2 Skno 1/2003
0
Dotčené předpisy:




2 Skno 1/2003

R O Z H O D N U T Í

Kárný senát Nejvyššího soudu České republiky projednal dne 31. října 2003 jako soud odvolací, v senátě složeném z předsedy JUDr. Stanislava Rizmana, soudce JUDr. Františka Hrabce a přísedících JUDr. Dany Šejnohové, JUDr. Pavla Bernáta a JUDr. Petra Kovandy, odvolání kárně obviněného

JUDr. P. M. ,

nar. 20. 9. 1953, státního zástupce Okresního státního zastupitelství P.,

proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 3 Ds 15/02, a rozhodl t a k t o :

Podle § 21 odst. 3 zák. č. 7/2002 Sb., se z podnětu kárně obviněného napadené rozhodnutí ve výroku o uložení kárného opatření z r u š u j e .

Při nezměněném výroku o vině kárným proviněním podle § 28 zák. č. 283/1993 Sb., ve znění zák. č. 14/2002 Sb., se kárně obviněnému podle § 30 odst. 1 písm. b) téhož zákona ukládá kárné opatření snížení platu o 15 % na dobu šesti měsíců.

O d ů v o d n ě n í :



Vrchní soud v Praze jako kárný soud prvního stupně svým rozhodnutím ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 3 Ds 15/02, uznal kárně obviněného JUDr. P. M. vinným kárným proviněním podle § 28 zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění zák. č. 14/2002 Sb., kterého se měl dopustit tím, že

v rozporu s povinností státního zástupce postupovat svědomitě a bez zbytečných průtahů, stanovenou v § 24 odst. 1 zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění zák. č. 14/2002 Sb., jako státní zástupce Okresního státního zastupitelství P.,

1. při výkonu dozoru v přípravném řízení ve věci 1 Zt 1152/2001 proti obv. J. M., nar. 16. 8. 1953, ve lhůtě stanovené v § 71 odst. 3 tr. ř., rozhodl svým usnesením ze dne 5. 4. 2002 o tom, že se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, avšak toto rozhodnutí již nedoručil osobám oprávněným podat proti tomuto opravný prostředek, takže usnesení nenabylo právní moci a z tohoto důvodu nemohl rozhodnout ani ve lhůtě § 71 odst. 4 tr. ř. o dalším trvání vazby, což mělo za následek propuštění z vazby dne 23. 8. 2002,

2. při výkonu dozoru v přípravném řízení v téže věci nepředložil žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu k rozhodnutí soudu, která byla na Okresní státní zastupitelství P. doručena dne 10. 4. 2002, čímž nerespektoval ustanovení § 73b odst. 3 tr. ř. a o žádosti obviněného nebylo soudem vůbec rozhodnuto,

3. při výkonu dozoru v přípravném řízení ve věci 4 Zt 1334/2001 proti obv. P. T., nar. 19. 2. 1974 a J. K., nar. 4. 7. 1956 ve lhůtě stanovené v § 71 odst. 3 tr. ř. rozhodl svým usnesením ze dne 5. 4. 2002 o tom, že se obvinění ponechávají i nadále ve vazbě, avšak toto rozhodnutí již nedoručil osobám oprávněným podat proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek, takže usnesení nenabylo právní moci a z tohoto důvodu nemohl rozhodnout ani ve smyslu § 71 odst. 4 tr. ř. o dalším trvání vazby, což mělo za následek propuštění obviněných z vazby dne 20. 8. 2002, resp. 29. 8. 2002,

4. při výkonu dozoru v přípravném řízení v téže věci proti obviněnému L. P., nar. 2. 1. 1975, nerozhodl ve lhůtě stanovené v § 71 odst. 3 tr. ř. o tom, že se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, ač tak měl učinit nejpozději do 3. 7. 2002, což mělo za následek propuštění obviněného z vazby dne 22. 8. 2002,

5. při výkonu dozoru v přípravném řízení v trestní věci 1 Zt 1553/2001 obviněného R. M., nar. 25. 4. 1964 a spol. převzal dne 10. 4. 2002 krátkou cestou od policejního rady vyšetřovací spis spolu s návrhem na podání obžaloby, tento si ponechal u sebe, aniž by jej předal pracovnici vedoucí příslušný rejstřík, ve věci byl nečinný až do 9. 9. 2002 a teprve na základě pokynu okresního státního zástupce P. podal dne 30. 9. 2002 obžalobu, čímž důsledně nerespektoval ustanovení § 43 odst. 1 písm. f) pokynu obecné povahy NSZ č. 6/1996 v platném znění, kterým se vydává kancelářský řád státního zastupitelství,

6. v řízení před zahájením trestního stíhání ve věci trestního oznámení G. T., nar. 17. 5. 1937, nerozhodl o stížnosti poškozeného proti usnesení vyšetřovatele Policie ČR městského úřadu vyšetřování P. ze dne 14. 5. 2001, ČVS: MVPM-389/20-01-KV, o odložení věci podle § 159 odst. 2 tr. ř. s odkazem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., která mu byla předložena spolu s vyšetřovacím spisem dne 4. 6. 2001, čímž způsobil průtahy v trvání více jak 1 roku,

7. v trestním řízení ve věci 2 Zt 1614/2000 proti obviněnému A. K., nar. 24. 12. 1963 a spol. řádně nezdůvodnil své odvolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 1 T 63/2001, ze dne 29. 1. 2002, podané do protokolu, až byl rozsudek doručen dne 28. 3. 2002 a to ani po opakovaných výzvách předsedy senátu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 6. 2002 a 6. 8. 2002, čímž nerespektoval ustanovení § 349 odst. 1, 2 tr. ř.

Za toto kárné provinění mu uložil podle § 30 odst. 1 písm. b), zák. č. 283/1993 Sb., snížení platu o 25 % na dobu šesti měsíců.

Proti tomuto rozhodnutí kárného senátu podal kárně obviněný v zákonné lhůtě odvolání. Napadl v něm především skutečnost, že podle jeho přesvědčení se písemné vyhotovení rozhodnutí odlišuje od rozhodnutí vyhlášeného kárným senátem dne 29. 11. 2002, a to v části týkající se uložené sankce. Ve vyhlášeném znění rozhodnutí měla být uložena kárně obviněnému sankce snížení platu o 15 % na dobu 6 měsíců, a to podle § 30 odst. 1 písm. a) zák. č. 283/1993 Sb. Právní zástupce kárně obviněného současně uvedl, že tento rozpor mu potvrdil i kárný žalobce.

V odvolání pak dále namítá, že kárně obviněný nebyl zproštěn povinnosti zachovávat mlčenlivost o věcech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s výkonem své funkce. Byl tedy poněkud omezen z hlediska možností své obhajoby, a to jak při její přípravě se svým obhájcem, tak i při výkonu obhajoby ve vztahu ke kárnému senátu.

V odvolání dále namítá, že kárně obviněný neměl být uznán vinným jednáními uvedenými pod body 3, 4, a 7 výroku o vině. Podle názoru obhajoby nelze totiž jednání popsané ve výroku o vině považovat za jeden skutek. Nebylo prokázáno, že by kárně obviněný jednal úmyslně, a tedy z hlediska zavinění lze uvažovat maximálně o vědomé nedbalosti. Ta však, jak se obhajoba domnívá, nepokrývá kauzální nexus. Pokud však jednotlivá jednání popsaná ve výroku o vině je třeba považovat za samostatné skutky, u skutků pod body 3 a 4 s ohledem na den, kdy se o nich kárný žalobce dozvěděl a s ohledem na den podání návrhu na zahájení kárného řízení, nutno konstatovat, že již proběhla subjektivní dvouměsíční lhůta. Pokud se jedná o bod 7, je podle názoru odvolatele toto jednání tak bagatelní záležitostí, že nemůže zakládat kárné provinění. Podle platného procesního předpisu odvolací soud mohl věc jednoduše řešit tím, že by blanketní odvolání státního zástupce odmítl.

Na základě této argumentace odvolatel navrhl rozhodnutí kárného senátu vrchního soudu zrušit v celém rozsahu, kárně obviněného uznat vinným ze spáchání skutků uvedených pod body 1, 2, 5, a 6 návrhu na zahájení kárného řízení, a jeho jednání kvalifikovat jako kárné provinění podle § 28 zák. č. 283/1993 Sb. v platném znění, a uložit mu podle § 30 odst. 1 písm. b) citovaného zákona snížení platu o 15 % na dobu 6 měsíců.

Řízení pro skutky uvedené pod body 3 a 4 návrhu na zahájení řízení navrhl podle § 14 písm. a) zák. č. 7/2002 Sb. zastavit, a s ohledem na to, že skutek uvedený pod bodem 7 návrhu na zahájení kárného řízení nelze považovat za kárné provinění, navrhl, aby odvolací soud ve vztahu k tomuto skutku vynesl zprošťující rozhodnutí.

Na podkladě podaného odvolání kárný senát Nejvyššího soudu přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo a dospěl k následujícím závěrům. Pokud jde o první námitku obviněného, senát její opodstatněnost zjišťoval porovnáním originálu rozhodnutí, jak je žurnalizováno ve spise, s protokolem o ústním jednání a s protokolem o hlasování. Konstatuje úplnou shodu ve všech 3 případech a nemůže jinak než dospět k závěru, že strany se při vyhlašování přeslechly, resp. že se mýlily.

Pokud jde o okolnost, že kárně obviněný nebyl zbaven povinnosti zachovávat mlčenlivost o věcech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s výkonem své funkce, a tím údajně byly omezeny možnosti jeho obhajoby, jde o námitku vysloveně lichou. I odvolatel připouští, že se nejedná ani o ústřední ani o klíčový problém. Podle názoru senátu, otázka povinnosti zachovávat mlčenlivost v tomto řízení nehrála vůbec žádnou roli a obhajoba koneckonců ani jeden jediný věcný argument v tomto směru ve svém odvolání nepředložila. Spisy, kterých se jednání či nečinnost obviněného dotýká, byly kárným soudům obou stupňů k dispozici. Žádné další skutečnosti, které by mohly být při obhajobě kárně obviněného nápomocny, pokud by nebyl vázán povinností mlčenlivosti, z celého řízení nevyplývají a nikdo na ně ani v odvolacím řízení nepoukazoval. Zabývat se otázkou, nakolik je kárně obviněný státní zástupce v kárném řízení vázán povinností mlčenlivosti, či zda touto povinností není ve vztahu k senátu, který věc projednával vázán, je sice zajímavý právní problém, avšak není podstatou tohoto řízení a je zbytečné se jí v tomto řízení zabývat.

Pokud jde o další námitky odvolatele, které se týkají útoků označených ve skutkové části výroku rozhodnutí body 3, 4, a 7, je třeba uvést, že se s těmito námitkami, protože se jedná pouze o opakování námitek z původního prvostupňového řízení, dostatečně vypořádal již soud prvního stupně. V podstatě k jeho argumentaci nemá odvolací soud co dodat. Takže pro úplnost pouze rekapituluje, že skutečně na celé jednání je třeba hledět jako na jeden skutek, na jedno pokračující jednání. Argumentace obhajoby, že vzhledem k tomu, že kárně obviněnému nebylo prokázáno úmyslné jednání a že lze dovodit pouze vědomou nedbalost, a z tohoto důvodu zde chybí příčinná souvislost, tedy příčinná souvislost mezi zaviněním a protiprávním následkem jednání je lichá a obhajoba ji koneckonců také ničím nedokládá, vycházeje pouze z tvrzení, že zavinění ve formě vědomé nedbalosti nepokrývá kauzální nexus. I když se jednání, za které byl obviněný postaven před kárný soud, dopustil z nedbalosti, právě proto, že dlouhodobě nedbale vykonával svou práci, nic nebrání všechny ty případy, kde své povinnosti zanedbal, považovat za jeden jediný skutek. Konstrukce, kterou použila obhajoba, je umělá a snaží se právě rozčleněním jednání na dílčí skutky dosáhnout příznivější kvalifikace jednání kárně obviněného. Jen proto, že obžaloba na podporu své argumentace použila citaci z díla prof. Solnaře, která však na projednávanou věc dle názoru senátu Nejvyššího soudu nedopadá, odkazuje ji senát na následující vymezení skutku z díla cit. autora : Možno tedy za jediné jednání považovat takové projevy vůle navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva nebo jsou způsobilé (u pokusu) následek způsobit, bez ohledu na to, zda způsobily (byly způsobilé způsobit) následek jediný či více následků. U opominutí třeba podobně uvažovat o jednotě konání, které bylo opominuto.Ve shodě s kárným senátem vrchního soudu senát Nejvyššího soudu konstatuje, že jednání kárně obviněného naplnilo znaky kárného provinění právě tím a právě proto, že se po delší dobu dopouštěl většího množství drobnějších provinění, která by sama o sobě takovou míru nebezpečnosti neměla, aby mohla být předmětem návrhu na zahájení kárného řízení. Totéž se týká toho, co obhajoba označuje za bagatelní jednání, tedy jednání označeného jako bod 7 ve skutkové větě výroku rozhodnutí. Navíc ve vztahu k tomuto jednání se obhajoba dopouští omylu, pokud argumentuje faktem, že jednání uvedené pod tímto bodem nenaplňuje nebo nezakládá odpovědnost za kárné provinění, když s ohledem na platnou procesní úpravu nic nebránilo soudu blanketní odvolání odmítnout. Ve shodě s názorem vrchního soudu lze pouze konstatovat, že kárně obviněný nebyl kárně stíhán, protože by svým jednáním ztěžoval rozhodovací činnost soudu, ale protože porušil své povinnosti státního zástupce. Kárný senát nepochybuje, že soud měl a má dostatek procesních prostředků se s pochybením státního zástupce vyrovnat.

Vycházeje z těchto úvah dospěl kárný senát Nejvyššího soudu k závěru, že není důvod rozhodnutí kárného senátu vrchního soudu ve výroku o vině rušit a měnit. Jiná je však situace, pokud jde o výrok o uloženém kárném opatření. V tomto směru se kárný senát vrchního soudu podle názoru odvolacího senátu dostatečně nevypořádal se všemi okolnostmi, které ve svém rozhodnutí uvádí, zejména s okolnostmi, které kárně obviněnému polehčují. Je faktem, že kárně obviněný státní zástupce měl již delší dobu problémy s plněním pracovních povinností. Na druhé straně však nebylo dostatečně zdůrazněno, v jaké osobní situaci se projednávaného skutku kárně obviněný JUDr. M. dopustil. Jak je konstatováno již v rozhodnutí soudu prvního stupně, svou funkci vykonával v situaci značného pracovního vytížení a současně v době, kdy měl i vážné problémy v rodině. Velice významnou roli v jeho schopnosti podávat příslušný pracovní výkon musel sehrát i jeho zdravotní stav. O něm byly předloženy soudu dostatečně rozsáhlé a hodnověrné lékařské zprávy. S ohledem na diagnózu a způsob léčby je zřejmé, že toto onemocnění muselo ovlivňovat pracovní výkonnost kárně obviněného. Zejména s ohledem na tento fakt dospěl kárný senát Nejvyššího soudu k závěru, že je potřebné výrok o kárném opatření zrušit a kárně obviněnému uložit kárné opatření v nižší výměře, tak, jak je uvedena ve výroku tohoto rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2003

JUDr. Stanislav Rizman, v.r.

předseda senátu