2 VSOL 1066/2013-A-183
KSBR 27 INS 6965/2011 2 VSOL 1066/2013-A-183

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka DELETE s.r.o., se sídlem Pod Sídlištěm 1, 636 00 Brno, IČ: 25330730, zastoupeného advokátem Mgr. Vladanem Valou, se sídlem Marie Steyskalové č. 62, 616 00 Brno, o insolvenčním návrhu věřitelů a) Erste Leasing, a.s., se sídlem Horní náměstí 264/18, 669 02 Znojmo (do 1.9.2013 s obchodní firmou S MORAVA Leasing, a.s.), IČ: 16325460, zastoupeného advokátem JUDr. Jiřím Feichtingerem, Ph.D., se sídlem Mariánské náměstí 6, 669 02 Znojmo, a b) Česká spořitelna, a.s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, 140 00 Praha 4, IČ: 452 44782, zastoupeného advokátem JUDr. Jiřím Jestřábem, se sídlem Hlinky 142a, 603 00 Brno, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. KSBR 27 INS 6965/2011-A-160 ze dne 1.10.2013

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. KSBR 27 INS 6965/2011-A-160 ze dne 1.10.2013 se v napadených výrocích I. a II. potvrzuje.

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením soud prvního stupně zjistil úpadek dlužníka (výrok I.), na majetek dlužníka prohlásil konkurs (výrok II.), insolvenčním správcem ustavil Mgr. Martina Kopčila (výrok III.), pod bodem IV. až X. vyslovil další výroky dle ustanovení § 136 odst. 2 IZ a dále uložil insolvenčním navrhovatelům, aby do tří dnů od právní moci rozhodnutí zaplatili společně a nerozdílně soudní poplatek za insolvenční návrh na označený účet Krajského soudu v Brně (výrok XI.).

V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud prvního stupně při hodnocení pohledávek prvního navrhujícího věřitele poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, č.j. KSBR 27 INS 6965/2011, 1 VSOL 824/2012-A-98 ze 14.2.2013, jímž bylo zrušeno jeho předchozí rozhodnutí v této věci, kterým insolvenční návrh prvního insolvenčního navrhovatele zamítl s poukazem na to, že doložení pohledávky navrhujícího věřitele by si vyžádalo rozsáhlé dokazování, které přesahuje meze insolvenčního řízení. S poukazem na právní názor odvolacího soudu vyjádřený v tomto kasačním rozhodnutí pak uzavřel, že v řízení byla prokázána provedeným dokazováním splatná pohledávka prvního navrhovatele ze smlouvy o obchodním úvěru č. 1110900180 ze dne 25.11.2009, a to minimálně ve výši 1.685.000 Kč se splatností 5.1.2011. Protože však dlužník při jednání před odvolacím soudem 6.2.2013 provedl započtení své tvrzené pohledávky, která mu měla vzniknout z titulu vypořádání leasingových smluv za navrhovatelem oproti této doložené pohledávce prvního navrhovatele z titulu úvěrové smlouvy, a doručil i písemné vyhotovení tohoto zápočtu opatřené potvrzením o převzetí dne 7.2.2013 prvním navrhovatelem, zavázal odvolací soud soud prvního stupně svým právním názorem v tom smyslu, že je třeba, aby se zabýval tím, zda tímto provedeným zápočtem zpochybnil dlužník doloženou splatnou pohledávku prvního navrhovatele z úvěrové smlouvy. Soud prvního stupně uzavřel, že pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení, kterou započítával dlužník proti pohledávce prvního navrhovatele z titulu úvěrové smlouvy, doložena není, když dlužník započítával výtěžek z prodeje předmětu leasingu mylně dvakrát, a tím vznikl jeho nesprávný zápočet. Podle bodu 8.4.5, písm. d) všeobecných podmínek v leasingových smlouvách nelze dovodit, že by se jednalo o rozdíl mezi hodnotou (cenou všech služeb a nároků) dosud dlužníkem nezaplacenou a dosaženým výtěžkem z prodeje předmětu leasingu. Dlužník nesprávně jednou započítal výtěžek z prodeje a podruhé jej odečetl od celkového nároku navrhovatele, což nemá oporu v leasingové smlouvě. Soud prvního stupně proto uzavřel, že první navrhovatel provedl řádně vyúčtování leasingu po ukončení leasingových smluv a po prodeji předmětu leasingu a vznikla mu pohledávka za dlužníkem. Zápočet dlužníka není správný a nezakládá pohledávku dlužníka za navrhovatelem. Proto soud prvního stupně měl pohledávku prvního navrhovatele z titulu úvěrové smlouvy za doloženou i s ohledem na právní hodnocení uvedené v citovaném kasačním rozhodnutí odvolacího soudu.

V průběhu řízení přistoupil do řízení navrhovatel druhý. Tento druhý navrhovatel tvrdil svou splatnou pohledávku za dlužníkem jako pohledávku směnečnou s tím, že dlužník avaloval směnku na částku 6.660.120,40 Kč, směnečný dlužník na směnku neplnil a je v konkursním řízení. Soud prvního stupně po vyhodnocení výpisu z obchodního rejstříku společnosti CARENA s.r.o.-směnečného dlužníka-a z výpisu z obchodního rejstříku dlužníka-avala směnky-zjistil, že jak v době vystavení předmětné směnky, tak v době jejího avalování byl jediným společníkem a jednatelem dlužníka Ing. Radek Procházka, který také jako aval za dlužníka směnku podepsal. K tomu poukázal mj. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, 29 Cdo 1780/2008, dle kterého jestliže osoby, které podepsaly smlouvu o poskytnutí půjčky, ať již jako účastníci, nebo v postavení statutárního orgánu, byly současně ke dni uzavření smlouvy jedinými společníky společnosti s ručením omezeným, pak tato smlouva není neplatná jen proto, že společníci neudělili souhlas k jejímu uzavření ve formě usnesení valné hromady dle ustanovení § 196a odst. 1 obchodního zákoníku, neboť za takových okolností by bylo formalistické a v rozporu s tímto ustanovením dovozovat neplatnost uzavřené smlouvy jen proto, že souhlas společníků nebyl udělen formou valné hromady. Dále poukázal soud prvního stupně na nález Ústavního soudu ÚS č. 14/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dle něhož výkon práva každého účastníka nelze poměřovat podle norem pozitivního práva, ale také podle pravidel dobrých mravů tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti, a lze dovodit, že jednání zneužívající práva, tedy šikana, nepožívá právní ochrany. Soud prvního stupně uzavřel, že pokud dlužník svobodně přijal závazek z rukojemství a nyní se dovolává jeho neplatnosti, pak soud k této obraně nehodlá přihlédnout. Proto uzavřel, že i druhý navrhovatel doložil, že má za dlužníkem splatnou pohledávku (po částečném zpětvzetí svého nároku) 6.566.888,20 Kč. Soud prvního stupně dále uzavřel, že nevyzýval dlužníka k předložení seznamů dle § 104 IZ, neboť má za to, že dlužník prokázal svou nemajetnost, a to v řízení o náhradu škody před Krajským soudem v Brně, sp.zn. 25 Cm 25/2013, v němž mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, protože dokládal, že nemá majetek, z výtěžku jehož prodeje by bylo možné uhradit soudní poplatek. Uvedl v žádosti o osvobození od soudních poplatků, že výsledek jeho hospodaření za roky 2009 až 2011 byl ztrátový, že nemá žádný movitý a nemovitý majetek. Soud prvního stupně dále uzavřel, že provedeným dokazováním z přihlášek pohledávek věřitelů byly prokázány pohledávky Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, Brno, a to z titulu DPH ve výši 2.296.670 Kč, daně z příjmu právnických osob ve výši 173.945 Kč a z titulu silniční daně 9.125 Kč. Tyto pohledávky byly prokázány výpisy z účtu dlužníka a z daňových přiznání k DPH, dani z příjmů právnických osob a silniční dani a dále i rozhodnutím o posečkání úhrady DPH z 29.5.2013, z něhož vyplývá, že dlužník od roku 2010 nehradil žádné nedoplatky daní. Dlužník rovněž u jednání dne 1.10.2013 tvrdil, že s finančním úřadem jedná o splátkovém kalendáři, svá tvrzení nijak nedoložil. Dále byla doložena i pohledávka Městské správy sociálního zabezpečení ve výši 1.080.000 Kč, kterou dlužník uznal, pohledávka Tepláren a.s. Brno z titulu neuhrazených faktur za dodávku tepla dle kupní smlouvy ve výši 95.740 Kč splatná 22.3.2013, ve výši 68.609 Kč splatná 21.4.2014 a ve výši 37.246 Kč splatná 24.5.2012. Dále měl soud prvního stupně za doloženou i pohledávku Komerční banky, a.s. splatnou 24.1.2011 ve výši 307.762,12 Kč z titulu poskytnutého nesplaceného úvěru dle úvěrové smlouvy z 20.4.2009, když zdůvodnil, proč námitky dlužníka proti této pohledávce nemá za důvodné, neboť má za to, že jak pohledávka Tepláren, a.s. Brno, tak ani Komerční banky, a.s. nezanikla zápočtem dlužníka, neboť tento neprokázal existenci pohledávky, kterou proti pohledávkám těchto věřitelů započítával. Soud prvního stupně tedy na základě těchto prokázaných pohledávek jak navrhujících věřitelů, tak dalších věřitelů uzavřel, že dlužník je v úpadku z důvodu platební neschopnosti, a dále uzavřel, že je v úpadku i pro předlužení, když sám uznal ve shora uvedeném řízení před Krajským soudem v Brně, že nemá žádný majetek, a to ani na úhradu soudního poplatku (§ 3 odst. 1, 2 a 3 IZ). Soud prvního stupně proto uzavřel, že jsou splněny předpoklady pro prohlášení úpadku dlužníka dle § 136 odst. 1 IZ a vzhledem k tomu, že dlužník nesplňuje podmínky pro reorganizaci, současně s rozhodnutím o úpadku rozhodl podle § 148 odst. 1 IZ o řešení úpadku dlužníka prohlášením konkursu. Insolvenčním navrhovatelům uložil povinnost zaplatit soudní poplatek podle ustanovení § 2 odst. 1, písm. a) a § 4 odst. 1, písm. e) a položky 4, odst. 1, písm. c) zákona 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

Toto rozhodnutí napadl dlužník odvoláním. Dlužník především poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 221/07 a Pl. ÚS 34/09, dle kterých v souladu s obecným právním principem nikomu nesmí být dovoleno mít prospěch z vlastního podvodu, využívat vlastního protiprávního jednání nebo nabývat majetku vlastním zločinem. Poukázal na to, že ho motivuje k podání odvolání nutnost prolomení zásady vyjádřené v těchto rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 NSČR 24/2009 či 29 NSČR 31/2011 s tím, že se rozmáhá snaha zbavit se urputně se bránících dlužníků tím způsobem, že i když je pohledávka navrhujícího věřitele sporná, insolvenční soudy rozhodnou o úpadku dlužníků, protože s ohledem na četnost jiných věřitelů jsou si jisty, že s ohledem na aplikaci ustanovení § 141 IZ bude jejich rozhodnutí potvrzeno. To ovšem v praxi znamená, že insolvenční návrh může podat kdokoliv a je na libovůli soudu prvního stupně, zda dlužník skončí v insolvenci či nikoliv. Tak je tomu i v přezkoumávané věci, když ani jeden z navrhovatelů svou pohledávku neosvědčil, neboť u prvního z navrhovatelů ve skutečnosti navrhovatel je dlužníkem a u druhého navrhovatele pohledávka vůbec neexistuje. U pohledávky druhého navrhujícího věřitele dlužník zdůraznil, že nenamítal neplatnost převzetí směnečného rukojemství, ale namítal, že má kauzální námitku vůči osobě oprávněné ze směnky, a tudíž že by měl být zproštěn povinnosti směnku hradit. Poukázal na to, že smyslem ustanovení § 196a obchodního zákoníku není pouhá ochrana věřitelů, ale že smysl a účinky tohoto ustanovení jsou vyjádřeny v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Cdo 3223/2010, v němž je srovnán rozdíl mezi ustanovením § 193 odst. 2 a 196a obchodního zákoníku. S poukazem na toto rozhodnutí odvolatel uvádí, že druhý navrhovatel nepochybně měl možnost rozpoznat, že převzetí směnečného rukojemství podléhalo režimu ustanovení § 196a obchodního zákoníku, a dokonce to byl sám druhý navrhovatel, který toto převzetí požadoval. Nebyl to tedy dlužník, kdo zavinil neplatnost avalu, jak konstatuje soud prvního stupně, nýbrž byl to druhý navrhovatel, který si tento aval vyžádal. Dále odvolatel poukázal na to, že pokud aplikoval soud prvního stupně námitku rozporu s dobrými mravy, pak se zpronevěřil platné judikatuře Nejvyššího soudu, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 28 Cdo 4238/2011, dle kterého se v takovém případě musí soud zabývat veškerými relevantními okolnostmi vzniku bezdůvodného obohacení, a nikoliv bez dalšího ztotožnit rozpor s dobrými mravy se zaviněním neplatnosti právního úkonu. Ve vztahu k pohledávce prvního navrhovatele odvolatel poukázal na to, že soud prvního stupně zcela přehlédl, co je esenciální podstatou judikatury Nejvyššího soudu ČR v dané otázce, neboť Nejvyšší soud ČR svou judikaturou reagoval na nemravné chování leasingových společností, které ve smlouvách sjednávaly, že při předčasném ukončení leasingu je leasingový nájemce povinen uhradit veškeré částky, které by za normálních okolností byl povinen uhradit (to je pokud by nedošlo k předčasnému ukončení leasingové smlouvy) a vedle toho si leasingové společnosti přisvojovaly i výtěžek z předmětu leasingu, který byl při předčasném ukončení leasingovému nájemci odebrán. Pro leasingové společnosti bylo tedy často při sebemenším porušení smluvních povinností výhodnější leasing předčasně ukončit, protože výtěžek byl vyšší, než kdyby leasing řádně doběhl. Soud prvního stupně zcela pominul, že strany si v leasingové smlouvě konkrétně ujednaly v bodě 8.4.5, jaké nároky vzniknou navrhovateli při předčasném ukončení leasingové smlouvy. Toto ujednání však není ujednáním o vypořádání vzájemných nároků, je pouhým ujednáním o výši nároků leasingového pronajímatele. Případné nároky leasingového nájemce nebyly brány v leasingové smlouvě vůbec zohledněny, protože leasingové podmínky jsou poplatny době jejich vzniku. Dlužník netvrdí nic jiného, než to, že pokud požaduje první navrhovatel i splátky, které byly splatné po předčasném ukončení leasingové smlouvy, pak je nutno proti těmto jeho nárokům vypočteným podle bodu 8.4.5 postavit i výtěžek z prodeje předmětu leasingu. Skutečnost, že tento výtěžek představuje jednu proměnnou při výpočtu jednoho nároku definovaného v bodu 8.4.5 všeobecných podmínek, neznamená, že je započítáván dvakrát, jak dovodil soud prvního stupně. Navíc autorem všeobecných podmínek byl věřitel a při jakýchkoli nejasnostech by měla být aplikována výkladová pravidla uvedená v ustanovení § 266 obchodního zákoníku, zejména ustanovení § 266 odst. 4 obchodního zákoníku. Odvolatel proto uzavřel, že proti nároku druhého navrhovatele vznesl důvodnou kauzální námitku, čímž se proti jeho pohledávce ubránil, a u prvního navrhovatele po provedení vypořádání dvou leasingových smluv v intencích smluvních ujednání je výsledkem pohledávka dlužníka za prvním navrhovatelem a nikoliv naopak. Pokud by první navrhovatel své závazky vůči dlužníkovi uhradil, pak by se dlužník v žádné platební neschopnosti nenacházel, ba dokonce by mu po úhradě všech závazků ještě zbyly finanční prostředky. Odvolatel dále v odvolání poukazoval na námitku podjatosti, kterou vůči rozhodující soudkyni vznesl podáním ze 17.9.2013, která nebyla soudem prvního stupně vůbec k rozhodnutí nadřízenému soudu předložena, s tím, že předchozí námitka podjatosti z 26.8.2013 nebyla věcně projednána s odvoláním na stejný obsah jako odmítnutá námitka z 27.7.2013, která byla odmítnuta pro opožděnost. Proto má za to, že dosud nebylo o jeho námitce podjatosti věcně rozhodnuto, žádá o její projednání a zdůrazňuje, že namítá dřívější osobní důvěrný vztah soudkyně k JUDr. Tománkovi, společníkovi advokátní kanceláře zastupující druhého navrhovatele. Dále odvolatel poukázal na to, že se odvolací soud musí vypořádat se zamítnutým návrhem na přerušení řízení, které insolvenční dlužník podal, s tím, že na základě vadného poučení o odvolání není zřejmé, jaký lze zvolit ze strany insolvenčního dlužníka procesní postup, respektive zda je namístě podání žaloby pro zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 3 o.s.ř. Závěrem shrnul, že považuje ustanovení § 141 IZ za protiústavní a bude se domáhat jeho zrušení ústavní cestou, neboť toto ustanovení odnímá dlužníku druhý stupeň soudního řízení, neboť odvolací řízení v jeho intencích probíhá ve zcela jiném režimu, než řízení před soudem prvního stupně. Navrhl proto, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, eventuálně aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že návrh obou navrhovatelů zamítne.

První navrhovatel se k odvolání dlužníka vyjádřil. Poukázal na to, že je odvolání dlužníka v rozporu s ustanovením § 141 insolvenčního zákona, neobsahuje ani nedokládá odvolací důvod, který zákon pro takové odvolání připouští, to je důvod, že dlužník není v úpadku. Otázka aktivní legitimace navrhovatele k podání insolvenčního návrhu totiž již není předmětem přezkumu v odvolacím řízení. Dále poukázal na to, že dlužník svůj úpadek v podobě předlužení doznal sám v žádosti o osvobození od soudního poplatku v řízení u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 25 Cm 25/2013, v němž uvedl, že výsledek jeho hospodaření za vykázaná tři účetní období 2009 až 2011 byl ztrátový, že nemá ani další nemovitý či movitý majetek, z výtěžku jehož prodeje by bylo možno uhradit soudní poplatek. Dlužníkovy argumenty proti pohledávkám prvního navrhovatele spočívají výlučně v jeho nesouhlasu s nimi, ten však nepostačuje k závěru, že by první navrhovatel své pohledávky za dlužníkem neosvědčil. Dlužník neprokázal zánik pohledávek prvního navrhovatele ani existenci své tvrzené pohledávky za prvním navrhovatelem. S poukazem na sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.9.2010, sp.zn. Cpjn 204/2007 řešící vypořádání leasingových smluv, poukázal první navrhovatel na to, že dle tohoto stanoviska výtěžek z prodeje předmětu leasingu je do vypořádání zaniklého leasingového vztahu nutno započítat pouze tehdy, pokud má leasingový pronajímatel podle smlouvy obdržet i veškeré splátky leasingu sjednané do jeho řádného ukončení. Důvodem takového postupu je zabránit bezdůvodnému obohacení na straně pronajímatele, který by mohl obdržet jak výtěžek z prodeje předmětu leasingu, tak i jeho pořizovací cenu v podobě leasingových splátek. Dlužník přitom ve svém výkladu leasingových smluv leasingové splátky do konce leasingu navrhovateli nepřiznává, současně však požaduje zahrnutí celého výtěžku z prodeje. Pouze tehdy, pokud by leasingový pronajímatel obdržel jak výtěžek z prodeje předmětu leasingu, tak všechny leasingové splátky do konce řádného konce leasingu, získal by hodnotu předmětu leasingu dvakrát. Tak tomu však v přezkoumávané věci není. Proto také nedochází u prvního navrhovatele k bezdůvodnému obohacení, neboť neobdržel všechny leasingové splátky a výtěžek z prodeje zohlednil ve výpočtu vypořádání. První navrhovatel dále poukázal na to, že námitky týkající se osobního důvěrného vztahu soudkyně ke kolegovi právního zástupce druhého navrhovatele jsou uváděny bez jakéhokoliv důkazu a jsou zcela irelevantní. První navrhovatel navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.

Druhý navrhovatel ve vyjádření k odvolání dlužníka poukázal na to, že dlužník zcela pomíjí skutečnost, že jak výstavce směnky CARENA, s.r.o. (nyní Keto s.r.o.) a dlužník jsou personální unií, kdy jediným vlastníkem obou společností a jednatelem v každé z nich byl v rozhodné době Ing. Radek Procházka, již z toho je zřejmé,

že aval měl obchodní důvod k převzetí rukojemství, neboť zajišťoval financování stoprocentně personálně propojeného subjektu. Dlužník přitom po celou dobu trvání vztahů směnkou vyvolaných jako aval ničeho nenamítal, až 9.7.2013 podal určovací žalobu o neplatnost převzetí směnečného rukojemství, což je zjevně pokus podpořit jeho stanovisko v insolvenčním řízení. Navrhl, aby napadené usnesení bylo jako věcně správné potvrzeno.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb. změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle článku II Přechodná ustanovení tohoto zákona zákon č. 182/2006 Sb. ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Rozhodným zněním IZ v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ v rozhodném znění, je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ).

Podle ustanovení § 3 odst. 2 IZ v rozhodném znění, má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků nebo b) je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle ustanovení § 3 odst. 3 IZ v rozhodném znění, dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Podle ustanovení § 7 IZ v rozhodném znění, nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Podle ustanovení § 141 odst. 1 rozhodného znění IZ, proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu dlužníka není odvolání přípustné. Proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele se může odvolat pouze dlužník; odvoláním však může namítat pouze to, že rozhodnutí o úpadku nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží.

Podle ustanovení § 141 odst. 2 IZ v rozhodném znění, je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel v průběhu odvolacího řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení.

S účinností od 1.1.2014 byl občanský soudní řád zákon č. 99/1963 Sb. změněn zákonem č. 293/2013 Sb. Podle článku II Přechodná ustanovení tohoto zákona, bodu 2. pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb. ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Rozhodným zněním o.s.ř. pro jeho přiměřené použití je proto o.s.ř. ve znění účinném do 31.12. 2013.

Odvolací soud zjistil, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou a obsahuje způsobilý odvolací důvod, který lze z hlediska vylíčení skutkového stavu podřadit pod ustanovení § 205 odst. 2, písm. a) a g) o.s.ř. Odvolací soud přezkoumal při nařízeném jednání napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 2, odst. 3, odst. 5 o.s.ř.), a po doplnění a zopakování dokazování dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o obsah insolvenčního spisu, pak odvolací soud pro stručnost zcela odkazuje na zjištění uvedená v jeho předchozím rozhodnutí v této právní věci č.j. KSBR 27 INS 6965/2011, 1 VSOL 824/2012-A-98 ze dne 14.2.2013, konkrétně na č.l. 4-8. Dále z insolvenčního spisu vyplývá, že podáním doručeným soudu prvního stupně 5.4.2013 podala návrh na zahájení insolvenčního řízení proti dlužníku Česká spořitelna, a.s. Tvrdila svou pohledávku za dlužníkem vyplývající z avalu směnky vlastní celkem na částku 6.660.120,40 Kč, z toho dlužný směnečný peníz 6.297.511 Kč. Jedná se o směnečný závazek po splatnosti delší 30 dnů, když směnky byla emitována 5.2.2010 v Olomouci na řad navrhovatele s doložkou bez protestu, splatná 24.4.2012 v Olomouci. Výstavcem směnky byla společnost CARENA s.r.o. (nyní Keto s.r.o.), ačkoliv byla směnka prezentována, nebylo na tuto směnku do ničeho uhrazeno. Tento navrhovatel také označil další věřitele dlužníka a navrhoval, aby bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka. Dlužník ve vyjádření k pohledávce tohoto dalšího navrhujícího věřitele poukázal na to, že CARENA s.r.o. dne 5.2.2010 žádnou směnku nevystavila, že podepsala pouze blankosměnku. Dále uvedl, že vzhledem k tomu, že mezi navrhovatelem a výstavcem směnky byla uzavřena smlouva o podmínkách zajištění závazku směnkou a o právu vyplnit blankosměnku a tuto smlouvu podepsal i dlužník, přísluší mu i námitka neoprávněného vyplnění směnky. Poukázal na to, že tato blankosměnka má zajišťovací charakter a za výstavce jednal Ing. Radek Procházka, to je stejná osoba, která v souvislosti s blankosměnkou jednala i za dlužníka, dále vznesl i další kauzální námitky proti směnce. Přípisem ze dne 5.6.2013 sdělil soudu prvního stupně Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno II., že dlužník má nedoplatek na dani z přidané hodnoty ve výši 2.296.670 Kč, na dani z příjmu právnických osob 173.945 Kč a na dani silniční 9.125 Kč. V příloze předložil výpisy z účtu a daňových přiznání k DPH a DPPO a silniční dani a stejnopis rozhodnutí o posečkání úhrady daně z přidané hodnoty z 29.5.2013, z něhož vyplývá, že dlužník od roku 2010 nehradil žádné nedoplatky. Podáním doručeným soudu prvního stupně 11.6.2013 druhý navrhovatel omezil přihlášenou pohledávku o částku 88.460,10 Kč, kterou inkasoval na základě zřízeného zástavního práva z účtu emitenta směnky. Pod č.l. A-125 je založena fotokopie směnky vystavené společností CARENA s.r.o. 5.2.2010 opatřená ověřovací doložkou s tím, že souhlasí s originálem předložené směnky, která byla vrácena druhému navrhovateli. Podáním doručeným soudu prvního stupně 29.7.2013 vznesl dlužník námitku podjatosti rozhodující soudkyně JUDr. Hany Hrstkové. Důvod vyloučení rozhodující soudkyně spatřoval ve skutečnostech, které tato soudkyně měla uvést při jednání insolvenčního soudu dne 28.5.2013. K tomu odkázal i na prohlášení svědka JUDr. Kamila Topoláře, který byl jednání jako veřejnost přítomen. Dále argumentoval tím, že jeden ze společníků advokátní kanceláře zastupující Českou spořitelnu, a.s. JUDr. Richard Tománek byl dlouholetým spolupracovníkem rozhodující soudkyně na stejném oddělení Krajského soudu v Brně. Dále spatřoval důvody vyloučení i ve změně termínu jednání z 10.6.2013 na 2.7.2013. Rozhodující soudkyně se k námitce vyjádřila podáním na č.l. A-131 tak, že nemá žádný osobní ani právní zájem na projednávání a rozhodnutí věci, necítí žádnou podjatost v kladném ani záporném směru vůči žádnému z účastníků řízení a jejich zástupcům. O námitce podjatosti rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16.8.2013 tak, že námitku týkající se tvrzených výroků rozhodující soudkyně při jednání před Krajským soudem v Brně dne 28.5.2013 odmítl jako opožděnou a pokud jde o tvrzený vztah soudkyně ke společníkovi advokátní kanceláře zastupující druhého navrhovatele a další námitky, týkající se postupu soudkyně v řízení o projednávané věci, tj. tvrzenému prodlužování řízení, způsobu, jak rozhodla či jak rozhodnutí zdůvodnila, rozhodl, že soudkyně JUDr. Hana Hrstková není vyloučena z projednávání a rozhodnutí této právní věci. Pokud jde o usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. 25 Cm 25/2013-68 ze dne 14.6.2013 (vydaného ve věci žalobce-dlužníka proti žalovanému-prvnímu navrhovateli o 69.705.394,95 Kč s příslušenstvím, o žádosti dlužníka jako žalobce o osvobození od soudních poplatků), bylo jím vyhověno žádosti dlužníka o osvobození od soudních poplatků a dle odůvodnění tohoto rozhodnutí z listin, které dlužník jako žalobce předložil, vyplývá, že výsledek hospodaření dlužníka za vykázaná tři účetní období byl ztrátový a že současně dlužník sám prohlásil, že nemá ani žádný další movitý či nemovitý majetek, z výtěžku jehož prodeje by bylo možno uhradit soudní poplatek. Dále uvedl dlužník, že zahájení insolvenčního řízení z 26.4.2011 omezilo jeho podnikatelské aktivity a znemožnilo mu získávat další příjmy. Proto soud jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků vyhověl. Podáním doručeným soudu prvního stupně 26.8.2013 vznesl dlužník opětovně námitku podjatosti rozhodující soudkyně. Poukazoval na tytéž skutečnosti jako v námitce vznesené podáním ze 27.7.2013, navíc přiložil prohlášení svědka JUDr. Kamila Topoláře, který byl přítomen jednání před insolvenčním soudem dne 28.5.2013. Soud prvního stupně předložil věc k rozhodnutí o námitce podjatosti nadřízenému soudu dne 29.8.2013. Přípisem z 9.9.2013 nadřízený soud vrátil věc Krajskému soudu v Brně s tím, že obsahem námitky podjatosti jsou tytéž skutečnosti, které uplatnil dlužník jako důvod pro vyloučení soudkyně již v návrhu z 27.7.2013, o kterém bylo již rozhodnuto a není proto důvod k dalšímu rozhodnutí nadřízeného soudu. Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 17.9.2013 vznesl dlužník další námitku podjatosti rozhodující soudkyně. V ní dlužník argumentuje tím, že předchozí námitku doplnil právě vyjádřením JUDr. Kamila Topoláře, která dokladovala, že námitka není podána opožděně. Vyjádření svědka, nezávislého pozorovatele-veřejnosti je nové v tom pohledu, jak je reagováno veřejností na projevy rozhodující soudkyně. Dle dlužníka je totiž rozhodné, jakým způsobem účastníci řízení či další osoby vnímají vystupování soudkyně, a zda její vystupování může vyvolat odůvodněné pochybnosti o nestranném rozhodování. Tyto skutečnosti jsou dle něho prokazatelné právě přípisem JUDr. Kamila Topoláře. Konkrétně důvodem vyloučení jsou právě prohlášení soudkyně na jednání insolvenčního soudu 28.5.2013 ve vztahu k předložené směnce avalované insolvenčním dlužníkem za situace, kdy nebyl předložen originál směnky, a dále její tvrzení o tom, že odvolací soud již nebude posuzovat aktivní legitimaci navrhujících věřitelů, ale jen existenci úpadku z pohledu existence více věřitelů. K tomu odkázal dlužník na rozhodnutí Ústavního soudu ÚS 105/01.

Dále z insolvenčního spisu vyplývá, že návrhem doručeným soudu prvního stupně dne 24.9.2013 navrhl dlužník přerušení insolvenčního řízení do doby skončení dvou soudních řízení, jež dle něho mají přímou souvislost s případným osvědčením či neosvědčením pohledávek insolvenčních navrhovatelů, a to řízení vedených před Krajským soudem v Brně pod sp.zn. 25 Cm 127/2013 a u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 53 Cm 202/2013. O tomto návrhu dlužníka rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne 25.9.2012 tak, že návrh na přerušení insolvenčního řízení zamítl s poukazem na ustanovení § 84 odst. 1 IZ, dle něhož přerušení insolvenčního řízení není přípustné. V poučení tohoto rozhodnutí uvedl, že proti tomuto usnesení lze není přípustné odvolání , přičemž následně 1.10.2013 rozhodující soudkyně opravila text tohoto poučení tak, že slovo lze škrtla a připojila doložku o provedené opravě. Toto usnesení bylo doručeno advokátu dlužníka 30.9.2013. Podáním doručeným téhož dne soudu prvního stupně se dlužník odvolal proti tomuto usnesení s tím, že důvodem odvolání je nesprávnost, respektive zmatečnost poučení krajského soudu o možnosti podat odvolání, ze kterého není zcela zřejmé, zda opravný prostředek je či není přípustný. Navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Při jednání dne 1.10.2013 soud prvního stupně provedl dokazování čtením obsahu listin, které jsou uvedeny na listu 2 protokolu z tohoto jednání, a dále potvrzení z jednání u Městské správy sociálního zabezpečení Brno ze dne 12.6.2013. Nato vydal soud prvního stupně napadené usnesení.

Odvolací soud doplnil a zopakoval dokazování čtením následujících listin, z nichž dospěl k těmto zjištěním: -Ze svazku přihlášky pohledávky č. 22 věřitele č. 21 Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno II., že tento věřitel přihlásil přihláškou pohledávky dne 23.10.2013 do tohoto insolvenčního řízení vykonatelné pohledávky za dlužníkem v celkové výši 2.313.600 Kč. Z toho činí 1.118.639 Kč daň z přidané hodnoty na základě daňového přiznání ze 27.9.2010 splatná 27.9.2010, 259.463 Kč daň z přidané hodnoty na základě daňového přiznání ze dne 25.10.2010 splatná 25.10.2010, dále daň z přidané hodnoty ve výši 141.571 Kč dle platebního výměru z 30.8.2011 splatná 25.8.2011, daň z přidané hodnoty ve výši 33.587 Kč dle platebního výměru z 30.11.2011 splatná 25.10.2011, 17.463 Kč daň z přidané hodnoty dle platebního výměru z 1.8.2012 splatná 25.7.2012, 40.620 Kč daň z přidané hodnoty dle platebního výměru z 29.8.2012 splatná 27.8.2012, dále daň z přidané hodnoty ve výši 5.705 Kč, 2.500 Kč, 5.077 Kč a 541 Kč na základě dodatečných platebních výměrů ze dne 1.7.2013 splatná 1.7.2013, dále daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků ve výši 2.194 Kč, 375 Kč, 1.200 Kč, 500 Kč, 1.380 Kč, 1.155 Kč, 575 Kč, 90 Kč, 105 Kč, 840 Kč, 1.060 Kč, 3.725 Kč dle platebních výměrů vydaných v období od 26.10.2011 do 20.1.2012, které byly splatné od 20.12.2010 do 9.3.2012. Dále částka 9.125 Kč na dani silniční na základě platebního výměru ze 30.3.2012 splatná 31.1.2012 a daň z příjmů právnických osob ve výši 10.845 Kč na základě dodatečného platebního výměru ze dne 25.5.2009 splatná 29.6.2009. Dále pak daň z příjmů právnických osob ve výši 30.985 Kč na základě dodatečného platebního výměru z 21.3.2013 splatná 30.4.2013 a daň z příjmů fyzických osob vybíraná srážkou ve výši 360 Kč, 360 Kč, 90 Kč dle platebních výměrů vydaných v období od 3.1.2012 do 9.10.2012 splatná od 31.12.2010 do 31.8.2011. Ve zbývajících částkách se pak jednalo o přihlášení pohledávek z titulu vykonatelných úroků z prodlení za pozdní platby daně z přidané hodnoty, daně z příjmů právnických osob a daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, které na základě doložených vykonatelných platebních výměrů byly splatné v období od 22.1.2010 do 30.9.2013. Všechny tyto jednotlivé pohledávky byly tak splatné dříve než tři měsíce před vydáním napadeného usnesení soudem prvního stupně (1.10.2013) pouze tři pohledávky z titulu úroku z prodlení se zaplacením daně z příjmů fyzických osob vybíraných srážkou ve výši 105 Kč, 219 Kč a 253 Kč byly splatné později než tři měsíce před vydáním napadeného usnesení (v době od 1.6.2012 do 30.9.2013).

-Ze svazku přihlášky pohledávky č. 23 věřitele č. 22 Česká republika- Česká správa sociálního zabezpečení, že tento věřitel přihlásil podáním doručeným soudu prvního stupně 24.10.2013 celkem čtyři pohledávky za dlužníkem, a to pohledávku č. 1 doloženou výkazem nedoplatků vystaveným Městskou správou sociálního zabezpečení Brno dne 2.11.2009 na dlužné pojistné na sociálním zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti dle zákona 589/1998 Sb. na jistině ve výši 439.949 Kč splatné v období od 1.1.2009 do 19.10.2009 jako pohledávku vykonatelnou, jako druhou pak pohledávku na nedoplatku na pojistném na sociálním zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti dle zákona 589/1992 Sb. dle platebního výměru Městské správy sociálního zabezpečení Brno z 8.8.2012 ve výši 694 Kč splatný v době od 1.5.2011 do 31.12.2011, dále z titulu dlužného pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti dle zákona 589/1992 Sb. dle výkazu nedoplatků vydaného Městskou správou sociálního zabezpečení Brno 6.9.2012 částkou jistiny 585.829 Kč splatné v období od 20.10.2009 do 25.4.2011 a jako čtvrtou pohledávku z titulu dlužného pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle zákona 589/1992 Sb. dle výkazu nedoplatků vystaveného Městskou správou sociálního zabezpečení 7.10.2013 ve výši jistiny 321.084 Kč jako vykonatelnou pohledávku splatnou v období od 26.4.2011 do 30.9.2013. Pohledávka k 25.4.2011 činila 1.218.126 Kč jako pohledávka vykonatelná. Mimo těchto pohledávek na jistinách přihlašoval tento věřitel jako součást jednotlivých pohledávek i pohledávky z titulu příslušenství.

Po vyhodnocení obsahu spisu a doplněného dokazování odvolací soud ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, aniž by se zabýval hodnocením toho, zda jsou doloženy splatné pohledávky navrhujících věřitelů, uzavírá shodně se soudem prvního stupně, že dlužník je v úpadku. Bylo totiž prokázáno, že dlužník má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit (§ 3 odst. 1, odst. 2, písm. b/ IZ), neboť je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. Minimálně takovými doloženými pohledávkami je pohledávka Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno II. ve výši 2.313.023 Kč s tím, že tato pohledávka z titulu daně z přidané hodnoty, silniční daně, daně z příjmů právnických osob a daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků včetně příslušenství byla v jednotlivých částkách splatná postupně již od 27.9.2010 až do 1.6.2012. Přitom tyto pohledávky jsou nejen splatné, ale i vykonatelné, což doložil tento věřitel vykonatelnými platebními výměry. Dalším věřitelem dlužníka se splatnými pohledávkami, které jsou déle než tři měsíce po splatnosti, jsou pohledávky České správy sociálního zabezpečení z titulu nedoplatku na pojistné na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti v celkové výši 954.075 Kč na jistině, které byly splatné v období od 1.1.2009 do 31.12.2011 a které byly doloženy vykonatelnými výkazy nedoplatků a platebním výměrem. Vyvratitelnou domněnku o platební neschopnosti dlužníka ve smyslu § 3 odst. 2, písm. b) IZ se dlužníkovi nepodařilo vyvrátit tvrzením, že z titulu vyúčtování leasingových smluv má pohledávku za prvním navrhovatelem a že pokud by mu ji tento navrhovatel zaplatil, pak by se nenacházel v platební neschopnosti s tím, že by mu dokonce po úhradě všech závazků ještě zbyly finanční prostředky. Jak uzavřel již Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 2.12.2010, sp.zn. 29 NSČR 10/2009, které bylo publikováno ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. R 80/2011, není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, pak se nepřihlíží při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek.

Odvolací soud proto v souladu se shora citovaným ustanovením § 141 IZ uzavírá, že dlužník se nachází v úpadku ve formě platební neschopnosti. Se zřetelem k tomu, že k rozhodnutí o úpadku dlužníka postačuje existence úpadku pouze v jedné z jeho forem, nezabýval se již odvolací soud přezkumem závěru soudu prvního stupně o tom, že dlužník se nachází v úpadku i ve formě předlužení ve smyslu § 3 odst. 3 IZ.

Odvolací námitku dlužníka o protiústavnosti ustanovení § 141 IZ považuje odvolací soud za nedůvodnou. Účelem insolvenčního řízení je totiž (§ 1 IZ) řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze stanovených způsobů, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů a dále řešení oddlužení dlužníka. Není však účelem insolvenčního řízení zjišťování pohledávek insolvenčních navrhovatelů. Mimo to odvolací soud poukazuje na důvodovou zprávu k tomuto zákonnému ustanovení. Podle ní specifický problém spočívá v tom, že na základě odvolání může dojít ke zrušení nebo změně rozhodnutí o úpadku, ačkoli je už (jako usnesení) vykonatelné a řešení úpadku již podle něho probíhá. Souběžně s odvolacím řízením, které (někdy z objektivních, jindy ze subjektivních příčin) může (z pohledu záměru zákona vyjádřeného v § 93 odst. 2 osnovy výjimečně) trvat i delší dobu, tedy postupuje další fáze insolvenčního řízení. V praxi dochází i k tomu, že věřitel, který podal insolvenční návrh po rozhodnutí o úpadku, avšak ještě před právní mocí takového rozhodnutí (odloženou dlužníkovým odvoláním), z rozličných příčin ztratí ekonomický zájem na průběhu řízení (jeho pohledávku například uhradí ručitel, pohledávka se vzhledem ke stavu majetkové podstaty jeví nedobytnou apod.). Sám může dokonce v průběhu odvolacího řízení zaniknout bez právního nástupce. Na procesní aktivitě tohoto věřitele je přitom založeno i postavení přihlášených věřitelů. Těmto nežádoucím situacím předchází § 141 odst. 2 podložený logickým úsudkem, že je-li zde i tak úpadek dlužníka, nehraje pohledávka takového věřitele pro rozhodnutí žádnou roli.

Pokud jde o odvolací námitku dlužníka týkající se nutnosti rozhodnout o jeho odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na přerušení insolvenčního řízení, pak k tomu odvolací soud uzavírá, že o tomto odvolání rozhodl usnesením ze dne

7.1.2014, kterým usnesení soudu prvního stupně potvrdil a které bylo téhož dne zveřejněno v insolvenčním rejstříku a zástupcům účastníků téhož dne doručováno do datových schránek.

Pokud jde o námitku podjatosti rozhodující soudkyně JUDr. Hany Hrstkové, kterou učinil dlužník rovněž jedním z odvolacích důvodů, pak k ní sděluje odvolací soud následující. Důvodem námitky podjatosti rozhodující soudkyně je dle dlužníka to, že jeden ze společníků advokátní kanceláře, která zastupuje v tomto řízení Českou spořitelnu, a.s., JUDr. Richard Tománek byl dlouholetým spolupracovníkem rozhodující soudkyně na stejném oddělení Krajského soudu v Brně. Vztah rozhodující soudkyně k tomuto společníkovi advokátní kanceláře označil pak dlužník v odvolání proti napadenému usnesení jako osobní důvěrný vztah . K tomuto tvrzení však žádné důkazy neoznačil, nic bližšího k němu neuvedl a ani z obsahu spisu nic bližšího k této otázce nevyplývá. Naopak z vyjádření rozhodující soudkyně k opakovaně vznášené námitce podjatosti dlužníkem vyplývá, že ona sama nemá na projednávání a rozhodnutí této právní věci žádný osobní ani právní zájem a necítí žádnou podjatost v kladném ani záporném směru vůči žádnému z účastníků ani k jejich zástupcům. Vrchní soud v Olomouci již ve svém rozhodnutí z 16.8.2013 rozhodl ve vztahu k tomuto důvodu podjatosti rozhodující soudkyně, že rozhodující soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci, a v tomto směru tedy na odůvodnění tohoto rozhodnutí pro stručnost zcela odkazuje. Dalším důvodem vyloučení rozhodující soudkyně dle dlužníka je dle jeho názoru to, že soudkyně uměle prodlužovala řízení tak, aby umožnila dalším subjektům připojit se do insolvenčního řízení dlužníka, dále její prohlášení při jednání insolvenčního soudu 28.5.2013, kdy se vyjádřila o tvrzené směnečné pohledávce druhého navrhujícího věřitele tak, že jsou nároky ze směnky zcela nezpochybnitelné, a dále že vyslovila závěr o tom, že odvolací soud již nebude řešit aktivní legitimaci insolvenčních navrhovatelů a rozhodnutí o prohlášení úpadku potvrdí, pokud bude zjištěna existence úpadku. K tomu poukázal dlužník na to, že se nejednalo jen o jeho subjektivní dojem o tom, že věc již předem je zcela rozhodnuta ve prospěch insolvenčních navrhovatelů, ale že stejný dojem o podjatosti rozhodující soudkyně ve prospěch insolvenčních navrhovatelů měl i svědek JUDr. Kamil Topolář, který byl tomuto označenému jednání soudu prvního stupně přítomen. Tento dlužníkem označený svědek pak ve svém přípise, který dlužník přiložil k námitce podjatosti ze dne 17.9.2013, v podstatě potvrdil údaje o prohlášeních rozhodující soudkyně při tomto jednání tak, jak je uvedl dlužník ve vznesené námitce podjatosti. Dále dlužník poukazoval na to, že o podjatosti rozhodující soudkyně svědčí i postup při odročování termínu jednání z 10.6.2013 na 2.7.2013 a posléze 30.7.2013, které je vedeno v rozporu s principy insolvenčního řízení a řízení se protahuje a postupuje ve prospěch insolvenčních navrhovatelů. Poukázal i na to, že pro podjatost nemusí existovat její přímé prokázání, postačí to, že jsou pochybnosti o nestrannosti rozhodujícího soudce. Tyto další důvody podjatosti rozhodující soudkyně, které vznesl dlužník již ve svém podání ze dne 27.7.2013, a o nichž bylo rozhodnuto rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.8.2013, Vrchní soud v Olomouci posoudil tak, že je odmítl jako podané opožděně ve smyslu ustanovení § 15a odst. 2 o.s.ř. (§ 7 odst. 1 IZ).. Je tedy pravdou, že tyto důvody tvrzené podjatosti rozhodující soudkyně dosud Vrchní soud v Olomouci dosud věcně nehodnotil. Je však nutno poukázat při jejich věcném hodnocení jako odvolací námitky dlužníka na to, že všechny tyto důvody spočívají v postupu soudkyně v řízení o projednávané věci ve smyslu ustanovení § 14 odst. 4 o.s.ř. Přitom podle tohoto zákonného ustanovení, důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Pouze nad rámec považuje odvolací soud za nutné ještě uvést, že s ohledem na stanovisko, které k otázce podjatosti dlužník zaujal ve všech vznesených námitkách podjatosti (z 27.7.2013, 28.6.2013 i 17.9.2013) by byl rozhodující soudce dle jeho názoru vždy podjatý ve vztahu k tomu účastníku řízení, který by ve věci nebyl úspěšný. Takto ale důvod vyloučení rozhodujícího soudce v občanském soudním řádu konstruován není, když ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 o.s.ř., jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Jestliže tedy postup soudce v řízení o projednávané věci nemůže být důvodem vyloučení soudce, je zcela nerozhodné i stanovisko dlužníkem označeného svědka, a to jak vnímal postup soudce při označeném jednání dne 28.5.2013. Odvolací soud navíc uzavírá, že i kdyby při jednání soudu dne 28.5.2013 prohlásila rozhodující soudkyně skutečnosti tak, jak jsou uváděny jak dlužníkem, tak i JUDr. Kamilem Topolářem v jeho přípise, pak by se jednalo pouze o prohlášení, kterými zpřístupňovala účastníkům přítomným při jednání před soudem prvního stupně svůj právní názor. Takovýto postup pak s ohledem na požadavek předvídatelnosti rozhodnutí soudu je naprosto správný. Nad rámec je však nutno poukázat na to, jak již uvedl odvolací soud i ve svém rozhodnutí o námitce podjatosti z 16.8.2013, že z protokolu o tomto jednání takové výroky rozhodující soudkyně nevyplývají, byť dle závěru tohoto protokolu má dojít na základě požadavku prvního navrhovatele k úpravě tohoto protokolu.

Odvolací soud tedy uzavírá, že není dán odvolací důvod dle § 205 odst. 2, písm. a) o.s.ř. v tom smyslu, že by napadené usnesení vydal vyloučený soudce. Není důvodem vyloučení rozhodující soudkyně to, že se účastník neztotožňuje s právním názorem rozhodujícího soudce.

Podle názoru odvolacího soudu však soud prvního stupně nesprávně aplikoval ustanovení § 148 odst. 1 IZ a spojil s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o prohlášení konkursu s tím, že dlužník je osobou, u které insolvenční zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením. Spojení rozhodnutí o úpadku s jiným rozhodnutím upravuje insolvenční zákon v ustanovení § 148, podle něhož spojí insolvenční soud rozhodnutí o úpadku s rozhodnutím o prohlášení konkursu, je-li dlužníkem osoba, u které tento zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením. V případě dlužníka jako právnické osoby je sice ve smyslu ustanovení § 389 IZ ve znění účinném k datu vydání napadeného usnesení vyloučeno oddlužení, není u něho však nepřípustná reorganizace dle § 316 odst. 3 téhož znění IZ. Dle tohoto znění IZ byla u něho reorganizace přípustná podmíněně, neboť dle

§ 316 odst. 5 tohoto znění IZ mohl nejpozději do 15 dnů po rozhodnutí o úpadku předložit insolvenčnímu soudu zde specifikovaný reorganizační plán a v takovém případě by dlužníka nestíhalo omezení přípustnosti reorganizace dle § 316 odst. 4 IZ účinného do 31.12.2013. Z toho vyplývá, že v době vydání napadeného usnesení neměl soud prvního stupně splněny podmínky pro to, aby rozhodnutí o úpadku dlužníka spojil s prohlášením konkursu, když při předložení reorganizačního plánu dle shora uvedeného ustanovení mohl dlužník dle § 318 odst. 1, věty druhé IZ ve znění účinném do 31.12.2013 podat návrh na povolení reorganizace do 10 dnů před první schůzí věřitelů, která se má konat po rozhodnutí o úpadku. V přezkoumávané věci však lhůta určená k předložení reorganizačního plánu dlužníkem v § 316 odst. 5 IZ marně uplynula, a tím se stala reorganizace pro dlužníka definitivně nepřípustnou (k tomu odkazuje odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 96/2011).

Proto odvolací soud napadené usnesení ve výrocích I. a II. podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil jako ve výroku věcně správné.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e přípustné podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím Krajského soudu v Brně k Nejvyššímu soudu ČR v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

V Olomouci dne 14. ledna 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu