2 VSOL 112/2014-A-12
KSBR 26 INS 35615/2013 2 VSOL 112/2014-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Ivany Wontrobové rozhodl v insolvenční věci dlužnice Boženy anonymizovano , anonymizovano , bytem Dolní Cerekev č. 266, PSČ 588 45, o insolvenčním návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. KSBR 26 INS 35615/2013-A-5 ze dne 18.12.2013,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. KSBR 26 INS 35615/2013-A-5 ze dne 18.12.2013 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Usnesením uvedeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Brně odmítl insolvenční návrh dlužnice podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ. Uvedl, že dlužnice ve svém insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení uvedla, že má dva nesplacené závazky u dvou věřitelů déle než 30 dnů po splatnosti a ty že není schopna plnit a celková výše jejích závazků je 568.910 Kč. V návrhu ovšem rozhodující skutečnosti o splatnosti uvedla pouze ve vztahu k jednomu ze závazků, a chybí tedy údaje minimálně o jednom dalším věřiteli, který by měl vůči dlužnici pohledávku více jak 30 dnů po splatnosti. Přitom informace o splatnostech není uvedena ani v seznamu závazků, který by insolvenční soud mohl použít jako další zdroj informací o rozhodujících skutečnostech osvědčujících úpadek dlužníka. K náležitostem insolvenčního návrhu dlužníka poukázal insolvenční soud na ustanovení § 103 odst. 2 IZ, dále na znaky úpadku dle ustanovení § 3 odst. 1 a odst. 2 IZ. Pokud jde o náležitosti insolvenčního návrhu, poukázal dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 20.5.2010 a uzavřel,

že insolvenční návrh dlužnice postrádá vylíčení rozhodujících skutečností, které osvědčují její úpadek, a proto návrh odmítl s tím, že odstraňování vad návrhu postupem dle § 43 odst. 1 o.s.ř. výslovně vylučuje ustanovení § 128 odst. 1 IZ.

Proti tomuto rozhodnutí podala dlužnice odvolání. Uvedla, že si uvědomuje, že v návrhu bylo zavádějící uvést závazek vůči České spořitelně, a.s. a současně doložit úhrady závazků rovněž České spořitelně, a.s., proto dokládá nové vyjádření České spořitelny, a.s. vystavené 18.12.2013, ze kterého vyplývá, že tento závazek byl naposledy hrazen 20.1.2011. Výše zůstatku a smlouva jsou k návrhu na oddlužení již připojeny. Dále uvedla, že závazek se týká úvěru č. 3769825873 a přiložila k odvolání seznam anuitních splátek na tento úvěr. Navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb. změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle článku II, přechodná ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb. ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014.

Podle ustanovení § 7 IZ v rozhodném znění, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

S účinností od 1.1.2014 byl občanský soudní řád, zákon č. 99/1963 Sb., změněn zákonem č. 293/2013 Sb. Podle článku II, přechodná ustanovení tohoto zákona, bodu 2., pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb. ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Rozhodným zněním o.s.ř. pro přiměřené použití je proto o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.2013.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 3, odst. 5 a odst. 6 rozhodného znění o.s.ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

Podle ustanovení § 103 odst. 2 IZ, v rozhodném znění a stejně tak i ve znění účinném do 31.12.2013, musí být v insolvenčním návrhu uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek.

Podle ustanovení § 3 odst. 1, 2 IZ v rozhodném znění i ve znění účinném do 31.12.2013, dlužník je v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit. Přitom se má za to, že dlužník není schopen plnit své závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků nebo b) je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle ustanovení § 104 odst. 3, věty třetí IZ, v rozhodném znění, dlužník v seznamu závazků uvede údaj o výši a splatnosti jednotlivých závazků a stručně uvede, které z pohledávek svých věřitelů popírá co do důvodu nebo co do výše a proč.

Z insolvenčního spisu dlužnice, a to konkrétně z návrhu na povolení oddlužení a jeho příloh vyplývá správnost skutkových zjištění uvedených soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení, a to potud, že dlužnice uvedla, že má konkrétně dva závazky v celkové výši 568.910 Kč s tím, že u jednoho z nich uvedla, že na něj byl vydán exekuční příkaz, který označila spisovou značkou a uvedla, že zůstatek závazku k 8.11.2013 činí 433.062,13 Kč, a u druhého závazku uvedla zůstatek k 6.12.2013 částkou 135.847,88 Kč. Dále pouze citovala ustanovení § 3 odst. 1 a odst. 2 IZ. Rovněž v seznamu závazků, který učinila přílohou svého insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení, nic bližšího mimo těchto skutečností ke svým závazkům neuvedla.

Odvolací soud se proto ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně v tom smyslu, že v insolvenčním návrhu dlužnice chybí uvedení rozhodujících skutečností osvědčujících úpadek dlužníka (§ 103 odst. 2 IZ) ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 IZ. Soud prvního stupně i zcela správně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, které bylo publikováno ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 26/2011, dle něhož musí být v insolvenčním návrhu tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo jeho hrozícím úpadku logicky vzato vyplývá. V přezkoumávané věci nebylo možno nahradit vylíčení rozhodujících skutečností ani povinnými přílohami k insolvenčnímu návrhu, který dlužnice podepsala a prohlásila, že je správný a úplný, neboť v něm neuvedla žádné další skutečnosti, které by umožňovaly dovodit úpadek ve smyslu § 3 odst. 1 a 2 IZ. Odvolací soud s ohledem na obsah tvrzení dlužnice v jejím insolvenčním návrhu má na rozdíl od soudu prvního stupně zato, že rozhodné skutečnosti neuvedla ani k jednomu ze svých závazků. Pouhý odkaz na exekuční příkaz nebo citace § 3 IZ nejsou vylíčením rozhodujících skutečností osvědčujících úpadek.

Přestože totiž insolvenční zákon ve znění účinném do 31.12.2013 výslovně neukládal v ustanovení § 104 odst. 3 dlužníkovi, aby v seznamu závazků uvedl údaj o výši a splatnosti jednotlivých závazků, bylo povinností dlužníka jak dle současně účinného znění IZ, tak i dle znění účinného do 31.12. 2013 uvést v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti osvědčující jeho úpadek, tj. takové skutečnosti, z nichž závěr o úpadku logicky vyplývá, tedy z nichž bude možno dovodit, že má více věřitelů, jejichž pohledávky jsou více než 30 dnů po splatnosti a že tyto závazky není schopen plnit pro některý z konkrétních důvodů uvedených ve shora citovaném ustanovení § 3 odst. 2 IZ. Pokud dlužník rezignuje na popis jakýchkoliv rozhodujících skutečností (a např. jako dlužnice v přezkoumávané věci pouze cituje ustanovení § 3 IZ), pak předkládá insolvenčnímu soudu neprojednatelný návrh. K tomu odvolací soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR označené soudem prvního stupně, které bylo publikováno ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek NS ČR pod č. R 26/2011 a také další rozhodnutí publikované pod č. R 88/2010.

Dlužnice se snažila odstranit vady insolvenčního návrhu (se zřetelem na shora uvedené odůvodnění však opět nedostatečně) údaji uvedenými v odvolání proti napadenému rozhodnutí a přílohou k tomuto odvolání. K tomu je však nutno poukázat na skutečnost, že vady insolvenčního návrhu může insolvenční navrhovatel odstranit, jen dokud insolvenční soud nerozhodne o odmítnutí insolvenčního návrhu. K tomu je možno odkázat na rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 11/2009.

Odvolací soud proto napadené usnesení jako ve výroku věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

Nad rámec odůvodnění tohoto rozhodnutí považuje odvolací soud za nutné uvést, že dlužnici nic nebrání, aby po právní moci tohoto rozhodnutí podala nový insolvenční návrh, v němž dostojí požadavkům aktuálního znění insolvenčního zákona na náležitosti insolvenčního návrhu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e přípustné podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím Krajského soudu v Brně k Nejvyššímu soudu ČR v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání počíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 7. února 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu