č. j. 2 Azs 150/2006-48

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobců: a) L. J., b) nezl. P. J., zastoupení Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem Masná 8, Moravská Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2006, č. j. 65 Az 289/2005-51,

takto:

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 22. 7. 2005, č. j. OAM-2070/VL-20-P14-2004, žalovaný neudělil žalobcům (dále též stěžovatelé ) azyl podle § 12, § 13 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu ). Současně rozhodl tak, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu.

Stěžovatelé proti rozhodnutí žalovaného podali žalobu, kterou krajský soud zamítl výše uvedeným rozsudkem.

Rozsudek stěžovatelé napadli kasační stížností. V této kasační stížnosti krajskému soudu vytýkají, že se řádně nevypořádal se všemi skutečnostmi, které jsou součástí spisu, případně vyšly najevo v průběhu řízení před soudem. Zároveň namítají, že žalovaný při svém rozhodování nebral v úvahu zejména ust. § 32 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb., správního řádu, v platném znění (dále jen správní řád ), když nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí. Stěžovatelé dále namítají, že žalovaný porušil ust. § 3 odst. 4 správního řádu, neboť jeho rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Stěžovatelé rozhodnutí žalovaného dále vytkli, že z něj nevyplývá, čím se při rozhodování řídil, které skutečnosti byly podkladem pro rozhodnutí a jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právního předpisu. Žalovaný při svém rozhodování nebral v úvahu materiály týkající se porušování lidských práv, které manželovi stěžovatelky a otci stěžovatele podle jejich názoru v zemi původu ze strany fyzických osob hrozí. Dále uvádí, že toto jednání je pak tolerováno státními orgány. Stěžovatelé v této souvislosti upozorňují na pronikání těchto soukromých osob na vysoké funkce ve státních orgánech a uvádějí, že tyto skutečnosti tvrdili od počátku správního řízení a uvedli je i v žalobě. Podle stěžovatelů se pak správní orgán i soud omezily pouze na přezkoumávání důvodů, proč nesplňují podmínky stanovené ust. § 12 zákona o azylu ani

§ 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona o azylu a toto své tvrzení odůvodnil obecným a ničím nepodloženým konstatováním, že v zemi původu stěžovatelů jim žádné nebezpečí nehrozí. Stěžovatelé také konstatují, že není správný závěr žalovaného i krajského soudu, že skutečnost, že je manžel stěžovatelky a otce stěžovatele pronásledován soukromými osobami, a to protizákonně a za použití fyzického násilí, surovým zbitím a vyhrožováním smrtí, což je tolerováno státními orgány (zejména policií), nespadá do pojmu pronásledování.

Současně požádali o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti Nejvyšší správní soud nerozhodoval, neboť zákon o azylu, ve znění účinném od 13. 10. 2005, spojuje odkladný účinek přímo s podáním kasační stížnosti.

Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů.

K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.

K podmínkám přezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu stran jeho důvodů se Nejvyšší správní soud vyjadřoval ve vícero rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, publikovaném pod č. 589/2005 Sb. NSS, kdy bylo judikováno, že: Není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá. (tam viz i odkazy na prejudikaturu), v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, publikovaném pod č. 133/2004 Sb. NSS, v rozsudku ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, publikovaném pod č. 787/2006 Sb.NSS. Ve světle této judikatury lze již prima facie konstatovat, že rozhodnutí krajského soudu je přezkoumatelné.

Obecné námitky týkající se nedostatečného soudního přezkumu postupu správního orgánu při zjišťování skutkového stavu bez upřesnění konkrétních pochybení jak soudu, tak správního orgánu byly již předmětem množství rozhodnutí zdejšího soudu, namátkou lze uvést rozsudek ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 28/2004-41, www.nssoud.cz, který se vztahuje k soudnímu přezkumu nekonkretizovaných žalobních námitek. Námitky stěžovatelů vykazují rysy obdobné těm, na které dopadal zmíněný judikát.

Stěžovatelé rozhodnutí žalovaného dále vytkli, že z něj nevyplývá, čím se při rozhodování řídil, které skutečnosti byly podkladem pro rozhodnutí a jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právního předpisu. Přezkoumatelností rozhodnutí správního orgánu se Nejvyšší správní soud zabýval již v mnoha rozhodnutích (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003-51, zveřejněný pod. č. 638/2005Sb. NSS, kdy bylo např. uvedeno, že: . . .Rozhodnutí správního orgánu, v jehož odůvodnění nejsou uvedeny důkazy, na jejichž podkladě správní orgán dovodil své závěry, je v rozporu s § 47 odst. 3 správního řádu a je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. . . ). V duchu požadavků kladených na rozhodnutí správního orgánu konstantní judikaturou pak lze konstatovat, že rozhodnutí správního orgánu je plně srozumitelné, jednoznačně popisuje zjištěný skutkový stav, přičemž vychází z provedených důkazů, které jsou v něm uvedeny, a obsahuje logicky postavené důvody, o které se opírá.

Námitka týkající se nesprávné aplikace § 12 zákona o azylu ve vztahu k jednání ze strany soukromých osob, případně míry aprobace takového jednání státními orgány země původu, byla již v judikatuře Nejvyššího správního soudu vyřešena. Jak již bylo např. judikováno: Skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení § 12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004-48; dostupný na www.nssoud.cz; srov. dále např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003-65, dostupný na www.nssoud.cz). K pochybnostem o schopnosti státních orgánů ochránit žadatele o azyl v zemi jeho původu se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozhodnutí ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004-37, dostupné na www.nssoud.cz, kdy uvedl, že: Pouhá nedůvěra občana ve státní instituce, zdůvodňovaná tvrzením, že nejsou schopny jej ochránit proti kriminálním živlům, nelze podřadit důvodům pro udělení azylu dle § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. . Výše uvedená judikatura pak dopadá i na případ stěžovatelů, kteří požádali o azyl s tvrzením mj. o pronásledování soukromými osobami (vedle dalších důvodů, které uváděli), přičemž nevyužili vnitrostátních prostředků ochrany před tímto pronásledováním v zemi původu. Podle názoru Nejvyššího správního soudu žalovaný a krajský soud tedy při hodnocení žádosti stěžovatelů o azyl rozhodovali v souladu s touto ustálenou judikaturou.

Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu § 104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. února 2007

JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu