2 VSOL 1159/2015-A-17
KSBR 32 INS 20901/2015 2 VSOL 1159/2015-A-17

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Waltrové a Mgr. Martina Hejdy v insolvenční věci dlužníka Roberta anonymizovano , anonymizovano , bytem Pod Nemocnicí 16, 682 01 Vyškov, o insolvenčním návrhu věřitele De Winter Group, s.r.o., IČO 28301871, se sídlem Masarykovo náměstí 47/33, 682 01 Vyškov, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2015, č. j. KSBR 32 INS 20901/2015-A-8

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. m ě n í tak, že se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2015, č. j. KSBR 32 INS 20901/2015-A-5, o odmítnutí insolvenčního návrhu dlužníka n e r u š í .

II. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku II. p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) zrušil jím vydané usnesení ze dne 24. 8. 2015, č. j. KSBR 32 INS 20901/2015-A-5, o odmítnutí insolvenčního návrhu dlužníka (výrok I.) a insolvenční řízení ve vztahu k dlužníkovi zastavil (výrok II).

V odůvodnění rozhodnutí insolvenční soud uvedl, že se dlužník podáním ze dne 17. 8. 2015 domáhal zjištění svého úpadku. Dne 18. 8. 2015 bylo insolvenčnímu soudu doručeno podání věřitele De Winter Group, s.r.o. (dále jen věřitel ), jímž k insolvenčnímu návrhu dlužníka přistoupil. Insolvenční soud rozhodl o návrhu na zahájení insolvenčního řízení usnesením ze dne 24. 8. 2015, č. j. KSBR 32 INS 20901/2015-A-5, kterým dle ustanovení § 128 odst. 1 zákona č. 182/2006

Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ), insolvenční návrh odmítl. Podáním ze dne 24. 8. 2015 vzal dlužník insolvenční návrh v celém rozsahu zpět. Insolvenční soud proto následně postupoval dle § 130 IZ.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání, a to do všech jeho výroků. Namítal, že rozhodnutí insolvenčního soudu je v rozporu se zákonem.

Podle § 7 věty první IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka je částečně důvodné.

Z ustanovení § 107 odst. 1 IZ vyplývá, že další insolvenční návrh podaný na majetek téhož dlužníka dříve, než insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, se považuje za přistoupení k řízení. Od okamžiku, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu, u kterého probíhá řízení o původním insolvenčním návrhu, se osoba, která jej podala, považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele.

Podle § 107 odst. 2 IZ pro dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav řízení v době jeho přistoupení k řízení.

Dle § 130 odst. 1 IZ platí, že je-li insolvenční návrh vzat zpět, insolvenční soud řízení zastaví. Je-li insolvenční návrh vzat zpět až poté, co o něm insolvenční soud rozhodl jinak než vydáním rozhodnutí o úpadku, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, insolvenční soud rozhodne též o zrušení rozhodnutí.

Podle § 130 odst. 2 IZ je-li insolvenčních navrhovatelů více a insolvenční návrh vezme zpět jen některý z nich, insolvenční soud řízení zastaví jen ve vztahu k navrhovateli, který vzal návrh zpět.

Skutkový stav popsaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí byl dle názoru odvolacího soudu zjištěn správně a úplně a odvolací soud na něj pro stručnost odkazuje.

V projednávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem dlužníka, když následující den byl insolvenčnímu soudu doručen další insolvenční návrh na majetek téhož dlužníka podaný věřitelem. Tím nastala situace popsaná v ustanovení § 107 odst. 1 IZ.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 4. 2015, sen. zn. 29 NSČR 72/2012, uvedl, že považuje-li se "další insolvenční návrh" v intencích § 107 odst. 1 věty první insolvenčního zákona za "přistoupení k řízení" o původním insolvenčním návrhu, nelze s ním dále zacházet jako se samostatným insolvenčním návrhem; jde o podání, které nemá (nevyvolává) účinky zahájení insolvenčního řízení. Proto dnem, kdy došel insolvenčnímu soudu, u kterého probíhá řízení o původním insolvenčním návrhu, takový "další insolvenční návrh", nebylo zahájeno nové samostatné insolvenční řízení. Pro takového dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav řízení, do něhož tímto způsobem přistoupil.

Odvolací soud zdůrazňuje, že po přistoupení k řízení zde nebyly žádné insolvenční návrhy , tedy insolvenční návrh dlužníka a insolvenční návrh věřitele, a byl zde pouze jediný insolvenční návrh podaný dvěma insolvenčními navrhovateli (dlužníkem a věřitelem). O tomto insolvenčním návrhu pak rozhodl insolvenční soud tak, že usnesením ze dne 24. 8. 2015 (č. d. A-5) tento pro jeho vady dle § 128 odst. 1 IZ odmítl.

Za nesprávné je proto třeba označit napadené rozhodnutí insolvenčního soudu v části, ve které usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu dlužníka (výrok I.) s odkazem na ustanovení § 130 odst. 1 IZ zrušil. Znovu je třeba připomenout, že v době rozhodování insolvenčního soudu zde byl pouze jeden insolvenční návrh dvou navrhovatelů a nikoli dva insolvenční návrhy, o kterých by bylo možné samostatně rozhodovat. Insolvenční soud tedy nemohl usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu dlužníka zrušit, neboť zde řádný samostatný insolvenční návrh dlužníka nebyl.

Pro úplnost odvolací soud dodává, že pokud vzal insolvenční návrh zpět pouze jeden ze dvou (či z více) insolvenčních navrhovatelů za situace, kdy o něm insolvenční soud rozhodl jinak než vydáním rozhodnutí o úpadku, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, pak není žádný důvod pro to, aby insolvenční soud postupoval dle § 130 odst. 1 IZ a rozhodl též o zrušení již vydaného nepravomocného rozhodnutí. Důvodem je skutečnost, že i po zpětvzetí insolvenčního návrhu zde zůstává ještě minimálně jeden další insolvenční navrhovatel.

Insolvenční soud naopak postupoval zcela správně, jestliže za dané procesní situace rozhodl s poukazem na ustanovení § 130 odst. 2 IZ o zastavení insolvenčního řízení ve vztahu k dlužníkovi (výrok II.). Zveřejněním tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku (§ 142 písm. b\ a § 146 odst. 1 IZ) zůstal insolvenčním navrhovatel pouze věřitel.

Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení insolvenčního soudu ve výroku I. podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že se usnesení insolvenčního soudu o odmítnutí insolvenčního návrhu dlužníka neruší, a ve vztahu k výroku II. napadené usnesení podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a insolvenčnímu navrhovateli se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 8. prosince 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu