2 VSOL 1008/2013-A-10
KSBR 45 INS 26720/2013 2 VSOL 1008/2013-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Stanislava Kratochvíla, nar. 13.10.1981, bytem Jevišovice 237, 671 53 Znojmo, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. KSBR 45 INS 26720/2013-A-5 ze dne 30.9.2013,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. KSBR 45 INS 26720/2013-A-5 ze dne 30.9.2013 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením insolvenční soud uložil dlužníku, aby ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí zaplatil na záloze na náklady insolvenčního řízení částku 20.000 Kč buď na označený účet Krajského soudu v Brně, nebo v hotovosti na pokladně tohoto soudu.

V odůvodnění rozhodnutí insolvenční soud uvedl, že dlužník se návrhem z 6.9.2013 domáhal vydání rozhodnutí o svém úpadku a navrhoval řešit oddlužení plněním splátkového kalendáře. Insolvenční soud zjistil, že oddlužení dlužníka však formou splátkového kalendáře provést nelze, neboť příjmy dlužníka nedosahují takové výše, aby byl schopen zaplatit svým nezajištěným věřitelům za dobu pěti let minimálně 30 % jejich pohledávek. Dlužníkův průměrný měsíční příjem činí 8.800 Kč, dále plní vyživovací povinnost k jednomu nezletilému dítěti částkou 2.000 Kč měsíčně. Přitom 30 % jeho nezajištěných závazků představuje 179.935 Kč. Z příjmů dlužníka však nelze pro účely oddlužení splátkovým kalendářem srážet ničeho.

Insolvenční soud uvedl k čestnému prohlášení dlužníka, že bude měsíčně přispívat ještě další částkou 4.439 Kč, že toto prohlášení nelze zohlednit, neboť diety dlužníka nepodléhají výkonu rozhodnutí a toto jeho čestné prohlášení není právně vymahatelné. Insolvenční soud uzavřel, že je možno provést oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty, když jeho majetek by měl postačovat k úhradě minimálně 30 % závazků nezajištěných věřitelů, neboť hodnota nemovitosti, kterou dlužník vlastní, činí podle znaleckého posudku 2 mil. Kč. Insolvenční soud dále poukázal na to, že bez pohotových finančních prostředků nemůže insolvenční správce vykonávat svou činnost a že účelem zálohy je i krytí odměny a hotových výdajů insolvenčního správce v případě, že je zde zřejmý nedostatek majetku k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Poukázal dále i na to, že z insolvenčního návrhu dlužníka vyplývá, že má jednoho zajištěného věřitele, proto i pro případ, že dlužník navrhuje jako způsob oddlužení plnění splátkového kalendáře, je nepochybné, že bude tato nemovitost dlužníka zpeněžována, neboť zajištěný věřitel bude uspokojen pouze z výtěžku zpeněžení zajištění bez ohledu na to, jakým způsobem bude oddlužení realizováno. Správce by tak zůstal v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o schválení oddlužení zcela bez finančních prostředků spojených se správou zajištěného majetku. Insolvenční soud dále poukázal na to, že dlužník nemá dostatečné finanční prostředky v hotovosti, které by postačovaly k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a že by tedy insolvenční správce zůstal až do zpeněžení majetkové podstaty zcela bez finančních prostředků potřebných k výkonu funkce. Proto považoval za přiměřenou výši uložené zálohy ve smyslu § 108 odst. 2 IZ částku 20.000 Kč.

Toto rozhodnutí napadl dlužník odvoláním. Uvedl, že má za to, že výše zálohy na náklady insolvenčního řízení je neúměrně vysoká, mimo jeho aktuální finanční možnosti a schopnosti. Poukázal na to, že dle jeho názoru stanovená částka 20.000 Kč podstatně převyšuje obvyklou výši hotových výdajů vzniklých insolvenčnímu správci v souvislosti s výkonem jeho funkce za období od rozhodnutí o úpadku ve skutkově obdobných případech, jako je jeho. K tomu poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp.zn. KSHK 40 INS 2229/2010, 1 VSPH 620/2010, když v této věci byly vyčísleny náklady a odměna správce v období od rozhodnutí o úpadku částkou 1.945 Kč. Dlužník dále poukázal na to, že za situace, kdy považuje soud za nepřijatelné jeho čestné prohlášení, na základě kterého by z diet přispíval měsíčně určitou částkou na splácení oddlužení, že ve lhůtě 30 dnů od podání odvolání předloží smlouvu o důchodu na částku 7.585 Kč měsíčně, pomocí které by měl být schopen svým nezajištěným věřitelům uhradit 100 % všech jejich pohledávek. Dále uvedl, že popírá pohledávku věřitele Jiřího Schöna s tím, že 210.000 Kč již tomuto věřiteli zaplatil a tuto skutečnost soudu doloží rovněž do 30 dnů od podání tohoto odvolání. Uzavřel, že tedy celková výše jeho dluhů je 389.785 Kč, takže by měl poté, co bude mít příjem ze smlouvy o důchodu, dostatek prostředků pro plné doplacení všech svých nezajištěných závazků, a tak se insolvenčnímu správci dostane jeho zákonné odměny. Dále poukázal na to, že tedy prodeje nemovitosti za účelem uspokojení jeho věřitelů nebude potřeba, neboť nezajištěným věřitelům se za pět let pravidelného splácení dostane stoprocentního uspokojení jejich pohledávek a se svým zajištěným věřitelem jedná o možnostech řešení jeho situace tak, aby se dům nemusel prodávat. O výsledku tohoto jednání soud bude informovat rovněž ve lhůtě 30 dnů od podání odvolání. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že mu zálohu na náklady insolvenčního řízená sníží na částku 2.000 Kč.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 a odst. 2, věty první IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k následujícím závěrům.

Z obsahu insolvenčního spisu, zejména z insolvenčního návrhu dlužníka vyplývá, že dlužník se tímto návrhem z 26.9.2013 domáhal rozhodnutí o svém úpadku a způsobu jeho řešení oddlužením formou splátkového kalendáře. Uvedl, že má jeden zajištěný peněžitý závazek zajištěného věřitele ve výši 1.176.423,21 Kč a dále pak tři nezajištěné závazky ve výši 599.785 Kč. Z jeho závazků jsou dva vykonatelné a jsou déle než tři měsíce po lhůtě splatnosti, a to závazky u věřitelů Jiřího Schöna a Kooperativa pojišťovna a.s. a další závazky jsou více než tři měsíce po lhůtě splatnosti u věřitelů Credoma a.s. a Česká kancelář pojistitelů. Uvedl, že má průměrný čistý měsíční příjem ve svém zaměstnání ve výši 8.800 Kč, je svobodný a má vyživovací povinnost k jednomu dítěti, na jehož výživu přispívá soudem stanovenou měsíční částkou 2.000 Kč. Uvedl, že aby dosáhl uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů do 30 %, je ochoten pro účely plnění oddlužení formou splátkového kalendáře v rámci insolvenčního řízení dobrovolně měsíčně přispívat další částkou ve výši 4.439 Kč nad rámec zákonných srážek, neboť mu to umožňuje pravidelný měsíční příjem-stravné vyplácené zaměstnavatelem. V tomto směru připojil k návrhu čestné prohlášení. Pokud jde o zajištěného věřitele, pak uvedl, že zpeněžením předmětu zajištění předpokládá získání výtěžku ve výši 2 mil., Kč, když takto byla nemovitost oceněna dle znaleckého posudku. Jako svůj majetek označil běžné vybavení domácnosti, dále elektrické nářadí v hodnotě 8.500 Kč a ruční nářadí v hodnotě 4.000 Kč. Majetek, který je předmětem zajišťovacích práv, je pak rodinný dům v k.ú. Jevišovice, okres Znojmo, na němž vázne zástavní právo k zajištění pohledávky zajištěného věřitele.

Na základě těchto skutečností lze proto uzavřít, že dlužník je v úpadku ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b) IZ.

S ohledem na výši příjmů dlužníka, výši pohledávek jeho nezajištěných věřitelů a zcela správný závěr insolvenčního soudu o tom, že nelze zohlednit při výpočtu splátek na oddlužení jeho čestné prohlášení o tom, že bude navíc poskytovat určitou částku z diet, které mu vyplácí zaměstnavatel, insolvenční soud zcela správně uzavřel, že z příjmů dlužníka nebude možno srážet žádných částek na uspokojení jeho nezajištěných věřitelů, a že tedy řešení úpadku dlužníka oddlužením splátkovým kalendářem možné není. Naproti tomu lze připustit, stejně jak to učinil insolvenční soud, že po zpeněžení nemovitosti, která je odhadována na 2 mil. Kč, by bylo lze uspokojit jak zajištěného věřitele dlužníka (1.176.423,21 Kč), tak i v zákonem stanovené výši jeho ostatní nezajištěné věřitele, jejichž pohledávky činí 599.785 Kč. Se zřetelem k tomu, že dlužník nemá ve svém majetku žádné hotové finanční prostředky a vlastní pouze běžné vybavení domácnosti a nářadí, u kterého nelze předjímat, zda a za jakou částku by bylo zpeněžitelné, je možno uzavřít, že úvaha insolvenčního soudu o nutnosti zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve smyslu shora citovaného ustanovení § 108 insolvenčního zákona je zcela správná.

Je totiž nutno uzavřít, že pouze v případě, pokud je úpadek dlužníka řešen oddlužením formou splátkového kalendáře, jsou odměna a hotové výdaje správce po celou dobu od schválení oddlužení hrazeny cestou pravidelných měsíčních splátek (§ 3, písm. b/ vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů a o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, v platném znění). Případnou zálohou na náklady insolvenčního řízení tak v případě řešení oddlužení splátkovým kalendářem je nutno řešit pouze náklady správce v době od povolení do schválení oddlužení. O takový případ se také jednalo ve věci Vrchního soudu v Praze, na kterou poukazoval dlužník ve svém odvolání.

Se zřetelem na správný závěr insolvenčního soudu o tom, že úpadek dlužníka bude nutno řešit oddlužením zpeněžením majetkové podstaty, je nutno vycházet z toho, že při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty bude nutno hradit náklady na prodej nemovitosti a dále odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce. Přitom odměna insolvenčního správce při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty činí 45.000 Kč dle § 3, písm. a) shora citované vyhlášky č. 313/2007 Sb., a dále je nutno předpokládat rovněž vznik hotových výdajů správce v souvislosti se zpeněžením majetku dlužníka. V přezkoumávané věci, kdy dlužník nemá k dispozici žádné hotové finanční prostředky, je tedy nutno uzavřít, že je třeba zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, aby měl insolvenční správce finanční prostředky pro své hotové výdaje a náklady spojené se zpeněžením nemovitosti dlužníka. Navíc je nutno poukázat na skutečnost, že nelze předjímat, za jakou částku bude nemovitost dlužníka zpeněžena, přestože byla znaleckým posudkem oceněna částkou 2 mil. Kč, když přitom závazky dlužníka, které by měly být z tohoto zpeněžení uspokojeny, činí celkem cca 1.800.000 Kč. Nelze proto ani uzavřít, že by zpeněžení zajistilo i úhradu odměny insolvenčního správce v částce 45.000 Kč, proto nelze vyloučit, že záloha bude, byť i částečně, použita i na tento účel.

Proto dle závěru odvolacího soudu soud prvního stupně zcela správně určil dlužníku povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení částkou 20.000 Kč, když tato částka by měla zajistit jednak zaplacení nákladů správce v souvislosti se zpeněžením majetkové podstaty dlužníka, a zajistit i to, aby byl dostatek finančních prostředků pro zaplacení jeho odměny při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Argumentace dlužníka nedostatkem jeho finančních prostředků není v přezkoumávané věci relevantní, neboť právě skutečnost, že nemá k dispozici hotové finanční prostředky, odůvodňuje povinnost zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Nelze totiž důvodně požadovat, aby tyto náklady insolvenčního řízení nesl správce ze svého, nebo aby mu je hradil stát. Z ustanovení § 8 vyhlášky č. 313/2007 Sb. jednoznačně vyplývá, že odměna insolvenčního správce má být hrazena především z majetkové podstaty nebo ze zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Pokud se dlužník v odvolání dovolával toho, že v budoucnu předloží smlouvu o důchodu, která mu umožní řešit jeho oddlužení splátkovým kalendářem, nebo také toho, že dluh jednoho ze svých věřitelů již co do částky 210.000 Kč zaplatil, pak k této skutečnost odvolací soud nepřihlédl, neboť pro jeho rozhodnutí je rozhodující stav v době vydání rozhodnutí (§ 154 odst. 1, § 167 odst. 2 o.s.ř. a § 7 odst. 1 IZ), a k datu vydání tohoto rozhodnutí odvolacího soudu žádné takové skutečnosti dlužník nedoložil.

Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. (§ 7 odst. 1 IZ) a napadené rozhodnutí jako ve výroku věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 14. listopadu 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová v.r. Petra Jahodová předsedkyně senátu