č. j. 2 As 45/2005-65

ČESKÁ REPUBLIKA

RO ZS U DE K JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: P. B., zastoupeného JUDr. Václavem Tomisem, advokátem se sídlem ul. 02. Tovární 10, 737 01 Český Těšín, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, 28. října 117, 702 18 Ostrava, ve věci kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2005, č. j. 58 Ca 49/2004-26,

takto:

I. Kasační stížnost s e za mítá .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Žalobce (dále jen stěžovatel ) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému usnesení krajského soudu, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti správnímu rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 4. 2004, č. j. DSH/4050/04/LI. Stěžovatel kasační stížnost opřel o ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s. ).

V první řadě krajskému soudu vytkl, že nesprávně odmítl jeho žalobu pro opožděnost-stěžovatel uvedl, že se řídil nesprávným poučením žalovaného o tom, že proti jeho správnímu rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné; měl dále za to, že jestliže Okresní soud v Karviné, k němuž nejprve žalobu podal, jej v usnesení o zastavení řízení poučil o tom, že žalobu má podat ke Krajskému soudu v Ostravě, jsou lhůty pro podání správní žaloby v pořádku, zvláště s ohledem na to, že byl vyzván k zaplacení soudního poplatku předem.

Dále stěžovatel namítal, že Okresní soud v Karviné měl jako nepříslušný soud postoupit jeho žalobu podle § 7 odst. 5 a 6 s. ř. s. soudu příslušnému, tedy Krajskému soudu v Ostravě. Krajský soud se však tímto problémem vůbec nezabýval, což stěžovatel považuje za nesprávné. Kdyby Okresní soud v Karviné splnil svoji povinnost, nedostal by se stěžovatel podle svého přesvědčení do prodlení a nebyl by zbaven možnosti nápravy nezákonného rozhodnutí žalovaného a prvoinstančního správního orgánu.

Stěžovatel k samotnému meritu věci, tedy k tomu, že byl podle svého názoru nespravedlivě a nezákonně shledán vinným spácháním dopravního přestupku, poukázal na to, že v jeho případě nebyla naplněna nutná zákonná podmínka odpovědnosti za přestupek, a sice zavinění pachatele, neboť on nic nezavinil. Dal přednost řidiči G. podle svého názoru v souladu s ustanovením § 2 písm. q) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, a to takovou, že pokud by řidič G. v místě nehody dodržel předepsanou rychlost 20 km/h a nepřekročil ji o 30 km/h, nemohlo ke střetu jejich vozidel dojít, neboť stěžovatel podle svého názoru řidiče G. nedonutil, aby náhle měnil směr nebo rychlost jízdy. Stěžovatel rovněž odmítl závěr žalovaného i správního orgánu první instance, že míra zavinění řidiče G. i stěžovatele na spáchání dopravního přestupku je stejná-stěžovatel sice nedal přednost, ale nemělo to vliv na skutečnost, že došlo k dopravní nehodě, neboť řidič G. porušil důležitou povinnost tím, že se nevěnoval plně řízení; stěžovatel k tomu poznamenal, že řidiče G. za volantem vůbec neviděl, protože byl zřejmě sehnutý, a navíc v obytné zóně, kde se pohybují děti a staří lidé, jel namísto předepsaných 20 km/h o 30 km/h více.

Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., třebaže stěžovatel v ní poukazuje i na § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Je-li totiž kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004-98, zveřejněný pod č. 625/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.

V kasační stížnosti je v první řadě namítáno nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem, zda stěžovatelova žaloba proti správnímu rozhodnutí žalovaného byla podána včas, a to jednak v souvislosti s poučením, které se stěžovateli dostalo ve správním rozhodnutí žalovaného o tom, že proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné, jednak v souvislosti s podle stěžovatelova názoru nesprávným postupem Okresního soudu v Karviné, který řízení o jeho žalobě zastavil, namísto aby věc postoupil Krajskému soudu v Ostravě. Druhý okruh stížních námitek pak směřuje proti samotnému obsahu správního rozhodnutí žalovaného, v němž byla podle stěžovatele žalovaným nesprávně posouzena právní otázka jeho viny na dopravním přestupku.

Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není v žádné ze svých částí důvodná.

Krajský soud odůvodnil rozhodnutí o odmítnutí žaloby tím, že žaloba stěžovatele byla podána opožděně. Stěžovatel podal svoji žalobu proti správnímu rozhodnutí žalovaného věcně i místně nepříslušnému Okresnímu soudu v Karviné. Ten řízení o žalobě zastavil podle § 104b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), a současně stěžovatele poučil o možnosti podat svoji žalobu znovu v jednoměsíční lhůtě od právní moci usnesení okresního soudu k věcně a místně příslušnému Krajskému soudu v Ostravě; stěžovatel se uvedeným poučením řídil a žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě podal. K tomu, aby stěžovatelovu žalobu podanou ke Krajskému soudu v Ostravě bylo možno považovat za včasnou, musel jednak podat včas, tedy ve dvouměsíční lhůtě podle § 72 odst. 1 s. ř. s., žalobu k Okresnímu soudu v Karviné, jednak včas, tedy v jednoměsíční lhůtě dle § 72 odst. 3 s. ř. s., druhou žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. Stěžovateli bylo podle krajského soudu správní rozhodnutí žalovaného doručeno dne 20. 4. 2004 a poslední den dvouměsíční lhůty k podání žaloby uplynul v pondělí 21. 6. 2004. Stěžovatel však žalobu podal k Okresnímu soudu v Karviné až dne 23. 8. 2004.

S výše uvedeným právním závěrem krajského soudu se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje.

Důvodem odmítnutí stěžovatelovy žaloby v žádném případě nebyl postup soudů (Okresního soudu v Karviné a Krajského soudu v Ostravě) po jejím podání, nýbrž jen a pouze skutečnost, že stěžovatel svoji první žalobu-tu, kterou podal k Okresnímu soudu v Karviné, nikoli druhou žalobu podanou Krajskému soudu v Ostravě-podal opožděně, přičemž nutnou podmínkou věcné projednatelnosti druhé žaloby bylo, aby ta první byla podána včas ve lhůtě podle § 72 odst. 1 s. ř. s. Tuto podmínku však stěžovatel nesplnil. Jeho poukaz na to, že Okresní soud v Karviné neměl zastavovat řízení o jeho žalobě, nýbrž věc postoupit Krajskému soudu v Ostravě podle ustanovení § 7 odst. 5 a 6 s. ř. s., je nepřípadný. Ustanovení § 7 odst. 5 a 6 s. ř. s. upravuje postupování věcí věcně a místně příslušným soudům toliko mezi soudy rozhodujícími ve správním soudnictví, tedy mezi soudy krajskými a Nejvyšším správním soudem; na případy, kdy účastník podá žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve věci svého subjektivního veřejného práva k jinému soudu než krajskému soudu nebo Nejvyššímu správnímu soudu, tedy k soudu, kterému rozhodování ve (veřejnoprávním) správním soudnictví vůbec nepřísluší (například, jak tomu bylo i u stěžovatele, k okresnímu soudu), pamatují ustanovení § 104b o. s. ř. Základním pravidlem řešení takovéto situace je zastavení řízení a poučení účastníka o možnosti podat v jednoměsíční lhůtě od právní moci usnesení o zastavení řízení novou žalobu k věcně a místně příslušnému soudu (§ 104b odst. 1 o. s. ř.). Přesně o tento případ se jednalo ve věci stěžovatele (o žádnou z věcí uvedených v § 104b odst. 2 o. s. ř. nešlo, takže přímé postoupení věci věcně a místně příslušnému soudu nepadalo v úvahu), a proto Okresní soud v Karviné postupoval zcela správně, pokud řízení ve věci stěžovatelovy první žaloby zastavil a poučil jej o možnosti podat v jednoměsíční lhůtě novou žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. Povinností a ani oprávněním Okresního soudu v Karviné nebylo a nemohlo být posuzování včasnosti či nevčasnosti stěžovatelem podané první žaloby, neboť posuzování takových otázek přísluší toliko soudu, který je věcně a místně příslušný o žalobě rozhodnout, tedy v případě stěžovatele Krajskému soudu v Ostravě. Poučení o možnosti podat žalobu u Krajského soudu v Ostravě neznamenalo tedy nic více než to, že stěžovateli bylo vysvětleno, který soud by případně byl věcně a místně příslušný jeho věc projednat a dokdy nejpozději musí stěžovatel podat novou žalobu, chce-li vůbec uvažovat o tom, aby (za předpokladu splnění všech dalších zákonem předepsaných procesních podmínek, jejichž splnění by prověřoval až věcně a místně příslušný soud, nikoli Okresní soud v Karviné) jeho žaloba mohla být věcně projednána. Pokud tedy stěžovatel vyvozuje ze skutečnosti, že Okresní soud v Karviné jej poučil o možnosti podat v jednoměsíční lhůtě novou žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, že tím bylo implicitně potvrzeno splnění podmínky podání žaloby ve lhůtě podle § 72 odst. 1 s. ř. s., nelze s ním souhlasit.

Ani skutečnost, že Krajský soud v Ostravě po stěžovateli požadoval zaplacení soudního poplatku, nemůže znamenat-opět implicitní-potvrzení splnění podmínky včasnosti podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. Soudním poplatkům totiž podléhají všechny žaloby [§ 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů]-včasně podané i ty, které jsou opožděné. Jinak řečeno, ze skutečnosti, že byl vyzván k zaplacení soudního poplatku, nemůže účastník o včasnosti či nevčasnosti své žaloby ještě ničeho dovozovat.

Nepřípadná je i výtka stěžovatele, že se při podání své žaloby řídil nesprávným poučením žalovaného o tom, že proti jeho správnímu rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné (stěžovatel zřejmě-tak si alespoň Nejvyšší správní soud jeho výtku vysvětluje-má na mysli, že žalobu podal nikoli ve dvouměsíční lhůtě podle § 72 odst. 1 s. ř. s., nýbrž s časovým odstupem více než dvojnásobným proto, že nebyl žalovaným poučen o tom, že proti jeho správnímu rozhodnutí může podat žalobu ve správním soudnictví). Nejvyšší správní soud již vyslovil, že z ustanovení tehdy platného § 47 odst. 1 a 4 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen spr. ř. ) neplyne povinnost správního orgánu poučit účastníky správního řízení o možnosti podání mimořádných opravných prostředků v rámci právní úpravy správního řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2003, č. j. 7 Ads 42/2003-25, zveřejněný pod č. 297/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Náležitosti rozhodnutí vydaného správním orgánem ve správním řízení jsou stanoveny v § 47 odst. 1 spr. ř., podle něhož musí rozhodnutí obsahovat výrok, odůvodnění a poučení o odvolání. Podle § 47 odst. 4 spr. ř. obsahuje poučení údaj, zda je rozhodnutí konečné nebo zda se lze proti němu odvolat. Zákon tedy stanoví, aby správní orgán ve svém rozhodnutí poučil pouze o odvolání (případně rozkladu), tedy pouze o řádném opravném prostředku správního řízení. Pokud v rozhodnutí žalovaného bylo uvedeno, že podle § 59 odst. 4 spr. ř. se proti rozhodnutí o odvolání nelze dále odvolat, odpovídá takto formulované poučení ustanovení § 47 odst. 4 spr. ř. Zákon správnímu orgánu nestanovuje povinnost poučovat účastníka řízení o tom, že jeho rozhodnutí může být za splnění předepsaných podmínek přezkoumáváno ve správním soudnictví; toto musí vědět účastník sám, případně je na něm, aby se o takové možnosti informoval u jiné osoby znalé práva. Ustanovení § 72 odst. 1 s. ř. s., které k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu obecně stanovuje poměrně dlouhou lhůtu dvou měsíců, dává i práva neznalým osobám dostatek času k tomu, aby k ochraně svých subjektivních veřejných práv učinily patřičné kroky, například tím, že vyhledají právní pomoc u advokáta a o možných cestách, jak správní rozhodnutí vydané odvolacím správním orgánem napadnout, se s ním poradí; právní úpravu poučovací povinnosti v ustanovení § 47 odst. 1 a odst. 4 spr. ř. proto nutno právě v kontextu relativně dlouhé lhůty k podání správní žaloby, jak je stanovena v § 72 odst. 1 s. ř. s., považovat za ústavně zcela konformní, odpovídající ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod i čl. 13 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.). Pokud se stěžovatel řádně nestaral o svá práva a žalobu podal až více než čtyři měsíce ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí žalovaného, nelze to přičítat k tíži žalovaného, nýbrž pouze k tíži stěžovatele samotného.

Námitkami týkajícími se merita věci , tedy toho, zda správní rozhodnutí žalovaného je zákonné či nikoli a zda v něm žalovaný správně posoudil jednání stěžovatele při dopravní nehodě, se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť se jimi ani zabývat nemohl. V řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud přezkoumává pravomocné rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (§ 102 s. ř. s.); zkoumá tedy, zda rozhodnutí krajským soudem vydané a zejména důvody, o které se toto rozhodnutí opírá, jsou v souladu se zákonem; jeho úkolem není přímo přezkoumávat samotné žalobou napadené správní rozhodnutí, nýbrž prověřovat, zda krajský soud při takovémto přezkumu postupoval a uvažoval správně. Rozsah přezkumu rozhodnutí krajského soudu je z povahy věci vymezen povahou a obsahem přezkoumávaného rozhodnutí-jedná-li se o rozhodnutí, kterým se (jako je tomu v případě stěžovatele, jehož žaloba byla odmítnuta pro opožděnost) končí řízení před krajským soudem z důvodu, že není splněna předepsaná procesní, tedy zjednodušeně řečeno vstupní a ve své podstatě formální podmínka věcné projednatelnosti žaloby, aniž by se zabývalo meritem, tedy vlastním věcným obsahem žaloby, je na Nejvyšším správním soudu, aby v mezích rozsahu a důvodů kasační stížnosti (resp. nad rámec těchto mezí v limitech daných § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) přezkoumal rozhodnutí krajského soudu z hlediska toho, zda tento soud správně posoudil nesplnění této vstupní podmínky. Zabývání se meritem by znamenalo vybočení z přezkumné role, kterou Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti hraje, a tedy překročení pravomocí, jež jsou mu zákonem v řízení o kasační stížnosti svěřeny.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační stížnosti k závěru, že tato není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Státu, jednajícímu v tomto řízení žalovaným, proto nebylo důvodu přiznat právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 4 in fine ve spojení s § 120 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 5. ledna 2006

JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu