2 Skno 1/2002
0
Dotčené předpisy:




2 Skno 1/2002

R O Z H O D N U T Í

Kárný senát Nejvyššího soudu České republiky ve složení předseda JUDr. Stanislav Rizman, soudce JUDr. František Hrabec a přísedící JUDr. Pavel Bernát, JUDr. Petr Kovanda a JUDr. Dana Šejnohová, projednal bez ústního jednání dne 27. srpna 2003 odvolání ministra spravedlnosti a odvolání kárně obviněného

JUDr. L. K.,

nar. 21. ledna 1952, okresního státního zástupce v Ch.,

proti rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2002, sp. zn. 3 Ds 11/02 a rozhodl takto:

Podle § 15 odst. 1 zák. č. 7/2002 Sb. se kárné řízení přerušuje. Věc se postupuje Okresnímu státnímu zastupitelství Jablonec n. Nisou, protože skutečnosti, které jsou kárně obviněnému kladeny za vinu, mají znaky trestného činu.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím kárného senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2002 sp. zn. 3 Ds 11/02 byl JUDr. L. K. uznán vinným kárným proviněním podle § 28 zák. č. 283/1993 Sb. Tohoto kárného provinění se měl dopustit tím, že v době od 19. 3. 2002 ve třech případech v trestní věci Jiřího Záruby a spol., vedené na Krajském státním zastupitelství v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 KZv 172/2000 se bezdůvodně a neoprávněně osobně zajímal o způsob rozhodnutí státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem JUDr. J. M., požadoval na něm, aby věc nepředával k výkonu dozoru jinému státnímu zástupci, přitom tvrdil, že požadavky obhajoby na doplnění dokazování jsou opodstatněné, že se spolu vyrovnají a nakonec dne 20. 6. 2002 v H. L. v okrese J. n. N. svůj požadavek opakoval s tím, že má u sebe nějaké peníze od švagra a že je JUDr. J. M. předá až věc bude ukončena.

Podle § 30 odst. 1 písm. b) zák. č. 283/1993 Sb. mu za toto jednání bylo uloženo kárné opatření snížení platu o 15% na dobu 6 měsíců.

Ministr spravedlnosti i kárně obviněný podali proti tomuto rozhodnutí v zákonné lhůtě odvolání.

Kárně obviněný se ve svém odvolání poté, co ze svého pohledu vyhodnocuje provedené důkazy a poukazuje na údajnou nelogičnost některých závěrů rozhodnutí, domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a zproštění viny kárným proviněním.

Ministr spravedlnosti, s poukazem na skutkový stav zjištěný kárným soudem prvního stupně, vyslovuje názor, že bylo na místně posoudit, zda se Dr. K. svým jednáním nedopustil trestného činu. Jednání kárně obviněného by mohlo, dle názoru ministra, naplňovat znaky některého z trestných činů např. zneužívání pravomoci veřejného činitele, podplácení popř. návodu k podplácení. Proto bylo namístě rozhodnout podle § 15 odst. 1 zák. č. 7/2002 Sb. o přerušení kárného řízení a postoupení věci příslušnému orgánu činnému v trestním řízení. Navrhl, aby v odvolacím řízení kárný senát Nejvyššího soudu napadené rozhodnutí zrušil, kárné řízení přerušil a věc postoupil příslušnému orgánu činném v trestním řízení.

Alternativně navrhuje, pokud by se odvolací senát ztotožnil s právní kvalifikací skutku, kterou použil Vrchní soud v Praze, aby bylo rozhodnutí zrušeno ve výroku o kárném opatření a nově bylo kárně stíhanému uloženo nejpřísnější kárné opatření odvolání z funkce. Uložené kárné opatření neodpovídá stupni nebezpečnosti jednání, které je neslučitelné s funkcí státního zástupce.

Po prostudování spisu dospěl předseda senátu k závěru, že lze ve věci rozhodnout i bez ústního jednání a předložil ji členům kárného senátu. Kárný senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování vycházel z následující úvahy.

Podle § 15 odst. 1 zák. č. 7/2002 Sb. má-li kárný senát zato, že skutečnosti, jež se kárně obviněnému kladou za vinu, mají znaky trestného činu, kárné řízení přeruší a věc postoupí příslušnému orgánu. Podle odst. 2 téhož ustanovení přerušení kárného řízení trvá do právní moci rozhodnutí orgánu, jemuž věc byla postoupena. Po právní moci tohoto rozhodnutí senát v řízení pokračuje, má-li zato, že postih ve správním nebo trestním řízení není dostačující. Jinak kárné řízení zastaví. Ustanovení § 15 se podle § 21 odst. 3 citovaného zákona přiměřeně použije i v řízení o odvolání.

S ohledem na ustanovení § 25 o přiměřeném použití trestního řádu v kárném řízení bylo třeba zvážit i otázku, zda nepřichází v úvahu zákaz reformace in peius. Protože však rozhodnutí bylo napadeno i odvoláním v neprospěch kárně obviněného, nebrání ustanovení § 259 odst. 4 tr. řádu vydání rozhodnutí v neprospěch kárně obviněného.

Trestného činu podplácení podle § 161 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby je kromě jiného spáchá-li pachatel takový čin vůči veřejnému činiteli.

V napadeném rozhodnutí kárný senát na základě provedeného dokazování vymezil skutek v podstatě shodně s jeho vymezením v návrhu na zahájení kárného řízení. Takto vymezený skutek má znaky trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona.

Případný souběh s některým dalším trestným činem v tomto stadiu řízení nelze vyloučit.

Za této situace nemohl kárný senát než dospět k závěru, že kárné řízení musí přerušit a věc postoupit orgánu příslušnému pro trestní řízení tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

Senát se neztotožnil s názorem ministra spravedlnosti, že by podmínkou takového postupu bylo zrušení odvoláním napadeného rozhodnutí. To plyne z úpravy v § 15 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb. Po pravomocném rozhodnutí příslušného orgánu trestního řízení totiž buď bude pokračováno v kárném řízení a rozhodnuto o odvoláních, anebo bude kárné řízení zastaveno.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2003

JUDr. Stanislav R i z m a n, v. r.

předseda senátu