2 VSOL 1112/2015-A-88
KSBR 38 INS 18949/2013 2 VSOL 1112/2015-A-88

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Waltrové a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Martina Hejdy v insolvenční věci dlužníka Pavla anonymizovano , anonymizovano , IČO 41006275, bytem Červená cesta 1628, 686 04 Kunovice, zastoupeného JUDr. Miroslavou Kamenickou, advokátkou, se sídlem Kostelní 670, 687 08 Buchlovice, o insolvenčním návrhu věřitele AFIA PROINVEST s.r.o., IČO 28581032, se sídlem Purkyňova 278/15, 772 00 Olomouc, Hodolany, zastoupeného JUDr. Evou Cahovou, advokátkou, se sídlem Horní lán 9, 772 00 Olomouc, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2015, č. j. KSBR 38 INS 18949/2013-A-65

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2015, č. j. KSBR 38 INS 18949/2013-A-65, se ve výrocích I. a III. p o t v r z u j e .

II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2015, č. j. KSBR 38 INS 18949/2013-A-65, se ve výroku II. r u š í a věc se v tomto rozsahu v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) zjistil úpadek dlužníka Pavla anonymizovano (výrok I.), na majetek dlužníka prohlásil konkurs (II.), insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Pavla Scholleho (výrok III.), vyslovil, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (výrok IV.), vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě dvou měsíců od zveřejnění rozhodnutí v insolvenčním rejstříku (výrok V.) a insolvenčnímu správci sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových právech dlužníka (výrok VI.), na den 22. 10. 2015 nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů (výroky VII., VIII.), dlužníkovi uložil, aby insolvenčnímu správci odevzdal seznam svého majetku a závazků s uvedením svých dlužníků a věřitelů (výrok IX.) a uložil insolvenčnímu navrhovateli povinnost zaplatit soudní poplatek za insolvenční návrh ve výši 2.000 Kč (výrok X.).

Insolvenční soud dospěl k závěru, že dlužník je v úpadku, neboť má nejméně osm věřitelů, a to navrhovatele, společnosti TEMPLIN CZ s.r.o., P.S.T.CARGO s.r.o., ČSOB Pojišťovna a.s., AUTO-DIENST s.r.o., VSP Auto s.r.o., Triglav pojišťovna, a.s., a Josefa Malůše, vůči nimž má peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti ve výši nejméně 3.158.183,06 Kč, které není schopen plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. V případě dlužníka jsou naplněny zákonné znaky úpadku ve formě platební neschopnosti dle § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), když dlužník neschopnost plnit své peněžité závazky ničím nevyvrátil. Insolvenční soud proto rozhodl o úpadku dlužníka ve smyslu § 136 odst. 1 IZ a současně prohlásil na majetek dlužníka konkurs, neboť návrh na povolení reorganizace ani návrh na povolení oddlužení nebyl v projednávané věci podán.

Proti výrokům I., II. a III. tohoto usnesení podal dlužník odvolání. Namítal, že navrhovatel nebyl k podání insolvenčního návrhu aktivně legitimován, když jím tvrzená splatná pohledávka vůči dlužníkovi byla promlčena a navrhovatel tuto pohledávku ani nenabyl, neboť smlouva o postoupení pohledávky, kterou měl pohledávku nabýt, je neplatná a postoupení pohledávky rovněž nebylo dlužníkovi oznámeno. Jako příčinu problémů s úhradou závazků označil dlužník exekuci, která byla na jeho majetek v roce 2009 neoprávněně nařízena a také skutečnost, že mu v období od roku 2005 do roku 2013 byly nesprávně zadržovány vratky nadměrných odpočtů DPH. Dlužník dále namítal, že není v platební neschopnosti a své závazky dle možností hradí, přičemž není ani předlužen, neboť hodnota jeho majetku převyšuje výši jeho závazků. Zdůraznil, že insolvenční návrh, který mu nebyl vůbec doručen, je z důvodu označení dlužníka nesprávným rodným číslem vadný a je zde proto pochybnost o tom, kdo měl být skutečným dlužníkem. Dlužník insolvenčnímu soudu rovněž vytýkal, že neprovedl jeho výslech a nepoučil ho o možnosti řešit úpadek oddlužením či reorganizací. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil.

Navrhující věřitel ve svém vyjádření k odvolání uvedl, že existenci své splatné pohledávky vůči dlužníkovi dostatečně osvědčil a námitky dlužníka týkající se promlčení pohledávky či neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky jsou nedůvodné. Navrhovatel připomněl, že dlužník neplní své závazky minimálně od roku 2000, tedy dříve než měl být poškozen v důsledku nesprávného úředního rozhodnutí. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil.

Podle § 7 věty první IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1. 1. 2014 zákonem č. 293/2013 Sb.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání dlužníka je odvoláním včasným, podaným oprávněnou osobou a obsahuje odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2, písm. c), e) a g) o. s. ř., přezkoumal usnesení insolvenčního soudu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka je důvodné pouze částečně.

Podle § 3 odst. 1 IZ, je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost).

Dle § 3 odst. 2 IZ se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 136 odst. 1 IZ, insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Z ustanovení § 136 odst. 2 písm. b) IZ vyplývá, že rozhodnutí o úpadku musí obsahovat výrok, jímž insolvenční soud ustanovuje insolvenčního správce.

Dle § 105 IZ platí, že podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku; jde-li o pohledávku, která se do insolvenčního řízení jinak nepřihlašuje, považuje se po rozhodnutí o úpadku za uplatněnou podle § 203.

Podle § 141 odst. 1 IZ, proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu dlužníka není odvolání přípustné. Proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele se může odvolat pouze dlužník; odvoláním však lze namítat pouze to, že rozhodnutí o úpadku nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží.

Dle § 141 odst. 2 IZ platí, že je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel v průběhu odvolacího řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení.

Odvolací soud vzhledem k limitům omezujícím odvolání proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele (§ 141 IZ) zaměřil svoji pozornost na to, zda v řízení před insolvenčním soudem byl osvědčen úpadek dlužníka a při posuzování jeho existence dospěl (ve shodě se soudem insolvenčním) k závěru, že na základě dokazování provedeného před insolvenčním soudem byla osvědčena existence těchto splatných závazků dlužníka:

-závazek vůči věřiteli TEMPLIN CZ s.r.o., IČO 25857550, se sídlem Palackého 1159/78b, 702 00 Ostrava, ve výši 15.684 Kč s příslušenstvím, splatný pro částku 6.573 Kč dne 22. 5. 2005, vykonatelný podle pravomocného rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 17. 2. 2010, č. j. 4 C 188/2007-80, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2011, č. j. 27 Co 197/2010-113 (č. d. A-27),

-závazek vůči věřiteli P.S.T.CARGO s.r.o., IČO 25116134, se sídlem Zelený pruh 52, 147 08 Praha 4, ve výši 112.898,99 Kč, splatný dne 30. 8. 2000, vykonatelný podle pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2006, č. j. 36 Cm 126/2001-107, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2008, č. j. 8 Cmo 97/2008-161 (č. d. A-30), jehož tvrzený zánik splněním dlužník nijak nedoložil,

-závazek vůči věřiteli ČSOB Pojišťovna a.s., IČO 45534306, se sídlem Masarykovo nám. 1458, 532 18 Pardubice, ve výši 108.095 Kč s příslušenstvím, splatný pro částku 29.108 Kč dne 15. 2. 2003, vykonatelný podle pravomocného rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. 5 C 182/2005-25 ze dne 22. 9. 2008, pravomocného rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. 7 C 114/2005-43 ze dne 16. 10. 2007, pravomocného platebního rozkazu Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. 20 Ro 2276/2004-8 ze dne 30. 12. 2004 a pravomocného platebního rozkazu Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. 20 Ro 1269/2005-11 ze dne 8. 9. 2005 (č. d. A-31),

-závazek vůči věřiteli AUTO-DIENST s.r.o., IČO 64087182, se sídlem Zahradní 1127, Lipník nad Bečvou, ve výši 51.690 Kč, splatný pro částku 16.836 Kč dne 6. 4. 2007, vykonatelný podle pravomocného rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. 5 C 134/2007-78 ze dne 18. 4. 2011 (č. d. A-32), jehož tvrzený zánik splněním dlužník nijak nedoložil,

-závazek vůči věřiteli VSP Auto s.r.o., IČO 25237781, se sídlem Domažlická 168, 318 00 Plzeň, ve výši 121.152,59 Kč, splatný pro částku 16.231,10 Kč dne 30. 12. 2002, vykonatelný podle pravomocného rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. 14 C 72/2004-77 ze dne 24. 9. 2008, pravomocného rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. 4 C 71/2008-61 ze dne 19. 1. 2011 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně č. j. 60 Co 146/2011-101 ze dne 2. 6. 2011 a pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 24 C 106/2009-102 (č. d. A-33),

-závazek vůči věřiteli Triglav pojišťovna, a.s., IČO 25073958, se sídlem Novobranská 544/1, 602 00 Brno, ve výši 67.486 Kč, splatný pro částku 19.436 Kč dne 25. 10. 2009, vykonatelný podle pravomocných rozsudků Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. 12 C 27/2013-42 ze dne 12. 6. 2014, č. j. 105 EC 76/2012-34 ze dne 4. 9. 2013, č. j. 314 EC 79/2012-24 ze dne 9. 5. 2014 a č.j. 105 EC 37/2012-29 ze dne 15. 4. 2013 (č. d. A-34),

-závazek vůči věřiteli Josefu Malůšovi, IČO 42345286, s místem podnikání Mladá 841, Hluk, ve výši 15.600 Kč, splatný dne 31. 5. 1997, vykonatelný podle pravomocného rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. 6 C 131/2001-17 ze dne 24. 10. 2001 (č. d. A-37), jehož tvrzený zánik splněním dlužník nijak nedoložil, když s výjimkou pohledávky Josefa Malůše jsou ostatní výše uvedené pohledávky ze strany věřitelů vůči dlužníkovi vymáhány exekučně.

Odvolací soud se také přiklání k závěru insolvenčního soudu pokud jde o obsahové nedostatky seznamu majetku, seznamu závazků a seznamu zaměstnanců, které dlužník na výzvu insolvenčního soudu předložil (č. d. A-13). Tyto seznamy (kromě nedostatečného označení věřitelů a dlužníků) postrádají především výslovné prohlášení dlužníka o tom, že jde o seznamy úplné a správné. Nenaplňují tak požadavky vyplývající z ustanovení § 104 IZ, o nichž byl dlužník insolvenčním soudem řádně poučen (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2011).

Na základě shora uvedených skutečností je odvolací soud toho názoru, že v případě dlužníka jsou bezezbytku naplněny zákonné znaky úpadku ve formě platební neschopnosti dle ustanovení § 3 odst. 1, odst. 2 písm. b) a d) IZ, neboť má více věřitelů, vůči nimž má peněžitými závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a má se za to, že tyto závazky není schopen plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti a nesplnil insolvenčním soudem uloženou povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ.

Domněnku neschopnosti plnit své závazky dlužník v průběhu řízení nevyvrátil, když jeho tvrzení schopnosti plnit závazky až do zahájení insolvenčního řízení je v příkrém rozporu se zjištěnými skutečnostmi svědčícími o tom, že dlužník své splatné peněžité závazky řádně neplní již od roku 1997.

Za právně bezvýznamnou považuje odvolací soud námitku dlužníka, který dovozuje neexistenci svého úpadku z toho, že není předlužen, neboť hodnota jeho majetku převyšuje výši jeho závazků. Pro závěr o existenci úpadku dlužníka postačí, jsou-li naplněny zákonné znaky toliko u jedné ze dvou jeho forem (platební neschopnosti nebo předlužení).

Protože byl úpadek dlužníka osvědčen, odvolací soud ani nehodnotil existenci pohledávky navrhujícího věřitele a nezabýval se odvolacími námitkami dlužníka směřujícími proti existenci této pohledávky s ohledem na shora citované ustanovení § 141 odst. 2 IZ. Z tohoto důvodu také odvolací soud neprováděl dlužníkem navržené důkazy k prokázání této pohledávky.

V podaném odvolání dlužník (stejně jako v řízení před insolvenčním soudem) tvrdil, že je dán důvod pro zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele dle ustanovení § 143 odst. 3 IZ, neboť jeho neschopnost splácet závazky vznikla v důsledku protiprávního jednání třetích osob. Insolvenční soud ve vztahu k tomuto tvrzení správně vyzdvihl, že dlužník v této souvislosti vůbec netvrdil a neprokazoval svou připravenost platební neschopnost v době do 3 měsíců po splatnosti jeho peněžitých závazků odvrátit. Z data splatnosti závazků, jejichž existence byla osvědčena, pak dle odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že dlužník nebyl schopen plnit své peněžité závazky již předtím, než k tvrzenému protiprávnímu jednání třetích osob mělo dojít a důvod pro zamítnutí insolvenčního návrhu tak není naplněn.

Dlužník dále namítal, že byl v insolvenčním návrhu označen nesprávným rodným číslem a v důsledku toho nebylo od počátku insolvenčního řízení zřejmé, kdo je skutečně dlužníkem a vůči komu insolvenční návrh směřuje. Zde odvolací soud pro stručnost odkazuje na přiléhavé a vyčerpávající odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. č. 9 odstavec druhý), kde se insolvenční soud s touto námitkou přesvědčivě vypořádal. Odvolací soud se plně ztotožňuje se závěrem, že zmíněné pochybení nemělo na další průběh insolvenčního řízení žádný vliv, když o identitě osoby označené za dlužníka v insolvenčním návrhu zjevně neměl žádnou pochybnost nejen insolvenční soud ale ani žádný z účastníků insolvenčního řízením, včetně samotného dlužníka.

Insolvenčnímu soudu dlužník vytýkal, že nesplnil svoji povinnost doručit mu insolvenční návrh podaný věřitelem do vlastních rukou. V tomto případě lze dlužníkovi přisvědčit, že insolvenční soud tuto povinnost vyplývající z ustanovení § 103 odst. 4 IZ skutečně nesplnil. Odvolací soud se nicméně domnívá, že v důsledku tohoto pochybení nebyl dlužník na svých procesních právech fakticky krácen a není proto důvod napadené rozhodnutí rušit. Povinnost doručit insolvenční návrh věřitele do vlastních rukou dlužníka má zajistit, aby měl dlužník možnost se s insolvenčním návrhem seznámit a následně se k němu vyjádřit. V projednávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno doručením insolvenčního návrhu věřitele insolvenčnímu soudu dne 7. 7. 2013 (č. d. A-1), k němuž se dlužník vyjádřil již ve svém podání ze dne 12. 8. 2015 (č. d. A-3) bez toho, že by byl insolvenčním soudem vyzván. Z obsahu vyjádření dlužníka je přitom zcela zjevné, že se s obsahem insolvenčního návrhu věřitele, který byl zveřejněn ve veřejně dostupném insolvenčním rejstříku, seznámil.

Procesní pochybení insolvenčního soudu spatřoval dlužník také v tom, že nebyl insolvenčním soudem před vydáním rozhodnutí o úpadku vyslechnut. Insolvenční soud rozhodl o insolvenčním návrhu věřitele v souladu s ustanovením § 133 odst. 2 IZ po jednání dne 3. 4. 2015 (č. d. A-53) a 19. 6. 2015 (č. d. A-59), při kterém provedl dokazování ve vztahu ke sporným skutečnostem týkajících se úpadku dlužníka, když na těchto jednání měl dlužník možnost se ve věci vyjádřit (ať již sám či prostřednictvím právního zástupce). Insolvenční zákon neukládá insolvenčnímu soudu povinnost provést důkaz výslechem dlužníka jako účastníka řízení ve smyslu ustanovení § 131 o. s. ř., když tento důkaz nebyl ani navrhován.

Odvolací soud s ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka (výrok I.) je věcně správné, neboť byla osvědčena existence úpadku ve formě platební neschopnosti, a toto rozhodnutí s odkazem na ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil.

Podle § 26 IZ je proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce odvolání přípustné. V odvolání lze však namítat pouze to, že ustanovený insolvenční správce nesplňuje podmínky pro ustanovení nebo že není nepodjatý. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží.

Odvolání dlužníka výslovně směřovalo rovněž proti výroku III. napadeného rozhodnutí, kterým insolvenční soud v souladu s ustanovením § 136 odst. 2 písm. b) IZ ustanovil do funkce insolvenčního správce Mgr. Pavla Scholleho, IČO 66252270, se sídlem Bráfova 16, 674 01 Třebíč. V podaném odvolání a jeho následných doplněních však dlužník neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, jež by bylo možné považovat za způsobilou odvolací námitku. Z tohoto důvodu odvolací soud dle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný rovněž výrok, kterým insolvenční soud ustanovil do funkce insolvenčního správce.

Ve vztahu k výroku II. napadeného rozhodnutí, kterým insolvenční soud rozhodl o způsobu řešení úpadku dlužníka tak, že na jeho majetek prohlásil konkurs, dlužník namítal, že nebyl insolvenčním soudem poučen o možnosti navrhnout jiný způsob řešení svého úpadku, tj. reorganizací nebo oddlužením.

V této souvislosti odvolací soud připomíná, že povinnost poučit dlužníka ukládá insolvenční zákon insolvenčnímu soudu toliko ve vztahu k návrhu na povolení oddlužení (§ 390 odst. 1 věta druhá IZ).

Insolvenční soud v rámci poučení obsaženého v usnesení ze dne 18. 2. 2014, č. j. KSBR 38 INS 18949/2013-A-11, kterým dlužníka vyzval k předložení seznamů dle § 104 odst. 1 IZ, uvedl Podá-li insolvenční návrh jiná osoba, lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu dlužníku (ust. § 390 odst. 1 IZ). .

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 6. 2012, sen. zn. 29 NSČR 39/2012 (publikované v časopise Soudní judikatura pod č.98/2013) vyjádřil právní názor, že povinnost insolvenčního soudu poskytnout dlužníku, který není insolvenčním navrhovatelem, při doručení věřitelského insolvenčního návrhu poučení o možnosti podat v zákonem stanovené lhůtě návrh na povolení oddlužení není splněna pouhou citací ustanovení § 390 odst. 1 insolvenčního zákona, obsaženou mezi jinými ustanoveními insolvenčního zákona v odůvodnění výzvy k předložení seznamů dle ustanovení § 104 odst. 1 insolvenčního zákona a k vyjádření k insolvenčnímu návrhu. Povinnost poskytnout dlužníku, který není insolvenčním navrhovatelem, poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení, lze splnit např. poučením, podle kterého: Dlužník, který není podnikatelem a který má za to, že splňuje podmínky pro řešení svého úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 a násl. insolvenčního zákona, může podat do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu na předepsaném formuláři, jenž je k dispozici na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti, návrh na povolení oddlužení. Později podaný návrh na povolení oddlužení insolvenční soud odmítne.

Odvolací soud je přesvědčen, že z těchto závěrů lze i nadále vycházet, byť je při formulaci poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení nezbytné přihlédnout ke změnám, ke kterým v ustanovení § 389 IZ došlo s účinností od 1. 1. 2014. Z tohoto důvodu dospěl odvolací soud k závěru, že insolvenční soud svoji povinnost poučit dlužníka o možnosti podat návrh na povolení oddlužení řádně nesplnil, neboť se v tomto poučení omezil na pouhou citaci ustanovení § 389 odst. 1 věty druhé IZ.

Zjištěná vada v procením postupu insolvenčního soudu mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka a proto odvolací soud postupoval dle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a napadené rozhodnutí ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 224 odst. 4 o. s. ř.).

V dalším průběhu řízení bude insolvenční soud postupovat v intencích ustanovení § 390 odst. 1 věty druhé IZ a řádně poučí dlužníka o možnosti podání návrhu na povolení oddlužení a následně znovu rozhodne o způsobu řešení úpadku dlužníka.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, navrhujícímu věřiteli, insolvenčnímu správci a věřitelskému orgánu se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 7. ledna 2016

Vypracoval Mgr. Martin Hejda

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu