2 VSOL 110/2011-A-48
KSBR 26 INS 8622/2010 2 VSOL 110/2011-A-48

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Poláška a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka AUTO H.B., spol. s r.o., se sídlem Hněvkovského 81, 617 00 Brno, IČ: 45 47 77 10, o insolvenčním návrhu věřitelů a) CITROËN ČESKÁ REPUBLIKA s.r.o., se sídlem Pobřežní 3, 186 00 Praha 8, IČ: 26 21 36 64, b) PSA FINANCE ČESKÁ REPUBLIKA, s.r.o., se sídlem Pobřežní 620/3, 186 00 Praha 8, IČ: 26 73 74 42, obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Srbem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 78 Praha 4, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28.1.2011, č.j. KSBR 28 INS 1721/2010-A-37,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně rozhodl o úpadku dlužníka (výrok I.), insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Jiřího Šebestu (výrok II.) a dále vyslovil výroky dle ust. § 136 odst. 2 písm. c) až i) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění (dále jen IZ ).

Po provedeném dokazování a vyhodnocení shodných tvrzení účastníků měl soud prvního stupně za prokázáno, že věřitel a) má za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 972.685,-Kč ze smluv o postoupení pohledávek. Tato pohledávka vznikla původně jednotlivým zákazníkům dlužníka, kteří si u něj objednali vozidla značky Citroën a zaplatili mu zálohu. Poté, kdy věřitel dne 19.10.2009 pro porušování povinností dlužníkem (neoprávněné inkasování bonusů za prodej nových vozidel) odstoupil od Koncesionářské smlouvy ze dne 5.6.2004, věřitel a) zajistil, aby zákazníkům (postupitelům) namísto dlužníka vozidla dodal jiný koncesionář a postupitelé postoupili své pohledávky za dlužníkem věřiteli za úplatu ve výši nominální hodnoty postupované pohledávky, což doložil zálohovými fakturami, smlouvami o postoupení pohledávek, oznámeními o postoupení pohledávek postupitelů dlužníkovi a fakturou č. 130900295 splatnou dne 22.12.2009, kterou věřitel vyúčtoval dlužníkovi zálohové platby přijaté dlužníkem od postupitelů celkovou částkou 972.685,-Kč. Dalšími tvrzenými pohledávkami věřitele se soud prvního stupně nezabýval vzhledem ke složitému komplexu smluvních vztahů mezi dlužníkem a věřitelem. K obraně dlužníka uvedl, že jím tvrzené pohledávky za věřitelem z titulu náhrady škody nemá za doložené, dlužník neprokázal jejich existenci a výši a neprovedl zápočet těchto pohledávek vůči pohledávkám věřitele.

Za prokázanou měl soud prvního stupně i pohledávku věřitele b) z Úvěrové smlouvy o zálohovém financování, uzavřené mezi věřitelem b) a dlužníkem dne 14.8.2009, na jejímž základě byl dlužníkovi (podle výpisu z účtu ze dne 30.4.2009) poskytnut úvěr ve výši 6.100.000,-Kč. Tato pohledávka byla věřiteli přiznána pravomocným a vykonatelným směnečným platebním rozkazem Městského soudu v Praze ze dne 1.4.2010, č.j. 13 Cm 46/2010-18.

Dalšími věřiteli dlužníka jsou podle soudu prvního stupně Úřad práce Brno-město, který tvrdil, že za dlužníka uspokojil splatné mzdové nároky zaměstnanců dlužníka v celkové výši 683.417,-Kč, a Technické sítě Brno, akciová společnost s pohledávkou ze smlouvy o zajištění reklamy ze dne 20.5.2004 ve výši 15.223,49 Kč.

Soud prvního stupně měl úpadek dlužníka za osvědčený, neboť dlužník má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto není schopen plnit. V neprospěch dlužníka svědčí domněnka platební neschopnosti, neboť ve stanovené lhůtě nedoložil řádné seznamy majetku, závazků a zaměstnanců. Tuto domněnku dlužník nevyvrátil, proto soud prvního stupně insolvenčnímu návrhu věřitelů vyhověl.

Proti výroku I. tohoto usnesení podal dlužník odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení. Tvrdil, že od změny společníků dlužníka (k níž došlo v květnu 2009) věřitel a) postupoval cíleně tak, aby došlo k odstoupení od Koncesionářské smlouvy ze dne 5.6.2004. Přestože noví společníci z větší části odstranili chybné kroky předchozích společníků, došlo ke konsolidaci dlužníka a celého jeho prodejního procesu, oba věřitelé nadále poukazovali na špatnou ekonomickou situaci dlužníka a jeho finanční neefektivitu, což nakonec vyústilo v odstoupení věřitele a) od Koncesionářské smlouvy. Toto odstoupení bylo podle dlužníka bezdůvodné a mělo na něho závažný dopad, který vyčíslil ve fakturách FV1055029 (náhrada škody za neuskutečněný prodej vozů), FV1055031 (náhrada škody za pokles zakázek-běžné opravy vozů) a FV1055031 (náhrada škody-neuskutečněný prodej náhradních dílů a doplňků k prodaným vozům). Dále uvedl, že listinou ze dne 24.1.2011 započetl své pohledávky vůči věřiteli a) v celkové částce 9.171.000,-Kč. Zdůraznil, že insolvenční řízení bylo vyvoláno až poté, co se díky tomu, co mu byla odebrána možnost prodávat automobily zn. Citroën, dostal do nelehké finanční situace. Z uvedeného dovozoval, že vůči navrhujícím věřitelům nemá peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které by nebyl schopen plnit.

Navrhující věřitelé ve společném vyjádření k odvolání předně označili tvrzení dlužníka o skutkovém ději za nepřesná a nepravdivá. K důvodům, které věřitele a) vedly k odstoupení od Koncesionářské smlouvy a věřitele b) k odstoupení od všech smluv o financování, uzavřených s dlužníkem, odkázali na svá tvrzení uvedená v písemných podáních a při jednání před soudem prvního stupně.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Po zjištění, že odvolání je včasné a podané osobou k tomuto úkonu oprávněnou odvolací soud přezkoumal usnesení v napadeném rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 2 a 5 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle ust. § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se má za to, že dlužník není schopen plnit své závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle ust. § 97 odst. 3 IZ insolvenční návrh je oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel; jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník.

Podle ust. § 136 odst. 1 IZ insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Soud prvního stupně učinil po provedeném dokazování z účastníky předložených listin správná a úplná skutková zjištění, z nichž při svém rozhodování vychází i odvolací soud. V zájmu stručnosti v tomto směru odvolací soud odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného usnesení. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně i v právním posouzení věci.

Oba navrhující věřitelé ve společném insolvenčním návrhu tvrdili, že mají za dlužníkem několik splatných pohledávek-navrhovatel a) v celkové výši 3.359.133,98 Kč, navrhovatel b) ve výši 10.086.350,48 Kč, které vyplývají z řady smluv uzavřených mezi dlužníkem a oběma věřiteli, zejm. z Koncesionářské smlouvy a Úvěrové smlouvy o zálohovém financování. Soudu prvního stupně nelze ničeho vytknout v jeho postupu, kdy s ohledem na složitost smluvních vztahů mezi dlužníkem a oběma navrhujícími věřiteli v zájmu hospodárnosti řízení posuzoval důvodnost pouze části tvrzených pohledávek věřitelů.

V řízení nebylo sporu o existenci splatné pohledávky věřitele b) ze směnky vlastní na částku 6.659.958,-Kč, kterou dlužník vystavil na řad věřitele se splatností 18.12.2009. Směnka zjišťuje závazek dlužníka z Úvěrové smlouvy o zálohovém financování ze dne 14.8.2009. Tato pohledávka byla věřiteli přiznána pravomocným a vykonatelným směnečným platebním rozkazem vydaným Městským soudem v Praze ze dne 1.4.2010, č.j. 13 Cm 46/2010-18 spolu s 6 % úrokem z částky 6.659.958,-Kč od 19.12.2009 do zaplacení, směnečnou odměnou ve výši 22.200,-Kč a náklady řízení ve výši 473.150,-Kč.

Dlužník v odvolání nezpochybnil ani závěry soudu prvního stupně, podle nichž byly osvědčeny i pohledávky dalších věřitelů. Konkrétně se jedná o přihlášenou pohledávku Úřadu práce Brno-město (nyní Úřad práce České republiky) a věřitele č. 4 Technické sítě Brno, akciová společnost. Pohledávka Úřadu práce České republiky ve výši 683.417,-Kč byla doložena oznámeními tehdejšího Úřadu práce Brno-město, z nichž se podává, že tento úřad uspokojil splatné mzdové nároky zaměstnanců dlužníka. Pohledávka věřitele Technické sítě Brno, akciová společnost v celkové výši 14.161,-Kč, splatná co do částky 7.080,50 Kč od 8.9.2009 a ve zbylém rozsahu od 9.12.2009, byla doložena uznáním závazku dlužníkem ze dne 30.3.2010. V řízení před soudem prvního stupně dlužník ve vztahu k této pohledávce pouze tvrdil, že došlo k její částečné úhradě, avšak nebyl schopen uvést, v jakém rozsahu, navíc toto své tvrzení nijak nedoložil.

Již z uvedeného je zřejmé, že odvolání nemůže být důvodné. V řízení byly osvědčeny pohledávky tří věřitelů (věřitele b/, Úřadu práce České republiky, společnosti Technické sítě Brno, akciová společnost) v celkové výši nejméně 7.850.000,-Kč, z nichž pohledávky věřitele b) a Technických sítí Brno, akciové společnosti byly k datu vydání napadeného usnesení déle než rok po splatnosti. I bez přihlédnutí k uplatňovaným pohledávkám věřitele a)-zpochybňovaným v podaném odvolání-tak byly osvědčeny všechny znaky úpadku dlužníka v tvrzené formě platební neschopnosti dle § 3 odst. 1 IZ, tj. mnohost věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a neschopnost dlužníka plnit své splatné závazky. Znak úpadku spočívající v neschopnosti dlužníka hradit své závazky zakládá jak domněnka dle ust. § 3 odst. 2 písm. d) IZ, jak to správně konstatoval soud prvního stupně, tak i domněnka dle ust. § 3 odst. 2 písm. b) IZ, neboť dva z doložených závazků jsou déle než 3 měsíce po splatnosti. Takto ustavenou domněnku dlužník žádným způsobem nevyvrátil. Naopak z jeho vyjádření při jednání před soudem prvního stupně dne 19.1.2011 vyplynulo, že v platební neschopnosti podle všeho opravdu je, neboť k úhradě závazků může nabídnout náhradní díly a speciální nářadí a kromě toho již jen zadržená vozidla. Dlužník neobnovil nájemní smlouvu v pronajatém areálu, propustil zaměstnance a zabývá se již pouze výrobní činnosti. Je tedy zřejmé, že své závazky v osvědčené výši 7.850.000,-Kč není schopen (natož bezodkladně) uhradit. Byly tak splněny všechny předpoklady pro rozhodnutí o úpadku dlužníka ve smyslu ust. § 136 odst. 1 IZ.

Nad rámec uvedeného odvolací soud poznamenává, že dlužníkovi se nepodařilo zpochybnit ani soudem prvního stupně zohledněnou pohledávku věřitele a) ve výši 972.685,-Kč z postoupených zálohových plateb na dodávky nových vozů. Dlužník sice nezpochybňoval vznik této (ani dalších) věřitelem tvrzených pohledávek, proti nim však postavil pohledávky z titulu náhrady škody údajně vzniklé bezdůvodným odstoupením věřitele od Koncesionářské smlouvy a ještě před vydáním napadeného usnesení měl učinit úkon směřující k započtení těchto pohledávek proti pohledávkám věřitele. Při zmiňovaném jednání před soudem prvního stupně dne 19.1.2011 však dlužník sám připustil, že k porušení koncesionářské smlouvy skutečně docházelo, když uvedl, že pokud jde o fiktivní prodej vozidel, k tomu došlo za činnosti bývalých majitelů . Právě ve vykazování neuskutečněných prodejů vozidel za účelem vyplacení bonusů spatřoval věřitel závažné porušení Koncesionářské smlouvy. Již z tohoto důvodu nemůže obstát tvrzení dlužníka, že k odstoupení od smlouvy (k němuž podle nesporných tvrzení účastníků došlo dne 19.10.2009) došlo bezdůvodně. Pakliže věřitel odstoupením od smlouvy neporušil žádnou povinnost, naopak využil svého práva, nemůže tento jeho právní úkon založit odpovědnost za škodu dle § 373 obchodního zákoníku, byť je zjevné, že se ukončení smlouvy muselo negativně projevit na další podnikatelské činnosti dlužníka.

Ze všech uvedených důvodů odvolací soud postupoval dle ust. § 219 o.s.ř. a usnesení v napadeném výroku I. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Olomouci dne 20. dubna 2011

Za správnost vyhotovení: Mgr. Milan Polášek v.r. Jana Fuksíková předseda senátu