2 VSOL 1074/2015-B-56
KSOS 34 INS 7062/2013 2 VSOL 1074/2015-B-56

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Ivany Waltrové v insolvenční věci dlužníka: Autoturist OASA a.s., se sídlem Ostravská 261/9, Komárov, 747 70 Opava, IČ: 25889974, o odvolání věřitele č. 9: Česká republika- Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. srpna 2015, č.j. KSOS 34 INS 7062/2013-B-43

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. srpna 2015, č.j. KSOS 34 INS 7062/2013-B-43 se v odstavci I. výroku m ě n í tak, že částka, která bude vydána věřiteli č. 9, přihláška č. 9, Česká republika-Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, IČ: 69797111, činí 671.516,53 Kč.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením krajský soud udělil insolvenčnímu správci FOLTAN a spol. souhlas k vydání výtěžku zpeněžení věřiteli č. 9, přihláška č. 9: Česká republika-Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ve výši 645.462,91 Kč, věřiteli č. 5, přihláška č. 5: Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení ve výši 62.389,41 Kč (odstavec I. výroku), uložil insolvenčnímu správci, aby výtěžek dle výroku I. vyplatil zajištěnému věřiteli do 15-ti dnů ode dne právní moci tohoto usnesení a poté podal soudu písemnou zprávu o provedeném vydání výtěžku (odstavec II. výroku) a povolil insolvenčnímu správci zálohu na odměnu ve výši 86.505,58 Kč vč. DPH (odstavec III. výroku). V důvodech isir.justi ce.cz rozhodnutí soud uvedl, že insolvenční správce požádal o souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení předmětu zajištění zajištěným věřitelům č. 9 Česká republika-Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (první v pořadí s dílčí pohledávkou č. 1, zbytek druhé pořadí) a č. 5 Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení (první v pořadí u dílčí pohledávky č. 1. Dle zprávy insolvenčního správce byl nemovitý majetek dlužníka zpeněžen na základě pokynu zajištěného věřitele České republiky-České správy sociálního zabezpečení schváleného soudem dne 20.01.2015 (dok. B36 spisu). Kupní smlouva zveřejněna v insolvenčním rejstříku dne 04.05.2015 (dok. B41 spisu).

Na přezkumném jednání konaném dne 12.11.2013 byla přihláška č. P9, věřitele č. 9-Česká republika-Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 69797111, Praha 2, zjištěna takto: přihláška pohledávky v celkové výši 2.118.806,92 Kč, z toho zajištěná ve výši 1.259.346,31 Kč, přičemž pořadí zajištění je ke dni: 25.07.2009 u dílčí pohledávky č. 1 ve výši 195.740,13 Kč, a to na základě Soudcovského zástavního práva zřízeného usnesením Okresního soudu v Opavě č.j. 34 E 100/2009, k majetku sepsanému v soupisu majetkové podstaty pod položkou A) Nemovitosti (B6/3), nemovitosti pro obec Opava a k.ú. Komárov u Opavy, zapsané na LV č. 677; 28.08.2009 u dílčí pohledávky č. 3 ve výši 101.240,46 Kč, a to na základě Soudcovského zástavního práva řízeného usnesením Okresního soudu v Opavě č.j. 34 E 609/2009, k majetku sepsanému v soupisu majetkové podstaty pod položkou A) Nemovitosti (B6/3), nemovitosti pro obec Opava a k.ú. Komárov u Opavy, zapsané na LV č. 677; 24.05.2012 u dílčích pohledávek č. 5 ve výši 283.593,98 Kč, dílčí pohledávka č. 6 ve výši 8.405,22 Kč, dílčí pohledávka č. 7 ve výši 32.240,38 Kč a dílčí pohledávka č. 9 ve výši 115.782,30 Kč, a to na základě Soudcovského zástavního práva zřízeného usnesením Okresního soudu v Opavě č.j. 35 E 56/2012, k majetku sepsanému v soupisu majetkové podstaty pod položkou A) Nemovitosti (B6/3), nemovitosti pro obec Opava a k.ú. Komárov u Opavy, zapsané na LV č. 677; zbývajícími dílčími pohledávkami se soud již nezabýval, protože hodnota vyplacená ze zajištění již nedosáhla součtu uspokojovaných zjištěných zajištěných pohledávek.

Dále na přezkumném jednání konaném dne 12.11.2013 byla přihláška č. P5, věřitele č. 5-Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení, IČ 00006963, Praha 5, zjištěna takto: přihláška pohledávky v celkové výši 289.406,-Kč, z toho zajištěná ve výši 181.564,41 Kč, přičemž pořadí zajištění je ke dni: 16.04.2011 u dílčí pohledávky č. 1 ve výši 62.389,41 Kč a ke dni 19.02.2013 u dílčí pohledávky č. 2 ve výši 119.175 Kč, a to zástavním právem k majetku zapsanému v soupisu majetkové podstaty pod položkou A)

Nemovitosti (dok. B-6/3), a to konkrétně nemovitosti zapsané na LV č. 677 pro obec Opava a k.ú. Komárov u Opavy.

Částka připadající zajištěnému věřiteli představuje dle zprávy insolvenčního správce ze dne 03.07.2014 (dok. č. B-40) částku 707.852,32 Kč. Odměna insolvenčního správce určená z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele činí 9 % z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli. Odměna tak činí 71.492,21 + 15.013,364 Kč (21% DPH). Čistý výtěžek zpeněžení činí 794.357,90 Kč (zpeněžení 1.000.000,-Kč mínus náklady na prodej ve výši 28.315,-Kč, dále náklady se správou v úhrnné výši 177.327,-Kč). Zajištěný věřitel vyslovil souhlas se zvýšenými náklady (s návrhem). Námitky proti návrhu nebyly podány. Výtěžek zpeněžení k rozdělení zajištěnému věřiteli představuje částku 645.462,91 Kč zajištěnému věřiteli č. 9 České republice-Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a ve výši 62.389,41 Kč zajištěnému věřiteli č. 5 České republice-České správě sociálního zabezpečení (1.000.000,-Kč mínus náklady 205.642,10 Kč a odměna insolvenčního správce činí 86.505,58 Kč včetně DPH).

Proti odstavci I. výroku usnesení podal odvolání věřitel č. 9 Česká republika-Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Namítal, že nesouhlasil s odečtením nákladů spojených se správou v rozsahu větším než 4 % výtěžku zpeněžení. Souhlas udělený pouze věřitelem č. 5: Českou republikou-Českou správou sociálního zabezpečení k překročení maximálního limitu odpočtu nákladů na správu z výtěžku zpeněžení není dostatečný. Po překročení limitu lze takové vícenáklady odečíst z výtěžku zpeněžení jen se souhlasem všech zajištěných věřitelů, jinak takové náklady nese celá majetková podstata; v případě udělení pokynu zajištěným věřitelem ke zpeněžení majetkové podstaty nese zajištěný věřitel náklady spojené s provedením pokynu ze svého. Není zřejmé, zda byl zajištěným věřitele č. 5 udělen pokyn i ke správě zpeněžených nemovitostí a zda tedy souhlas s překročením maximálního výtěžku ze zpeněžení nesouvisí s jím uděleným pokynem ke správě. K udělení pokynu měl prioritní právo odvolatel a teprve v případě neudělení tohoto pokynu odvolatelem by jej mohl udělit druhý zajištěný věřitel, ovšem bez souhlasu ostatních zajištěných věřitelů by tento pokyn musel mít schválen insolvenčním soudem. K tomuto postupu však nedošlo a tudíž se má za to, že žádný pokyn ke správě nebyl insolvenčnímu správci zajištěnými věřiteli udělen. V rámci pokynu zajištěného věřitele č. 5 byl dán pokyn k vypracování znaleckého posudku, tudíž náklady s jeho provedením by měl zajištěný věřitel nést ze svého. V případě nákladů na zpeněžení sice nedošlo k překročení zákonných maximálních limitů, avšak v případě uplatněných nákladů na právní pomoc a cestovné insolvenčního správce není zřejmé, zda se vztahují pouze ke zpeněžovaným věcem a zda se jedná o skutečně účelně vynaložené náklady. Jedná-li se o obecně vynaložené náklady insolvenčního správce, neměly by být odečítány z výtěžku zpeněžení, ale z celé majetkové podstaty. Insolvenční soud by měl správnost a účelnost nákladů vynaložených v souvislosti se správou a zpeněžením majetku zkoumat z úřední povinnosti. V odůvodnění napadeného usnesení nebylo uvedeno, z jakých skutkových zjištění a právních úvah insolvenční soud v tomto směru vycházel. Je pouze odkazováno na návrh insolvenčního správce, který je velmi obecný, a nelze tak usoudit, o jaké výdaje se jedná. Napadené usnesení je tak nepřezkoumatelné a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Proto odvolatel navrhl, aby odvolací soud výrok I. napadeného usnesení zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K odvolání se vyjádřil insolvenční správce, který uvedl, že odvolatel mu na jeho žádost odmítl dát pokyn ke zpeněžení předmětu zajištění s tím, že udělení pokynu není jeho povinností, nýbrž právem. Proto oslovil druhého zajištěného věřitele v pořadí, který mu udělil pokyn, jehož obsahem bylo zároveň schválení nákladů na správu nad rámec 4%. Proti tomuto pokynu odvolatel brojil, správce proto navrhl tamnímu soudu, aby ve věci pokynu nařídil v souladu s § 230 odst. 4 insolvenčního zákona jednání, při kterém budou projednány veškeré námitky. Soud dne 20. 1. 2015 projednal námitky odvolatele a pokyn ČSSZ, včetně nákladů na střežení překračující 4% z výtěžku, schválil. Insolvenční správce musel sjednat střežení objektu, protože objekty byly pravidelně terčem útoků bezdomovců, kteří se zde snažili tyto nemovitosti rozebrat a odnést z nich železný šrot, příp. cihly a jiný stavební materiál. Dále tyto objekty byly terčem útoků subjektů, které v těchto nemovitostech chtěly ukládat nebezpečný odpad. Správce v prvé řadě o schválení nákladů požádal odvolatele, který udělení jakéhokoliv pokynu včetně schválení nákladů odmítl, přestože útoky na nemovitosti, které byly předmětem zajištění jejich pohledávky, mohly doznat velké újmy. Správce poté oslovil druhého zajištěného věřitele v pořadí, z racionálních důvodů náklady na střežení, které budou překračovat 4%, schválil. Jak druhý zástavní věřitel, tak soud při schvalování pokynu shledal tento postup jako legitimní a náklady byly vynaloženy účelně. Odvolatel jednal ke škodě ostatních zajištěných věřitelů a soud jeho jednání, které mohlo poškodit další zajištěné věřitele, napravil. Odvolatel navíc protahoval svými neustálými námitkami celé řízení o prodeji a kvůli jeho chování odpadli zájemci, kteří nabízeli zpočátku o něco vyšší cenu. Není možné, aby zákon, co se týče nákladů na správu zajištěné věci, toleroval stav, že druhý a další zajištění věřitelé budou rukojmími prvního zajištěného věřitele v tom ohledu, že bez jeho souhlasu nebudou moci schválit náklady na správu nemovitostí. Správa nemovitostí, délka této správy a z toho plynoucí každoměsíční náklady, se zvyšovaly kvůli kverulantskému protahování prodeje právě ze strany odvolatele. Z návrhu je dále patrno, že významnou část nákladů na správu tvoří daň z nemovitosti. Tato daň je nákladem, který se odečte vždy a může se také stát, že za dobu trvání insolvenčního řízení překročí 4%. Tento náklad činí 116.617,-Kč. Není možné spravedlivě požadovat po insolvenčním správci, aby daň z nemovitosti, která je vyvolaná zákonem, byla hrazena z jeho prostředků nebo z prostředků všech věřitelů. Výše pohledávky věřitele č. 5-Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení činí 289.406,-Kč a plnění ze zajištění by mělo být ve výši 62.389,41 Kč. Z toho plyne, že krácen by nebyl odvolatel, ale právě věřitel č. 5, který s náklady a jejich vyúčtováním souhlasil. Z toho je zřejmé, že ať už jsou náklady jakékoliv, odvolateli se plnění z tohoto zajištění nijak nezmění. Proto navrhl, aby odvolací soud odvolání zamítl.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb., insolvenční řízení bylo zahájeno dne 14.3.2015, rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a (s výhradami uvedenými výše) osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně ve výroku I., jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Podle ustanovení § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se proto přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen o.s.ř. ).

Podle ustanovení § 298 odst. 1, 2, 3, 4 a 7 IZ: 1) Zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna. 2) Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením podle odstavce 4, nestanoví-li insolvenční soud jinak, a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli. 3) Proti návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení podle odstavce 2 mohou ostatní věřitelé a dlužník podat námitky do 7 dnů ode dne zveřejnění návrhu v insolvenčním rejstříku; k později podaným námitkám se nepřihlíží. K projednání včas podaných námitek nařídí insolvenční soud do 30 dnů jednání, při kterém rozhodne o tom, zda návrhu insolvenčního správce vyhoví. 4) Náklady spojené se zpeněžením lze odečíst nejvýše v rozsahu 5 % výtěžku zpeněžení; náklady spojené se správou nejvýše v rozsahu 4 % výtěžku zpeněžení. Se souhlasem zajištěného věřitele lze odečíst náklady i ve větším rozsahu. 7) Rozhodnutí o návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení podle odstavce 2 se doručuje zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci, zajištěnému věřiteli, jemuž má být výtěžek vydán, a věřitelům, kteří proti němu podali námitky; jen tyto osoby mohou proti rozhodnutí podat odvolání.

Podle ustanovení § 230 odst. 2, 4 a 5 IZ:

(2) Jde-li o správu věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je osoba s dispozičními oprávněními vázána pokyny zajištěného věřitele směřujícími k řádné správě; je-li zajištěných věřitelů více, uděluje tyto pokyny zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako první v pořadí. Jestliže zajištěný věřitel neudělí příslušné pokyny ani ve lhůtě určené insolvenčním soudem, má právo je udělit zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako další v pořadí; jinak pokyny udělí v rámci dohlédací činnosti insolvenční soud, který současně rozhodne o nákladech spojených s provedením jeho pokynu. Osoba s dispozičními oprávněními může odmítnout pokyny zajištěného věřitele, má-li za to, že nesměřují k řádné správě; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti. (3) Náklady spojené s provedením jeho pokynu podle odstavce 2 nese zajištěný věřitel ze svého. (4) Není-li k pokynům zajištěného věřitele podle odstavce 2 připojen písemný souhlas ostatních zajištěných věřitelů, jejichž pohledávka se uspokojuje ze stejného zajištění, osoba s dispozičními oprávněními neprodleně vyrozumí insolvenční soud. Insolvenční soud v takovém případě nařídí do 30 dnů jednání, při kterém rozhodne o tom, zda pokyny zajištěného věřitele schvaluje. Při jednání lze projednat pouze námitky proti pokynům zajištěného věřitele, které ostatní zajištění věřitelé uplatní písemně u insolvenčního soudu nejpozději do 7 dnů ode dne zveřejnění těchto pokynů v insolvenčním rejstříku; k později podaným námitkám se nepřihlíží. K jednání předvolá insolvenční soud insolvenčního správce a dlužníka a zajištěné věřitele, kterým poskytne poučení o námitkách podle věty třetí. (5) Rozhodnutí podle odstavce 4, proti němuž není odvolání přípustné, se doručuje zvlášť insolvenčnímu správci, dlužníku a zajištěným věřitelům, kterých se týká.

Podle ustanovení § 293 odst. 1 a 2 IZ: (1) Jde-li o zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke zpeněžení; je-li zajištěných věřitelů více, uděluje tyto pokyny zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako první v pořadí. Jestliže zajištěný věřitel neudělí příslušné pokyny ani ve lhůtě určené insolvenčním soudem, má právo je udělit zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako další v pořadí. Insolvenční správce může tyto pokyny odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti. (2) Ustanovení § 230 odst. 3 až 5 platí obdobně. Ustanovení § 286 odst. 2, § 287 odst. 2 a § 289 odst. 1 se použije jen tehdy, není-li zde pokynu zajištěného věřitele.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývají tyto skutečnosti: -do řízení se přihlásili tři věřitelé s pohledávkami zajištěnými na majetku dlužníka. Šlo o věřitele Česká republika-Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení a Finanční úřad-územní pracoviště Opava (mu však bylo popřeno pořadí pohledávky). Nejlepší pořadí zajištění měl věřitel ČR Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových s pohledávkami ve výši 296.980,59 Kč, další v pořadí byl věřitel Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení s pohledávkou ve výši 62.389,41 Kč. Dále v pořadí byly další pohledávky věřitele Česká republika-Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, a to v celkové výši 962.365,70 Kč a poslední v pořadí mezi pohledávkami, jejichž pořadí nebylo popřeno, byla další pohledávka České republiky -České správy sociálního zabezpečení ve výši 119.175 Kč (viz např. přehled zajištěných věřitelů zpracovaný insolvenčním správcem, který se nachází na dok. č. B-13). -insolvenční soud vyzval prvního zajištěného věřitele, aby správci udělil pokyn ke zpeněžení (dok. č. B-21), správce však soudu sdělil, že i přes výzvu pokyn od tohoto věřitele neobdržel (dok. č. B-22). -pokyn ke zpeněžení předmětu zajištění následně udělil druhý zajištěný věřitel v pořadí (Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení). V něm správci stanovil podmínky, za kterých měl zpeněžit majetek sloužící k zajištění pohledávek zajištěných věřitelů. Uvedl v něm, že nejprve má být vyzván vlastník pozemků, na kterých stojí nemovitosti dlužníka, k uplatnění zákonného předkupního práva. Poté by nemovitosti měly být nabízeny souhrnně přímým prodejem mimo dražbu, kdy minimální kupní cenou je cena dle znaleckého posudku. Dále v něm uvedl, že nesouhlasí s překročením zákonných limitů vymezených ustanovením § 298 insolvenčního zákona bez zvláštního souhlasu zajištěného věřitele. V souvislosti s tím vyslovil souhlas s vynaloženými náklady na správu dotčených nemovitostí spočívajících v ostraze areálu dlužníka za období červen 2013 až září 2014 co do částky 46.322 Kč (dok. č. B-24). -první zajištěný věřitel vyslovil proti pokynu ke zpeněžení námitky (dok. č. B-25). Namítal v něm minimální cenu, za kterou měl být majetek dlužníka zpeněžen, která byla určena znaleckým posudkem, věřitel však zpochybnil jeho správnost. Dále vyjádřil nesouhlas, že druhý zajištěný věřitel v pořadí vyslovil souhlas s náklady s odečtením nákladů na zajištění nemovitostí ve větším rozsahu, než jsou 4 % z výtěžku zpeněžení dle § 298 odst. 4 IZ, a to ze smlouvy o zabezpečení ostrahy objektů uzavřené se společností APADO SECURITY, s.r.o. Insolvenční správce měl zvážit, zda se jedná skutečně o nutné opatření k zabránění znehodnocení majetkové podstaty, prošetřit ceny obvyklé za zabezpečení ostrahy objektů a spravovat nemovitosti s péčí řádného hospodáře, a to i s ohledem na cenu objektů vzhledem k maximálním limitům uvedeným v § 298 IZ. Nevyužití práva zajištěného věřitele se týkalo pouze udělení pokynu ke zpeněžení, nikoliv možnosti udělení či neudělení souhlasu s překročením maximálních limitů. Ve vyhlášce ze dne 5.1.2015 bylo nesprávně uvedeno, že se zveřejňuje pokyn zajištěného věřitele ohledně správy předmětu zajištění, avšak věřitel udělil pokyny ke zpeněžení předmětu zajištění, nikoliv k jeho správě. -na jednání dne 20.1.2015 (protokol na dok. č. B-34) byl projednán pokyn zajištěného věřitele a námitky proti němu. Následně insolvenční soud pokyn schválil. -v podání ze dne 24.3.2015 (B-40) insolvenční správce sdělil, že zpeněžil předmět zajištění za částku 1.000.000 Kč a navrhl, aby byl výtěžek zpeněžení vyplacen zajištěným věřitelům. Náklady správy představovaly ostraha objektů 60.710 Kč, daň z nemovitostí 116.617 Kč, náklady zpeněžení tvořil znalecký posudek 12.100 Kč, právní pomoc 8.000 Kč, cestovné insolvenčního správce 8.215,10 Kč. Odměna správce má činit 86.505,58 Kč včetně DPH, věřiteli Česká republika-Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových má být vyplaceno 645.462,91 Kč a věřiteli ČR-Česká správa sociálního zabezpečení 62.389,41 Kč.

Odvolací soud vyzval insolvenčního správce, aby blíže vysvětlil a doložil výdaje související se správou a zpeněžením předmětu zajištění. Správce na výzvu reagoval podáním ze dne 7.3.2016 (č. dok. B-54) a doložil požadované listiny: -správce doložil smlouvu o ostraze ze dne 6.6.2013 a její dodatek ze dne 1.9.2013 a faktury vystavené dodavatelem bezpečnostních služeb na celkovou částku 62.468 Kč. -dále doložil fakturu vystavenou advokátem Mgr. Vladanem Tisovským za poskytnutou právní pomoc, a to vypracování kupní smlouvy, opravu právních vad návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, vystavení kvitance a vypracování návrhu na nahrazení neudělení pokynu Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových na částku 8.000 Kč. -správce doložil vyrozumění o uplatnění pohledávky za majetkovou podstatou Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště v Opavě, kterým kterého byla uplatněna pohledávka za majetkovou podstatou na dani z nemovitých věcí ve výši 116.617 Kč. -správce doložil fakturu za vyhotovení znaleckého posudku-ocenění předmětu zajištění na částku 12.100 Kč. -správce rozepsal cesty, které vyúčtoval jako náklady na správu a zpeněžení nemovitostí, šlo vesměs o kontrolu majetku, jednání se zajištěnými věřiteli (vyúčtováno 5.475,60 Kč), rovněž ale prohlídky objektu se zájemcem o koupi, předání nemovitostí zajištěnému věřiteli (vyúčtováno 1.365,50 Kč) a cesty na schůzi věřitelů (vyúčtováno 1.384 Kč).

Odvolatel namítal, že insolvenčnímu věřiteli nebyl dán pokyn ke správě předmětu zajištění, ale pouze k jeho zpeněžení. Přitom prvním zajištěným věřitelem v pořadí byl právě odvolatel, který měl podle ustanovení § 230 odst. 2 až 4 přednostní právo k udělení tohoto pokynu. Je skutečně pravdou, že správci nebyly uděleny podrobné pokyny, jak má správu vykonávat, to ovšem neznamená, že by nemohl vykonávat žádnou správu. Takový výklad by byl zcela nepraktický, a to mimo jiné z důvodu, že udělení a projednání pokynu postupem dle ustanovení § 230 IZ může trvat i poměrně dlouhou dobu a předmět zpeněžení bude zpravidla nutné spravovat i před schválením pokynu. Správce by však před udělením pokynu neměl činit úkony přesahující běžnou správu (resp. prosté udržování stavu věci) a zejména vynaložit náklady, které by přesáhly limit nákladů spojených se správou stanovený v ustanovení § 298 odst. 4 IZ. Nelze ale pominout, že správce alespoň dílčí pokyn spojený se správou obdržel, a to v rámci pokynu ke zpeněžení předmětu zajištění. Byť se většina pokynu zajištěného věřitele týkala zpeněžování předmětu zajištění, součástí pokynu byl i souhlas s vynaložením výdajů na správu nemovitosti

(její ostrahu), což je výdaj související se zajištěním. S ohledem na ustanovení § 293 odst. 2 IZ je postup vydávání, projednávání a schvalování pokynu ke správě i ke zpeněžení shodný, takže insolvenční soud postupoval správně, pokud poté, co se první věřitel v pořadí vzdal práva k udělení pokynu insolvenčnímu správci, rozhodl o schválení pokynu jako celku. K námitce věřitele, že souhlas se správou a zpeněžením (nebo alespoň s překročením zákonných limitů nákladů správy a zpeněžení) musí vydat všichni zajištění věřitelé, je nutné uvést, že tento závěr z insolvenčního zákona nevyplývá. V citovaných ustanoveních § 230 a 298 IZ je mimo jiné upraveno, jak postupovat, neudělí-li všichni zajištění věřitelé patřičné pokyny (jejichž součástí může být souhlas s překročením zákonných limitů pro výdaje), případně se jejich pokyny neshodují. Z povahy věcí vyplývá, že v takovém případě může být pokyn schválen i přes nesouhlas některých zajištěných věřitelů, jako k tomu došlo v tomto případě. Odvolací soud zdůrazňuje, že odvolatel měl v rámci projednávání pokynu možnost se vyjádřit, kterou využil (podání č. dok. B-25).

Odvolateli lze ovšem dát zapravdu, že se soud prvního stupně nezabýval podrobně posouzením opodstatněností výdajů vynaložených v souvislosti se správou a zpeněžením předmětu zajištění. Nelze ale přehlédnout, že odvolatel proti návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení nepodal námitky. Byť neexistence námitek nezbavuje insolvenční soud povinnosti přezkoumat účelnost vynaložených výdajů a rovněž nebrání odvolateli podat odvolání proti usnesení o vydání výtěžku (právo podat odvolání je podmíněno předchozím podáním námitek pouze pro ty věřitele, kterým nemá být dle usnesení vydán žádný výtěžek; z ustanovení § 298 odst. 3 a 7 IZ vyplývá, že věřitel, kterému má být výtěžek vydán, může podat odvolání i pokud předtím námitky nepodal), je zřejmé, že nebyly-li námitky podány, nebude se insolvenční soud při posuzování správnosti nákladů vynaložených insolvenčním správcem věnovat podrobně jejich vyvracení. Odvolací soud proto považuje za dostatečné, budou-li výdaje správce v souvislosti s námitkami odvolatele přezkoumány v odvolacím řízení. Vyzval proto správce, aby jednotlivé výdaje přesněji specifikoval.

Druhý zajištěný věřitel v pořadí insolvenčnímu správci v rámci pokynu ke správě a zpeněžení předmětu zajištění výslovně uvedl, že nesouhlasí s překročením zákonných limitů na náklady správy a zpeněžení, ledaže by další náklady výslovně odsouhlasil, současně však souhlasil s vynaložením výdajů na správu předmětu zajištění spočívajících v zajištění ostrahy nemovitostí, a to ve výši 46.322 Kč. Byť z pokynu není výslovně zřejmé, zda tím byl míněn souhlas s překročením čtyřprocentního limitu výdajů na správu, s ohledem na jeho kontext je nutné uzavřít, že tomu tak bylo. Pokyn byl vydán ještě před zpeněžením předmětu zajištění, takže ani nebylo jasné, jaká částka bude odpovídat 4 % výtěžku zpeněžení, tedy bylo možné, že samotný schválený výdaj na ostrahu překročí tento limit (k čemuž skutečně došlo, neboť 4 % z výtěžku zpeněžení, kterého bylo nakonec dosaženo, činí pouze 40.000 Kč). Vyslovil-li takto věřitel souhlas s pevnou částkou, muselo jít o souhlas s tímto výdajem bez ohledu na to, zda překročí zákonný limit.

Tento závěr však plně neodpovídá na otázku, jaký je vztah této částky k ostatním nákladům na správu a k limitu nákladů. Jinými slovy, pokud tato částka překročila limit 4 %, zda lze vůbec uhradit jakékoliv jiné náklady, tedy zda náklady správy mohou činit více než 46.322 Kč. Obsah pokynu v souvislosti s okolnostmi případu ovšem opět poukazují na závěr, že tomu tak je. Věřitel totiž zjevně schválil dosud vynaložené náklady správy (ostrahu nemovitostí) s vědomím, že nejde o konečné náklady: schválil je za období do září 2014, přitom je zjevně považoval za účelné (jinak by je neschválil, případně by správci uložil, aby střežení objektu ukončil). Přitom bylo zjevné, že náklady na střežení budou dále narůstat (zpeněžení nemohlo být okamžité) a současně nebylo vyloučeno (s ohledem na nejistotu ohledně výtěžku zpeněžení), že takové náklady překročí zákonný limit. S ohledem na nutnost zajistit řádnou správu (což by jinak bylo velmi obtížné) je proto nutné uzavřít, že celá schválená částka ostrahy mohla jít nad zákonný limit.

Zdaleka nejvyšším vyúčtovaným výdajem správy byla daň z nemovitostí ve výši 116.617 Kč. Nárok správce daně na daň z nemovitostí nepochybně patří k výdajům na správu nemovitostí, do značné míry jde však o výdaj zcela specifický. Na rozdíl od ostatních výdajů na správu (a to i takových, které by prakticky každý řádný hospodář považoval za nezbytné náklady, například náklady na energie a vytápění nemovitostí, které jsou v provozu, tedy nikoliv opuštěné) vzniká ze zákona, insolvenční správce jej tedy nemůže žádným způsobem ovlivnit, zatímco jiné náklady alespoň teoreticky může (byť třeba za cenu znehodnocení předmětu zajištění). Postup správce se proto v tomto případě nemůže odvíjet od toho, zda s tímto výdajem bude souhlasit zajištěný věřitel či nikoliv. Odvolacímu soudu je známo, že Vrchní soud v Praze v některých svých rozhodnutích (např. usnesení ze dne 11.10.2012, sp. zn. KSUL 70 INS 362/2008, 1 VSPH 1357/2012) vyslovil názor opačný, a sice že pohledávku finančního úřadu z titulu daně z nemovitostí nelze uspokojit, pokud by tím byl překročen zákonný limit 4 %, ledaže by s tím zajištěný věřitel vyslovil souhlas. Odvolací soud se však s tímto závěrem neztotožňuje. Zajištěný věřitel nemá žádný racionální důvod, aby s takovým nákladem vyslovil souhlas (na rozdíl od jiných výdajů spojených se správou, k jejichž schválení jej může motivovat obava ze snížení hodnoty předmětu zajištění, nebude-li patřičně spravován), takže by správce daně v případě, že daň přesahuje zákonný limit, nebyl z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění uspokojen. Správce daně, který rovněž nemůže ovlivnit, zda mu pohledávka vznikne (jelikož plyne ze zákona) by byl znevýhodněn oproti jiným věřitelům s pohledávkami z titulu správy předmětu zajištění, kterým bude v zásadě uhrazena (neboť pokud je správce nebude mít odsouhlasené, náklady na správu nejspíše nevynaloží a pohledávka tak vůbec nevznikne). Odvolací soud uznává, že zajištěný věřitel má přednostní právo na uspokojení z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění (§ 298 odst. 1 IZ), toto právo však není absolutní, neboť před vydáním výtěžku se od něj odečtou výdaje spojené se správou a zpeněžením, jakož i odměna insolvenčního správce počítaná ze zpeněžení předmětu zajištění. Pohledávka z titulu daně z nemovitostí je zcela nepochybně pohledávkou spojenou s předmětem zajištění, takže je namístě, aby ji nesl právě zajištěný věřitel. Nelze pominout ani to, že právní názor vyslovený

Vrchním soudem v Praze byl přijat před novelou insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 294/2013 Sb. (účinným od 1.1.2014). Ustanovení § 298 odst. 2 IZ bylo touto novelou změněno tak, že náklady spojené se správou a zpeněžením se odečtou podle § 298 odstavce 4 IZ, nestanoví-li insolvenční soud jinak. Právě v tomto případě, vznikly-li se správou výdaje, které insolvenční správce nemohl ovlivnit, je namístě rozhodnout jinak a odečíst od částky určené k vydání věřiteli i daň z nemovitostí, byť přesahuje zákonný limit nákladů správy.

Dále insolvenční správce uplatnil náklady se zpeněžením předmětu zajištění. Cestovné ve výši 8.215,10 Kč ovšem odvolací soud nepovažuje za uplatněné řádně. Z rozpisu cest, které správce předložil odvolacímu soudu, totiž vyplývá, že většina cest nesouvisela se zpeněžením nemovitostí. Toho se týkaly pouze cesty 17.5.2013, 31.5.2013 (prohlídka objektu se zájemcem, 2 x 219,30 Kč), 20.1.2015 (projednání pokynu, 697,20 Kč) a 6.2.2015 (předání objektu kupující, 229,70 Kč), za které bylo vyúčtováno cestovné celkem ve výši 1.365,50 Kč. Další cesty (vesměs kontrola majetku, zajištění zabezpečení objektu, šetření vloupání), za které bylo vyúčtováno cestovné 5.475,60 Kč, se týkaly správy objektu, neměly být proto vyúčtovány jako náklady zpeněžení, ale náklady správy. Konečně dvě cesty 16.7.2013 a 12.11.2013 (k insolvenčnímu soudu na schůzi věřitelů), za které bylo vyúčtováno 1.384 Kč, vůbec nesouvisely s předmětem zajištění a mají být vyúčtovány spolu s ostatními hotovými výdaji insolvenčního správce v rámci konečné zprávy.

Dále správce jako náklad zpeněžení vyúčtoval náklady na právní pomoc ve výši 8.000 Kč. Dle faktury vystavené advokátem Mgr. Vladanem Tisovským pomoc spočívala ve vypracování kupní smlouvy, opravě právních vad návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, vystavení kvitance a vypracování návrhu na nahrazení neudělení pokynu úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Dle odvolacího soudu však tyto náklady nelze vyúčtovat na úkor zajištěného věřitele. K úkonům, které v tomto případě za insolvenčního správce činil advokát, je totiž povinen insolvenční správce sám (zastupování dlužníka a jednání za něj, jednání se zajištěnými věřiteli a insolvenčním soudem). Dle ustanovení § 39 odst. 2 IZ náklady na činnosti, ke kterým je insolvenční správce povinen podle zákona nebo podle rozhodnutí insolvenčního soudu, jsou zahrnuty v jeho odměně a nese je ze svého. Splnění těchto činností může insolvenční správce zadat jiným osobám na účet majetkové podstaty se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru. Analogicky pak lze dovodit, že mají-li být tyto činnosti zadány na účet části majetkové podstaty, ze které má být uspokojen zajištěný věřitel, je nutné, aby správci dal souhlas právě tento věřitel. Z obsahu spisu vyplývá, že tak neučinil, a lze tudíž uzavřít, že tyto náklady ponese ze svého.

Naopak nelze mít výhradu proti vyúčtování nákladů za znalecký posudek ve výši 12.100 Kč, jehož vypracování ukládá ustanovení § 219 odst. 4 IZ a rovněž pokyn zajištěného věřitele, neboť podmínka, že minimální cena má vyplývat ze znaleckého posudku vyžaduje, aby znalecký posudek existoval. Správce vynaložení tohoto výdaje odvolacímu soudu řádně doložil fakturou vystavenou znalcem.

Odvolací soud tedy uzavírá, že náklady spojené se správou předmětu zajištění činí náklady ostrahy 60.710 Kč, daň z nemovitostí 116.617 Kč a cestovné 5.475,60 Kč, celkem tedy 182.802,60 Kč. Limit 4 % z výtěžku zpeněžení činí 40.000 Kč. Jak bylo uvedeno výše, nezapočítává se do něj schválená část nákladů ostrahy, která činí 46.322 Kč. Daň z nemovitostí lze z něj, rovněž z důvodů uvedených výše, uhradit i nad rámec 4 %, ale tím dojde k vyčerpání celého limitu. Zbylé výdaje, jmenovitě část nákladů ostrahy ve výši 14.388 Kč, se kterou věřitel nevyslovil souhlas, a cestovné ve výši 5.475,60 Kč, proto od výtěžku odečíst nelze, odečitatelná částka tedy činí 162.939 Kč.

Náklady zpeněžení tvoří cena za vypracování znaleckého posudku 12.100 Kč a cestovné 1.365,50 Kč, celkem tedy 13.465,50 Kč. Tato částka nepřekračuje limit 5 % z výtěžku zpeněžení, který činí 50.000 Kč, lze ji proto odečíst od výtěžku zpeněžení celou.

Z uvedeného vyplývá, že částka určená k vydání zajištěným věřitelům před určením odměny insolvenčního správce činí 823.595,50 Kč (výtěžek 1.000.000 Kč minus náklady správy 162.939 Kč a náklady zpeněžení 13.465,50 Kč). Odměna insolvenčního správce z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění činí dle ustanovení § 1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 při výtěžku do 1 mil. Kč 9 %, v daném případě tedy 74.123,60 Kč. Jelikož je insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, je nutné k této odměně připočítat částku odpovídající této dani (jejíž sazba činí 21 %), tedy 15.565,96 Kč. Odměna správce tak bude činit 89.689,56 Kč a zajištěným věřitelům je nutné vydat částku 733.905,94 Kč. S ohledem na pořadí zajištěných věřitelů připadne věřiteli Česká republika-Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových částka 671.516,53 Kč (tedy více, než dle napadeného usnesení) a věřiteli Česká republika-Česká správa sociálního zabezpečení částka 62.389,41 Kč (tedy stejná částka, s jejímž vydáním souhlasil insolvenční soud).

Odvolací soud proto postupem dle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. napadené usnesení změnil v odstavci I. výrok, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená

právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci a zajištěným věřitelům se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 31. května 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Renáta Hrubá předseda senátu