2 VSOL 1021/2014-A-12
KSBR 45 INS 20712/2014 2 VSOL 1021/2014-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Vojtěcha Brhla a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužnice Šárky anonymizovano , anonymizovano , rodné číslo 776027/0485, Werichova 552/6, 669 02 Znojmo, o insolvenčním návrhu dlužnice, rozhodl o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4.8.2014, č. j. KSBR 45 INS 20712/2014-A-7,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně uložil dlužnici zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V důvodech usnesení uvedl, že dlužnice se domáhala insolvenčním návrhem ze dne 24.7.2014 rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešení povolením oddlužení. Z živnostenského rejstříku plyne, že dlužnice byla podnikatelem od 1.1.2008 do 10.9.2010, kdy svou činnost přerušila. Podle seznamu závazků má dlužnice z podnikatelské činnosti nezajištěné závazky vůči dvěma věřitelům (Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra a Okresní správě sociálního zabezpečení Znojmo). Dlužnice má tedy prokazatelně nezajištěné dluhy z podnikání a současně netvrdí ani nijak nedokládá, že věřitelé souhlasí s řešením jejího úpadku oddlužením. Podle ust. § 390 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ), není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení. Tento návrh bude nutno odmítnout a současně rozhodnout o řešení úpadku konkursem. Dále soud prvního stupně vysvětlil účel a smysl zálohy na náklady insolvenčního řízení a odůvodnil její výši.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání. Namítala, že záloha je v jejím případě neúměrně vysoká, když její aktuální finanční možnosti a schopnosti jí neumožňují zálohu zaplatit. Dále uvedla, že podnikatelské závazky vůči Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra činí 21.175 Kč a Okresní správě sociálního zabezpečení 10.000 Kč. Činí tedy jen 9 % z celkové hodnoty všech nezajištěných závazků a dlužnice má zájem svým věřitelům zaplatit aspoň 30 % nezajištěných závazků a zařadit se tak mezi řádné občany. Navrhla usnesení zrušit a situaci řešit splátkovým kalendářem.

S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení (29.7.2014) je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění novely provedené zákonem č. 294/2013 Sb., účinné od 1.1.2014. Podle ust. § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. V dané věci se přiměřeně aplikuje občanský soudní řád ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014 zákonem č. 293/2013 Sb.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle ust. § 389 odst. 1 písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluh z podnikání.

Podle ust. § 389 odst. 2 IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ust. § 108 odst. 1 a odst. 2 věty prvé IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Soud prvního stupně učinil ve věci správná zjištění, na základě kterých dospěl ke správným závěrům. Dlužnice má závazky v celkové výši 1.144.067 Kč, z toho částka 345.134 Kč představuje závazky nezajištěné a částka 798.933 Kč závazky zajištěné. Závazky označené dlužnicí jako zajištěné jsou však zajištěny majetkem třetí osoby (bývalého manžela dlužnice), proto se na ně v insolvenčním řízení dlužnice pohlíží jako na závazky nezajištěné. Je však nepochybné, že dlužnice má dva nezajištěné závazky (v celkové výši 21.175 Kč) vůči Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR a Okresní správě sociálního zabezpečení, které pochází z podnikání.

Z údajů uvedených dlužnicí v insolvenčním návrhu samotném i v seznamu závazků je zřejmé, že dlužnice je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má peněžité závazky vůči více (deseti) věřitelům, které jsou po dobu 30 dnů po lhůtě splatnosti a které není schopna plnit, neboť je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 a odst. 2, písm. b/ IZ). Dále je podstatné, že dlužnice netvrdila a ani nedoložila souhlas nezajištěných věřitelů, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s jejím podnikáním, s řešením úpadku dlužnice oddlužením. V tomto směru se předpokládá aktivita dlužníka před podáním nebo při podání návrhu na povolení oddlužení, aby si nutné souhlasy věřitelů zajistil. Dlužnice ve svém návrhu netvrdila ani žádné skutečnosti, ze kterých by se dalo usuzovat, že závazky vůči označeným věřitelům nebrání řešení úpadku dlužnice oddlužením ve smyslu ust. § 389 odst. 2 IZ spolu s uvedením konkrétního důvodu. Za popsané situace odvolací soud považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že dluhy dlužnice z podnikání brání řešení jejího úpadku oddlužením. Pro úplnost je třeba uvést, že v dané věci nelze aplikovat ust. § 108 odst. 1, poslední věta IZ, podle kterého povinnost zaplatit zálohu neuloží soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Soud prvního stupně tedy zcela správně dospěl k závěru, že jediným možným řešením úpadku dlužnice je konkurs, když návrh dlužnice na povolení oddlužení bude nutno odmítnout (§ 390 odst. 3 a § 396 IZ).

Nad rámec výše uvedených úvah odvolací soud poznamenává, že podle předběžného propočtu by dlužnice při příjmu 9.562 Kč (po zohlednění nezabavitelné částky 9.248 Kč-dlužnice vyživuje dvě děti) zůstalo dlužnici 278 Kč, z čehož lze použít 2/3 (184 Kč), tedy méně, než činí nezabavitelná částka. Při příjmu o 4.000 vyšším (13.568 Kč) by dlužnici zůstala částka 4.278 Kč, z čehož lze na splátky použít 2/3 (2.852 Kč). Pokud by zajištění věřitelé přihlásili své závazky jako zajištěné, uspokojení nezajištěných věřitelů by činilo jen 10,24 %, respektive

9,25 % jejich pohledávek. Dlužnice by tedy nebyla schopna uspokojit minimální zákonný limit 30 % hodnoty pohledávek svých nezajištěných věřitelů.

Odvolací námitka, že závazky dlužnice z podnikání představují pouze 9 % celkových závazků, není významná. Při zkoumání subjektivní přípustnosti oddlužení v režimu úpravy účinné od 1.1.2014 již totiž nelze aplikovat závěry publikované v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009 (R 79/2009) ohledně kritérií, za nichž lze dlužníkovy dluhy z podnikání tolerovat.

Další výhradu soustředila dlužnice do námitky proti výši uložené zálohy. Ze seznamu majetku dlužnice je však seznatelné, že dlužnice nemá žádný hodnotný majetek (vlastní pouze běžné vybavení domácnosti) a nemá k dispozici žádné pohotové finanční prostředky. Proto je zcela odůvodněna potřeba zálohy na náklady insolvenčního řízení v částce 50.000 Kč, kterou považuje odvolací soud za přiměřenou. Jejím účelem je totiž umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho činnosti od počátku, a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Náklady insolvenčního řízení nelze přenášet na stát (§ 38 odst. 2 IZ), který by hradil odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce v případě, že by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku v potřebném rozsahu. Při stanovení výše zálohy je nutno vzít v úvahu i minimální výši odměny insolvenčního správce při způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem v částce 45.000 Kč bez DPH a další náklady spojené s konkursem, zejména hotové výdaje insolvenčního správce.

Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné podle ust. § 219 o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Dlužnici se doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 29. října 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu