2 VSOL 1134/2015-A-11
KSBR 32 INS 20839/2015 2 VSOL 1134/2015-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Vojtěcha Brhla a Mgr. Martina Hejdy v insolvenční věci dlužníka Zdeňka anonymizovano , anonymizovano , bytem v Kyjově, Masarykovo nám. 30/1, PSČ 697 01, korespondenční adresa Kelčany 9, PSČ 696 49, o insolvenčním návrhu dlužníka, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2015, č. j. KSBR 32 INS 20839/2015-A-6,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) uložil dlužníku povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V důvodech tohoto usnesení uvedl, že dlužník se insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 17.8.2015 domáhal rozhodnutí o zjištění svého úpadku a povolení oddlužení. Insolvenční návrh shledal insolvenční soud důvodným, neboť dlužník má více peněžitých závazků u více věřitelů po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. Má se tedy za to, že podle § 3 odst. 2, písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ), není schopen plnit své peněžité závazky. Dlužník má soudem stanovenou vyživovací povinnost vůči třem nezletilým dětem v celkové výši 3.900 Kč měsíčně, z darovací smlouvy má příjem 1.500 Kč měsíčně a tvrdí průměrný měsíční čistý příjem ze závislé činnosti 13.500 Kč. S ohledem na výši nezajištěných závazků (337.477 Kč) dlužník nesplňuje podmínku pro povolení oddlužení, a to předpokládané uspokojení nezajištěných věřitelů v rozsahu vyšším než 30 % hodnoty jejich pohledávek. Předpokládané uspokojení těchto věřitelů odpovídá 25,44 % hodnoty pohledávek. Jediným pravděpodobným řešením úpadku dlužníka se jeví konkurs, proto insolvenční soud považoval za nutné uložit dlužníku zálohu, kterou by byly zajištěny finanční prostředky pro úhradu nákladů řízení a výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Zopakoval, že má tři nezletilé děti, na jejich výživu platí 3.900 Kč měsíčně, pracuje jako řidič dálkové kamionové přepravy. V insolvenčním návrhu uvedl nesprávně měsíční příjem (13.500 Kč), neboť ve skutečnosti za poslední rok pobírá mzdu ve výši 8.556 Kč a stravné (tzv. diety) ve výši 20.024 Kč. Stravné dlužník nespotřebuje a zůstává mu. Při tomto příjmu je schopen uhradit více jak 30 % závazků nezajištěných věřitelů. Proto není třeba platit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Navrhl, aby odvolací soud usnesení insolvenčního soudu zrušil.

Podle § 7 věty první IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 108 odst. 1 a 2 věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Dlužník podal u insolvenčního soudu insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení dne 17.8.2015. Uvedl v něm, že má závazky v celkové výši 337.477 Kč, doložil rozsudek, dle kterého má platit na tři děti výživné po 1.300 Kč měsíčně a darovací smlouvu na částku 1.500 Kč měsíčně. Tvrdil, že má čistou mzdu v částce 13.500 Kč, což však z doložených dokladů o příjmech nevyplývalo. Za posledních 12 doložených měsíců (červen 2014 až květen 2015) měl dle dokladů průměrnou čistou mzdu 7.600,92 Kč. V odvolání dlužník vysvětlil, že v návrhu na povolení oddlužení uvedl nesprávnou výši příjmů a upřesnil, že jeho průměrná čistá mzda činí 8.556 Kč a cestovní náhrady 20.024 Kč. Tyto skutečnosti doložil potvrzením zaměstnavatele V-SPED s. r. o. ze dne 14.9.2015.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v těch případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové finanční prostředky (hotové peníze nebo peníze na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce. Přitom v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší části krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se z majetkové podstaty. Pro posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně o nutnosti uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení je proto nutno přezkoumat jeho (předběžný) závěr o tom, že dlužníku nebude povoleno oddlužení.

Podle odvolacího soudu je v posuzované věci oddlužení zpeněžením majetkové podstaty vyloučeno, protože dlužník nemá žádný majetek, který by bylo možno zpeněžit (sám k majetku uvádí, že žádný nevlastní). Dále se odvolací soud ztotožňuje s názorem insolvenčního soudu, že v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře by dlužník nebyl za pět let trvání splátkového kalendáře schopen svým nezajištěným věřitelům ze svého příjmu uhradit insolvenčním zákonem stanovenou minimální 30% hodnotu jejich pohledávek. Celková výše závazků dlužníka činí 337.477 Kč a jeho příjem činí 8.556 Kč. Po odečtení nezabavitelné částky 6.118 Kč zůstane ze mzdy dlužníkovi 2.438 Kč, z nichž lze na splátky použít 2/3, tedy částku 1.624 Kč. Dlužník má další příjem z darovací smlouvy 1.500 Kč měsíčně, proto lze kalkulovat s částkou 3.124 Kč měsíčně. Tato částka však nepostačuje ani na úhradu výživného jako pohledávky postavené na roveň pohledávkám za podstatou, které činí 3.900 Kč měsíčně. Dospěl-li insolvenční soud k závěru o uspokojení nezajištěných věřitelů ve výši 25,44 %, je to dáno tím, že vycházel z příjmu, který dlužník tvrdil v návrhu na povolení oddlužení (13.500 Kč) a který se však ukázal být nesprávný.

S ohledem na námitku dlužníka, že do jeho příjmu pro účely oddlužení lze zahrnout cestovní náhrady, považuje odvolací soud za nutné uvést následující. Oba vrchní soudy při své rozhodovací činnosti zastávají názor, že cestovní náhrady nejsou součástí mzdy a nepodléhají srážkám. Proto nejsou započítávány pro potřeby výpočtu, zda je dlužník schopen plnit splátkový kalendář (srovnej například usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6.9.2010, č. j. KSUL 69 INS 405/2010, 3 VSPH 296/2010-B-15). Na podporu této argumentace lze poukázat na znění § 276 a § 277 odst. 2 o. s. ř., dle kterých srážky ze mzdy lze provádět jen do výše výkonem rozhodnutí vymáhané pohledávky s příslušenstvím a srážky se provádí z čisté mzdy, do které se nezapočítávají částky poskytované na náhradu nákladů spojených s pracovním výkonem, a to zejména při pracovních cestách. Mzdou se podle ustálené judikatury rozumí peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za práci. Cestovní náhrady, na které má zaměstnanec dle zákoníku práce nárok, nejsou příjmem v pravém slova smyslu, ale jde o refundaci výdajů, o nichž se předpokládá, že by je zaměstnanec za běžných okolností pravděpodobně nevynaložil buď vůbec, nebo jen v menším rozsahu. Protože cestovní náhrady nepředstavují příjem zaměstnance, zákon nepřipouští provádět z nároku zaměstnance na cestovní náhrady jakékoliv srážky, ani kdyby se na tom účastníci pracovního poměru dohodli. K tomu viz závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozsudku ze dne 17.4.2008, sp. zn. 21 Cdo 2419/2007 a v usnesení ze dne 10.4.2014, sp. zn. 21 Cdo 3774/2013, zveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7, ročník 2014.

Lze tedy uzavřít, že insolvenční soud nemůže brát v úvahu cestovní náhrady vyplácené dlužníku, a to ani tehdy, zaváže-li se dlužník poskytovat tyto náhrady pro oddlužení dobrovolně.

Za tohoto stavu věci je nutné setrvat na závěru, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, a proto jediným způsobem řešení úpadku dlužníka, který připadá v úvahu, je konkurs (§ 395 odst. 1, písm. b/ a § 396 IZ). Z insolvenčního návrhu a jeho příloh je zřejmé, že dlužník nemá žádné pohotové finanční prostředky, ze kterých by mohl hradit náklady insolvenčního řízení. Proto je odůvodněn i požadavek na zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení podle § 108 IZ. Účel a smysl zálohy na náklady insolvenčního řízení insolvenční soud náležitě vysvětlil a správně odůvodnil i její výši.

Napadené usnesení insolvenčního soudu je věcně správné, proto jej odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Dlužníkovi se doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 11. února 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu