2 VSOL 1000/2012-A-20
KSBR 40 INS 21566/2012 2 VSOL 1000/2012-A-20

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka FERROCOM a.s., se sídlem Sokolská 1272/12, 669 02 Znojmo, identifikační číslo 26 24 39 89, o insolvenčním návrhu věřitele PPF banka a.s., se sídlem Evropská 2690/17, 160 41 Praha 6, identifikační číslo 47 11 61 29, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5.11.2012, č. j. KSBR 40 INS 21566/2012-A-11,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně s e m ě n í tak, že dlužníku FERROCOM a.s. se povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení neukládá; jinak se potvrzuje.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně uložil věřiteli a dlužníku, aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci usnesení zaplatili společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V důvodech usnesení uvedl, že věřitel se domáhal insolvenčním návrhem ze dne 3.9.2012 zjištění úpadku dlužníka a jako způsob jeho řešení navrhl prohlášení konkursu. Dlužník se vyjádřil k návrhu věřitele podáním ze dne 7.9.2012 a současně podal návrh na povolení oddlužení, kterým přistoupil do insolvenční řízení ve smyslu ust. §

107 odst. 1, věta první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ). Navrhl oddlužení plněním splátkového kalendáře. Označil majetek, který je zajištěn, a to nemovitost zapsanou na LV č. 105 v k. ú. Lukov nad Dyjí, jiný majetek ani závazky neoznačil. Dále soud prvního stupně zdůraznil, že dlužník je obchodní společností zapsanou v obchodním rejstříku a považuje se ve smyslu ust. § 2 odst. 2 písm. a) obchodního zákoníku za podnikatele. Není tedy osobou oprávněnou domáhat se řešení úpadku oddlužením. Do úvahy přichází u něj jako způsob řešení úpadku pouze konkurs. Složení zálohy ve výši 50.000 Kč je pro insolvenční řízení potřebné, neboť dlužník nemá žádné pohotové peněžní prostředky. V podrobnostech rozvedl smysl a účel zálohy na náklady insolvenčního řízení a uzavřel, že věřitele i dlužníka vyzval k zaplacení zálohy společně a nerozdílně ve smyslu ust. § 108 odst. 2 IZ. Proti tomuto usnesení podal odvolání dlužník. Tvrdil, že usnesení soudu prvního stupně je nelogické, když dlužník není navrhovatelem insolvenčního řízení a ani ho nevyvolal. Snaží se vzniklou situaci řešit a někteří věřitelé již vzali zpět své přihlášky. Výslovně uvedl, že povinnost dlužníka zaplatit zálohu společně a nerozdílně s věřitelem staví dlužníka na stranu věřitele, což není možné. Požádal o zamítnutí insolvenčního řízení a současně o povolení oddlužení. Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, pro insolvenční řízení a incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 208, § 212, § 212a odst. 1, 5, 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka je důvodné. Podle ust. § 108 odst. 1, odst. 2 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávky spočívají pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně. Z obsahu spisu plyne, že věřitel PPF banka a.s. se řádným insolvenčním návrhem doručeným soudu prvního stupně dne 4.9.2012 domáhal zjištění úpadku dlužníka a jako způsob jeho řešení navrhl prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Podáním ze dne 7.9.2012, doručeným soudu prvního stupně dne 9.9.2012, se vyjádřil k insolvenčnímu návrhu dlužník. Své podání označil jako vyjádření se k insolvenci a návrh na oddlužení. Uvedl v něm, že dosud neobdržel usnesení o zahájení insolvenčního řízení a o této skutečnosti se dozvěděl z internetu. Dále popsal vztahy s věřitelem PPF banka a.s. a v podrobnostech rozvedl své stanovisko k jeho tvrzené pohledávce se závěrem, že jednání tohoto věřitele je v rozporu s dobrými obchodními mravy. Konečně uvedl, že tento věřitel účelově používá některé věřitele dlužníka na podporu svého návrhu, přičemž nezná pozadí jejich dohody s dlužníkem. Žádal o zamítnutí insolvenčního řízení a povolení oddlužení s tím, že příslušný formulář (žádost o oddlužení) zasílá v příloze. K vyjádření dlužník připojil formulářový návrh na povolení oddlužení, ve kterém výslovně označil, že insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení není podáván (bod 06), že návrh na povolení oddlužení je podáván po podání insolvenčního návrhu věřitele (bod 07) a že navrhovaným způsobem oddlužení je plněním splátkového kalendáře (bod 08). Na návrh na povolení oddlužení uvedl dlužník spisovou značku KSBR 40 INS 21566/2012. Soud prvního stupně dále dlužníka vyzval usnesením ze dne 12.9.2012 k předložení písemného vyjádření ve věci, seznamu majetku, závazků a zaměstnanců a účetní závěry ke dni 30.6.2012. Na základě výše uvedených zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná zjištění, avšak vyvodil z nich nesprávné závěry. V rovině řečeného se stalo rozhodným posouzení podání dlužníka ze dne 7.9.2012. Soud prvního stupně vyhodnotil toto podání jako vyjádření dlužníka k insolvenčnímu návrhu věřitele a současně dlužníkův návrh na povolení oddlužení, kterým dlužník přistoupil do insolvenčního řízení ve smyslu ust. § 107 odst. 1 věta první IZ. S tímto názorem odvolací soud nesouhlasí a považuje za nutné korigovat jej následujícím způsobem. Podle ust. § 107 odst. 1 IZ se považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele osoba, která podala insolvenční návrh na majetek téhož dlužníka dříve, než insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku. Tento insolvenční návrh (další) se považuje za přistoupení k řízení. Je třeba rozlišovat mezi insolvenčním návrhem definovaným v ust. § 2 písm. c) IZ jako návrh na zahájení insolvenčního řízení a návrhem na povolení oddlužení, který je podáním, jimž se dlužník v insolvenčním řízení zahájeném insolvenčním návrhem (dlužníka nebo věřitele) domáhá rozhodnutí o způsobu řešení svého úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Jde o dvě různá procesní podání, pro která insolvenční zákon předepisuje různé obsahové náležitosti a pro která uplatňuje odlišná pravidla i co do požadavku na jejich formu. Obsahové náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ust. § 103 odst. 1 a 2 IZ, obsahové náležitosti návrhu na povolení oddlužení ust. § 391 IZ (srovnej závěry usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22.10.2010, sp. zn. KSCB 25 INS 7437/2010, 3 VSPH 909/2010-A). V přezkoumávané věci je z obsahu spisu zcela zřejmé, že dlužník insolvenční návrh nepodal (rozhodně jím není jeho vyjádření k insolvenčnímu řízení ze dne 7.9.2012). Naopak, v návrhu na povolení oddlužení uvedl, že nepodává insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení (bod 06) a že návrh na povolení oddlužení podává po podání insolvenčního návrhu věřitele (bod 07). Skutečnost, že insolvenční návrh nepodal, potvrdil dlužník i ve svém odvolání. Soudu prvního stupně je dále třeba přisvědčit, že dlužník není osobou oprávněnou k řešení svého úpadku oddlužením (je obchodní společností zapsanou v obchodním rejstříku a tedy podnikatelem). Závěr, že návrh na povolení oddlužení byl podán někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, přitom vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2011, sp. zn. 29 NSČR 20/2011, R 113/2011). Odmítnutím návrhu na povolení oddlužení však nekončí insolvenční řízení, a to právě proto, že návrh na povolení oddlužení není podáním, jimž se insolvenční řízení zahajuje (tím je jen insolvenční návrh). V posuzované věci je dále podstatné, že dlužník nemá žádné disponibilní peněžní prostředky, jeho majetek tvoří nemovitost v k. ú. Lukov nad Dyjí (jiný majetek dlužník neuvedl). Proto postupoval soud prvního stupně správně, když věřiteli uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Dlužník nemá žádné finanční prostředky a pouze záloha tak může umožnit insolvenčnímu správci uhradit počáteční náklady, jež obvykle vznikají při zjišťování majetku dlužníka a jeho zpeněžování. Není ani vyloučeno, že záloha bude v další fázi řízení spotřebována při prověřování majetkových poměrů dlužníka z hlediska možné odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů. Odvolací soud zcela souhlasí s právními závěry, na základě kterých soud prvního stupně uložil věřiteli (insolvenčnímu navrhovateli) povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Úvahy, jimiž se v tomto směru řídil, jsou správné. Přiléhavým způsobem vysvětlil i smysl zálohy na náklady insolvenčního řízení. Hodnotil i skutečnost, zda prostředky ke krytí nákladů řízení nelze zajistit jinak. Proto je možno na tyto závěry soudu prvního stupně v podrobnostech odkázat. Správně určil soud prvního stupně i výši požadované zálohy na náklady insolvenčního řízení. V posuzované věci lze důvodně předpokládat, že odměna insolvenční správce bude uspokojena ze zpeněžení majetkové podstaty. Soud prvního stupně správně uvedl, že výše zálohy musí být stanovena s přihlédnutím k výši obvyklých nutných počátečních výdajů insolvenčního správce. Za tyto náklady lze považovat hotové výdaje vynaložené na pořízení soupisu majetkové podstaty, jejich správu a náklady na zpeněžování, mezi něž patří především cestovné, náklady na ocenění majetkové podstaty, správní poplatky, inzerce, účetní služby. Přitom je nutno mít na zřeteli, že se nejedná o celkové náklady, jež budou v průběhu řízení spojeny s prověřováním stavu dlužníka, jeho správou a zpeněžením, nýbrž jen o ty náklady, které bude nezbytné uhradit do doby, kdy lze předpokládat dosažení výtěžku zpeněžením majetkové podstaty alespoň v rozsahu, jež bude postačovat k předběžné úhradě dalších vznikajících nákladů. Po zvážení těchto kritérií a s přihlédnutím ke struktuře dlužníkova majetku dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že záloha stanovená v maximální výši 50.000 Kč je v posuzované věci přiměřená. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně nepochybil, když uložil věřiteli povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenční řízení ve výši 50.000 Kč. V tomto rozsahu tedy odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Ve vztahu k dlužníkovi toto usnesení podle ust. § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, že povinnost k úhradě zálohy dlužníkovi neuložil, neboť dlužník není insolvenčním navrhovatelem ve smyslu § 108 IZ.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud dovolací soud

shledá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené zveřejněním v insolvenčním rejstříku, dlužníkovi se však doručuje i zvlášť; lhůta k podání dovolání běží dlužníkovi od doručení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 30. ledna 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Jana Fuksíková předsedkyně senátu