2 As 202/2015-36

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: A. H., proti žalovanému: Nejvyšší správní soud, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2015, č. j. Nao 454/2014-40, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2015, č. j. 30 A 45/2015-24,

takto:

I. Řízení s e z a s t a v u j e .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Dne 5. 8. 2015 bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích podání žalobce ze dne 3. 8. 2015, kterým brojil proti několika usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen krajský soud ), mezi něž náleží i nadepsané usnesení krajského soudu (dále jen napadené usnesení ).

[2] Napadeným usnesením odmítl krajský soud žalobcovu žalobu směřující proti shora označenému usnesení Nejvyššího správního soudu. V odůvodnění odmítavého výroku přitom uvedl, že v jím posuzované věci nešlo o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, nýbrž o žalobu proti rozhodnutí soudu. Rozhodování Nejvyššího správního soudu v rámci výkonu soudnictví není rozhodováním či postupem orgánu v oblasti veřejné správy ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s. ), a proto se proti němu nelze bránit žalobou ve správním soudnictví ve smyslu § 65 s. ř. s. Žaloba proti úkonu jiného orgánu než orgánu správního je návrhem nepřípustným, který soud odmítne podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

[3] Žalobce se daným podáním domáhá zrušení napadeného usnesení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. Toto podání označil žalobce výslovně jako žalobu a doručil je Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Ten vyhodnotil podání žalobce na základě jeho obsahu jako kasační stížnost a s odkazem na ustanovení § 106 odst. 5 s. ř. s. je postoupil Nejvyššímu správnímu soudu. Nejvyšší správní soud k tomuto toliko podotýká, že dle citovaného ustanovení postoupí kasační stížnost Nejvyššímu správnímu soudu právě soud, který (kasační stížností) napadené rozhodnutí vydal, byla-li tato kasační stížnost podána u tohoto soudu. Jelikož v nynější věci nenastaly předpoklady pro postup dle § 106 odst. 5 s. ř. s., bylo namístě postupovat dle § 7 odst. 4 věty první s. ř. s., dle kterého věcně nepříslušný soud (kterým je Krajský soud v Českých Budějovicích pro řízení o kasační stížnosti) postoupí návrh k vyřízení soudu věcně a místně příslušnému, byl-li u něj takový návrh podán. Jedná se však o toliko formální nedostatek bez vlivu na výslednou zákonnost postupu předkládajícího soudu či zachování procesních práv žalobce.

[4] Nejvyšší správní soud se v rámci vyhodnocování naplnění podmínek řízení nejprve zabýval otázkou, zda je předmětné podání kasační stížností ve smyslu § 102 s. ř. s. Dle věty první tohoto ustanovení je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení domáhá zrušení soudního rozhodnutí.

[5] Dle § 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jež lze s ohledem na § 64 s. ř. s. použít přiměřeně v soudním řízení správním, a tedy na základě § 120 s. ř. s. též v řízení o kasační stížnosti, je soud povinen posuzovat každý úkon účastníka řízení podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen.

[6] Nejvyšší správní soud konstatuje, že hlavním cílem žalobcem učiněného podání je inicializace soudního přezkumu rozhodnutí krajského soudu ve věci správního soudnictví. Z povahy argumentace žalobce je přitom zřejmé, že nezamýšlel podat ústavní stížnost dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Rovněž předmětné podání nelze kvalifikovat jako správní žalobu dle § 65 s. ř. s., neboť touto nelze docílit přezkumu soudního rozhodnutí vydaného v rámci výkonu soudní moci, kterého se však žalobce výslovně domáhal.

[7] Jediným opravným prostředkem, jehož užití přichází za těchto okolností v úvahu, je právě kasační stížnost. Podání žalobce je kasační stížností, neboť směřuje proti rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, přičemž žalobce byl účastníkem soudního řízení správního, ze kterého napadené usnesení vzešlo, a domáhá se jeho zrušení, čímž jsou splněny obligatorní znaky kasační stížnosti dle § 102 s. ř. s. Krajský soud v Českých Budějovicích postupoval správně, pokud dospěl ke stejnému závěru a podání žalobce postoupil Nejvyššímu správnímu soudu.

[8] Stěžovatel spolu s podáním kasační stížnosti nezaplatil soudní poplatek spojený s podáním kasační stížnosti a rovněž nedoložil splnění podmínky zastoupení advokátem podle § 105 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud jej proto usnesením ze dne 13. 8. 2015, č. j.-19, vyzval, aby ve lhůtě jednoho týdne od doručení tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek za kasační stížnost a aby ve lhůtě dvou týdnů od doručení usnesení předložil plnou moc udělenou advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti nebo ve stejné lhůtě prokázal, že má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Stěžovatel byl též poučen o možnosti požádat soud o osvobození od soudních poplatků ve lhůtě stanovené pro zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost.

[9] Stěžovatel na toto usnesení reagoval podáním ze dne 24. 8. 2015, v němž zdůraznil, že výše označené podání, Nejvyšším správním soudem posouzené jako kasační stížnost, označil výslovně jako žalobu, za žalobu je považuje a proto je také podal ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Stěžovatel uvedl, že mu není zřejmé, z jakého podání Nejvyšší správní soud dovozuje, že jde o kasační stížnost a že má toto podání všechny náležitosti kasační stížnosti. V této otázce odkazuje Nejvyšší správní soud na výše uvedené zdůvodnění kvalifikace stěžovatelova původního podání jako kasační stížnosti; stěžovatelovo podání přitom nelze považovat za zpětvzetí kasační stížnosti. pokračování [10] Stěžovatel ve stanovené lhůtě soudní poplatek spojený s podáním kasační stížnosti nezaplatil, a neučinil tak ani později. Rovněž nevyužil možnosti požádat o osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší správní soud proto řízení podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 47 písm. c) s. ř. s., zastavil.

[11] S ohledem na skutečnost, že zdejší soud řízení o stěžovatelově kasační stížnosti zastavil, byla již nerozhodná otázka splnění podmínky zastoupení stěžovatele podle § 105 odst. 2 s. ř. s.

[12] Na okraj Nejvyšší správní soud uvádí, že se nezabýval podnětem k zahájení kárného řízení ve věci stěžovatelem určených soudců krajského soudu, jenž byl stěžovatelem zahrnut do kasační stížnosti, neboť k jeho projednání není zdejší soud příslušný. V tomto směru považuje za vhodné zdůraznit, že kárným soudem jednajícím ve věcech kárné odpovědnosti soudců je sice na základě zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, Nejvyšší správní soud, nicméně řízení ve věci kárné odpovědnosti soudce lze zahájit pouze na návrh dle § 8 odst. 1 tohoto zákona, který může být podán toliko osobou k tomu oprávněnou dle § 8 odst. 2 a násl. tohoto zákona, kterou stěžovatel zjevně není.

[13] Pokud jde o námitku podjatosti směřující proti členům soudního senátu krajského soudu, konstatuje Nejvyšší správní soud, že námitku podjatosti je třeba vznést v souladu s ustanovením § 8 odst. 5 s. ř. s. zásadně ještě za trvání řízení, na kterém se údajně podjatý soudce podílí. Pokud to není z objektivních důvodů možné, například dozví-li se účastník řízení o důvodu podjatosti soudce až poté, kdy bylo ve věci samé rozhodnuto, lze se nápravy domáhat cestou kasační stížnosti [srov. § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., za dodržení podmínky dle § 104 odst. 4 s. ř. s.]. Vypořádání takové kasační námitky je však součástí posouzení důvodnosti kasační stížnosti, ke kterému v důsledku nezaplacení soudního poplatku a následného zastavení řízení nemohlo dojít.

[14] Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 16. září 2015

JUDr. Karel Šimka předseda senátu