2 VSOL 1064/2014-A-24
KSBR 45 INS 9051/2014 2 VSOL 1064/2014-A-24

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Šárky anonymizovano , anonymizovano , bytem Uhřínov č. 107, PSČ 594 41, o insolvenčním návrhu věřitele Michala Kratochvíla, bytem Bezručova 1520/7, Velké Meziřící, PSČ 594 01, o odvolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. KSBR 45 INS 9051/2014-A-19 ze dne 26.8.2014, takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. KSBR 45 INS 9051/2014-A-19 ze dne 26.8.2014 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením Krajský soud v Brně zastavil řízení o návrhu insolvenčního navrhovatele (výrok I.), uložil navrhujícímu věřiteli, aby zaplatil ve lhůtě tří dnů na označený účet Krajského soudu v Brně nebo kolkovými známkami soudní poplatek ve výši 2.000 Kč za rozhodnutí o insolvenčním návrhu (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Na odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že usnesením z 15.5.2014 uložil navrhujícímu věřiteli, aby do tří dnů po právní moci zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, a poučil ho o tom, že pokud zálohu ve lhůtě nezaplatí, že může být řízení zastaveno. Navrhující věřitel se proti tomuto usnesení odvolal a Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze

14.7.2014, které nabylo právní moci 25.7.2014, usnesení o uložení zálohy potvrdil. Dle zjištění ze dne 20.8.2014 však navrhující věřitel zálohu ve stanovené lhůtě nezaplatil. Soud prvního stupně proto ve smyslu ustanovení § 108 odst. 3 IZ insolvenční řízení zastavil a vyměřil navrhujícímu věřiteli podle § 4 odst. 1, písm. e), § 7 odst. 1 a položky 4, bod 1, písm. c) Sazebníku soudních poplatků tvořícího přílohu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, soudní poplatek za rozhodnutí o insolvenčním návrhu ve výši 2.000 Kč. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 146 odst. 2 o.s.ř. s tím, že navrhovatel nezaplacením zálohy zavinil zastavení řízení, avšak ostatním účastníkům náklady řízení nevznikly.

Toto usnesení napadl navrhující věřitel odvoláním. Uvedl, že má za to, že nebyly dány podmínky pro to, aby mu soud prvního stupně uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. Pro uložení takové povinnosti totiž nebyly splněny zákonné předpoklady, a nemělo proto ani dojít k zastavení celého insolvenčního řízení. Dále odvolatel zevrubně argumentoval tím, že dlužník má dostatek majetku, který umožní zajistit prostředky na hrazení nákladů insolvenčního řízení. Proto mu povinnost zaplacení zálohy vůbec neměla být uložena, neboť prostředky ke krytí nákladů insolvenčního řízení lze zajistit jiným způsobem. Navíc má za to, že uložení zálohy v nejvyšší možné výši bylo nepřiměřeně vysoké a znesnadnilo mu účast v insolvenčním řízení, a tedy i jeho možnost uspokojit svou pohledávku za dlužníkem. Navrhl, aby napadené usnesení soudu prvního stupně bylo ve výrocích I. a II. zrušeno a věc aby byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání navrhujícího věřitele důvodné není.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2, věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli -zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Podle odstavce třetího, nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Z obsahu předloženého spisu odvolací soud zjistil, že soud prvního stupně učinil ve věci správná skutková zjištění, pokud se týká výzvy navrhujícímu věřiteli k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení částkou 50.000 Kč usnesením ze dne 15.5.2014, ve kterém také poučil navrhujícího věřitele, že pokud zálohu nezaplatí, může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční soud řízení zastavit nebo přikročit k vymáhání zálohy ve smyslu ustanovení § 108 odst. 3 IZ. Toto usnesení soudu prvního stupně napadl navrhující věřitel odvoláním, o kterém rozhodl odvolací soud usnesením ze dne 14.7.2014 tak, že usnesení o uložení povinnosti zaplatit zálohu ve výši 50.000 Kč potvrdil. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 25.7.2014. Navrhující věřitel však zálohu na náklady řízení ani do doby vydání tohoto rozhodnutí odvolacího soudu nezaplatil.

Odvolací soud považuje za nutné zdůraznit, že pro posouzení věcné správnosti odvoláním napadeného usnesení je již nerozhodné posuzování důvodů, pro které byla záloha na náklady insolvenčního řízení soudem prvního stupně navrhujícímu věřiteli uložena. Tyto skutečnosti přezkoumával odvolací soud v rámci odvolacího řízení o odvolání navrhujícího věřitele proti usnesení o uložení povinnosti zaplatit zálohu. Odvolacímu soudu tedy již nepřísluší v tomto řízení přezkoumávat podmínky pro uložení povinnosti zaplatit zálohu, když rozhodnutí o uložení zálohy již nabylo právní moci. Při přezkumu v této právní věci je již rozhodné pouze tolik, zda navrhující věřitel zálohu na náklady insolvenčního řízení zaplatil či nikoliv a aby odvolací soud k odvolání účastníka prověřoval, zda nebylo možno v řízení pokračovat i bez uhrazení zálohy. Přitom pokračovat v řízení bez uhrazení zálohy je možno v těch případech, pokud se změní v mezidobí, tj. v době po vydání rozhodnutí o uložení uhrazení zálohy, majetková situace dlužníka natolik, že trvat na uhrazení zálohy bude nadbytečné, například tehdy, pokud se prokáže, že dlužník disponuje dostatečnými finančními prostředky, z nichž bude možno bez obtíží hradit hotové výdaje i předpokládanou odměnu insolvenčního správce. Přitom případy, kdy důvody pro složení zálohy nepominou, a záloha uhrazena nebude, a přesto bude insolvenční soud pokračovat v řízení, by měly být spíše výjimečné a mělo by jít o situace (jak naznačuje důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu), kdy řešení úpadku určitého subjektu bude obecně žádoucí. Je nutno také poukázat na to, že i k vymožení zálohy je zapotřebí určitý časový prostor, takže by mohla nastat situace, že po rozhodnutí o úpadku nebude mít insolvenční správce k dispozici finanční prostředky k úhradě počátečních výdajů.

Se zřetelem na tyto závěry, ke kterým odkazuje odvolací soud na usnesení Nejvyššího sodu České republiky publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 103/2013, odvolací soud uzavírá, že z obsahu spisu nevyplývá, že by došlo ke změně majetkové situace dlužnice natolik, že by disponovala dostatečnými finančními prostředky pro uhrazení nákladů insolvenčního řízení, a s ohledem na poměry přezkoumávané věci ani nelze dovozovat, že by zde byly okolnosti, pro které by řešení úpadku dlužnice bylo nezbytné nebo obecně žádoucí.

K odvolací námitce navrhujícího věřitele v tom směru, že uložení povinnosti zaplatit zálohu mu znemožňuje účastnit se insolvenčního řízení a uspokojení jeho pohledávky za dlužnicí, považuje odvolací soud za nutné poukázat na skutečnost, že účelem insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení § 1 insolvenčního zákona je řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů nebo řešení oddlužení dlužníka. Pokud jde o uspokojení samotné pohledávky navrhujícího věřitele, pak k tomu slouží výlučně řízení nalézací a následně vykonávací a nikoliv řízení insolvenční.

Odvolací soud shledal napadené usnesení soudu prvního stupně věcně správným, a to i ve výroku, kterým uložil soud prvního stupně navrhujícímu věřiteli povinnost zaplatit soudní poplatek za rozhodnutí o insolvenčním návrhu, i ve výroku o nákladech řízení, a proto ho podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako ve výroku věcně správné potvrdil.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř., když odvolatel nebyl v odvolacím řízení úspěšný a podle obsahu spisu nikomu jinému náklady odvolacího řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkovi a insolvenčnímu navrhovateli

se doručuje i zvláštním způsobem a lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení zvláštním způsobem.

Olomouc 16. října 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu