2 VSOL 1094/2015-A-12
KSBR 38 INS 21736/2015 2 VSOL 1094/2015-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Waltrové a Mgr. Martina Hejdy v insolvenční věci dlužníků a) Oldřicha anonymizovano , anonymizovano , IČO 69682941, bytem Znojemská 860, 691 23, Pohořelice a b) Jitky anonymizovano , anonymizovano , IČO 44996217, bytem Znojemská 860, 691 23, Pohořelice, o insolvenčním návrhu dlužníků, rozhodl o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 38 INS 21736/2015-A-7 ze dne 11. 9. 2015,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud Krajský soud v Brně (dále jen insolvenční soud ) uložil dlužníkům povinnost zaplatit společně a nerozdílně ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění rozhodnutí insolvenční soud uvedl, že dlužníci jako manželé podali dne 26. 8. 2015 insolvenční návrh spojený se společným návrhem na povolení oddlužení. Oba dlužníci podnikají na základě živnostenského oprávnění a v seznamu závazků uvedli, že mají vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Brno-venkov, Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR a Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR nezajištěné závazky z podnikání, když tyto věřitele vyzvali k udělení souhlasu s řešením úpadku oddlužením, avšak věřitelé se nevyjádřili. Ze seznamu majetku vyplývá, že dlužníci vlastní movité věci tvořící běžné vybavení domácnosti a osobní automobil (rok výroby 1995) v hodnotě cca 10.000 Kč. Na základě těchto skutečností dospěl insolvenční soud k závěru, že dlužníci s ohledem na existenci nezajištěných závazků z podnikání, u kterých nedali věřitelé s řešením úpadku oddlužením souhlas, nejsou osobami oprávněnými návrh na povolení oddlužení podat. Z tohoto důvodu bude návrh na povolení oddlužení odmítnut a na majetek dlužníků bude prohlášen konkurs. S ohledem na majetkové poměry dlužníků, kteří nedisponují hotovými finančními prostředky ani jiným hodnotnějším majetkem je zřejmé, že jim jako insolvenčním navrhovatelům bude nezbytné uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Účelem zálohy je umožnit v prvotní fázi insolvenčního řízení činnost insolvenčního správce, zejména financovat jeho náklady související se zjišťováním stavu majetku dlužníků. Záloha slouží rovněž k úhradě odměny a hotových výdajů insolvenčního správce v případě, kdy tyto není možno uspokojit z majetkové podstaty. Insolvenční soud v této souvislosti připomněl, že minimální výše odměny insolvenčního správce činí v případě řešení úpadku dlužníka konkursem částku 45.000 Kč bez DPH, přičemž je třeba počítat s jejím navýšením o hotové výdaje insolvenčního správce a případně i daň z přidané hodnoty.

Proti tomuto usnesení podali dlužníci odvolání, ve kterém navrhovali, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil. Namítali, že dluhy z podnikání nebrání povolení oddlužení a připomněli, že dle § 397 insolvenčního zákona měl insolvenční soud v pochybnostech, zda jsou oprávněni návrh na povolení oddlužení podat, oddlužení povolit a ponechat definitivní závěr o této otázce až na pořad schůze věřitelů. Dle názoru dlužníků z právní úpravy nevyplývá, že by u závazku z podnikání musel být souhlas věřitele s řešením úpadku oddlužením doložen již v návrhu na povolení oddlužení. Souhlas těchto věřitelů není ani insolvenčním zákonem vyžadovanou přílohou insolvenčního návrhu. Dlužníci rovněž v této souvislosti poukázali na rozdílnou rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze. Zároveň jsou přesvědčeni, že účelem novely insolvenčního zákona bylo umožnit oddlužení i podnikatelům, kteří mají závazky z podnikání.

Podle § 7 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ) nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluh z podnikání.

Z ustanovení § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle § 390 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Dle § 394a odst. 1 IZ mohou manželé, z nichž každý samostatně je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, tento návrh podat společně. Pro posouzení, zda jde o osoby oprávněné podat společný návrh manželů na povolení oddlužení, je rozhodné, zda jde o manžele ke dni, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu.

Manželé, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, mají po dobu trvání insolvenčního řízení o tomto návrhu a po dobu trvání účinků oddlužení postavení nerozlučných společníků a považují se za jednoho dlužníka (§ 394a odst. 3 IZ).

Z ustanovení § 396 IZ vyplývá, že pokud insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Dle § 397 odst. 1 IZ nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Dle názoru odvolacího soudu insolvenční soud v projednávané věci správně zjistil skutkový stav, když na základě obsahu insolvenčního spisu, konkrétně ze seznamu závazků předloženého dlužníky (č. d. A-3), dospěl k závěru, že dlužníci mají ve vztahu k věřitelům, kterými jsou Okresní správa sociálního zabezpečení Brno-venkov, Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR a Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra ČR, nezajištěné závazky z podnikání, u kterých netvrdí existenci souhlasu těchto věřitelů s řešením svého úpadku oddlužením. V návrhu na povolení oddlužení dlužníci tvrdili a v jeho přílohách také doložili (č. d. A-3), že dotčené věřitele písemně o udělení souhlasu s řešením jejich úpadku oddlužením požádali. Dlužníci k tomu dále uvedli, že žádný z těchto věřitelů nevyjádřil s jejich oddlužením nesouhlas.

Tento skutkový stav dlužníci v podaném odvolání nijak nezpochybňovali a jejich odvolací námitky směřovaly do právního posouzení ze strany insolvenčního soudu, zejména pokud jde o otázku, zda jsou dle § 398 IZ osobami oprávněnými návrh na povolení oddlužení podat.

Odvolací soud nesdílí názor dlužníků, že úprava institutu oddlužení po tzv. revizní novele insolvenčního zákona (provedená zákonem č. 294/2013 Sb.), účinné od 1. 1. 2014, je postavena na tom, že závazky z podnikání řešení úpadku dlužníka oddlužením nebrání. Takový závěr nemá žádnou oporu v samotné právní úpravě a nelze jej dovodit ani z vůle zákonodárce (viz důvodová zpráva k zákonu č. 294/2013 Sb.). Zmíněná novela provedla posun institutu oddlužení ve směru jeho použitelnosti fyzickými osobami (živnostníky), které hodlají uspokojovat pohledávky svých věřitelů i v průběhu oddlužení z příjmů dosahovaných podnikáním, ovšem za předpokladu, že v době rozhodné pro posouzení přípustnosti oddlužení nemají dluhy z podnikání (s výjimkami taxativně vymezenými v ustanovení § 389 odst. 2 IZ).

I nadále tak platí, že dluhy z podnikání řešení úpadku dlužníka oddlužením v zásadě brání, neboť jsou projevem podnikatelského rizika, jež na sebe dlužník bere dobrovolně, přičemž není přípustné přenášet toto riziko bez dalšího na věřitele. Proto lze použít i závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 3. 2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 113/2011, který uvedl, že dluhy vzešlými z podnikání dlužníka které ve smyslu § 389 odst. 1 IZ zásadně brání povolení oddlužení, mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly z (jen) obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo jeho veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání.

V projednávané věci sami dlužníci v návrhu na povolení oddlužení a jeho přílohách tvrdili a řádně dokládali, že sice mají nezajištěné závazky z podnikání, avšak žádný z věřitelů nereagoval na jejich žádost o udělení souhlasu s řešením úpadku oddlužením tak, že by s tímto postupem vyjádřil nesouhlas. Z toho však dle názoru odvolacího soudu nelze existenci souhlasu věřitelů s řešením úpadku dlužníků oddlužením ve smyslu § 389 odst. 2 písm. a) IZ dovodit. Formu ani náležitosti tohoto souhlasu insolvenční zákon nepředepisuje, a je tedy třeba vycházet z toho, že může být udělen nejen v písemné formě, ale i ústně. Samotné mlčení však nemá v zásadě žádný právní význam, a proto je zpravidla třeba hodnotit ho jako neexistenci projevu. Mlčení je totiž opak projevu a neznamená ani souhlas, ani odmítnutí. Za právně významný souhlas věřitele ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ je přitom možno považovat pouze souhlas výslovný (viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2015, č. j. KSOS 39 INS 15030/2015, 2 VSOL 854/2015-A-12).

Dlužníkům lze sice přisvědčit v tom, že souhlas věřitelů u závazků z podnikání není povinnou přílohou návrhu na povolení oddlužení ve smyslu § 392 IZ, nicméně otázka existence souhlasu těchto věřitelů s řešením úpadku oddlužením je otázkou posouzení legitimace dlužníků k podání návrhu na povolení oddlužení a nikoli obsahu tohoto návrhu nebo jeho příloh.

Z rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci pak vyplývá, že řešení úpadku oddlužením je nepřípustné u dlužníků se závazky z podnikání, u nichž dlužník ani netvrdil souhlas věřitelů (například usnesení ze dne 17. 6. 2014, č. j. KSBR 31 INS 29171/2013, 2 VSOL 440/2014-A-17, dále ze dne 22. 5. 2014, č. j. KSBR 44 INS 37125/2012, 2 VSOL 213/2014-A-12 a další).

Námitka dlužníků, že insolvenční soud měl v projednávané věci aplikovat ustanovení § 397 odst. 1 věty druhé IZ, oddlužení povolit a otázku posouzení jejich oprávnění návrh na povolení oddlužení podat vyhradit schůzi věřitelů, svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí, není důvodná. Dlužníci totiž přehlížejí, že tento postup lze použít pouze v případech, kdy má insolvenční soud na základě dosavadního průběhu insolvenčního řízení pochybnost o tom, zda je dlužník osobou oprávněnou návrh na povolení oddlužení podat či nikoliv. V případě, kdy byla existence závazků z podnikání zřejmá, přičemž souhlas věřitelů s řešením úpadku oddlužení ani jiný z důvodů uvedených v § 389 odst. 2 IZ nebyl dlužníky tvrzen, nemá odvolací soud stejně jako soud insolvenční žádnou pochybnost o tom, že dlužníci osobami oprávněnými podat návrh na povolení oddlužení nejsou.

Insolvenční soud tedy zcela správně dospěl k závěru, že jediným možným řešením úpadku dlužníků je konkurs, když jejich návrh na povolení oddlužení bude nutno odmítnout (§ 390 odst. 3 a § 396 IZ).

Odvolací soud nepovažuje za důvodný ani poukaz na odlišný právní názor zastávaný Vrchním soudem v Praze. Rozhodovací praxe odvolacího soudu se v otázce posuzování legitimace dlužníka k podání návrhu na povolení oddlužení již ustálila, vychází ze shora uvedených závěrů a je zcela v souladu s platnou právní úpravou.

Insolvenční soud tak nepochybil, pokud v případě dlužníků, jejichž úpadek bude řešen konkursem, a kteří nemají pohotové finanční prostředky a ani jiný hodnotnější majetek, dovodil potřebu uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v částce 50.000 Kč, když účel a smysl zálohy vysvětlil v odůvodnění napadeného rozhodnutí a uloženou výši zálohy správně zdůvodnil.

Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí insolvenčního soudu podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníkům se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 25. listopadu 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu