č. j. 2 Azs 9/2007-35

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: L. J., zastoupený JUDr. Gustavem Valenzem, advokátem se sídlem Božkovská 15, 326 00 Plzeň proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2006, č. j. 61 Az 70/2005-17,

takto:

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 18. 5. 2005 č. j. OAM-828/VL-07-HA08-2005 žalované Ministerstvo vnitra ČR zamítlo žádost žalobce (dále jen stěžovatel ) o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii ČR ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu ). Po provedeném dokazování vzal žalovaný správní orgán za objasněno, že důvodem žádosti žalobce o udělení azylu je výhradně potřeba legalizace jeho zdejšího pobytu. Tento důvod však nelze podřadit pod důvody uvedené v § 12 zákona o azylu, a žalovaný proto zamítl žádost žalobce podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. g) cit. zákona jako zjevně nedůvodnou.

Stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě zamítl podle § 78 odst. 7 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen s. ř. s. ) rozsudkem ze dne 30. 10. 2006.

Rozsudek stěžovatel napadl kasační stížností. Uvedl, že se žalovaný správní orgán řádně nevypořádal se svými povinnostmi ve smyslu ustanovení § 3 odst. 3, 4, § 32 odst. 1, § 46 a § 47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen správní řád ). Rozhodnutí žalovaného nebylo řádně odůvodněno, neboť zcela postrádalo argumentaci ohledně neudělení azylu podle § 13 a § 14 zákona o azylu a zároveň neosahovalo odůvodnění, ze kterého by bylo možno dovodit, proč nebyly hodnoceny překážky vycestování podle § 91 zákona o azylu. Podle § 47 odst. 3 správního řádu je povinností správního orgánu v odůvodnění uvést, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí a jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a použití právních předpisů. Podle stěžovatele nelze souhlasit s tím, že pouhé konstatování toho, že žalovaný neposuzoval pro nadbytečnost, zda žadatel splňuje podmínky pro udělení azylu podle § 13 a § 14 zákona o azylu, a nehodnotil překážky vycestování, splňuje podmínky uvedené v ustanovení § 47 správního řádu. Je sice pravdou,

že aplikace těchto ustanovení zákona o azylu je vázána na ustanovení § 12 zákona o azylu, avšak pouze tak, že těchto ustanovení se použije v případě, že nebudou shledány důvody pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu.

Stěžovatel nesouhlasil s názorem soudu, že zamítnutím žádosti o udělení azylu ve smyslu ustanovení § 16 zákona o azylu nedošlo ke zjišťování důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Podle názoru stěžovatele je nutné vykládat smysl ustanovení § 16 zákona o azylu v kontextu se smyslem řízení o udělení azylu. Ze systematického, jazykového a logického výkladu vyplývá, že smyslem ustanovení § 16 zákona o azylu je zkrátit dobu řízení o udělení azylu na co nejkratší dobu, a to v těch případech, kdy je již od počátku zřejmé, že nebude možné udělit azyl podle § 12 zákona o azylu. Stěžovatel je přesvědčen, že i v případech, kdy je rozhodnuto o zamítnutí žádosti podle § 16 zákona o azylu, je správní orgán povinen zkoumat i skutečnosti, které by mohly vést k udělení azylu dle § 13 a § 14 zákona o azylu, případně, ze kterých by vyplývala překážka vycestování dle § 91 zákona o azylu. Jelikož se však žalovaný ani soud prvého stupně s touto argumentací nevypořádali, má stěžovatel za to, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné a že napadený rozsudek je nezákonný ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s, když spočívá na nesprávném posouzení právní otázky.

Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti Nejvyšší správní soud nerozhodoval, neboť zákon o azylu, ve znění účinném od 13. 10. 2005, spojuje odkladný účinek přímo s podáním kasační stížnosti.

Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.

Snaha o legalizaci pobytu v ČR není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004-44; publikován pod. č. 397/2004 Sb. NSS). Z obsahu správního spisu jednoznačně vyplývá, že žadatel v řízení o udělení azylu vůbec netvrdil, že je pronásledován či diskriminován ve smyslu ustanovení § 12 zákona o azylu, nýbrž uváděl jako jediný důvod snahu legalizovat pobyt v ČR. Podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost zamítne jako zjevně nedůvodná jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených § 12 zákona o azylu. K zamítnutí žádosti stěžovatele o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, lze odkázat na právní názor vyslovený např. v rozsudku ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003-59 (publ. pod č. 181/2004 Sb. NSS). Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení § 12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody ekonomické. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou zamítne.

K námitce stěžovatele, že se správní orgán nezkoumal skutečnosti, které by mohly vést k udělení azylu dle § 13 a § 14 zákona o azylu, případně, ze kterých by vyplývala překážka vycestování dle § 91 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud připomíná, že jeho žádost o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, takže o udělení azylu podle § 13 a § 14 a o překážce vycestování podle § 91 zákona o azylu nebylo důvodu rozhodovat. Obdobnou otázkou se Nejvyšší správní soud zabýval např. ve svém rozsudku ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003-90, www.nssoud.cz, nebo v rozsudku ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003-71, www.nssoud.cz, či v rozsudku ze dne 15. 9. 2005, č. j. 7 Azs 138/2005-69, www.nssoud.cz. Jestliže se správní orgán nezabýval meritorně posouzením toho, zda byla či nebyla naplněna skutková podstata ustanovení § 12 zákona o azylu, pak se nemusel zabývat ani splněním podmínek ustanovení § 14 (§ 13) zákona o azylu, tj. podmínkami udělení azylu z humanitárních důvodů. Neprováděl-li tedy správní orgán dokazování o přítomnosti důvodů azylu ve smyslu § 12 zákona o azylu, neboť vychází z toho, že stěžovatelka v žádosti uvedla pouze ekonomické důvody, pak jeho výrok ve vztahu k ustanovení § 14 (§ 13) zákona o azylu je v posuzované věci výrokem nadbytečným. Nelze proto přisvědčit námitce ohledně porušení § 47 odst. 3 správního řádu.

Pokud jde o namítané porušení dalších, v kasační stížnosti vyjmenovaných ustanovení správního řádu, stěžovatel především neuvedl, v čem konkrétně jsou tato porušení spatřována, tato námitka proto není způsobilá k bližšímu přezkoumání, jak již Nejvyšší správní soud vyjádřil např. ve svém rozsudku ze dne 25. 4. 2006, č. j. 5 Azs 277/2005-54, www.nssoud.cz, nebo ve svém rozsudku ze dne 4. 7. 2006, č. j. 4 Azs 387/2005-66, www.nssoud.cz.

Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu § 104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. února 2007

JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu