobách o vyloučení majetku z majetkové podstaty MSD, které jsou vedeny jako incidenční spory C5 a C11 v řízení sp. zn. MSPH 98 INS 36628/2013. Skutečnost, že finanční prostředky obdržel, dlužník nezpochybnil ani v průběhu tohoto řízení. Dále vzal insolvenční soud za osvědčené, že dlužník podal dne 4.11.2010 přihlášku za člena MSD, vydáno bylo rozhodnutí o jeho přijetí za člena a byl uhrazen základní členský vklad 100 Kč. Navrhovatel a) neměl v době rozhodnutí insolvenčního soudu tvrzenou splatnou pohledávku z titulu zápůjčky 50.000 Kč, neboť dlužník doložil společné prohlášení o odložení splatnosti této pohledávky minimálně do 1.11.2016. Stejně tak navrhovatel c) nebyl aktivně legitimován k podání insolvenčního návrhu, když jeho tvrzení jsou rozporná a dlužník doložil společné prohlášení o odložení splatnosti pohledávky ze dne 3.6.2016. Ve vztahu k navrhovateli b) měl insolvenční soud za prokázané, že postoupení pohledávek z MSD na AB-CREDIT, a. s. bylo dlužníkovi oznámeno podáním ze dne 10.4.2015, doručeným dlužníkovi dne 17.4.2015, a postoupení pohledávky z AB-CREDIT, a. s. na navrhovatele b) bylo dlužníkovi oznámeno podáním ze dne 18.11.2015, doručeným dlužníkovi dne 23.11.2015. I pokud by insolvenční soud připustil, že smlouvy o úvěru uzavřené mezi MSD a dlužníkem jsou neplatné, dlužníkovi byly částky 27.000.000 Kč a 68.000.000 Kč zaslány a MSD by mělo za dlužníkem pohledávku z bezdůvodného obohacení. Pohledávka nezanikla ani částečně započtením či úhradou ze strany dlužníka. Navrhovatel je osobou oprávněnou pohledávku za dlužníkem vymáhat, když dlužník nemá vůbec možnost namítat neplatnost smlouvy o postoupení pohledávek z původního věřitele MSD na AB-CREDIT, a. s. Je tedy zřejmé, že pohledávky navrhovatele b) jsou déle než 30 dní po splatnosti (splatnost nastala 31.7.2013 a 31.5.2014) a není na ně hrazeno po dobu delší než tři měsíce.

Podle insolvenčního soudu bylo prokázáno, že dlužník má minimálně tři věřitele s pohledávkami po splatnosti po dobu delší než 30 dnů, resp. delší než tři měsíce. Těmito věřiteli jsou navrhovatel b), Finanční úřad pro Zlínský kraj a Charlton a. s. Závazky po splatnosti vůči více věřitelům není dlužník schopen hradit. Dlužník je také v úpadku ve formě předlužení. Kromě výše označených věřitelů se splatnými pohledávkami má věřitele s pohledávkami nesplatnými, a to navrhovatele a) a c), dále Crius Capital a INTUM Company. Celková výše závazků dlužníka činí nejméně 340.780.487,31 Kč. Předběžný insolvenční správce sdělil, že provoz dlužníkova závodu byl ukončen. S výjimkou zůstatku na účtu (63,10 Kč) nemá dlužník žádný majetek. Očekávané příjmy zde nejsou. Z porovnání prokázané výše závazků a maximální výše ocenění majetku dlužníka je zřejmé, že závazky dlužníka mnohonásobně přesahují hodnotu jeho majetku.

Dále insolvenční soud uvedl, že návrh na povolení reorganizace dlužníka podal navrhovatel c) dne 2.6.2016. Jako způsob realizace navržené reorganizace uvedl obecně restrukturalizaci pohledávek, prodej části majetku dlužníka, vydání části aktiv dlužníka věřitelům a zajištění financování provozu podniku dlužníka. Blíže navržené postupy nespecifikoval. Dlužník v průběhu celého insolvenčního řízení nedoložil žádné důkazy ke svému obratu za rok 2014, dle seznamu zaměstnanců nemá dlužník žádné zaměstnance a údaje o obratu dlužníka za rok 2014 nelze dohledat ani ve Sbírce listin v rámci veřejného rejstříku. Neschopnost dlužníka doložit svůj obrat za rok 2014 je nutno přičíst k tíži dlužníka. Ani předběžný správce nezjistil, že by obrat dlužníka za rok 2014 překročil hranici 50.000.000 Kč. Dlužník tedy nesplňuje ani jeden z parametrů uvedených v § 316 odst. 4 IZ. Řešení úpadku dlužníka sanačním způsobem je možné jen při splnění podmínek daných § 314 odst. 5 a 6 IZ a do vydání tohoto rozhodnutí dlužník žádný z předpokladů nenaplnil. Dále insolvenční soud zdůraznil, že při povolení reorganizace musí zkoumat také poctivý záměr dlužníka. Předběžný insolvenční správce ve své zprávě ze dne 3.6.2016 uvedl, že dlužník neposkytl správci potřebnou součinnost. Dlužník a subjekty s ním spojené v koncernovém svazku v průběhu zahájených insolvenčních řízeních nebo těsně před jejich zahájením nakládali se svým majetkem tak, že ohrožovali rozsah možných budoucích majetkových podstat a tím i míru možného uspokojení věřitelů dlužníků z koncernového propojení C. M. B. Správnost těchto závěrů potvrdil opakovaně také odvolací soud. Tato fakta vedou k závěru o absenci poctivého záměru dlužníka. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod R 96/2011 uzavřel, že reorganizace jako způsob řešení úpadku je u dlužníka nepřípustná a podle § 148 odst. 1 IZ lze úpadek řešit pouze konkursem.

Rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce insolvenční soud odůvodnil tím, že osoba insolvenčního správce byla určena postupem podle § 25 a § 27 IZ. K činnosti předběžného insolvenčního správce Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s. neměl insolvenční soud žádné výhrady a neměl důvod ustanovovat insolvenčním správcem jinou osobu.

Dlužník podal odvolání proti výrokům I., II., III. a XV. tohoto usnesení. Předně namítal, že ve věci rozhodoval nezákonný soudce, když Mgr. Janu Kozákovi nebyl insolvenční návrh přidělen v souladu s rozvrhem práce Krajského soudu v Brně. Věc neměla být řešena formou tzv. koncernové insolvence. V řízení došlo k závažnému porušení procesních pravidel, když buď byl správně určen zákonný soudce (tj. věc má rozhodovat Mgr. Jan Kozák), avšak v tom případě měl být ustanoven insolvenčním správcem totožný insolvenční správce, který již řeší věc koncernové společnosti CRN, s. r. o. či insolvenční správce řádně jmenovaný dle pořadníku (nikoliv arbitrárně zvolený soudem). Případně naopak, věc dlužníka vůbec neměla být řešena postupem tzv. koncernové insolvence pro spojení se společností CRN, s. r. o., avšak v tomto případě věc neměla být přidělena soudci Mgr. Janu Kozákovi s odůvodněním, že dlužníkova insolvence je koncernovou insolvencí se společností CRN, s. r. o. Rozhodnutí o úpadku považoval dlužník za nesprávné s ohledem na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. Dlužník dostatečně prokázal, že výsledkem jeho jednání s věřiteli za asistence mateřské společnosti byla stabilizace jeho ekonomické situace, tedy že se v úpadkové situaci nenachází. I kdyby rozhodnutí o úpadku bylo správné, nemohl soud rozhodnout o prohlášení konkursu současně s rozhodnutím o úpadku. Nejprve měl projednat věřitelský návrh na povolení reorganizace a o něm pravomocně rozhodnout. Dále dlužník zopakoval námitky snesené v průběhu řízení k pohledávce navrhovatele b). Zdůraznil,

že navrhovatel není osobou aktivně legitimovanou k podání insolvenčního návrhu, když pohledávka je sporná a také je spor o identitu osoby oprávněné práva z této pohledávky uplatňovat. Následně podrobně rozvedl své názory ústící v závěr o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi insolvenčním správcem MSD a AB-CREDIT, a. s. Proto není platné ani další postoupení pohledávky z AB-CREDIT, a. s. na navrhovatele b). Ke spornosti pohledávky poznamenal, že úvěrové smlouvy, ze kterých pohledávka plyne, jsou neplatné z několika důvodů. Úvěry udělované MSD byly zneužívány k vyvádění prostředků z tohoto družstva metodou, že MSD bez řádného schvalovacího procesu na základě jen symbolicky předložených podkladů udělí společnosti úvěr, společnost následně z úvěru pořídí vysoce nadhodnocený majetek, čímž všechny finance či jejich část přesune na další subjekt, přičemž nakonec jsou peníze odeslány na základě fiktivních či žádných právních úkonů do zahraničí a většinu z takto odeslaných peněz se již nepodaří dohledat. Podle dlužníka za podobné motivace stran a podobného modelu proběhl také proces uzavírání úvěrových smluv mezi ním a MSD. Dokumenty navrhovatele nejsou pravé a insolvenční soud se touto otázkou nikterak nezabýval i přes námitky dlužníka. Listiny jsou soukromého charakteru a důkazní břemeno k prokázání jejich pravosti a věcné správnosti nese jejich předkladatel. Bez ohledu na pravost dokumentů je zřejmé, že při uzavírání úvěrové smlouvy měly strany zcela odlišnou vůli a vůle k uzavření úvěrového vztahu byla pouze simulovaná. To má také za následek neplatnost úvěrové smlouvy. Uzavřel, že pohledávka navrhovatele má být předmětem sporného řízení, v rámci kterého bude možné skutková tvrzení náležitě posoudit a provést k nim důkazy. Navrhl, aby odvolací soud usnesení v označených (a na nich závislých) výrocích zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu projednání.

V doplnění odvolání ze dne 5.12.2017 dlužník shrnul důvody svého odvolání tak, že za nejzásadnější považoval otázku zákonného soudce a zákonného insolvenčního správce s tím, že je třeba přihlédnout k aktuálnímu vývoji situace okolo osoby rozhodujícího soudce Mgr. Jana Kozáka, který byl již v minulosti šetřen pro manipulace s rozvrhem práce Krajského soudu v Brně a v nedávné době byl znovu postaven mimo výkon funkce pro zahájené trestní stíhání. Tyto informace zvyšují obavy dlužníka, zda v jeho věci bylo postupováno zákonným způsobem a nedošlo k manipulaci s rozvrhem práce. Další odůvodnění je shrnutím námitek a argumentace vyjádřené v původním odvolání.

Navrhovatel a) napadl usnesení ve výrocích I., II., III, a XV. Tvrdil, že případná insolvence dlužníka by měla být řešena reorganizací, která se jeví jako vhodnější. Uvedl, že z jednání s dlužníkem je mu známo, že u řady pohledávek došlo k odložení jejich splatnosti, proto ani není navrhovatel přesvědčen o dostatečném osvědčení úpadku dlužníka. Navrhovatel má zájem na své účasti v dalším průběhu insolvenčního řízení. Navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k novému řízení.

Navrhovatel c) napadl výslovně výroky II. a XV. usnesení insolvenčního soudu. Tvrdil, že zamítnutí návrhu na povolení reorganizace je předčasné a nemá oporu v provedených důkazech. Pokud by soud svým předčasným rozhodnutím ve věci neznemožnil další projednání, mohl být přijat reorganizační plán, který by zohledňoval specifickou situaci dlužníka jako člena rozsáhlého koncernu. Nebyl jediným věřitelem, s nímž dlužník před podáním insolvenčního návrhu vážně jednal o konsensuálním řešení jeho ekonomické situace. V minulosti projevili na sanačním způsobu řešení ekonomické situace závodu dlužníka zájem oba majoritní věřitelé. O předčasném rozhodnutí o prohlášení konkursu svědčí i rozhodovací praxe vyšších soudů (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29.11.2012, č. j. 2 VSPH 1208/2012-B-24). O prohlášení konkursu tedy nemělo být rozhodnuto dříve, než nabyde právní moci rozhodnutí o návrhu na povolení reorganizace. Insolvenční soud nevzal v úvahu, že reorganizace jako sanační způsob řešení úpadku má ve vztahu ke konkursu preferenční charakter. V dané věci nebyly naplněny podmínky § 148 odst. 1 IZ, neboť dlužníkem není osoba, u které by zákon vylučoval řešení úpadku reorganizací. Nemůže obstát ani závěr insolvenčního soudu, který na nenaplnění podmínky přípustnosti reorganizace ve formě obratu usuzoval pouze z toho, že dlužník nedoložil žádné důkazy k obratu za rok 2014. Dlužník nebyl vyzván k prokazování svého obratu, přestože vždy na výzvy soudu reagoval. I kdyby k řádné výzvě obrat nedoložil, nemohlo by to jít k tíži věřitele a stát se samo o sobě důvodem pro zamítnutí jeho návrhu na povolení reorganizace. Sanační způsob řešení úpadku dlužníka by vedl k vyššímu uspokojení než zpeněžení jeho majetku v konkursu. V situaci, kdy měl insolvenční soud k dispozici reorganizační návrh, v němž bylo mimo jiné uvedeno, že dlužník kvantitativní podmínku obratu splňuje, a neměl-li soud toto tvrzení za prokázané, měl věřitele poučit a vyzvat jej, aby navrhl důkazy k prokázání tohoto tvrzení. Postupem insolvenčního soudu byl věřitel zkrácen na svých procesních právech, když insolvenční soud rezignoval na zjišťování skutkového stavu a svou poučovací povinnost. Z veřejně přístupných zdrojů je seznatelné, že obchodní závod dlužníka měl a má potenciál generovat nejenom obrat postačující pro přípustnost reorganizace, ale také příjem umožňující úhradu alespoň značné části dlužníkových závazků. Insolvenční soud opomenul k této klíčové otázce provést dokazování. K závěru insolvenčního soudu o nepoctivém záměru dlužníka uvedl, že z žádného kroku věřitele ani z žádné skutečnosti a domněnek uvedených insolvenčním soudem v napadeném usnesení nepoctivý záměr věřitele neplyne. Konstatoval, že celková výše jím přihlášených pohledávek za dlužníkem činí 212.868.421 Kč a v případě sanačního způsobu řešení úpadku dlužníka je ochoten jednat o částečném uspokojení. Navrhl, aby odvolací soud usnesení v napadených výrocích zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu projednání.

Navrhovatel b) považoval odvolání za zcela nedůvodná a rozhodnutí insolvenčního soudu za věcně správné. V prvé řadě se pozastavil nad námitkou dlužníka ohledně zákonného soudce s tím, že je v přímém rozporu s dosavadními tvrzeními dlužníka. Zdůraznil, že dlužník se sám přihlásil ke koncernovému vztahu ke společnosti CRN, potažmo koncernu C. M. B., proto nelze mít pochybnost,

že v souladu s § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích byla věc přidělena senátu 28 INS, který projednává insolvenční věc společnosti CRN. Podle navrhovatele rozhodoval v této insolvenční věci zákonný soudce. Situaci křížového napadání insolvenčních správců vyřešil insolvenční soud objektivním, nestranným, férovým a zcela transparentním způsobem. Společnost Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s. byla ustanovena osobou předběžného insolvenčního správce ve smyslu § 25 odst. 4 IZ jako koncernový správce společnosti DRYETREN TRADE s. r. o., s níž je vedeno insolvenční řízení pod sp. zn. KSBR 28 INS 27009/2015. V něm byla tato společnost ustanovena do funkce předběžného insolvenčního správce na základě insolvenčního kolečka podle § 25 odst. 2 IZ. V odvolání dlužníka není jediný důvod ve smyslu § 26 IZ proti ustanovení jmenované společnosti do funkce insolvenčního správce. Dále navrhovatel zopakoval, že má právoplatné pohledávky za dlužníkem v celkové výši 152.279.754,88 Kč z titulu nesplaceného úvěru ze smluv o úvěru uzavřených dne 27.2.2012 a 18.8.2011 mezi MSD a dlužníkem, které byly smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 19.3.2015 mezi Mgr. Ing. Ivou Halou, insolvenčním správcem MSD a společností AB-CREDIT a. s. postoupeny na AB-CREDIT a následně smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 5.5.2015 postoupeny na navrhovatele. Svá tvrzení navrhovatel doložil a jeho pohledávku insolvenční správce nepopřel. K argumentaci dlužníka o spornosti pohledávky, v níž dlužník fakticky sporuje pohledávku z důvodu, že se dlužník měl dopouštět protiprávního jednání při sjednávání úvěru, uvedl, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého či protiprávního činu. Přitom je nerozhodné, zda se údajného jednání dopustil starý či nový management dlužníka. Poukázal také na to, že o platnosti smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 19.3.2015 dnes již není žádného sporu, neboť žaloba vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 198 ICm 1395/2015 byla pravomocně odmítnuta. Podle navrhovatele insolvenční soud správně zjistil úpadek dlužníka v obou jeho formách. S ohledem na odložení splatnosti většiny závazků dlužníka zdůraznil, že v případě úpadku ve formě předlužení je nerozhodné, zda věřitelé disponují pohledávkami splatnými či nesplatnými. K námitce o předčasnosti rozhodnutí o konkursu podotkl, že odvolatelé ani konkrétně netvrdí, natož pak prokazují, že dlužník v době vydání napadeného rozhodnutí splňoval podmínky přípustnosti reorganizace podle § 316 odst. 4 IZ, když pouze vágně odkazují na to, že tyto skutečnosti měl zjišťovat insolvenční soud. Procesní aktivita byla přitom na straně věřitele navrhujícího reorganizaci. V dosud probíhajícím řízení nebylo tvrzeno a prokázáno, že dlužník splňoval podmínky reorganizace, tudíž s rozhodnutím o úpadku dlužníka bylo přípustné spojit rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Odvolatelé nesprávně aplikují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29.11.2012, sp. zn. 2 VSPH 1208/2012, neboť insolvenční zákon a judikatura vyšších soudů zapovídá spojit rozhodnutí o úpadku s rozhodnutím o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem pouze tehdy, dokud je možný (protože přípustný) způsob řešení dlužníkova úpadku reorganizací. Navrhl, aby odvolací soud usnesení insolvenčního soudu v napadeném rozsahu potvrdil.

Vrchní státní zastupitelství nepovažovalo za důvodnou námitku o nezákonném soudci. Uvedlo, že insolvenční soudce byl určen v souladu s rozvrhem práce na základě koncernového vztahu dlužníka ke společnosti CRN s. r. o., která je součástí koncernu C. M. B. K námitce dlužníka o ustanovení osoby insolvenčního správce poukázalo státní zastupitelství na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.12.2016, sp. zn. KSOS 22 INS 8097/2014, 29 NSČR 130/2014. V této souvislosti odkázalo na předchozí rozhodnutí odvolacího soudu v rámci této insolvenční věci, kdy odvolací soud rozhodoval o odvolání dlužníka proti odvolání předběžné insolvenční správkyně a ustavení nového předběžného správce. Ztotožnilo se rovněž se závěrem insolvenčního soudu o úpadku dlužníka jak ve formě platební neschopnosti, tak i předlužení. Dále uvedlo, že argumentace dlužníka o absenci aktivní legitimace navrhovatele b) již není aktuální, neboť Městský soud v Praze dne 29.9.2016 pravomocně rozhodl o odmítnutí žaloby ve věci sp. zn. 198 ICm 1395/2015. Za správný označilo i postup insolvenčního soudu ve věci zamítnutí návrhu na povolení reorganizace. K námitce odvolatelů o nemožnosti spojit rozhodnutí o úpadku s rozhodnutím o prohlášení konkursu z důvodu nerozhodnutí o návrhu věřitele na povolení reorganizace odkázalo na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod R 30/2010. V době rozhodnutí dlužník nesplňoval žádný z požadavků formulovaných pro přípustnost reorganizace v § 316 odst. 4 IZ, nenaplnil ani předpoklady uvedené v § 316 odst. 5 a 6 IZ. Navrhlo, aby odvolací soud usnesení insolvenčního soudu ve výrocích I., II., III. a XV. jako věcně správné potvrdil a odvolání dlužníka proti výroku XV. odmítl.

S účinností od 1.7.2017 byl insolvenční zákon novelizován zákonem č. 64/2017 Sb. Podle ustanovení čl. II. bodu 1. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Podle § 7 věty první IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. a s účinností od 30.9.2017 zákonem č. 296/2017 Sb.

Odvolací soud předně posuzoval subjektivní oprávnění odvolatelů a přípustnost odvolání ve vztahu k jednotlivým, odvoláními napadeným výrokům usnesení insolvenčního soudu.

Odvolání dlužníka a odvolání navrhovatele a) proti výroku XV. usnesení insolvenčního soudu odvolací soud odmítl podle § 218, písm. b) o. s. ř. jako odvolání podaná neoprávněnými osobami, když v dané věci dlužník ani navrhovatel a) návrh na povolení reorganizace nepodali (§ 317 odst. 1 a § 326 odst. 3, věta druhá IZ).

Výrokem I. usnesení rozhodl insolvenční soud o úpadku dlužníka. Insolvenční soud tak vyhověl věřitelským insolvenčním návrhům (včetně navrhovatele a/), a proto navrhovatel a) se proti tomuto rozhodnutí nemůže odvolat (§ 141 odst. 1, věta druhá IZ). Odvolací soud tedy v tomto rozsahu odvolání navrhovatele a) odmítl podle § 218 písm. b) o. s. ř. jako podané někým, kdo k odvolání není oprávněn.

Odvolání dlužníka proti výrokům I., II. a III. usnesení insolvenčního soudu, odvolání navrhovatele a) proti výrokům II. a III. tohoto usnesení a odvolání navrhovatele c) proti výrokům II. a XV. tohoto usnesení byla podána včas, v takto vymezeném rozsahu oprávněnými osobami a obsahují způsobilý odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2, písm. a), d), e) a g) o. s. ř. Odvolací soud tedy přezkoumal usnesení insolvenčního soudu v napadených výrocích včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.

Nejprve se odvolací soud zabýval námitkou dlužníka, že ve věci rozhodoval nezákonný soudce. Konkrétně dlužník tvrdil, že Mgr. Jan Kozák není zákonným soudcem k rozhodnutí a projednání této věci, neboť mu insolvenční věc dlužníka nebyla přidělena v souladu s tehdy účinným rozvrhem práce Krajského soudu v Brně. Tuto námitku shledal odvolací soud jako nedůvodnou.

Podle § 41 odst. 1 zák. č. 6/2002 o soudech a soudcích, v platném znění (dále jen ZSS ), rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení, se řídí rozvrhem práce.

Podle § 42 odst. 1 ZSS, v rozvrhu práce soudu se zejména a) jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních, b) stanoví okruh věcí, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu (§ 13), c) stanoví způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení, d) určují soudci, kteří budou zastupovat v jednotlivých odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů ustanovených zákonem projednat a rozhodnout, e) určuje zastupování asistentů soudců, vyšších soudních úředníků, soudních tajemníků a soudních vykonavatelů působících v jednotlivých soudních odděleních pro případ, že nemohou provést úkony ve věci z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných vážných důvodů.

Podle odstavce 2 téhož ustanovení, věci se rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle jejich druhu, určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde o věci, jejichž povaha nebo význam takové opatření nevyžadují. Způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby věci, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné a aby v den, kdy věc soudu došla, bylo nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží; je-li v rámci jednotlivých úseků určeno rozvrhem práce více soudních oddělení, rozdělují se mezi ně věci ve stanovených poměrech vždy postupně. Způsob rozdělení insolvenčních věcí musí být dále stanoven tak, aby insolvenční věci dlužníků, kteří tvoří koncern, projednávalo stejné soudní oddělení.

K žádosti odvolacího soudu Mgr. Martin Hejda, pověřený zastupováním místopředsedy Krajského soudu v Brně, podáním ze dne 9.9.2016 sdělil, že Mgr. Jan Kozák je v posuzované věci zákonným soudcem, neboť mu věc byla přidělena k projednání a rozhodnutí v souladu s platným rozvrhem práce Krajského soudu v Brně. Uvedl, že u insolvenčního soudu je od 11.9.2013 pod sp. zn. KSBR 28 INS 25210/2013 vedeno insolvenční řízení dlužníka CRN s. r. o., které dle rozvrhu práce vyřizuje soudní oddělení 28 soudce Mgr. Jana Kozáka (do 30.6.2014 byla v uvedeném oddělení zařazena soudkyně Mgr. Hubertová, která rezignovala, a po jejím odchodu oddělení od 1.7.2014 převzal Mgr. Kozák). Z veřejného rejstříku vyplývá, že od 26.10.2015 je jako jednatel tohoto dlužníka zapsána společnost C.M.B. Management s. r. o., kterou při výkonu funkce zastupuje Jan anonymizovano a prokuristou je Vít anonymizovano . Jediným společníkem je společnost C. M. B. COMPANIES LTD, se sídlem Londýn, 35 Seething Lane, C/O KIDD RAPINET LLP, WALSINGHAM HOUSE, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, reg. č. 8860245. V období od 29.10.2015 byla u insolvenčního soudu zahájena řada insolvenčních řízení dalších dlužníků (dle připojené tabulky), a to insolvenčními návrhy obsahujícími (stejně jako v případě dlužníka) upozornění na existenci koncernu C. M. B. s tím, že tento podléhá společnému obchodnímu vedení, když společnosti mají stejný statutární orgán i totožného konečného vlastníka. Z výpisů z veřejného rejstříku je zřejmé, že v době zahájení předmětných insolvenčních řízení všechny dlužníky spojovala minimálně osoba statutárního orgánu (jednatele či jediného člena představenstva), jímž byla společnost C. M. B. Management s. r. o., a dále osoba prokuristy Víta Zaorálka. V průběhu insolvenčních řízení pak vyšlo najevo, že společníky či akcionáři těchto dlužníků jsou společnosti, jejichž jediným akcionářem je Vít anonymizovano . Za popsané situace byl správný závěr o tom, že dlužníci v předmětných insolvenčních řízeních a společnost CRN s. r. o. tvořili v době zahájení těchto řízení koncern. Právní názor insolvenčního soudu o existenci koncernu byl rovněž opakovaně potvrzen v rozhodnutích Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího (například usnesení ze dne 24.5.2015, č. j. KSBR 28 INS 27141/2015, 1 VSOL 223/2016-A-81). Z poslední věty § 42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že způsob rozdělení insolvenčních věcí musí být stanoven tak, aby insolvenční věci dlužníků, kteří tvoří koncern, projednávalo stejné soudní oddělení. Z textové části rozvrhu práce Krajského soudu v Brně platného od 1.10.2015 je zřejmé, že návrhy na zahájení insolvenčního řízení, které se týkají subjektů v koncernu, budou projednány a rozhodnuty u jednoho soudního oddělení podle přílohy č. 4 rozvrhu práce. Tyto věci budou projednány a rozhodnuty v oddělení, které v jedné z dotčených věcí jako první vydalo vyhlášku o zahájení insolvenčního řízení (článek 2.2.3.). V příloze č. 4 je pak uvedeno také soudní oddělení 28 INS soudce Mgr. Jana Kozáka. Do 23.12.2015, kdy bylo zahájeno poslední z předmětných insolvenčních řízení, zůstala tato část rozvrhu práce beze změny. Projednával-li soudce Mgr. Jan Kozák insolvenční věc dlužníka CRN s. r. o. (sp. zn. KSBR 28 INS 25210/2013), pak měl dle rozvrhu práce projednat a rozhodnout všechny později zahájené insolvenční věci dlužníků tvořících s touto společností koncern.

V rozvrhu práce Krajského soudu v Brně pro rok 2015 ve znění od 1.10.2015 je v článku 2.2.3. uvedeno, že návrhy na zahájení insolvenčního řízení, které se týkají subjektů v koncernu, budou projednány a rozhodnuty u jednoho soudního oddělení podle přílohy č. 4 rozvrhu práce. Tyto věci budou projednány a rozhodnuty v oddělení, které v jedné z dotčených věcí jako první vydalo vyhlášku o zahájení insolvenčního řízení. V příloze č. 4 rozvrhu práce je uvedeno mimo jiné soudní oddělení 28 INS soudce Mgr. Jana Kozáka.

Z insolvenčního rejstříku vyplývá, že u Krajského soudu v Brně je pod sp. zn. KSBR 28 INS 25210/2013 vedeno od 11.9.2013 insolvenční řízení ve věci dlužníka CRN s. r. o., které vyřizuje soudní oddělení 28 INS. Vyhláška o zahájení insolvenčního řízení byla vydána dne 11.9.2013. Dle výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Brně, oddíl C, vložka 49250, je jako jednatel této společnosti od 26.10.2015 zapsán C. M. B. Management, s. r. o., identifikační číslo 02476053, kterou při výkonu funkce zastupuje Jan anonymizovano , anonymizovano , jako prokurista Vít anonymizovano , nar. 18.5.1968, a jako jediný společník společnost C. M. B. COMPANIES LTD, reg. č. 8860245. V době zahájení insolvenčního řízení byl rozhodujícím soudcem Mgr. Jan Kozák.

Z výpisu z obchodního rejstříku dlužníka Soleil Energy a. s. vyplývá, že v době zahájení insolvenčního řízení byla jeho jediným statutárním orgánem společnost C. M. B. Management s. r. o., prokuristou byl Vít anonymizovano , nar. 18.5.1968, a jediným akcionářem společnost C. M. B. Real estate LTD, registrační číslo 8860244. Ve stejnou dobu byl jediným statutárním orgánem a také společníkem C. M. B. Management s. r. o. Vít anonymizovano , nar. 18.5.1968. V posuzované věci je zřejmé, že v době zahájení insolvenčního řízení spojovala dlužníka a společnost CRN s. r. o. minimálně osoba statutárního orgánu, jímž byla společnost C. M. B. Management, s. r. o. a osoba prokuristy Víta Zaorálka. Na existenci tohoto koncernu poukazoval již ve svém insolvenčním návrhu navrhovatel a) a existenci tohoto koncernu následně potvrdil i dlužník. Proto insolvenční soud postupoval správně a v souladu s rozvrhem práce (článek 2.2.3. a příloha č. 4) platným ke dni zahájení tohoto insolvenčního řízení, když věc zapsal do soudního oddělení 28 INS (soudce Mgr. Jana Kozáka), které dne 11.9.2013 vydalo vyhlášku o zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníka CRN s. r. o. Z hlediska přidělení věci podle rozvrhu práce jsou rozhodující skutečnosti v době nápadu věci, nikoliv skutečnosti, které vznikly nebo vyšly najevo až v průběhu řízení.

Po posouzení námitky nezákonného soudce mohl odvolací soud přistoupit k přezkoumání závěrů insolvenčního soudu o úpadku dlužníka a způsobu jeho řešení.

Podle § 3 odst. 1 IZ, je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost). Dle odstavce 2, se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 3 odst. 1 IZ, dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou -podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Podle § 136 odst. 1 IZ, insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 136 odst. 2 písm. b) IZ, musí rozhodnutí o úpadku obsahovat výrok, jímž insolvenční soud ustanovuje insolvenčního správce.

Podle § 148 odst. 1 IZ, insolvenční soud spojí s rozhodnutím o úpadku rozhodnutí o prohlášení konkursu, je-li dlužníkem osoba, u které tento zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením.

Podle § 141 odst. 1 IZ, proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu dlužníka není odvolání přípustné. Proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele se může odvolat pouze dlužník; odvoláním však lze namítat pouze to, že rozhodnutí o úpadku nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží. Podle odstavce 2, je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel v průběhu odvolacího řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení.

Po stránce skutkové lze uvést, že insolvenční soud učinil správná zjištění z listin, kterými provedl důkaz u jednání dne 10.6.2016. Nepominul ani stanoviska navrhovatelů a dlužníka prezentovaná v průběhu řízení před insolvenčním soudem. V zájmu stručnosti proto odvolací soud zcela odkazuje na tato zjištění a na ně navazující skutkové závěry, jak je insolvenční soud rozvedl v odůvodnění svého usnesení na straně třetí až jedenácté.

V návaznosti na odvolací námitky a v rovině úvah právního hodnocení věci odvolací soud doplnil dokazování listinami specifikovanými v protokole o jednání před odvolacím soudem dne 12.12.2017 (přihláška pohledávky navrhovatele b/, vyjádření Krajského soudu v Brně ze dne 26.4.2017, sdělení dlužníka ze dne 5.12.2017, přihláška pohledávky Finančního úřadu pro Zlínský kraj). Odvolací soud takto postupoval proto, že v odvolacím zřízení byla zpochybněna nejen pohledávka navrhovatele b), ale také stav úpadku dlužníka

Shodně s insolvenčním soudem považuje odvolací soud za osvědčenou pohledávku navrhovatele b) ve výši nejméně 95.000.000 Kč. Navrhovatel tvrdil, že právním důvodem vzniku pohledávky jsou smlouvy o úvěru č. 502663074 ze dne 27.2.2012 (ve znění dodatků č. 1 ze dne 26.3.2013 a č. 2 ze dne 29.5.2013) a č. 502663066 ze dne 18.8.2011 (ve znění dodatku č. 1 ze dne 27.2.2012), které byly uzavřeny mezi dlužníkem a MSD. Dlužník pohledávky považoval za sporné a v rámci procesní obrany namítal neplatnost úvěrových smluv. Za situace, kdy dlužník nijak nerozporoval skutečnost, že na základě obou úvěrových smluv finanční prostředky obdržel (např. v žalobách o vyloučení pohledávky z majetkové podstaty MSD, které jsou vedeny jako incidenční spory C5 a C11 v rámci řízení sp. zn. MSPH 98 INS 36628/2013) a tyto věřiteli nevrátil, má navrhovatel b) za dlužníkem pohledávku přinejmenším z titulu bezdůvodného obohacení, která se stala splatnou nejpozději dne 10.11.2015, tj. dnem podání přihlášky pohledávky navrhovatele b) u insolvenčního soudu.

Správný je i závěr insolvenčního soudu, že navrhovatel b) osvědčil, že je právním nástupcem původního věřitele MSD. K argumentaci dlužníka o neexistenci aktivní legitimace navrhovatele b) k podání insolvenčního návrhu, kterou zpochybňoval tvrzením o neplatnosti smlouvy o postoupení uzavřené mezi Mgr. Ing. Ivo Halou, insolvenčním správcem MSD a AB-CREDIT a. s. dne 19.3.2015 a smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi AB-CREDIT a. s. a navrhovatelem b) dne 5.5.2015, odvolací soud uvádí, že podstatné je to, že dlužník nerozporoval závěr insolvenčního soudu o prokázání doručení oznámení postupitele dlužníkovi (oznámení ze dne 10.4.2015 doručeno dlužníkovi dne 17.4.2015 a oznámení ze dne 18.11.2015 doručeno dlužníkovi dne 23.11.2015). Judikaturní praxe soudů podpořená rozhodnutími Nejvyššího soudu se ustálila na závěru, že dlužník je povinen splnit dluh postupníkovi, i kdyby měl pochybnosti o tom, zda k postoupení pohledávky opravdu došlo. Dlužník nemůže důvodně odmítat splnění dluhu odpovídajícího postoupené pohledávce jen proto, že považuje smlouvu o postoupení pohledávky za neurčitý nebo nesrozumitelný úkon nebo z jiných obdobných důvodů, ledaže by spočívaly v okolnostech uvedených v § 525 občanského zákoníku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5427/2007 ze dne 11.2.2010). Na základě oznámení postupitele dlužníkovi je dlužník povinen plnit postupníkovi i tehdy, jestliže k postoupení pohledávky vůbec nedošlo nebo smlouva o postoupení byla neplatná (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3341/2010 ze dne 14.6.2011). K tomu lze poznamenat, že ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem nemůže být otázka platnosti postoupení významná, neboť dlužník nemá možnost posoudit, zda ve skutečnosti k postoupení došlo a zda je smlouva o postoupení pohledávky platná. Právní skutečností, na kterou právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění, je oznámení postupitele dlužníkovi. Není podstatné, zda ve skutečnosti k cessi platně či vůbec došlo. V poměrech přezkoumávané věci lze tedy uzavřít, že oznámení o postoupení pohledávky jako notifikační úkon vyvolalo zamýšlené právní důsledky, které se týkají osoby oprávněné přijmout plnění ze strany dlužníka. Proto dlužníkovy námitky o neplatnosti postupních smluv nejsou významné.

Insolvenční soud dovodil úpadek dlužníka v obou jeho formách (platební neschopnosti i předlužení). Odvolací soud se nejprve zabýval přezkoumáním správnosti závěru insolvenčního soudu, že dlužník má více věřitelů se splatnými pohledávkami. Přihláškou pohledávky včetně připojených listin byla v řízení prokázána pohledávka Finančního úřadu pro Zlínský kraj na dani z nemovitostí v celkové částce 58.002 Kč, splatná v částce 27.833 Kč dne 1.6.2015 a v částce 30.169 Kč dne 30.11.2015, dále pohledávka na dani z převodu nemovitostí ve výši 3.642.547 Kč, splatná dne 5.11.2013 a dále pohledávka na dani z nabytí nemovitých věcí v částce 556.312 Kč, splatná dne 30.9.2015.

Pouze pro úplnost odvolací soud poznamenává, že i kdyby byla výše pohledávek jiná (nižší), není to pro úvahy o osvědčení pohledávek věřitelů významné. Insolvenční zákon totiž nestanoví, že by závěr o existenci splatného závazku dlužníka nebylo možno učinit bez toho, aby byla přesně známa výše tohoto závazku. Tento názor je v souladu s bodem XIII. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.6.1998 k výkladu zákona o konkursu a vyrovnání, který se v tomto ohledu dle mínění odvolacího soudu uplatní i v poměrech insolvenčního řízení.

Odvolací soud sdílí závěr insolvenčního soudu, že za osvědčené lze považovat pohledávky dvou věřitelů dlužníka (navrhovatele b/ a finančního úřadu). Naplněna tedy byla podmínka mnohosti věřitelů dlužníka (§ 3 odst. 1 písm. a/ IZ), přičemž pohledávky těchto věřitelů jsou po lhůtě splatnosti déle než 30 dnů (§ 3 odst. 1 písm. b/ IZ). Z údajů o splatnosti pohledávek je zřejmé, že v době vydání napadeného usnesení byl dlužník v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť měl nejméně dva věřitele s pohledávkami po lhůtě splatnosti déle než 30 dnů, které nehradil po dobu delší než tři měsíce po splatnosti (§ 3 odst. 2 písm. b/ IZ). Ve vztahu k úpadku dlužník soustředil svou argumentaci do námitek ústících v závěr,

že není předlužen (jak uzavřel insolvenční soud). K otázce platební schopnosti (že je schopen své závazky plnit) netvrdil ničeho. Svou neúčastí u jednání odvolacího soudu (byť omluvenou) se dlužník zbavil možnosti, aby mu byl předestřen názor odvolacího soudu o stavu a formě jeho úpadku a potřebě vyvrátit domněnku platební neschopnosti stanovenou v § 3 odst. 1 písm. c) a odst. 2 IZ. O platební neschopnosti dlužníka svědčí také skutečnost, že nezaplatil finančnímu úřadu ani pohledávky v nižší výši (například 27.833 Kč na dani z nemovitostí), aniž by je jakkoliv rozporoval.

Dospěl-li odvolací soud k závěru o úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti, považuje za nadbytečné zabývat se předlužením dlužníka.

Odvolací soud se neztotožňuje s názorem, že insolvenční soud měl o prohlášení konkursu na majetek dlužníka rozhodnout až po právní moci rozhodnutí o zamítnutí jeho návrhu na povolení reorganizace. Při rozhodování, zda bude úpadek dlužníka řešen konkursem, musí insolvenční soud posuzovat přípustnost reorganizace jak tehdy, pokud u dlužníka podnikatele rozhoduje o prohlášení konkursu současně s rozhodnutím o úpadku (§ 148 odst. 1 IZ), tak i při rozhodování podle § 149 odst. 1 IZ v době po skončení schůze věřitelů. Ze znění § 152 IZ jednoznačně plyne, že přípustnost reorganizace je insolvenční soud povinen zkoumat dokonce i tehdy, pokud bylo na schůzi věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku přijato usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku. Pokud tedy insolvenční soud jedním rozhodnutím zamítl návrh věřitele na povolení reorganizace a současně prohlásil na majetek dlužníka konkurs, nezatížil řízení vadou.

Na podporu závěru, že v posuzované věci nebylo třeba nejprve rozhodnout o zamítnutí návrhu věřitele na povolení reorganizace a teprve po právní moci rozhodnout o prohlášení konkursu, odkazuje odvolací soud na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.4.2009, č. j. KSBR 38 INS 1442/2008, 2 VSOL 53/2009-B-32, ve kterém je formulován a odůvodněn závěr, že v případě nepřípustnosti reorganizace je nutno u dlužníků (podnikatelů) rozhodnout o způsobu řešení jejich úpadku konkursem, aniž by se současně návrh na povolení reorganizace zamítal. Rozhodnutí o návrhu na povolení reorganizace je obsaženo již v rozhodnutí o řešení úpadku konkursem.

Odvolání dlužníka a navrhovatele a) proti rozhodnutí o ustanovení společnosti Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s. insolvenčním správcem dlužníka považuje odvolací soud za nedůvodná. V dané věci byla opatřením předsedy Krajského soudu v Brně ze dne 13.1.2016 určena předběžným insolvenčním správcem společnost Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., identifikační číslo 29144873. Z odůvodnění tohoto opatření plyne, že Mgr. Michaela Rotterová požádala o odvolání z funkce předběžného insolvenčního správce a při určení nového správce bylo postupováno podle § 25 odst. 4 a § 27 IZ. Správcem byla určena stejná osoba, kterou v insolvenčním řízení pod sp. zn. KSBR 28 INS 27009/2015 předseda insolvenčního soudu vybral podle pořadí určeného dnem zápisu její provozovny do příslušné části seznamu insolvenčních správců vedené pro obvod Krajského soudu v Brně. Usnesením insolvenčního soudu ze dne 15.2.2016, č. j. KSBR 28 INS 27045/2015-A-39, které bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21.4.2016, č. j. KSBR 28 INS 27045/2015, 2 VSOL 250/2016-A-56, byla tato společnost ustanovena předběžným správcem dlužníka.

Nejvyšší soud ČR v již usnesení ze dne 22. prosince 2016, sp. zn. KSOS 22 INS 8097/2014, 29 NSČR 130/2014, dostupném na www.nsoud.cz a v insolvenčním rejstříku, formuloval a odůvodnil závěr, že rozhodnutí, jímž soud prvního stupně (insolvenční soud) ustanovil do funkce insolvenčního správce dlužníka osobu určenou opatřením předsedy insolvenčního soudu mimo stanovené pořadí (§ 25 odst. 2 a 5 IZ), nelze účinně zpochybnit argumentem, že opatření je nezákonné, jelikož pro takový postup nebyly splněny zákonem požadované podmínky (§ 25 odst. 5 IZ). Nejde o způsobilý odvolací důvod ve smyslu ustanovení § 26 věty druhé IZ, když případný nesprávný postup předsedy insolvenčního soudu při vydání opatření nečiní z takto ustanoveného insolvenčního správce osobu, u které je (proto) důvod pochybovat o její nepodjatosti pro její poměr k věci nebo k osobám účastníků ani osobu, která nesplňuje podmínky pro ustanovení. V odvolacím (dovolacím) řízení pojmově nelze přezkoumávat podkladové opatření předsedy insolvenčního soudu vydané podle § 25 odst. 5 IZ, neboť jde o úkon hybridní povahy na pomezí státní správy a rozhodovací činnosti soudu, který nemá povahu rozhodnutí (srov. shodně odstavec 15. nálezu Ústavního soudu ze dne 6. září 2016, sp. zn. IV. ÚS 3141/15, dostupného na webových stránkách Ústavního soudu). Zde též Nejvyšší soud shrnul, že rozhodnutí, jímž soud prvního stupně (insolvenční soud) ustanovil do funkce insolvenčního správce dlužníka osobu určenou opatřením předsedy insolvenčního soudu mimo stanovené pořadí (§ 25 odst. 2 a 5 IZ), nelze účinně zpochybnit argumentem, že opatření je nezákonné, jelikož pro takový postup nebyly splněny zákonem požadované podmínky (§ 25 odst. 5 IZ). Nejde o způsobilý odvolací důvod ve smyslu ustanovení § 26 věty druhé IZ, když případný nesprávný postup předsedy insolvenčního soudu při vydání opatření nečiní z takto ustanoveného insolvenčního správce osobu, u které je (proto) důvod pochybovat o její nepodjatosti pro její poměr k věci nebo k osobám účastníků ani osobu, která nesplňuje podmínky pro ustanovení.

Lze uzavřít, že dlužník a navrhovatel a) v odvolání proti rozhodnutí o ustanovení společnosti Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s. insolvenčním správcem dlužníka netvrdili způsobilé odvolací důvody ve smyslu § 26 IZ (nenamítali, že ustanovený insolvenční správce nesplňuje podmínky pro jeho ustanovení nebo že není nepodjatý) a opatření předsedy soudu o určení osoby správce podle § 25 odst. 4 IZ v tomto řízení nelze přezkoumávat. V rozhodnutí o úpadku insolvenční soud nestanovil o osobě insolvenčního správce jinak, proto se předběžný správce stal po tomto rozhodnutí insolvenčním správcem s plnou působností (§ 27 odst. 2 IZ).

Pro posouzení správnosti závěrů, na základě kterých insolvenční soud zamítl návrh na povolení reorganizace, je rozhodné, že věřitel LEVAPLECK Ltd v návrhu na povolení reorganizace ze dne 2.6.2016 uvedl, že předpokládá, že obrat dlužníka za předcházející účetní období přesáhl částku 50.000.000 Kč, dlužník je podnikatelem a reorganizace se týká jeho obchodního závodu a zároveň se jedná o právnickou osobu, která není v likvidaci a není ani osobou s podnikatelským oprávněním uvedeným v § 316 odst. 3 IZ. Navrhl provedení reorganizace v souladu s § 319 odst. 1, písm. c) ve spojení s § 341 odst. 1 IZ kombinací opatření a) restrukturalizací pohledávek věřitelů, spočívající v prominutí části dluhů dlužníka včetně jejich příslušenství nebo v odkladu jejich splatnosti, b) prodejem celé majetkové podstaty nebo její části anebo prodejem dlužníkova podniku, c) vydáním části dlužníkových aktiv věřitelům nebo převodem těchto aktiv na nově založenou právnickou osobu, ve které mají věřitelé majetkovou účast, c) zajištěním financováním provozu dlužníkova podniku nebo jeho části.

Podle § 316 odst. 1 IZ, reorganizací se rozumí zpravidla postupné uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu dlužníkova podniku, zajištěné opatřeními k ozdravění hospodaření tohoto podniku podle insolvenčním soudem schváleného reorganizačního plánu s průběžnou kontrolou jeho plnění ze strany věřitelů.

Podle § 316 odst. 2 IZ, reorganizací lze řešit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, který je podnikatelem; reorganizace se týká jeho podniku.

Podle § 316 odst. 3 IZ, reorganizace není přípustná, je-li dlužníkem právnická osoba v likvidaci, obchodník s cennými papíry nebo osoba oprávněná k obchodování na komoditní burze podle zvláštního právního předpisu.

Podle § 316 odst. 4 IZ, reorganizace je přípustná, jestliže celkový roční úhrn čistého obratu dlužníka podle zvláštního právního předpisu za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu dosáhl alespoň částku 50 000 000 Kč, nebo zaměstnává-li dlužník nejméně 50 zaměstnanců v pracovním poměru; ustanovení odstavce 3 tím není dotčeno.

Z hlediska posouzení podmínek přípustnosti reorganizace je podstatné, že dlužník ve svém seznamu zaměstnanců prohlásil, že nemá žádné zaměstnance. Tyto údaje korespondují i se sdělením předběžného insolvenčního správce, který ve své zprávě o činnosti ze dne 23.2.2016 uvedl, že dlužník neměl ke dni 4.1.2016 žádné zaměstnance. Lze tedy spolehlivě uzavřít, že dlužník v době rozhodování insolvenčního soudu o návrhu na povolení reorganizace nezaměstnával žádné zaměstnance. Proto u něj nebyla splněna kvantitativní podmínka počtu zaměstnanců (více než 50) ve smyslu § 316 odst. 4 IZ.

Dále se odvolací soud zabýval posouzením toho, zda obrat dlužníka za poslední účetní období předcházející podání insolvenčního návrhu činil méně než

50.000.000 Kč, jak uzavřel insolvenční soud. Dlužník se v průběhu řízení před insolvenčním soudem k výši ročního úhrnu čistého obratu nevyjádřil. Proto odvolací soud poskytl dlužníkovi možnost vyjádřit se k této otázce v odvolacím řízení. Dlužník v podání ze dne 5.12.2017 potvrdil, že jeho roční úhrn čistého obratu za rok 2014 nedosáhl částky 50.000.000 Kč.

Odvolací soud považuje také vhodné uvést, že souhlasí s názorem insolvenčního soudu, že soud nesmí připustit, aby reorganizace byla dosažena v důsledku nepoctivého jednání dlužníka. K tomu lze jen poznamenat, že podmínka poctivého záměru se prolíná celou zákonnou úpravou reorganizace, tedy nejen ve stádiu povolování reorganizace a schvalování reorganizačního plánu, ale též v průběhu provádění reorganizačního plánu a na samotném konci procesu reorganizace při rozhodnutí, jímž soud vezme na vědomí splnění reorganizačního plánu (§ 364 IZ). Insolvenční soud je přitom oprávněn zabývat se (i bez návrhu) skutečnostmi svědčícími o nepoctivém záměru dlužníka. Podle mínění odvolacího soudu však nelze na nepoctivý záměr dlužníka usuzovat pouze na základě toho, že dlužník neposkytl předběžnému insolvenčnímu správci potřebnou součinnost. K závěru o nepoctivém záměru v souvislosti s návrhem na povolení reorganizace dlužníka nelze dospět ani na základě toho, že dlužník a subjekty s ním spojené koncernově nakládali se svým majetkem tak, že ohrožovali rozsah možných budoucích majetkových podstat a tím i míru uspokojení věřitelů dlužníků z koncernového propojení C. M. B. V přezkoumávané věci je však zásadní fakt, že návrh na povolení reorganizace nepodával dlužník, ale přihlášený věřitel a ve vztahu k tomuto věřiteli insolvenční soud nedostatek poctivého záměru nezjistil. Neshledal jej ani odvolací soud, a to zejména za situace, kdy věřitel své přesvědčení o potřebě reorganizace zdůvodňoval složitostí vzájemných vztahů mezi dlužníkem a věřiteli a zájmem dosáhnout co nejvyšší uspokojení pohledávek cestou reorganizace, nikoliv konkursem.

K polemice navrhovatele c) o úspěšnosti jím navržené reorganizace odvolací soud uvádí, že navržený sanační způsob řešení úpadku dlužníka je podmíněn tím, že dlužník může i nadále vyvíjet podnikatelskou činnost (samozřejmě v mezích tzv. reorganizačního plánu) a jejím cílem je ozdravení provozu dlužníkova podniku a uspořádání vzájemných vztahů mezi dlužníkem a jeho věřiteli. V posuzované věci by jen stěží mohl být naplněn tvrzený předpoklad, že v případě povolení reorganizace dlužníka bude reorganizován obchodní závod dlužníka na základě reorganizačního plánu, který je navrhovatel c) připraven v součinnosti s dlužníkem vypracovat, dlužník bude schopen dlouhodobě získávat dostatek finančních prostředků na úhradu svých závazků a reorganizace povede rovněž k ozdravení hospodaření dlužníkova obchodního závodu a jeho zachování. Ze zprávy insolvenčního správce ze dne 3.6.2016 totiž vyplývá, že provoz obchodního závodu byl v minulosti ukončen. Ostatně i z celého postoje dlužníka v rámci dosud proběhlého insolvenčního řízení lze usuzovat na to, že zájem o soudní restrukturalizaci firmy dlužník nemá. Nelze pominout, že s ohledem na potřebu zabezpečit financování podniku do doby přijetí reorganizačního plánu hraje důležitou

úlohu faktor času, přičemž v dané věci neprojevil dlužník žádný, natož pak efektivní přístup (či aktivní jednání) vedoucí k procesu reorganizace.

Veden všemi uvedenými úvahami dospívá odvolací soud ve shodě s insolvenčním soudem k závěru, že reorganizace v dané věci není přípustná.

Ze všech výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že insolvenční soud postupoval správně, když rozhodl o úpadku dlužníka, na majetek dlužníka prohlásil konkurs, insolvenčním správcem ustanovil Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s. a návrh LEVAPLECK Ltd na povolení reorganizace dlužníka zamítl. Usnesení insolvenčního soudu je v napadených výrocích I., II., III. a XV. věcně správné, proto je odvolací soud v tomto rozsahu potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti výroku I. tohoto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Proti výroku II. tohoto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, navrhovatelům, věřitelskému orgánu a státnímu zastupitelství se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 12. prosince 2017

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu