2 VSOL 1070/2013-A-16
KSBR 45 INS 26799/2013 2 VSOL 1070/2013-A-16

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , rodné číslo 710513/4135, bytem Na Vyhlídce 1143, 686 03 Staré Město, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29.10.2013, č. j. KSBR 45 INS 26799/2013-A-9,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně uložil dlužníkovi ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V důvodech usnesení uvedl, že dlužník se domáhal rozhodnutí o úpadku a jeho řešení oddlužením splátkovým kalendářem návrhem ze dne 22.9.2013. Z výpisu z registru ekonomických subjektů ze dne 29.10.2013 plyne, že dlužník je fyzickou osobou podnikající dle živnostenského zákona, nezapsanou v obchodním rejstříku. Toto ostatně potvrdil i dlužník ve svém insolvenčním návrhu a sám výslovně tvrdil u pěti závazků v celkové výši 436.349 Kč, že se jedná o závazky z podnikání. Soud tedy dospěl k závěru, že stav věci vylučuje řešit úpadek dlužníka oddlužením, jelikož institut oddlužení neslouží pro účely uspokojování závazků osob, jež jsou podnikateli. Úpadek dlužníka může být řešen pouze konkursem, nikoliv oddlužením (a to ani formou zpeněžení majetkové podstaty) a do zpeněžení majetkové podstaty by insolvenční správce zůstal zcela bez finančních prostředků potřebných k výkonu funkce. Podle seznamu majetku dlužník vlastní nemovitost, osobní věci, běžné vybavení domácnosti a nemá k dispozici dostatečné pohotové finanční prostředky. Proto mu soud uložil podle ust. § 108 odst. 2 zákona č. 182/2006s Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ), povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Namítal, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Potvrdil, že je veden jako podnikatel, ale jen z důvodu, že nezrušil živnostenskou činnost, kterou fakticky ukončil již před dvěma lety po úrazu a následné hospitalizaci. Fyzicky ji ukončil dne 6.11.2013. Ve svém návrhu sice uvedl několik dluhů z podnikatelské činnosti, ale vycházel přitom z toho, že když je na smlouvě uvedeno identifikační číslo, musí uvést dluh jako dluh z podnikání. Ve skutečnosti tomu tak není. Dluhy z podnikání má vůči SPOLTEX spol. s r.o. ve výši 36.763,56 Kč a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR ve výši 55.602,60 Kč. Jedná se o dluhy minimální, které by neměly narušit insolvenční řízení ve smyslu jeho žádosti o povolení oddlužení splátkovým kalendářem. Ostatní dluhy totiž nejsou z podnikatelské činnosti. Dále dlužník nesouhlasil s výší uložené zálohy, která je pro dlužníka nepřiměřeně vysoká. Uvedl, že jeho jediným příjmem je invalidní důchod 11.667 Kč, na zálohu by si musel vypůjčit, čímž by se mu navýšily závazky. Stanovenou zálohu není schopen uhradit, a kdyby měl dostatek finančních prostředků, nepodával by návrh na povolení oddlužení. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení v celém rozsahu zrušil a dlužníkovi stanovil zálohu na náklady insolvenčního řízení v nižší výši, případně věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení (26.9.2013) je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014. S účinností od tohoto data byl insolvenční zákon změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle článku II. zákona č. 294/2013 Sb. platí zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném od nabytí účinnosti tohoto zákona, i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonu, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. Rovněž občanský soudní řád byl s účinností od 1.1.2014 novelizován zákonem č. 293/2013 Sb. Podle článku II., bodu 2 tohoto zákona, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo

(§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle ust. § 389 odst. 1 IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání. Podle odstavce 2, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ust. § 108 odst. 1 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Podle odstavce 2, výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Po stránce skutkové lze předně uvést, že soud prvního stupně učinil správná zjištění z insolvenčního návrhu dlužníka, včetně jeho příloh (o závazcích dlužníka, zejména jejich charakteru) a z výpisu z veřejné části živnostenského rejstříku. Na základě těchto zjištění dospěl (v době vydání napadeného usnesení) ke správnému závěru, že návrh na povolení oddlužení byl podán neoprávněnou osobou, neboť na dlužníka je nutno ve smyslu ust. § 389 odst. 1 IZ pohlížet jako na osobu podnikatele, která byla z institutu oddlužení vyloučena.

Pro posouzení věci odvolacím soudem je rozhodné, že zákonem č. 294/2013 Sb. byl insolvenční zákon v ust. § 389 zásadním způsobem změněn, a že tato provedená novelizace platí i pro insolvenční řízení zahájená v době do 31.12.2013 (viz přechodná ustanovení zákona č. 294/2013 Sb.) Návrh na oddlužení tedy může podat i fyzická osoba podnikatel, která nemá dluhy z podnikání, ledaže se jedná o dluhy vymezené v odstavci 2 téhož ustanovení. Přestože dlužník ve svém odvolání konkretizoval své závazky jinak než v insolvenčním návrhu, tvrdil závazky z podnikání vůči dvěma věřitelům ve výši 36.763,56 Kč a 55.602,60 Kč a současně netvrdil žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které nebrání řešení úpadku oddlužením ve smyslu ust. § 389 odst. 2 IZ. Lze tedy uzavřít, že dlužník má dluhy z podnikání vůči dvěma věřitelům v celkové výši 92.366,16 Kč a tato skutečnost brání uplatnění institutu oddlužení. Odvolací soud tedy ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že úpadek dlužníka nelze řešit oddlužením.

Za této situace se jeví jediným možným způsobem řešení úpadku dlužníka konkurs. To proto, že návrh na povolení oddlužení byl podán někým, kdo k tomu není oprávněn, což vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení (§ 396 odst. 1 IZ). Proto je požadavek soudu prvního stupně na složení zálohy na náklady insolvenčního řízení důvodný. Úvaha o výši zálohy, potřebné na náklady insolvenčního řízení, se odvíjí od závěru o předpokládaném rozsahu a skladbě majetkové podstaty. Dlužník ve svém seznamu majetku označil rodinný dům, věci osobní potřeby a zařízení domácnosti. Dále uvedl, že žádné peněžní prostředky (kromě invalidního důchodu) nemá. Složení zálohy v maximální výši 50.000 Kč je tedy nezbytné, neboť smyslem a účelem zálohy je umožnit činnost insolvenčního správce již od počátku jeho ustanovení do funkce. Jedná se zejména o náklady insolvenčního správce související se zpeněžením majetku dlužníka a zjišťováním jeho dalšího majetku, případně majetku jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty dlužníka. V neposlední řadě slouží záloha jako záruka úhrady odměny a hotových insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. Po správci nelze spravedlivě požadovat, aby tyto náklady nesl ze svého.

Ze všech výše uvedených důvodů je usnesení soudu prvního stupně věcně správné, proto je odvolací soud podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Dlužníku se doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 14. ledna 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu