2 VSOL 1095/2013-A-12
KSOS 39 INS 24367/2013 2 VSOL 1095/2013-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Karla Balcara, rodné číslo 700504/5465, 747 53 Jakartovice 87, identifikační číslo 48830135, o insolvenčním návrhu dlužníka, rozhodl odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.10.2013, č. j. KSOS 39 INS 24367/2013-A-7

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě sedmi dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V důvodech usnesení uvedl, že dlužník se domáhal insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení doručeným soudu dne 2.9.2013 rozhodnutí o úpadku a povolení jeho řešení plněním splátkového kalendáře. Podle výpisu z veřejné části živnostenského rejstříku byl dlužník držitelem živnostenského oprávnění ode dne 17.2.1994 a provozování živnosti přerušil ke dni 29.10.2010. Z insolvenčního návrhu a ze seznamu závazků vyplývá, že dlužník má závazky z podnikatelské činnosti, které představují 85,03 % z celkového objemu jeho závazků. Je tedy zřejmé, že úpadek dlužníka oddlužením řešit nelze, neboť dlužník má závazky z podnikatelské činnosti, které tvoří více než jednu polovinu jeho závazků. Návrh na povolení oddlužení přitom může podat jen osoba, která není podnikatelem. Zaplacení zálohy bude nezbytné, neboť při prohlášení konkursu je třeba zajistit prostředky ke krytí nákladů insolvenčního řízení. Výši zálohy určil soud v částce 50.000 Kč, když pouze minimální výše odměny pokračování-2-insolvenčního správce při způsobu řešení úpadku konkursem činí 45.000 Kč a důvodně lze očekávat také další náklady spojené s konkursem.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Namítal, že částku 50.000 Kč není schopen zaplatit. Navrhl prohlásit konkurs na jeho majetek a 50.000 Kč přiřadit k jeho dosavadním závazkům.

Podle ust. § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ), se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212 a § 212a odst. 1, 5 až 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že o odvolání dlužníka není důvodné.

Podle ust. § 389 odst. 1 IZ, dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

Podle ust. § 108 odst. 1 a 2 IZ, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Po stránce skutkové lze předně uvést, že soud prvního stupně učinil v zásadě správná zjištění o závazcích dlužníka, zejména jejich charakteru. Proto je možno na tato zjištění uvedená v odůvodnění napadeného usnesení odkázat. Nutno pouze korigovat závěr soudu prvního stupně, že podle seznamu závazků činí celkové závazky dlužníka částku 1.453.536 Kč. Dle seznamu závazků předloženého dlužníkem totiž výše všech jeho závazků činí 1.564.259 Kč.

Při posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně, že návrh na povolení oddlužení byl podán neoprávněnou osobou, odvolací soud zjistil, že dlužník ve svém seznamu závazků konkretizoval celkem 15 závazků vůči 15 věřitelům v celkové výši 1.564.259 Kč. Dle vyjádření dlužníka nejméně 11 závazků tvoří závazky z podnikatelské činnosti dlužníka. U jednoho závazku (ve výši 130.440 Kč, věřitel Leporello s.r.o.) dlužník v seznamu neuvedl výslovně, zda jde o podnikatelský či nepodnikatelský závazek. Listiny dokládající tento závazek dlužníka však neobsahují identifikační číslo dlužníka, což nasvědčuje spíše tomu, že závazek je pokračování-3-nepodnikatelského charakteru. Podle propočtu odvolacího soudu činí výše podnikatelských závazků dlužníka 1.268.959 Kč (nebo 1.138.519 Kč-bez závazku vůči věřiteli Leporello s.r.o.), což představuje 81,12 % (nebo 72,78 %) všech závazků dlužníka.

Soudu prvního stupně lze přisvědčit v tom, že řešení úpadku oddlužením je vyloučeno u dlužníků, kteří jsou považováni za podnikatele. Institut oddlužení, jakožto zvláštní způsob řešení úpadku, není určen pro všechny dlužníky, ale jen pro dlužníky nepodnikatele. Za podnikatele je nutno považovat osoby, jež splňují některé z kritérií vymezených v § 2 odst. 1 obchodního zákoníku. Judikatura se již ustálila na výkladu ust. § 389 odst. 1 IZ, podle něhož se za podnikatele (pro účely posuzování přípustnosti oddlužení) považuje i osoba, která není zákonem (podle norem hmotného práva) považována za podnikatele, avšak má závazky vzešlé z jejího (dřívějšího) podnikání. V tomto směru lze odkázat na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13.3.2008, sp. zn. KSPL 29 INBS 252/2008, 1 VSPH 3/2008-A, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura pod č. 104 v roce 2008, a zejména pak na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2009, sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79 v roce 2009. V tomto usnesení Nejvyšší soud vymezil kritéria, která je nutno zkoumat při posuzování otázky, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání. Jedná se o dobu vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, dobu ukončení dlužníkova podnikání, četnost neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků a skutečnost, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.

Na základě zjištění učiněných z obsahu spisu odvolací soud dospěl po posouzení věci z pohledu kritérií vymezených Nejvyšším soudem k závěru, že dlužník měl přerušenou živnost od 29.10.2010 do 31.12.2012. Z doby vzniku závazků (do roku 2010) a tvrzení dlužníka je zřejmé, že dlužník přestal podnikat delší dobu před podáním insolvenčního návrhu. V posuzované věci však převažují další skutečnosti, v jejichž kontextu je nutno uzavřít, že dlužník je osobou s dluhy vzešlými z podnikání, což je důvodem pro to, aby v jeho případě nemohl být uplatněn institut oddlužení. Zejména je vysoká četnost podnikatelských závazků dlužníka (nejméně 11 závazků) ve vztahu ke všem jeho závazkům (v počtu 15). Za zcela zásadní odvolací soud pokládal fakt, že celková výše podnikatelských závazků v porovnání s celkovou výší dlužníkových závazků činí nejméně 72,78 % závazků. Pominout nelze také skutečnost, že věřitelé se k řešení svých pohledávek oddlužením nevyjádřili. Odvolací soud tedy ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že úpadek dlužníka nelze řešit oddlužením. pokračování-4-

Za popsané situace dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že jediným možným způsobem řešení úpadku dlužníka se jeví konkurs. To proto, že návrh na povolení oddlužení byl podán někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, což vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení (§ 396 odst. 1 IZ). Proto je požadavek soudu prvního stupně na složení zálohy na náklady insolvenčního řízení důvodný. Úvaha o výši zálohy, potřebné na náklady insolvenčního řízení, se odvíjí od závěru o předpokládaném rozsahu a skladbě majetkové podstaty. Dlužník neuvedl žádné pohotové finanční prostředky, jeho majetek tvoří automobil Citroen Berlingo v odhadované současné ceně 10.000 Kč a laserová tiskárna v ceně 1.000 Kč. Nevlastní žádný nemovitý majetek. Složení zálohy v maximální výši 50.000 Kč je tedy nezbytné, neboť smyslem a účelem této zálohy je umožnit činnost insolvenčního správce již od počátku jeho ustanovení do funkce. Zejména se jedná o náklady insolvenčního správce související se zpeněžením majetku dlužníka a zjišťováním jeho dalšího majetku, případně majetku jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty dlužníka. V neposlední řadě slouží záloha jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Po správci nelze spravedlivě požadovat, aby tyto náklady nesl ze svého.

Ze všech výše uvedených důvodů je usnesení soudu prvního stupně věcně správné, proto je odvolací soud podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 7. ledna 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu