2 VSOL 1089/2013-A-14
KSBR 38 INS 7570/2013 2 VSOL 1089/2013-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Aleny anonymizovano , anonymizovano , bytem Rovečné 61, PSČ 592 65, o insolvenčním návrhu dlužnice, rozhodl o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 38 INS 7570/2013-A-8 ze dne 22.10.2013

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužnici, aby ve lhůtě 10 dnů od právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet specifikovaný ve výroku. V důvodech rozhodnutí uvedl, že dlužnice se insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení domáhala rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu uvedla, že dne 21.9.2009 uzavřela s Lubomírem anonymizovano smlouvu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, včetně práv a povinností po rozvodu, ve které se dohodli, že si ponechají nemovitý majetek ve společném jmění manželů. Následně se rozhodli, že nemovitosti ve společném jmění manželů převedou na své děti Ing. Radka a Barboru anonymizovano a za tím účelem dne 21.9.2011 sepsali smlouvu o budoucí smlouvě darovací. Dne 4.6.2012 dlužnice spolu s bývalým manželem darovali nemovitosti svým dětem, čímž dlužnice zmenšila objem svého majetku, který by jinak náležel do majetkové podstaty, a zkrátila tak možnost uspokojit pohledávky svých věřitelů. Dlužnice si v době darování nemovitostí musela být vědoma své nepříznivé finanční situace. V insolvenčním návrhu dlužnice sice tvrdila, že zastavila platby podstatné části svých peněžitých závazků v červenci a srpnu 2012, ze seznamu závazků však lze dovodit, že proti dlužnici byla již v roce 2011 vedena dvě civilní řízení, ve kterých dne 9.1.2012 a 14.3.2012 byly vydány platební rozkazy. Lze proto uzavřít, že dlužnice byla v platební neschopnosti již v roce 2011, kdy uzavřela smlouvu o smlouvě budoucí darovací. Soud proto dospěl k závěru, že dlužnice návrhem na povolení oddlužení sledovala nepoctivý záměr, a proto její insolvenční návrh bude zamítnut a současně bude rozhodnuto o způsobu řešení úpadku dlužnice konkursem. Dlužnice nemá kromě běžného vybavení domácnosti žádný zpeněžitelný majetek, soud proto postupoval podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (insolvenční zákon, dále jen IZ ) a uložil dlužnici povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, která je potřebná k úhradě minimálních předpokládaných nákladů konkursu.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání. Uvedla, že dne 9.8.1994 došlo k rozvodu manželství, dnem zániku manželství zaniklo jejich společné jmění manželů a uplynutím lhůty tří let nastala právní fikce podle ustanovení § 150 odst. 4 občanského zákoníku, dle které se stala podílovou spoluvlastnicí předmětné nemovitosti ve výši jedné poloviny. Z tohoto důvodu převedla pouze podíl na nemovitosti, jeho faktická zpeněžitelnost je jednoznačně problematická až nemožná z důvodu obecně špatné poptávky po podílech na nemovitostech. Zdůraznila, že vlastním úsilím navýšila své příjmy použitelné pro plnění závazků vůči svým věřitelům, čímž míra uspokojení pohledávek věřitelů nejenže výrazným způsobem převýší hodnotu 30 %, ale v optimálním případě lze očekávat uspokojení nároků věřitelů v plné výši. Navrhuje proto, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a aby jí bylo povoleno oddlužení formou splátkového kalendáře bez uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

S účinností od 1.1.2014 byl zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle článku II., přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb. ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Podle § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

S účinností od 1.1.2014 byl zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, změněn zákonem č. 293/2013 Sb., byť odvolací řízení bylo zahájeno před 1.1.2014, s ohledem na shora uvedená přechodná ustanovení a ustanovení § 7 IZ je pro přiměřené použití rozhodným zněním občanský soudní řád (dále jen o.s.ř. ) ve znění účinném od 1.1.2014.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč.

Podle § 395 odst. 1 písm. a) IZ, insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr.

Podle § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužnice podala u soudu prvního stupně dne 19.3.2013 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, kterým se domáhala rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. V návrhu uvedla, že zastavila platby podstatné části svých peněžitých závazků, respektive neplní je po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, a proto byly vydány dva platební rozkazy v celkové výši 20.056 Kč. V návrhu a připojeném seznamu závazku dlužnice uvedla 10 nevykonatelných závazků splatných v měsících červen, červenec, srpen, září, listopad 2012 a únor 2013, 2 vykonatelné závazky (ve výši 10.266 Kč a 9.790 Kč), u kterých splatnost neuvedla s tím, že ohledně nich byly ke dni 14.3.2012 a ke dni 9.1.2012 vydány platební rozkazy k jejich úhradě. Ve vztahu ke svému majetku dlužnice v návrhu a připojeném seznamu majetku označila toliko movitý majetek představující běžné vybavení domácnosti. K návrhu dlužnice doložila smlouvu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, včetně práv a povinností po rozvodu uzavřenou s bývalým manželem Lubomírem anonymizovano , anonymizovano , ze které vyplývá, že dohoda byla uzavřena po více než deseti letech od jejich rozvodu a že ve společném jmění manželů je rodinný dům s pozemky v obci Rovečné, tyto nemovitosti si účastníci smlouvy nijak nevypořádali. Dále dlužnice doložila k návrhu smlouvu o smlouvě budoucí darovací ze dne 1.9.2011 uzavřenou mezi ní a jejím bývalým manželem Lubomírem anonymizovano jako budoucími dárci a Ing. Radkem anonymizovano a Barborou anonymizovano jako budoucími obdarovanými, ve které se budoucí dárci zavázali darovat budoucím obdarovaným nemovitosti v obci Rovečné, zapsané na LV č. 397 pro k.ú. a obec Rovečné (dům s pozemky), a to do jednoho roku od podpisu této smlouvy. Na výzvu soudu prvního stupně (učiněnou usnesením č. j. KSBR 38 INS 7570/2013-A-5 ze dne 14.8.2013) dlužnice doložila darovací smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene ze dne 4.6.2012 uzavřenou mezi ní a Lubomírem anonymizovano jako dárci a oprávněnými z věcného břemene a Ing. Radkem anonymizovano a Barborou Weisovou, jejich dětmi, jako obdarovanými a povinnými z věcného břemene. Předmětem darovací smlouvy jsou shodné nemovitosti, současně touto smlouvou je zřízeno ve prospěch dárců věcné břemeno bezplatného doživotního bydlení a spoluužívání převáděných nemovitostí. Vklad práva podle této smlouvy byl zapsán s právními účinky vkladu ke dni 4.6.2012.

Podle ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ je jedním z důvodů pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení důvodný předpoklad, že návrhem na povolení oddlužení dlužník sleduje nepoctivý záměr. Toto ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, bude vždy závislý na posouzení konkrétních okolností, které vyjdou najevo v rámci insolvenčního řízení. K úsudku ve smyslu tohoto ustanovení tak mohou vést různá jednání dlužníka, které se zpravidla udály před zahájením insolvenčního řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 NSČR 6/2008 ze dne 29.9.2010 (uveřejněné pod č. 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).

V přezkoumávané věci odvolací soud zcela souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že na nepoctivý záměr dlužnice sledovaný návrhem na povolení oddlužení lze usuzovat z toho, že dlužnice před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení spolu s bývalým manželem převedla majetek (nemovitosti) darovací smlouvou na své děti, tedy převedla majetek, který by mohl být použit k úhradě jejích závazků vůči nezajištěným věřitelům. Na tom ničeho nemění skutečnost, že vzhledem k fikci nastalé podle ustanovení § 150 odst. 4 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013, byla ke dni převodu (4.6.2012), dlužnice vlastníkem toliko ideální jedné poloviny těchto nemovitostí. Přitom je třeba zdůraznit, že je na věřitelích dlužnice, jakou formu oddlužení, zda plněním splátkového kalendáře či zpeněžením majetkové podstaty, popřípadě kombinací obou těchto forem, zvolí (§ 398 a § 399 IZ). Dlužnice podala insolvenční návrh dne 19.3.2013, ve kterém sama uvedla, že neplní některé své závazky již od června a července 2012, dále uvedla 2 závazky, ohledně kterých byly vydány exekuční tituly již dne 14.3.2011 a 9.1.2012. Přitom dne 4.6.2012 uzavřela darovací smlouvu, tedy v době, kdy musela vědět, že se nachází nejméně v hrozícím úpadku. Přitom je zcela nerozhodné, že dlužnice tímto případně plnila povinnost ze smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené dne 1.9.2011, když z ustanovení § 50 odst. 3 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013 vyplývá, že závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí zaniká, pokud okolnosti, ze kterých účastníci při vzniku závazku vycházeli, se do té míry změnily, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně v darování nemovitostí spatřuje nepoctivý záměr dlužnice sledovaný návrhem na povolení oddlužení jako důvod pro jeho zamítnutí podle ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ. Soud prvního stupně tedy zcela správně dovodil, že jediným možným řešením úpadku dlužnice je konkurs (§ 396 IZ), a proto uložil dlužnici povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení podle ustanovení § 108 IZ. Přitom správně přihlédl k tomu, že dlužnice vlastní toliko movitý majetek představující běžné vybavení domácnosti, tedy nemá žádné pohotové finanční prostředky (v hotovosti nebo na účtu), ze kterých by bylo možno bezprostředně po rozhodnutí o úpadku hradit náklady insolvenčního řízení.

Účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho činnosti od počátku, a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Záloha správci umožní uhradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužníka, případně majetku dalších osob, který by z hlediska institutů neúčinnosti, odporovatelnosti a neplatnosti právních úkonů dlužníka mohl též náležet do majetkové podstaty dlužníka. K tomu je nutno uvést, že náklady insolvenčního řízení nelze přenášet na stát (§ 38 odst. 2 IZ), který by hradil odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce v případě, že by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku v potřebném rozsahu.

Soud prvního stupně stanovil správně i výši zálohy částkou 50.000 Kč, když je nutno vzít v úvahu minimální výši odměny insolvenčního správce při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (vyhl. č. 313/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a další náklady s konkursem spojené, zejména hotové výdaje insolvenčního správce.

Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však doručuje zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 18. února 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu