2 Cdon 1361/97
Datum rozhodnutí: 28.05.1998
Dotčené předpisy: § 2 předpisu č. 173/1990Sb.




K r a j s k ý s o u d v Ostravě rozsudkem z 20. 1. 1997 potvrdil rozsudek O k r e s n í h o s o u d u v Opavě z 15. 3. 1996, jímž byla zamítnuta žaloba vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb., kterou se žalobkyně domáhala, aby byla první žalované nebo druhému žalovanému uložena povinnost vyklidit pozemek parc. č. 452/3 v H. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že uvedené restituční předpisy nezakládají vlastnické právo oprávněných osob přímo ze zákona , ale upravují pouze podmínky, za nichž toto právo oprávněné osobě vznikne . Oprávněná osoba se může domáhat restituce buď žalobou na nahrazení projevu vůle povinného nebo žalobou na vydání věci, která však v těchto případech není prostředkem ochrany vlastnického práva. Nároků vyplývajících ze zákona č. 232/1991 Sb. se proto podle odvolacího soudu nelze domoci prostřednictvím žaloby o vyklizení nemovitosti, jež naopak prostředkem ochrany vlastnického práva je, neboť toto právo žalobkyně k dotčenému pozemku nemá. Posouzení možné formulace žalobního návrhu na uplatnění nároků podle zákona č.232/1991 Sb. považoval odvolací soud za otázku zásadního právního významu, a s tímto zdůvodněním připustil - ve smyslu § 239 odst. 1 o.s.ř. - zvláštním výrokem proti svému rozsudku dovolání.
V dovolání žalobkyně namítala, že v této otázce spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci. Zařazení § 2 zákona č. 173/1990 Sb. za ustanovení, jímž byly zrušeny zákony č. 68/1956 Sb., č. 187/1949 Sb. a č. 71/1952 Sb., kterými byla postupně likvidována spolková činnost České obce sokolské , totiž podle dovolatelky vede logicky i gramaticky k výkladu, že zákonodárce tím vyjádřil přechod vlastnického práva na oprávněnou osobu (za podmínky, že v zákonem stanovené lhůtě svůj nárok uplatní u právního nástupce organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb.). Mělo-li by uzavření dohody o navrácení majetkových práv být základní a zákonnou podmínkou pro přechod vlastnictví , byla by, usuzuje dovolatelka, formulace v zákoně vyjádřena zcela jinak , a nechybělo by ustanovení, které účinnost dohody spojí s registrací státním notářstvím. Proto poté, co byla odstraněna pochybnost o existenci včasné výzvy k navrácení majetkových práv, byl namístě závěr, že se tato práva České obci sokolské skutečně navrátila , což odpovídá i ustanovení § 132 odst. 1 obč. zák., podle něhož lze vlastnictví nabýt i na základě jiných skutečností stanovených zákonem. Aby vlastník mohl vykonávat svá práva, pak podle dovolání, musí se domáhat už jen vydání věci a u nemovitostí jejich vyklizení .
Dovolání je tu ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. (ve znění zákona č. 238/1995 Sb.) přípustné, protože to odvolací soud výrokem potvrzujícího rozsudku vyslovil (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Bylo podáno včas (§ 240 odst. l), pověřenou členkou dovolatelky vybavenou právnickým vzděláním (§ 241 odst. 1, 2 o.s.ř.), a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jeho obsahovým vymezením dovolatelka vystihla zadání té právní otázky, pro kterou bylo dovolání připuštěno.
Vady řízení vyjmenované v § 237 a jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jež dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), dovolatelkou nebyly tvrzeny, a z obsahu spisu nevyplývají. Jelikož jinak je podle citovaného ustanovení dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, otevírá se přezkumu jen otázka, zda je správný závěr odvolacího soudu, že vlastnická žaloba o vyklizení nemovitosti (již žalobkyně po změně žaloby před soudem prvního stupně uplatnila a za takovou ji v dovolání výslovně pokládá a obhajuje) není prostředkem ochrany nároků na navrácení majetkových práv upravených zákony č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
N e j v y š š í s o u d svým rozsudkem dovolání zamítl.
Z o d ů v o d n ě n í :
Podle ustanovení § 2 zákona č.173/1990 Sb. ve znění zákona č.247/1991 Sb. platí, že majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb. se navracejí podle stavu ke dni 31. 3. 1948 Československé obci sokolské a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31. 12. 1991. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje zákon č. 232/1991 Sb. ve znění zákona č. 312/1991 Sb. (dále jen zákon č. 232/1991 Sb.), který shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného subjektu (§ 1 odst. 2 a § 2 odst. 1). Nárok na navrácení majetkových práv uplatní podle jeho § 2 odst. 1 oprávněná organizace písemnou výzvou u organizace povinné, která s ní uzavře dohodu podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 173/1990 Sb. odmítne-li povinná organizace tuto dohodu uzavřít, může oprávněná organizace uplatnit své nároky u soudu (§ 3 odst. 2 zákona č. 232/1991 Sb., čl. III bod 9 zákona č. 519/1991 Sb.).
Nárok, který z citovaných zákonů vyplývá, jak Nejvyšší soud již konstatoval v mnoha svých rozhodnutích, je tedy označen jako nárok na navrácení majetkových práv, aniž by tyto zákony stanovily konkrétní prostředek jeho ochrany v případě, že mezi oprávněnou a povinnou osobou nedojde k dohodě. Jestliže se však takový nárok uspokojuje ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. dohodou, pak není důvod k pochybnostem, že není-li dobrovolně splněn, může se oprávněná osoba domáhat u soudu, aby chybějící projev vůle osoby povinné byl nahrazen rozsudkem ve smyslu ustanovení § 161 odst. 3 o.s.ř.
I když na rozdíl např. od zákonů č. 403/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. nebo č. 229/1991 Sb. se zákony č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. výslovně nezmiňují o jiném nároku, totiž o vydání věci , nelze pominout možnost výkladu, že s navrácením majetkových práv toto vydání věci obsahově splývá. Navrácení i vydání jsou totiž v daných souvislostech pojmy významově shodné a oba sledují obnovu předešlých právních (vlastnických) poměrů, což právě vystihuje povinnost povinné osoby se věci vzdát a vrátit ji (vydat) osobě oprávněné. Mají-li být tedy těmito pojmy vyjádřeny obsahově shodné nároky, je třeba ohledně konkrétního obsahu nároku na navrácení majetkových práv podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. využít těch právních závěrů, ke kterým již dospěla soudní praxe v případě restitučních předpisů ostatních. Žaloba o vydání věci zde ovšem není prostředkem ochrany již existujícího vlastnického práva, a existenci tohoto práva tudíž ani nepředpokládá. Plní tu funkci jinou je právním nástrojem uskutečnění a ochrany zvláštních restitučních nároků, to jest ve svých důsledcích prostředkem nápravy majetkových křivd a obnovy původních majetkových vztahů. Není důvodu žalobu o vydání věci v této funkci nepřipustit i ve vztazích založených podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. Rozhodnutí, kterým soud uloží povinné osobě povinnost vydat nemovitost, je titulem, který vlastnictví osoby oprávněné obnovuje (navrací), a na jehož základě příslušný katastrální úřad provede v její prospěch záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Žaloby o uložení prohlášení vůle a o vydání věci jsou proto ve smyslu zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. adekvátními způsoby uplatnění nároku na navrácení majetkových práv (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 39/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z toho plyne, že ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. naopak nelze dovodit, že k obnově vlastnického práva dochází jinak, ze zákona ; včasná výzva podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. (případně splnění jiných podmínek) jinou skutečností ve smyslu ustanovení § 132 odst. 1 občanského zákoníku (jak se domnívá dovolatelka), být nemůže, a již proto jsou ostatní argumenty obsažené v dovolání nerozhodné. Obsahem nároku na navrácení majetkových práv tedy není vyklizení nemovitostí, vycházející z předpokladu, že vlastnické právo oprávněné osoby bylo již založeno.
Uplatnil-li odvolací soud v dané věci názor shodný, je jeho právní posouzení věci v této části správné, a dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. neobstojí. V mezích, ve kterých byl dovolací soud povolán k dovolacímu přezkumu, je tedy správný i rozsudek, který na tomto právním posouzení spočívá; dovolání žalobkyně proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.