2 As 48/2009-94

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZ SU D E K JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Dokové v právní věci žalobce BIOCLINICA, s. r. o., se sídlem Praha 2, Balbínova 4/392, proti žalované Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Praha 2, Škrétova 44/6, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2008, č. j. 8 Ca 245/2008-67,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovaná n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalobci s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

Odůvodn ění:

Rozhodnutím ze dne 7. 11. 2007, vypraveným dne 14. 4. 2008, č. j. had/2484/08 (dále jen napadené rozhodnutí ), rozhodla žalovaná na základě ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o regulaci reklamy ) a podle ustanovení § 67 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád ), tak že prvním výrokem vyslovila, že žalobce porušil ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona o regulaci reklamy, kterým se zakazuje klamavá reklama; druhým výrokem konstatovala, že k porušení povinnosti došlo zařazením reklamy na doplněk stravy CITRAX-mutace 402 (délka 2 min.) do televizního vysílání programu ČT 1 dne 14. ledna. 2007 v 10:26 hodin, která je klamavá ; výrokem ad 3) napadeného rozhodnutí uložila, s odkazem na ustanovení § 8a odst. 2 písm. d) a § 8a odst. 6 písm. d) zákona o regulaci reklamy, žalobci pokutu ve výši 750 000 Kč; výrokem ad 4) pak zavázala žalobce k uhrazení paušální částky nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč. Rozhodnutí žalované napadl žalobce u Městského soudu v Praze žalobou, který napadené rozhodnutí rozsudkem ze dne 6. 11. 2008, č. j. 8 Ca 245/2008-67, zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

Městský soud konstatoval, že podstatou napadeného rozhodnutí je závěr žalované, že reklama na doplněk stravy CITRAX, odvysílaná dne 14. 1. 2007 v 10:26 hodin na programu ČT 1, je reklamou klamavou. Žalovaná vycházela z toho, že posuzovaná reklama je výrazně sugestivní, přičemž konstatovala, že v případě užívání přípravků na hubnutí se jedná o hazardování se zdravím. Posoudila i žalobcem předložené odborné texty (text zpracovaný J. E. o účincích chvojníku čínského a pomerančovníku hořkého, text Avantura Z a text Terapeutický výzkum Účinky výtažku z Citrus aurantium, kofeinu a třezalky), přičemž dospěla k závěru, že tyto texty neprokazují pravdivost tvrzení užitých v reklamě o účincích výrobku CITRAX. Žalovaná přihlížela i k ustanovení § 7b odst. 1 až 3 zákona o regulaci reklamy a dospěla k závěru, že užívání výrobku může zůstat bez požadovaného výsledku. Rovněž konstatovala, že má na základě obecně známých skutečností zato, že od využití výrobku nelze očekávat tvrzené výsledky, respektive se jim ani přiblížit.

Městský soud shledal v odůvodnění napadeného rozhodnutí zásadní nedostatky, konkrétně mu vytkl, že z jeho obsahu není dostatečně zřejmé, v čem má spočívat klamavost předmětné reklamy na výrobek CITRAX. Je-li žalobce sankcionován za delikt, jenž spočívá v prezentaci klamavé reklamy konkrétního výrobku, pak je nutno, aby správní orgán jasně a srozumitelně vyložil, v čem shledává klamavost takové reklamy a jakými skutkovými zjištěními ji dokládá. Měla-li žalovaná za to, že reklama na výrobek CITRAX je klamavá, např. proto, že tento výrobek nemá inzerované účinky, bylo jejím úkolem takový závěr kvalifikovaně odůvodnit. Argumentace žalované však vesměs sestává z polemiky s vyjádřením žalobce a dále z vlastních úvah ohledně fungování mechanismu snižování váhy. Pouhá polemika s argumenty účastníka řízení však nemůže obstát jako odůvodnění rozhodnutí o uložení sankce za delikt. V napadeném rozhodnutí není nijak srozumitelně vyloženo, proč by měla být předmětná reklama klamavá; zda proto, že například výrobek CITRAX nemá tvrzené účinky, protože neobsahuje deklarované látky, či tyto látky nejsou účinné tak, jak tvrdí žalobce v reklamě, nebo z jiného doloženého důvodu. Žalovaná autoritativně konstatovala, že údaje o výrobku nejsou pravdivé, ale nevyložila, v čem tyto údaje nejsou pravdivé, a na základě jakých skutečností k tomu závěru dospěla. Městský soud dále uvedl, že je nutno zcela odmítnout tvrzení žalované, že žalobcem předložené texty neprokazují pravdivost tvrzení užitých v reklamě a že ve správním řízení nebyla prokázána pravdivost reklamy. Tyto závěry jsou totiž podmíněny nesprávnou myšlenkovou konstrukcí, a to že bylo na žalobci, aby prokázal pravdivost (tedy neklamavost) reklamy na výrobek CITRAX, tedy aby prokázal svou nevinu. Naopak žalovaná byla povinna vinu žalobci prokázat a opatřit si za tím účelem příslušná skutková zjištění. K prokázání viny nestačí konstatovat, že předložené odborné texty neprokazují pravdivost reklamy, neboť nebylo povinností žalobce se vyviňovat, ale právě naopak žalovaná byla povinna prokázat své tvrzení o klamavosti reklamy, a to na základě dostatečných a věrohodných podkladů. Žalovaná si však žádné vlastní podklady rozhodnutí neopatřila.

Pokud jde o úvahy žalované o tom, jakým způsobem dochází ke snižování váhy, k odbourávání tuku z lidského organismu a z jakých důvodů tedy výrobek CITRAX nemůže být účinný, jedná se o pouhé laické úvahy, které nejsou podepřeny znaleckým posudkem ani odborným vyjádřením ani případným odkazem na konkrétní zdroj odborných poznatků o této problematice, např. odbornou publikací z oboru klinické dietologie. Z ničeho ani nevyplývá, že členové žalované byli dostatečně odborně kvalifikováni k posouzení této problematiky. Úvahy žalované jsou tak z důvodu absence odborných podkladů pouhými spekulacemi, které nemohou být podkladem rozhodnutí orgánu státní moci.

Městský soud tak uzavřel, že pokud měla žalovaná za to, že údaje o výrobku CITRAX byly způsobilé vyvolat klamnou představu a zjednat tím vlastnímu podniku žalobce nebo cizímu podniku v hospodářské soutěži prospěch na úkor jiných soutěžitelů či spotřebitelů, bylo na ní, aby takový závěr o porušení zákona nejen tvrdila, ale především řádně a srozumitelné odůvodnila. Je povinností státního orgánu prokázat vinu tomu, kdo se měl dopustit přestoupení zákona a z toho vyplývajícího deliktu. Naopak takový subjekt sám není povinen prokazovat svou nevinu. Jedná se o obecnou zásadu veřejnoprávního trestání, která však nebyla v souzené věci respektována. Ze shora popsaných důvodů tak městský soud konstatoval nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů.

Rozsudek městského soudu napadla žalovaná (dále jen stěžovatelka ) kasační stížností, opírající se o důvody vyplývající z ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), d) soudního řádu správního (dále jen s. ř. s. ).

Stěžovatelka především namítá, že je její povinností se ve správním rozhodnutí vypořádat s návrhy a vyjádřeními účastníka řízení, a je přesvědčena, že této povinnosti dostála dostatečným způsobem, posoudila-li jednotlivé odborné texty předložené žalobcem. Trvá na tom, že tyto texty pravdivost reklamy neprokázaly a není tedy pochybením, pokud tento svůj závěr v napadeném rozhodnutí uvedla. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že prokázala klamavost reklamy a že doložila, že účinek výrobku CITRAX je nemožný. V odůvodnění rozhodnutí uvedla úvahu vycházející ze skutečností obecně známých ohledně procesu hubnutí, které jsou podle ustanovení § 50 odst. 1 správního řádu podkladem pro vydání rozhodnutí. Fakt, že napadené rozhodnutí obsahuje správní úvahu založenou na obecně známých skutečnostech, je v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně uveden a nejedná se o polemiku s argumenty účastníka. Problematika hubnutí je skutečností obecně známou; spotřebitel se s ní může setkat v tiskových periodikách, řadě televizních pořadů, i na internetu. Posuzovaná reklama byla určena širokému spektru spotřebitelů, a nikoliv pouze osobám trpícím obezitou; proto je stěžovatelka přesvědčena, že k diskuzi o tomto tématu nebylo třeba odborného vzdělání nebo opatřování poznatků z oboru klinické dietologie (ta se zabývá obezitou jako lidskou chorobou). S ohledem na propagovaný výrobek, na cílovou skupinu spotřebitelů (lidé, kteří chtějí zhubnout) a na obecnou povědomost o procesu hubnutí, má stěžovatelka za to, že k posouzení klamavosti reklamy jsou dostačující obecně známé skutečnosti a v daném případě byla proto způsobilá k tomuto posouzení i bez odborných podkladů. K posouzení tvrzení v reklamě typu za dva týdny ubrat až deset kilogramů není nezbytné opatřovat odborné vyjádření nebo znalecký posudek. Stěžovatelka se podrobně zabývala i tvrzením je dokázáno, že 98% všech testovaných osob za tři týdny zhublo až o 12 kilogramů , přičemž k posouzení tohoto tvrzení mohla vycházet pouze z důkazů doložených žalobcem. Po posouzení žalobcem předloženého textu Terapeutický výzkum Účinky výtažku Citrus aurantium, kofeinu a třezalky dospěla k závěru, že tvrzení v reklamě nejsou pravdivá.

Stěžovatelka má za to, že vymezila v napadeném rozhodnutí důvody, pro které považuje reklamu za klamavou; uvedla zde, že šíří údaje o výrobku, které nejsou pravdivé, jsou způsobilé vyvolat klamnou představu (spálí se tuk a získá se dokonale štíhlá postava) a jsou způsobilé zjednat podniku prospěch na úkor jiných soutěžitelů či spotřebitelů, neboť žalobce užil těchto tvrzení, aby přesvědčil spotřebitele o jedinečnosti, výjimečnosti a účinnosti svého výrobku a spotřebitel si jej zakoupil ( CITRAX je nejlepší prostředek na hubnutí ). Žalobce svým jednáním ohrozil ochranu adresátů reklamy před informacemi, které jsou způsobilé je uvést v omyl.

Městský soud se nevypořádal s tím, že úvaha stěžovatelky je založena na obecně známých skutečnostech, které jsou zcela použitelné, v souladu s ustanovením § 50 odst. 1 správního řádu; pouze bez dalšího odůvodnění označil její úvahu za pouhou polemiku. Stěžovatelka považuje napadené rozhodnutí za srozumitelné a přezkoumatelné.

Stěžovatelka dále namítá, že ze žaloby nebylo patrné, proti jakým výrokům napadeného rozhodnutí směřuje [§ 71 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Žaloba nesměřovala proti výroku 4. napadeného rozhodnutí (o povinnosti uhradit náklady řízení), přesto městský soud ve věci jednal, aniž vyzval žalobce k upřesnění žaloby. Napadené rozhodnutí pak zrušil jako celek, aniž by svůj postup jakkoliv odůvodnil. Není též patrné, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené rozhodnutí za nezákonné [§ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]; žaloba neobsahuje konkrétní žalobní body. Obsah žaloby a navržené důkazy nemohly být s to prokázat vady řízení, nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí ani rozpor se správním spisem. Žalobce v ní nerozporoval obsah reklamy, žádným způsobem se nevyjádřil k její podstatě, nenapadl ani průběh správního řízení ani postup stěžovatelky. Stěžovatelka připomíná ustanovení § 75 odst. 2 s. ř. s., přičemž je přesvědčena, že městský soud překročil meze žalobních bodů. Rozsudek městského soudu nemá oporu ve spise, neobsahuje dostatek důvodů a je nesrozumitelný, pročež je nepřezkoumatelný.

Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení § 109 odst. 1, věty první s. ř. s.

Kasační stížnost není důvodná.

Nejvyšší správní soud se nejprve z povahy věci zabýval posouzením námitek opírajících se o ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dospěl přitom k závěru, že námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu pro nedostatek důvodů není důvodná. Nepřezkoumatelnost spatřuje stěžovatelka v tom, že se městský soud nevypořádal s její úvahou o protiprávnosti jednání žalobce, založenou na obecně známých skutečnostech a že překročil v rámci přezkumu meze žalobních bodů. Z rozsáhlé judikatury Nejvyššího správního soudu k tomuto tématu (srov. např. rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č.j. 2 Afs 24/2005-44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, rozsudek ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007-64, nebo rozsudek ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005-245, všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz) se podává, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže: není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; dále z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považuje žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené; proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl přezkoumat některou ze včas uplatněných žalobních námitek či obsahuje-li odůvodnění rozsudku toliko převzaté pasáže z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž dále rozvádí dopad převzatých závěrů na konkrétní souzený případ a na samotné rozhodnutí ve věci.

V projednávané věci Nejvyšší správní soud neshledal, že by rozsudek městského soudu byl některou ze shora uvedených vad zatížen. Z odůvodnění napadeného rozsudku jednoznačně vyplývá, že se městský soud zabýval úvahami, které stěžovatelka považovala za obecně známé skutečnosti. Městský soud však tyto úvahy stěžovatelky označil za pouhé laické spekulace, nepodložené relevantními odbornými poznatky; z této úvahy městského soudu tedy jednoznačně vyplývá, že poznatky, které stěžovatelka považovala za obecně známé skutečnosti, takto městský soud nehodnotil, neboť dal jednoznačně najevo, že nemohly být samy o sobě podkladem pro rozhodnutí, tj. že musely být předmětem dokazování, pokud z nich chtěla stěžovatelka vycházet. Co se týče tvrzeného překročení mezí žalobních bodů, je Nejvyšší správní soud toho názoru,

že se jej městský soud ani z povahy věci dopustit nemohl, neboť meritornímu posouzení žalobního tvrzení, dle kterého stěžovatelka neprokázala neúčinnost výrobku CITRAX, objektivně bránila právě již konstatovaná nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů; dalšími žalobními námitkami se pak již městský soud z povahy věci ani zabývat nemohl.

Stejně tak není důvodná ani námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku pro nesrozumitelnost. Jelikož stěžovatelka nijak blíže nekonkretizovala, v čem spatřuje nesrozumitelnost rozsudku městského soudu, mohl se Nejvyšší správní soud touto námitkou zabývat pouze v obecné rovině. Z rozsáhlé judikatury Nejvyššího správního soudu k tomuto tématu (srov. např. rozsudek ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008-76, rozsudek ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 27/2008-76, rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130, publikovaný pod č. 244/2004 Sb. NSS) se podává, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, jestliže zejména: z něho jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí; pokud je jeho odůvodnění vnitřně rozporné, popřípadě je-li výrok v rozporu s odůvodněním; pokud z jeho výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný; dále se jedná o případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Žádné z těchto pochybení však Nejvyšší správní soud v rozsudku městského soudu nenalezl.

Z hlediska procesního stěžovatelka dále namítala, že městský soud zrušil napadené rozhodnutí jako celek, i když výrok o povinnosti zaplatit náklady správního řízení výslovně žalobou napaden nebyl. Tuto námitku shledává Nejvyšší správní soud rovněž nedůvodnou, neboť je jednoznačné, že výrok o náhradě nákladů řízení je závislý minimálně na výroku o postihovaném porušení zákona. Z logiky věci jednoznačně vyplývá, že nelze ponechat v platnosti výrok o náhradě nákladů řízení, jestliže se zrušuje výrok o porušení povinnosti i výrok o uložení sankce. K této otázce lze per analogiam odkázat na rozsudek ze dne 3. 7. 2008, č. j. 7 As 4/2008-85, dostupný z www.nssoud.cz, z něhož se podává, že [z] dikce § 77 zákona o přestupcích vyplývá, že výroky o vině přestupkem, o druhu a výměře sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce, o uložení ochranného opatření, o nároku na náhradu škody a o náhradě nákladů řízení jsou vzájemně oddělitelné z hlediska skutkových nebo právních vad, pro které mohou být podle výsledku přezkoumání zrušeny, i když všechny mají základ ve výroku o vině či nevině přestupkem, a možnost jejich uložení se odvíjí právě od vyslovení tohoto výroku. Vyslovení výroku o vině či nevině přestupkem je však zásadní ve vztahu k volbě druhu a výměry sankce, popřípadě dalších uvedených výroků, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Z logiky věci proto vyplývá, že jestliže je vadná jen část žalobou napadeného správního rozhodnutí o přestupku a lze ji oddělit od ostatních, lze zrušit rozhodnutí jen v této části; je-li však zrušen, byť i jen zčásti, výrok o vině přestupkem, je třeba zrušit vždy zároveň celý výrok o druhu a výměry sankce, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad.

Konečně stěžovatelka namítala, že prokázala klamavost reklamy na výrobek CITRAX dostatečným způsobem, přičemž svou úvahu založila na obecně známých skutečnostech o hubnutí, jak jí to umožňuje ustanovení § 50 odst. 1 správního řádu. Vzhledem k zaměření reklamy na širokou veřejnost byla stěžovatelka, podle svého názoru, způsobilá posoudit klamavost reklamy i bez odborných podkladů, pouze na základě obecně známých skutečností. Nejvyšší správní soud se v otázce dostatečnosti prokázání klamavosti dotčené reklamy zcela ztotožňuje s názorem městského soudu, který uvedl, že laické úvahy stěžovatelky o snižování váhy, o hubnutí obecně a o tom, že inzerovaný výrobek CITRAX nemůže být účinný, relevantním podkladem pro rozhodnutí o porušení právní povinnosti a zejména o uložení sankce, být nemohou. Městský soud zcela správně akcentoval, že v sankčních řízeních je to vždy správní orgán, který je povinen nepochybně zjistit skutkový stav věci a prokázat subjektu jeho protiprávní jednání, spočívající v porušení zákonné normy. V daném případě stěžovatelkou argumentované obecně známé skutečnosti nemohou jako podklad pro rozhodnutí obstát, a to především proto, že některá tvrzení, která stěžovatelka takto deklaruje, tuto povahu v žádném případě mít nemohou. Stěžovatelka v napadeném rozhodnutí například uvádí, že má na základě obecně známých skutečností za to, že od využití výrobku (ve smyslu § 7b odst. 1 zákona č. 40/1995 Sb.) nelze očekávat tvrzené výsledky, resp. ani se jim přiblížit. (str. 7 napadeného rozhodnutí). Je nade vší pochybnost zřejmé, že skutečnost, zda byl inzerovaný výrobek účinný či nikoliv, nelze považovat za skutečnost obecně známou. Je to naopak otázka skutková, jejíž posouzení závisí na odborných znalostech, a kterou je třeba ve správním řízení dokazovat.

Skutečnosti obecně známé ve smyslu ustanovení § 50 odst. 1 správního řádu (tzv. notoriety) jsou skutečnosti, které jsou známé širokému okruhu osob, tj. jak správnímu orgánu, tak účastníkům řízení i dalším osobám, a nejsou proto předmětem sporu, a tedy ani dokazování (k tomu srov. úpravu civilního soudního procesu-§ 121 občanského soudního řádu). Je naprosto zjevné, že otázka účinnosti výrobku CITRAX předmětem sporu byla a stále je. Povahu obecně známé skutečnosti má z napadeného rozhodnutí například tvrzení, že hubnutí je proces, u kterého dochází k úbytku hmotnosti. (str. 5 napadeného rozhodnutí). O pravdivosti tohoto tvrzení nemůže mít nikdo pochyb; na straně druhé závěry stěžovatelky, na které ve svém rozsudku poukázal městský soud (týkající se účinnosti zmiňovaného výrobku), z povahy věci takovou povahu mít nemohou. Pojem skutečnosti obecně známé se prolíná jak dokazováním ve správním tak i soudním řízením. Kromě již zmiňované úpravy civilního soudního procesu lze pro obecnou použitelnost odkázat i na judikaturu, která se výkladu tohoto pojmu týká v rovině dokazování v soudním řízení trestním. K otázce, co se rozumí pod pojmem obecně známé skutečnosti, se vyslovil již Nejvyšší soud ČSR v rozhodnutí ze dne 7. 7. 1925, sp. zn. Zm II 234/25 (pramen Vážný 2044/1925 tr.), z něhož se podává, že [o]becně známé okolnosti netřeba dokazovati. Jsou jimi skutečnosti, které mohou býti známy každému, nebo jistým vrstvám lidské společnosti prostě proto, že člověk je členem této společnosti, prožívá, sleduje a ve své vědomosti si vtiskuje události, které život přináší nebo v minulosti přinesl. Všechny jiné skutečnosti jest nutno dokazovati příslušnými průvody. Nahodilé vědomosti soudcovy z oboru jemu cizího nejsou skutečnostmi obecně známými.

Žalobce ve správním řízení předložil na svou obhajobu z vlastní iniciativy listinné důkazy, a to odborné texty, jejichž obsahem se stěžovatelka v napadeném rozhodnutí podrobně zabývala a vyhodnotila je tak, že neprokazují pravdivost tvrzení, uvedených v reklamě na výrobek CITRAX. Tento postup stěžovatelky byl principiálně v pořádku (§ 68 odst. 3, § 50 odst. 4 správního řádu); věcná správnost hodnocení těchto důkazů dosud předmětem soudního přezkumu z logiky věci nebyla. Stěžovatelka pak nicméně, jak již bylo uvedeno shora, vystavěla ratio decidendi napadeného rozhodnutí na argumentaci obecně známými skutečnostmi. Napadené rozhodnutí tak skutečně stojí na nedostatku důvodů, neboť závěr o klamavosti reklamy, tj. o porušení povinnosti žalobcem, je vystavěn pouze na vyvrácení důkazních prostředků žalobce, které však nebyly konfrontovány s žádnými jinými relevantními důkazy, opatřenými stěžovatelkou, a dále jen na výkladech stěžovatelky, které považovala za obecně známé skutečnosti, které však tuto povahu neměly a měly být předmětem dokazování. V takto argumentačně vystavěné konstrukci napadeného rozhodnutí, nelze nalézt jediný důvod, na základě kterého by bylo možno konstatovat, že žalobci bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno porušení právní povinnosti, odůvodňující uložení sankce.

Lze tedy uzavřít, že městský soud uvážil o (ne)dostatečnosti odůvodnění rozhodnutí stěžovatelky zcela odpovídajícím způsobem a nepochybil, pokud její rozhodnutí právě z důvodu nepřezkoumatelnosti zrušil. K jeho závěrům je vhodné doplnit, že stěžovatelka bude v dalším řízení povinna opatřit si dostatečné podklady pro řádné zjištění skutkového stavu, přičemž listinné důkazy předložené žalobcem budou i nadále sloužit jako podklady správního řízení. Výběr podkladů, které si stěžovatelka opatří, bude v konečném důsledku na ní (§ 52, věta druhá správního řádu), přičemž při hodnocení nově opatřených důkazů bude povinna provést jejich konfrontaci s důkazními prostředky již dříve předloženými žalobcem, které jsou součástí správního spisu. To vše musí stěžovatelka splnit, při respektování požadavku vyjádřeného v ustanovení § 50 odst. 3, větě druhé správního řádu, podle kterého v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Bude tedy nutné provést ve správním řízení doplnění dokazování, na základě kterého bude jednoznačně prokázáno, zda k porušení právní povinnosti došlo či nikoliv, tj. zda byla dotčená reklama klamavá či nikoliv. Nelze jistě ani vyloučit, že by jisté skutečnosti, relevantní v posuzovaném případě, mohly být stěžovatelce známy i z její úřední činnosti (např. ze znaleckých posudků zpracovaných v obdobných věcech). Na tyto skutečnosti by se stěžovatelka mohla samozřejmě v rámci nového posouzení věci taktéž odvolat (srov. § 50 odst. 1 správního řádu), avšak se zcela konkretizovaným odkazem na věc, v rámci které tyto skutečnosti seznala. Tyto skutečnosti by pak nebyly předmětem dokazování, ledaže by je žalobce relevantním způsobem zpochybnil.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo mu, než ji za podmínek vyplývajících z ustanovení § 110 odst. 1, in fine s. ř. s. zamítnout.

O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšná, právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka-žalobce, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. února 2010

JUDr. Vojtěch Šimíček předseda senátu