2 VSOL 1023/2015-A-11
KSOS 22 INS 21693/2015 2 VSOL 1023/2015-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Brhla a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka: Roman anonymizovano , anonymizovano , bytem: 739 97 Hrádek 6, IČ: 75943671, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. září 2015, č.j. KSOS 22 INS 21693/2015-A-4,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. září 2015, č.j. KSOS 22 INS 21693/2015-A-4, s e p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Označeným usnesením krajský soud uložil dlužníkovi, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč na účet soudu. Důvodem je skutečnost, že dlužník má dluhy z podnikání, přičemž jeden z věřitelů, vůči kterým má dluhy z podnikání, nesouhlasí s oddlužením. Dlužník tak nesplňuje podmínky pro povolení oddlužení, neboť není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení a na jeho majetek bude prohlášen konkurz. Vzhledem k předpokládaným nákladům řízení insolvenční soud postupoval dle § 108 insolvenčního zákona a stanovil zálohu k jejich krytí, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak.

Proti tomuto rozhodnutí podal dlužník odvolání, ve kterém namítal, že sice věřitel ZFP Akademie a.s. vyslovil nesouhlas s řešením úpadku dlužníka formou oddlužení, ale dlužník nemá prakticky žádný majetek, který by se dal využít v konkursu. Navrhl, aby odvolací soud zrušil usnesení o uložení zálohy ve výši 50.000 Kč a věc vrátil prvnímu soudu k dalšímu řízení.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb., insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení dlužník podal soudu dne 26. 8. 2015, proto s ohledem na přechodná ustanovení tohoto zákona je třeba věc posoudit podle zákona č. 182/2006 Sb. ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se proto přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen o.s.ř.).

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle § 108 odst. 1 a odst. 2 věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Z ustanovení § 389 IZ vyplývá, že dlužník-fyzická osoba může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením, pouze tehdy, pokud nemá dluhy z podnikání (odstavec 1, písm. b/), anebo pokud se jedná o dluh z podnikání, který nebrání řešení dlužníkova úpadku oddlužením, tedy jen souhlasí-li s tím věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo jde-li o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1, písm. c) nebo d), anebo jde o pohledávku zajištěného věřitele (odstavec 2).

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník podal dne 26. 8. 2015 u insolvenčního soudu insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Dlužník má nezajištěné dluhy i vůči věřitelům, jejichž pohledávky pochází z podnikatelské činnosti-České správě sociálního zabezpečení, Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně a ZFP Akademie a.s. Podáním doručeným soudu dne 01.09.2015 vyslovil věřitel ZFP Akademie a.s. nesouhlas s řešením úpadku dlužníka formou oddlužení. Dlužník netvrdil ani existenci souhlasu s oddlužením u dalších věřitelů, jejichž pohledávky pochází z podnikatelské činnosti-České správy sociálního zabezpečení, Revírní bratrské pokladny, zdravotní pojišťovny, doložil pouze výzvy a doručenky těmto věřitelům k udělení souhlasu s oddlužením.

Podnikatelské závazky v zásadě brání v řešení úpadku oddlužením a daný dlužník není aktivně legitimován k podání daného návrhu. Z tohoto pravidla je poskytnuta výjimka v podobě souhlasu věřitele, aby jeho pohledávka byla uspokojena v režimu oddlužení. Následnému povolení oddlužení nevadí tři typy závazků z podnikání: -závazky odsouhlasené věřiteli-následnému povolení oddlužení nevadí závazky z podnikání, u nichž věřitel souhlasil s tím, aby tento závazek byl řešen v rámci dlužníkova oddlužení. Žadatel o oddlužení musí svého věřitele předem o souhlas požádat a takový souhlas doložit ke svému návrhu na povolení oddlužení; -závazky, které prošly konkursem-následnému povolení oddlužení nevadí závazky, které dříve byly zahrnuty do konkursu prohlášeného na dlužníka a toto řízení bylo ukončeno pro nedostatek majetku na straně dlužníka, nebo po splnění rozvrhového usnesení soudu v konkursu. Jde tedy o situaci, kdy podnikatel před žádostí o oddlužení absolvoval konkurs, ve kterém nebyly jeho závazky uspokojeny; -tzv. zajištěné závazky-pokud je závazek zajištěný, nebrání povolení oddlužení a věřitel má v případě nesplnění závazku k dispozici náhradní řešení, jak svůj závazek uspokojit.

Zákon existencí souhlasu věřitelů, kteří mají za dlužníkem pohledávky z podnikání, podmiňuje věcnou legitimaci dlužníka k podání insolvenčního návrhu s návrhem na povolení oddlužení ve smyslu s § 389 odst. 2 písm. a/ IZ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne v 23. února 2011 sen. zn. NS 29 NSČR 9/2009 ve věci KSUL 70 INS 3940/2008 se závěrem: Věcná legitimace k podání návrhu na povolení oddlužení vymezená ve smyslu § 389 odst. 1 insolvenčního zákona požadavkem, že dlužník není podnikatelem, ani nemá dluhy vzešlé z podnikání, představuje subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení. Jejich zkoumáním se soud ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení zabývá jen se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení /a v insolvenčním návrhu/, a zjištění o nesplnění těchto podmínek vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 390 odst. 3 insolvenčního zákona. ).

Z dosud uvedeného je zřejmé, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má peněžité závazky vůči více věřitelům (nejméně dvěma), které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopen plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2, písm. b/ IZ). Současně má nezajištěné závazky z podnikání, přičemž jeden z věřitelů těchto závazků vyslovil s oddlužením nesouhlas. Dlužník tak není osobou věcně legitimovanou k podání insolvenčního návrhu s návrhem na povolení oddlužení bez ohledu na to, že nemá majetek využitelný v konkursu.

Správný je proto závěr soudu, že nesouhlas věřitele a nedostatek tvrzení o souhlasu dalších věřitelů, kteří mají za dlužníkem pohledávku z podnikání, brání řešení úpadku dlužníka oddlužením a lze očekávat, že podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ bude návrh dlužníka na povolení oddlužení odmítnut a jediným možným řešením jeho úpadku je konkurs (§ 396 IZ). Dlužník přitom nemá žádné pohotové finanční prostředky ani jiný hodnotnější majetek zajišťující získání okamžitých prostředků pro potřeby řízení, zejména na činnost insolvenčního správce. Za této situace je zcela odůvodněna potřeba zálohy na náklady insolvenčního řízení podle ustanovení § 108 IZ. Soud prvního stupně stanovil správně i výši zálohy částkou 50.000 Kč, neboť bylo nutno vzít v úvahu minimální výši odměny insolvenčního správce při způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem v částce 45.000 Kč bez DPH (§ 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a další náklady, zejména hotové výdaje insolvenčního správce, přičemž účelem zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a rovněž poskytnout záruku úhrady jeho odměny a hotových výdajů pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty. V daném případě soud prvního stupně s přihlédnutím k majetkovým poměrům dlužníka, které podle obsahu spisu ani později nedoznaly rozhodné změny, shledal, že důvody pro složení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč jsou dány, a tento závěr je zcela správný.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 26. ledna 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Vojtěch Brhel v.r. Olga Chlebková předseda senátu