2 VSOL 1063/2014-A-18
KSBR 37 INS 17290/2014 2 VSOL 1063/2014-A-18

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Vojtěcha Brhla a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníků a) Martina anonymizovano , anonymizovano , identifikační číslo 873 66 444, bytem Polní 4575, 760 05 Zlín, adresa pro doručování Dalarö, Hjortsingen 50, PSČ 137 71, Sweden a b) Ireny anonymizovano , anonymizovano , bytem Polní 4575, 760 05 Zlín, o insolvenčním návrhu dlužníků, rozhodl o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28.7.2014, č. j. KSBR 37 INS 17290/2014-A-13,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí Krajský soud v Brně uložil dlužníkům zaplatit společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení. V důvodech rozhodnutí uvedl, že dlužnici se domáhali rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení insolvenčním návrhem ze dne 20.6.2014. Tvrdili, že dlužník má pět závazků z podnikání v celkové výši 109.054 Kč. K výzvě soudu ze dne 26.6.2014 dlužník sdělil, že věřitele písemně požádal o vyjádření, zda souhlasí s tím, že jeho závazky budou podrobeny oddlužení a připojil kopie podacích lístků. Soud prvního stupně předně zkoumal, zda dlužníci jsou osobami oprávněnými podat návrh na povolení oddlužení. S odkazem na ust. § 389 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ), uvedl, že případné dluhy z podnikání nebrání řešení úpadku oddlužením, pokud s tím souhlasí věřitelé, o jejichž pohledávku jde. Výše závazků vzniklých z podnikání není pro posouzení skutečnosti, zda dlužník má dluhy z podnikání, podstatná. Rovněž tak zákon nestanoví, že by postačil souhlas pouze většiny těchto věřitelů. Souhlasit musí všichni věřitelé, o jejichž pohledávku se jedná. Dlužník své tvrzení v tomto smyslu nedoplnil, když pouze uvedl, že věřitele požádal o vyjádření. Proto dlužníci neunesli břemeno tvrzení o tom, zda jsou osobami oprávněnými podat návrh na povolení oddlužení. Lze tedy očekávat, že způsobem řešení úpadku dlužníků bude konkurs, nikoliv oddlužení. Proto soud uložil dlužníkům zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, když minimální odměna insolvenčního správce při konkursu činí 45.000 Kč bez DPH a bez hotových výdajů.

Proti tomuto usnesení podali dlužníci odvolání. Namítali, že dle insolvenčního zákona nemají povinnost doložit souhlasy všech věřitelů, neboť tito se mohou k návrhu na povolení oddlužení vyjádřit kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení. Přitom věřitele, u kterých mají dlužníci dluhy z podnikání, písemně požádali o vyjádření. Na žádost buď neodpověděli, nebo se vyjádřili tak, že své stanovisko sdělí v průběhu řízení. Dlužníci tedy nemůžou tvrdit souhlas či nesouhlas věřitelů, protože by toto tvrzení bylo proti zásadám logiky. Dále uvedli, že s ohledem na znění § 403 odst. 2 IZ a dále vzhledem k tomu, že obsahuje nevyvratitelnou domněnku (pokud se věřitelé nevyjádří nejpozději na první schůzi věřitelů, platí, že s oddlužením dle návrhu dlužníka souhlasí) nelze případ dlužníků posoudit tak, jak to učinil soud prvního stupně, tedy že mají povinnost tvrdit rozhodnou okolnost v návrhu. Dlužníci sice považovali výzvu soudu k doplnění souhlasu věřitelů za neoprávněnou, přesto vykonali vše pro to, aby výzvě vyhověli, tedy věřitele obeznámili a požádali o souhlas s tím, že závazky budou podrobeny oddlužení. Současně tuto aktivitu soudu sdělili podáním ze dne 9.7.2014. Navrhli, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil.

S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení (24.6.2014) je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění novely provedené zákonem č. 294/2013 Sb., účinné od 1.1.2014. Podle ust. § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle ust. § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluh z podnikání.

Podle ust. § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ust. § 108 odst. 1 a odst. 2 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Soud prvního stupně učinil ve věci správná zjištění ve vztahu k souhlasu věřitelů dlužníků s řešením jejich úpadku oddlužením (výzva soudu ze dne 26.6.2014 a odpověď dlužníka ze dne 9.7.2014), na základě kterých dospěl i ke správným skutkovým závěrům. Lze shrnout, že dlužníci tvrdí závazky v celkové výši 728.066 Kč, přičemž z podnikání dlužníka pochází pět nezajištěných závazků v celkové výši 109.054 Kč.

Z údajů uvedených v insolvenčním návrhu samotném i v seznamu závazků je zřejmé, že dlužníci jsou v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť mají peněžité závazky vůči více (cca devatenácti) věřitelům, které jsou po dobu 30 dnů po lhůtě splatnosti a které nejsou schopni plnit, neboť je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1, 2, písm. b/ IZ). Současně dlužníci tvrdí pět nezajištěných závazků dlužníka z podnikání v celkové výši 109.054 Kč. Přitom dlužníci ve svém insolvenčním návrhu netvrdili žádné skutečnosti, ze kterých by se dalo usuzovat, že závazky z podnikání nebrání řešení úpadku dlužníka oddlužením ve smyslu ust. § 389 odst. 2 IZ spolu s uvedením konkrétního důvodu. Správný je rovněž názor soudu prvního stupně, že insolvenční zákon vyžaduje souhlas nezajištěných věřitelů, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikáním dlužníka, s tím, že úpadek dlužníka bude řešen oddlužením, což předpokládá procesní aktivitu dlužníka před podáním návrhu na povolení oddlužení v tom směru, aby si souhlasy příslušných věřitelů obstaral.

Argumentace dlužníků, že věřitelé se k návrhu na povolení oddlužení mohou podle ust. § 403 IZ vyjádřit později, nejen před jeho podáním, není přiléhavá. Z obecné části důvodové zprávy k revizní novele insolvenčního zákona ve vztahu k institutu oddlužení vyplývá, že byl navrhován posun oddlužení ve směru jeho použitelnosti fyzickými osobami (živnostníky), které hodlají uspokojovat pohledávky svých věřitelů i v průběhu oddlužení z příjmů dosahovaných podnikáním, ovšem za trvajícího předpokladu, že v době rozhodné pro posouzení přípustnosti oddlužení nemají dluhy z podnikání . Text zákona (§ 389 odst. 1, písm. b/ IZ) je přitom jasný a pojem nemá dluh z podnikání nelze vyložit jinak než jako nemá žádný dluh z podnikání . Jinak by byla založena ničím neodůvodněná diskrepance v rozložení podnikatelského rizika pro podnikatele podle toho, zda jde o osoby fyzické nebo právnické. Výslovně k § 389 IZ důvodová zpráva uvádí, že návrh podporuje záměr umožnit oddlužení i drobným živnostníkům (fyzickým osobám), aniž by museli ukončit podnikání, což zohledňuje text § 389 odst. 1 IZ . Dále je možno odkázat na ust. § 108 odst. 1, poslední věta IZ, podle kterého povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydání rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Toto ustanovení v dané věci nelze aplikovat.

Soud prvního stupně tedy zcela správně dospěl k závěru, že jediným možným řešením úpadku dlužníků je konkurs, když jejich návrh na povolení oddlužení bude nutno odmítnout (§ 390 odst. 3 a § 396 IZ).

Ze seznamu majetku dlužníků je seznatelné, že dlužníci nemají k dispozici žádné pohotové finanční prostředky a anonymizovano majetek představující pouze vybavení bytu a domácnosti. Proto je zcela odůvodněna potřeba zálohy na náklady insolvenčního řízení podle ust. § 108 IZ. Účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení je umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho činnosti od počátku, a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Náklady insolvenčního řízení nelze přenášet na stát (§ 38 odst. 2 IZ), který by hradil odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce v případě, že by prověřování majetkové situace dlužníků insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku v potřebném rozsahu.

Soud prvního stupně stanovil správně i výši zálohy částkou 50.000 Kč, když je nutno vzít v úvahu minimální výši odměny insolvenčního správce při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem v částce 45.000 Kč bez DPH a další náklady s konkursem spojené, zejména hotové výdaje insolvenčního správce.

Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Dlužníkům se doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 30. října 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu